Od archeologické brigády k americké rezidentuře: proč je patologie „nejlepší obor medicíny“

Doc. MUDr. Leoš Křen, Ph.D. narozen roku 1966 ve Zlíně je český lékař–patolog s dlouholetou klinickou, akademickou i výzkumnou praxí. Po studiu na Gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 1990 získal titul MUDr. Postupně absolvoval atestace z chirurgie a dvoustupňové specializace v patologické anatomii, stejně jako americký licenční test U.S.M.L.E. V letech 1997–2002 prošel pětiletým rezidenčním programem v anatomické a klinické patologii v Albany Medical Center v USA a odbornou stáž absolvoval také na Johns Hopkins Hospital. Akademickou dráhu završil titulem Ph.D. na LF MU v roce 2003 a habilitací na 1. LF UK v Praze v roce 2013. Působil na chirurgii uherskohradišťské nemocnice, poté na patologii ve Zlíně, dlouhodobě pracuje na Ústavu patologie LF MU v Brně, kde se také věnuje výuce. Ve své vědecké práci se soustředí na imunopatologii komplexních nádorových tkání, hematopatologii a neuropatologii.

Vzpomeneš si ještě na moment nebo období během studia či praxe, kdy sis uvědomil, že patologie bude tvojí hlavní profesní cestou? Co tě tehdy na patologii nejvíce zaujalo nebo oslovilo, že ses rozhodl věnovat se tomuto oboru naplno?

K mikroskopu jsem měl blízko od dětství. Asi v páté třídě jsem si vyprosil růžovou východoněmeckou stavebnici Optik, jejíž součástí byl malý plastový mikroskop, a díky němu jsem sledoval například řasy z akvária. Za peníze vydělané coby kopáč na své první brigádě (archeologický výzkum Velké Moravy) jsem si v patnácti letech koupil už skutečný mikroskop –⁠ postarší Meoptu. Tehdy jsem ale chtěl být spíše mikrobiolog, pod vlivem starých knih Lovci mikrobů a Bojovníci se smrtí. Během studia medicíny se mi však začalo zdát, že mikrobiologie je „jenom“ o Petriho miskách (a dnes už možná ani o těch ne), a tak jsem se rozhodl pro klinický obor a začal jsem s chirurgií v Uherském Hradišti. Naštěstí mi tehdejší primář nevybíravě dával najevo, že nejsem chirurgický typ, a tak jsem si vzpomněl na mikroskop. A bylo rozhodnuto.

Tvým odborným zaměřením je mimo jiné patologie lymfatických uzlin. Jak ses k této specializaci dostal a co tě na ní nejvíce přitahovalo? S jakými obtížemi se patolog nejčastěji setkává při diagnostice lymfadenopatií a co je v této oblasti nejnáročnější?

K této specializaci mě přitáhla její obtížnost, kterou jsem poznal už ve Státech. Nejnáročnější je nemyslet stále jen na lymfomy, ale nezapomínat ani na reaktivní lymfadenopatie. Podobné je to v GIT patologii, kde mezi nejtěžší diagnózy patří i „norma“.

V rámci své kariéry jsi získal zkušenosti také v USA. Jaké poznatky nebo dovednosti sis z amerického prostředí odnesl? Podařilo se ti některé z těchto přístupů přenést do praxe na Ústavu patologie v Brně?

Platí tam jednoduché pravidlo: to, co rezident přikrojí, to mu konkrétně vynesou, skla si předkouká a poté vše odečte se svým supervizorem na spřažené optice. Z tohoto pravidla nejsou výjimky. Stejně tak mrazáky vždy zpracovává rezident –⁠ ten je připraví, předloží je se svým názorem supervizorovi a poté hlásí výsledek klinikovi. Snažím se o podobný systém i v Brně, i když hlášení rezidentů klinikům u nás neumožňuje akreditace.

Jak vnímáš výuku patologie dnes a jak se podle tebe mění pohled studentů na tento obor? Co je na patologii baví a co je naopak odrazuje?

Bez falešné skromnosti si myslím, že studentům se naše přednášky i praktika líbí. Opakovaně o tom svědčí první příčky v anonymních studentských anketách i každoroční zájem kvalitních absolventů o obor, za což velmi děkuji svým kolegům. Studentům od začátku vysvětlujeme, že patolog není zarostlé introvertní individuum ve špinavé gumové zástěře ve sklepě. Patologie je –⁠ jak všichni čtenáři vědí –⁠ o něčem úplně jiném. Mimochodem, na laické řeči o pitvách nejlépe funguje poznámka: „Víš, já už moc nepitvám. Jen tak dvacetkrát až třicetkrát denně rozhodnu o tom, kdo má a kdo nemá rakovinu.“ A je ticho.

Jakým způsobem se snažíš podporovat mladé lékaře, kteří na ústav nastupují? Jaké dovednosti nebo vlastnosti považuješ u začínajících patologů za nejdůležitější?

Všichni nastupující lékaři mají u nás (pokud chtějí) plný zdravotnický úvazek, žádné „dofutrovávání“ fakultou či postgraduálem. Od fakulty mají lékaři sjednané nadúvazky. Lékaři mají dále od ředitele povolené nadúvazky až do limitu pojišťovny. No a dále máme i pravidelné středeční interní sklíčkové semináře u spřažené optiky –⁠ bohužel na zděděném mikroskopu Leica, kde nám už asi nikdy nebude fungovat šipka. Za klíčové vlastnosti považuji trpělivost, pokoru a ochotu celoživotně se vzdělávat.

Jak vidíš vývoj oboru patologie v příštích pěti až deseti letech, zvláště ve vztahu k digitalizaci a umělé inteligenci? Jaké změny bys rád prosadil na svém pracovišti?

Jednoznačně digitalizaci provozu na 2D kódy a čtečky –⁠ kupodivu to zatím nemáme. A perspektivně také skenování a odečet na monitorech, včetně telepatologie pro introverty, tedy „paperless and slideless pathology“. Dále rozvoj molekulární patologie. A jako drobnost bych rád zrušil místní termín „přikrajování“. Motolské „dávání do práce“ je snad ještě horší. Nejlépe zní olomoucké „blokování“. V cizině mají nejvýstižnější termín „grossing“.

Co by podle tebe pomohlo přitáhnout více mladých lékařů k patologii? S jakými mýty o oboru se nejčastěji setkáváš a jak bys je vyvrátil?

Studentům vždy říkám jednu velkou výhodu patologie: jde o sezení na pohodlné židli a koukání na hezké barevné obrázky (pokud nejde o elektronmikroskopii). Obor nabízí časovou flexibilitu podle biorytmu (skřivan/sova), mimo mrazáky je bez stresu, umožňuje kdykoli konzultovat s kolegy, dá se dobře skloubit s vědou a je dnes i finančně slušně ohodnocený, bez víkendů a nočních služeb. Na poslední přednášce ale vždy říkám jednu velkou nevýhodu: archivace a možnost revize skel či scanů druhým čtením. Když chirurg ve tři ráno zapíše „břicho měkké“, nikdo to za pár hodin už nezpochybní. To u nás neplatí. Nicméně chyba v úsudku není automaticky zanedbáním péče, stejně jako špatný pohyb skalpelem nemusí znamenat pochybení. A při druhém čtení je na místě ohleduplnost –⁠ konzultant ví, že už samotná žádost často znamená, že pacient se klinicky nevyvíjí, jak by měl, a že klinici zároveň poskytnou více informací než při prvním odečtu.

Daří se ti po náročné práci „vypnout“? Jak nejraději relaxuješ?

Ano, relaxaci si dopřávám –⁠ nejsem žádný workoholik. Především trávím čas s rodinou, lyžuji (vloni jsem měl podle Ski Tracks osobní rekord 104 km/h), jezdím na kole, s pánskou partou plachtím ve Středomoří (tam se někdy dějí věci…). Dříve jsem jezdil i na motorce, včetně alpských průsmyků, a na koni. Po zlomené klíční kosti a pár žebrech po mladé divoké anglické kobylce jsem však obě tyto aktivity omezil –⁠ a nahradil sklenkou dobrého vína.

Co bys rád vzkázal čtenářům Česko-slovenské patologie, zejména mladším kolegům či studentům, kteří uvažují o kariéře v tomto oboru?

Krátce: je to nejlepší obor medicíny. A to čtenáři vědí. Až se znovu narodím, vezmu tuto profesi přes kopírku.

Na závěr: je nějaká rada či myšlenka od tvého učitele nebo mentora, která ti utkvěla v paměti?

„Každý z nás má bohužel za sebou jednu falešně pozitivní a jednu falešně negativní diagnózu. Kdo ne, odečetl zatím málo biopsií.“ Nepamatuji si už, který mentor to řekl, ale touto cestou děkuji všem svým učitelům, zejména profesorovi Povýšilovi a docentovi Horáčkovi.