MONITOR, aneb nemělo by vám uniknout, že…

PATOLOGIE GIT

... imunohistochemické vyšetření exprese p53 v Barrettově jícnu může být užitečné v diagnostice či predikci dysplázie (ale musí v tom být Ordnung)

Protein p53 (kódovaný genem TP53) je transkripční faktor strážící buněčnou integritu, který pod vlivem signalizace od senzorů stressových stimulů a patologických inzultů zastavuje buněčný cyklus, aby poskytl buňce čas k nápravě poškození, případně navodil její senescenci nebo smrt a zabránil tak propagaci geneticky poškozených buněk. Ztráta této funkce proteinu p53 je jednou z hlavních změn v nádorových buňkách, přičemž nejčastěji jde o mutaci genu TP53, jejíž frekvence v adenokarcinomu jícnu se udává v rozsahu 43-85 %. Korelace mutací TP53 s aberantním patternem imunoexprese p53 je velmi vysoká, podle studií založených na NGS senzitivita i specificita dosahuje přes 90 %. Za možné diskrepance je kromě řady technických aspektů, v prvé řadě výběru protilátky (nejvíce validovaný v kontextu Barrettova jícnu je klon DO-7) a její optimalizace, v části případů zodpovědná i biologie. Ke změnám v imunoexpresi p53 totiž může dojít i bez mutace jeho genu, a to v důsledku alterace jeho regulátorů, zejména MDM2, případně p14ARF nebo MDMX.

Vzhledem k výše uvedenému není překvapením (a ani žádnou novinkou), že imunohistochemické vyšetření p53 se využívá v diagnostice glandulární dysplázie v Barrettově jícnu (BE), případně predikci jejího vzniku. Otázkou ovšem je, jak to dělat správně. Jednou z příčin dosavadní nejistoty ohledně užití p53 je totiž i to, že téměř každá studie byla založena na odlišném systému hodnocení exprese p53, případně použitý systém v některých studiích ani nebyl uveden nebo jasně popsán. Autoři citovaného přehledového článku za klinicky nejvíce vyhovující pokládají Tomaszewského kritéria pro „pattern patogenní overexprese“ a Redstoneova pro „nulový pattern“:

-⁠ normální pattern: směs negativních a nečetných slabě a středně pozitivních buněk; koreluje s wild type TP53.

-⁠ pattern patogenní jaderné overexprese: silná jaderná exprese v ≥ 1 kryptě obsahující ≥ 5 silně pozitivních buněk; koreluje s „gain of function“ mutacemi, nejčastěji typu missense.

-⁠ pattern patogenní cytoplazmatické exprese: cytoplazmatické zbarvení bez ohledu na jadernou expresi; koreluje s „loss of function“ mutacemi, které postihují jadernou lokalizační doménu nebo jsou lokalizovány těsně za tetramerizační doménou.

-⁠ nulový pattern: kompletní absence barvení všech epitelových buněk v ≥ 1 bazi krypty nebo v ≥ 1 žlázovém profilu při zachování alespoň slabé reaktivity v epiteliích okolních krypt; koreluje s „loss of function“ mutacemi TP53, zejména „truncating“ variantami způsobenými non-sense, splicing a in-frame indel alteracemi, ale například i s amplifikací MDM2 nebo hypermetylací promotoru TP53.

Zároveň je třeba oprostit se od některých běžně tradovaných nepravd, zejména:

-⁠ „patogenní exprese bývá pouze v high grade dysplázii (HGD), nikoli v low grade dysplázii (LGD)“. Ve skutečnosti bývá, navíc nelze vyloučit, že tato zavržená teze byla založená na souborech, v nichž údajné případy LGD bez patogenní exprese představovaly ve skutečnosti reaktivní atypie.

-⁠ „patogenní exprese musí dosahovat na povrch sliznice“. To nemusí jednak vzhledem k Tomaszewského kritériím, jednak k výsledkům nejnovějších studií a konečně také proto, že existuje tzv. „crypt dysplasia“, ať už je její původ jakýkoli.

Pokud jde o prediktivní roli p53 (tedy predikci rozvoje dysplázie v nedysplastické barrettovské sliznici, případně vzniku HGD v terénu LGD nebo léze „indefinite for dysplasia“, IND), sice se uvádí, že jde o užitečné vyšetření, ale má nízkou senzitivitu, rozhodně nemůže sloužit samo o sobě, bez morfologického kontextu, ke stratifikaci rizika progrese. Oceňovanější je diagnostická role p53 (tedy potvrzení diagnózy dysplázie), ohledně níž se studie shodují v tom, že je přínosem, protože zvyšuje diagnostickou přesnost a „interobserver“ variabilitu, naopak snižuje počet případů IND.

Je ovšem otázka, co ve skutečnosti za výše zmíněnými závěry stojí. Vzhledem k tomu, že autoři sami uvádějí, že je značná „interobserver“ variabilita v diagnostice a gradingu dysplázie, a to i mezi expertními gastroenteropatology, není úplně jasné, k čemu se má vztahovat diagnostická přesnost. Navíc tyto závěry trpí určitým překrýváním diagnostické a prognostické role p53. Je totiž docela dobře možné, že např. ono pozitivně kvitované snižování počtu IND není ve skutečnosti asociováno s  (logicky předpokládaným) nárůstem počtu LGD, ale že jde o p53+ IND se zvýšeným rizikem vzniku dysplázie. Nemluvě o riziku „sampling erroru“ v kombinaci s efektem pole, v jehož důsledku se abnormality p53 mohou vyskytovat i v nedysplastické barrettovské sliznici obklopující nezastiženou dysplastickou lézi. V neposlední řadě je nutné podotknout, že i když Tomaszewského kritéria jsou pokládána v současnosti za klinicky nejvíce vyhovující, jsou to stále pouze jen arbitrárně stanovená kritéria, která nebyla podpořená nějakou robustní validační studií. K nejasnostem ohledně patternu patogenní overexprese přispívá i fakt, že není vůbec zohledněn pattern reaktivní exprese. Rozhodně tedy ještě stále některé aspekty hodnocení dysplázie v BE v Pořádku nejsou.

Zdroj:
Chornenkyy et al. The future is now: advancing 53 immunohistochemistry in Barrett’s oesophagus and its implication for the everyday pathologist. Histopathology 2026; 88(2): 380-401.

HEMATOPATOLOGIE

... že kožní AL-amyloidom je patrně neobvyklá varianta primárně kožního lymfomu marginální zóny

Primární (lokalizovaná) kožní amyloidóza je charakterizovaná depozity amyloidu v kůži bez známek postižení vnitřních orgánů. Rozlišit lze tři podtypy –⁠ makulární, papulární (lichenoidní) a nodulární amyloidózu. První dva podtypy jsou patrně spřízněné a depozita amyloidu jsou u nich obvykle uložena v dermálních papilách a jsou tvořena filamenty cytokeratinu. Třetí nodulární typ je spojen s tumoriformními depozity amyloidu v dermis až v subkutis a s perivaskulárními lymfoplazmocytárními infiltráty.

Amyloid může být tvořen různými proteiny, většina případů ale vzniká na podkladě produkce lehkých řetězců imunoglobulinů při lokální proliferaci plazmocytů a odpovídá tak AL-amyloidomu. Méně často se jedná sérový A amyloid protein s tvorbou AA -⁠ -amyloidomu. Původ AL-amyloidomu byl původně považován za sekundární depozici amyloidu na podkladě indolentní plazmocytární dyskrazie či extramedulárního plazmocytomu. Jiné skupiny autorů ale zastávají hypotézu, že AL-amyloidomy v kůži představují variantu primárního kožního lymfomu buněk marginální zóny (pcMZL). Část pacientů s AL-amyloidomy totiž zároveň trpí Sjögrenovým syndromem (SS), u kterého je vyšší riziko rozvoje B-buněčných lymfomů. AL-amyloidomy u Sjögrenova syndromu postihují často kůži pokožky hlavy, víček a tváří, ale také hrtan, tracheu, plíce či mléčnou žlázu, a to častěji u starších žen. Pro některé autory je pak AL-amyloidom specifickou kožní manifestací SS. Naopak AL-amyloidomy bez SS postihují obě pohlaví, a kromě kůže hlavy a krku postihují také kůži končetin. Na rozdíl od systémové amyloidózy mají kožní AL-amyloidomy dobrou prognózu a původně vyšší odhadované riziko progrese do systémového onemocnění dle recentních studií nepřesahuje 1 %. Toto klinické zasazení dále podporuje hypotézu, podle které kožní AL-amyloidom představuje variantu pcMZL a autoři této studie prezentují sérii 30 pacientů kožních AL-amyloidomů se zaměřením na morfologii, imunohistochemickou i molekulární analýzu k podpoře této teorie.

Do restrospektivní multicentrické studie bylo zařazeno celkem 30 pacientů s kožním AL-amyloidomem. Ve zkoumané skupině bylo 18 žen a 12 mužů s mediánem věku 64,7 let. Nejčastější postiženou oblastí byl obličej včetně rtů, hrudník a dolní končetiny a kožní postižení bylo obvykle ve formě uzlovitých lézí a plaků. U sedmi pacientů se jednalo o vícečetná ložiska v různých lokalitách. U  12 pacientů bylo navíc přítomno konkomitantní autoimunitní onemocnění včetně 6 případu Sjögrenova syndromu, který postihoval 5 žen a 1 muže. Celkově bylo hodnoceno 32 biopsií pocházejících z 30 primárních tumorů, 1 relapsu a jednoho dalšího ložiska od jednoho pacienta. Většina hodnotitelných případů vykazovala infiltraci amyloidem v dermis a hypodermis (19/21 biopsií). Postižení subkutis bylo zachycenou pouze u dvou pacientů a u 11 případů nebylo hodnocení hloubky infiltrace možné. U 7 pacientů byla kromě depozit amyloidu zastižena i infiltrace kůže s morfologií klasického pcMZL s nodulárními lymfoidními infiltráty. U zbylých pacientů byla přítomna především depozita amyloidu a intersticiální infiltrát s lymfocyty a plazmocyty, které byly u 25 případů (83 %) monoklonální s restrikcí kappa v 10 biopsiích a lambda v 12 biopsiích. Plazmocyty nevykazovaly expresi CD56 (7 vyšetřených případů). V lézích byla také prokázána příměs CD3+ T-lymfocytů (11/13 vyšetřených biopsií). Molekulární vyšetření zahrnovalo analýzu klonální přestavby těžkého řetězce imunoglobulinů (IgH) metodou PCR s průkazem přestavby v 7 z 12 dostupných biopsích. U jednoho případu bylo doplněno i vyšetření NGS panelem 156 genů s průkazem mutace genu SPEN a TNFRSF13B. Klinická data v průběhu sledování byla dostupná od 23 pacientů s mediánem 68,26 měsíců. Terapeutický přístup byl variabilní od aplikace topických steroidů přes chirurgickou terapii a radioterapii až po prosté sledování. Dva pacienti vykazovali progresi lokálního nálezu kožních ložisek a 3 vykazovali rekurenci po radioterapii, aplikaci CO2 laserové terapie a intralesionálních kortikosteroidech.

Oproti předchozím studiím pak autoři ve své sérii pozorovali častější restrikci lehkých řetězců lambda a také expresi IgM a IgG (včetně jednoho případu se zvýšeným podílem IgG4 v plazmocytech). Především exprese IgM a IgG koresponduje s průkazem těchto řetězců v jednotlivých podtypech pcMZL. Podobně pak autoři upozorňují na příměs CD3-pozitivních T-lymfocytů, které provázejí obvykle pcMZL s přesmykem třídy imunoglobulinů (IgG+) a které byly zachyceny u  11/13 vyšetřených pacientů. Průkaz klonální přestavby IgH pak podporuje klonální původ B-lymfocytů v AL-amyloidomu, spíše než reaktivní příměs v okolí depozit. Nádorový původ lymfocytů a plazmocytů podporuje i nález mutace genu SPEN, která byla recentně popsána i v případech klasického pcMZL. Naopak mutace TNFRSF13B bývá asociována s imunodeficity i lymfoproliferativními poruchami, ale klinický význam u pcMZL není znám.

Autoři dále komentují opakovaně diskutovanou vizi AL-amyloidomu coby varianty spektra pcMZL a dále ji podporují nálezem klasické morfologie pcMZL v rámci jedné biopsie s AL-amyloidomem i rozvojem typických pcMZL lézí v průběhu sledování či při rekurenci. Zajímavý je i diskutovaný koncept tzv. „sebevražedné neoplázie“, dle kterého depozita amyloidu indukují cytotoxickou reakci, které vede k výrazné redukci vlastního nádorového infiltrátu na minoritní lymfoplazmocytární populaci v okolí depozit.

Z klinického pohledu pak autoři studie prokázali obdobný podíl výskytu Sjögrenova syndromu u 20 % pacientů jako jiné studie. V kontextu AL-amyloidomů pak komentují, že např. obdobné léze v plicích u pacientů se SS jsou považovány za MALT lymfom, a tedy zařazení kožních lézí do pcMZL by bylo analogické. Nikdo z pacientů v sérii nerozvinul systémovou amyloidózu a chování lymfoproliferace v čase bylo indolentní, na rozdíl od sekundárního postižení amyloidem při systémové plazmocytární neoplázii, které je multiorgánové.

Uvedená studie představuje největší sérii kožních AL-amyloidomů s jejich klinickou i fenotypickou charakterizací a dále podporuje zařazení do indolentní, morfologicky neobvyklé, varianty pcMZL, která přestavuje diagnostický i terapeutický oříšek pro patology i kliniky

Zdroj:
García-González S, García-García M, Miguel Miguel C, et al. Cutaneous AL -⁠ -Type Amyloidomas as a Variant of Primary Cutaneous Marginal Zone Lymphoma: A Series of 30 Patients. Am J Dermatopathol 2025; 47(11): 846-856.

-⁠ K. Kamarádová -

GYNEKOPATOLOGIE

... SALL4 může pomoci v diferenciální diagnostice gestačních trofoblastických lézí

Diferenciální diagnostika gestačních trofoblastických lézí, zejména v materiálu z kyretáže, zůstává i přes dostupnost imunohistochemických metod diagnosticky náročnou oblastí. Odlišení choriokarcinomu od reziduální trofoblastické proliferace po kompletní/invazivní mole (bez zastižených reziduálních choriových klků), případně od dalších trofoblastických lézí, může být na morfologické úrovni obtížné, a přitom má nesporný přímý dopad na další klinický postup. V tomto kontextu je snaha o identifikaci nových imunohistochemických markerů zcela oprávněná.

Recentní práce skupiny francouzských autorů v čele s Alexis Trecourt publikovaná v The American Journal of Surgical Pathology se zabývá hodnocením exprese transkripčního faktoru SALL4 u širokého spektra gestačních trofoblastických onemocnění. Autoři analyzovali rozsáhlý (ačkoliv početně nikterak závratný) soubor zahrnující placental site nodule (PSN), atypický PSN, placental site trophoblastic tumor (PSTT), epiteloidní trofoblastický tumor (ETT), gestační choriokarcinom, parciální hydatidozní molu, kompletní hydatidozní/invazivní molu, a nemolární produkty koncepce (materiál ze spontánních abortů či ektopické gravidity). Na těchto vzorcích byla hodnocena imunohistochemická exprese SALL4 jak kvantitativně (na úrovni 0 %, 1 –⁠ 10 %, a 11 –⁠ 100 %), tak kvalitativně (disperzně rozptýlené jednotlivé buňky versus shluky/klastry ≥ 15 pozitivních buněk). Exprese byla posuzována dle lokality zvlášť v buňkách cytotrofoblastu/intermediárního trofoblastu a ve stromálních fibroblastech choriových klků.

Hlavním výsledkem studie je zjištění, že difúzní (11 –⁠ 100 %) a „klastrovitá“ exprese SALL4 v buňkách cytotrofoblastu/intermediárního trofoblastu byla statisticky významně asociovaná s choriokarcinomem, zatímco u všech ostatních jednotek tato exprese přítomna nebyla vůbec, nebo pouze ojediněle (na úrovni do 10 %) a v jednotlivě rozptýlených buňkách. Takto sporadickou expresi vykazovalo 33 % (3/9) PSTT, 8 % (1/13) parciálních mol, 40 % (19/47) kompletních/invazivních mol a  2 % (1/26) nemolární produktů početí. Autoři současně navrhují konkrétní interpretační kritéria pro hodnocení exprese SALL4, která zahrnují nejen kvantifikaci exprese, ale i její vzorec. Tento přístup je z praktického hlediska přínosný zejména při hodnocení malých bioptických vzorků (kyretáže), kdy může být hodnocení morfologie léze limitované. Práce dále upozorňuje na to, že difúzní exprese SALL4 byla také pozorována ve stromálních fibroblastech časných (≤14. gestační týden) kompletních/invazivních mol, zatímco parciální moly či nemolární produkty početí byly zcela negativní. V této indikaci by mohl SALL4 představovat doplňkový marker k p57 v problematických případech. Difúzní (v >10 %) a klastrovitá exprese SALL4 v cytotrofoblastu/intermediárním trofoblastu tak spíše svědčí pro diagnózu choriokarcinomu, zatímco v kontextu molárních gravidit je exprese SALL4 v >10 % stromálních vilózních fibroblastů podpůrným markerem pro diagnózu kompletní/invazivní moly (spíše než parciální moly či hydropického abortu).

Je však nutné zdůraznit, že absence exprese SALL4 diagnózu choriokarcinomu samozřejmě nevylučuje (v předkládané studii bylo 10 % choriokarcinomů negativních), a že marker nelze interpretovat izolovaně bez znalosti morfologického obrazu a klinického kontextu. Přesto se zdá, že při dodržení navržených interpretačních kritérií může být SALL4 užitečným doplňujícím markerem ve vybraných diagnosticky obtížných situacích.

Zdroj:
Trecourt A, Donzel M, Gaillot-Durand L, et al. SALL4 as a Useful Marker for the Distinction of Various Gestational Trophoblastic Disease Subtypes: Choriocarcinoma From Other Trophoblastic Lesions and Early Complete Hydatidiform Mole From Partial Mole and NonMolar Villi. Am J Surg Pathol 2025; 49(5): 417-428.

-⁠ M. Kendall Bártů -

DERMATOPATOLOGIE

… elastóza v okolí sekreční části ekrinní potní žlázy je asociována s diabetem či prediabetem

Elastická vlákna jsou za normálních okolností přítomna v okolí sekreční části ekrinní potní žlázy. Autoři recentní studie si povšimli přítomnosti elastózy této oblasti v biopsii bazocelulárního karcinomu u pacienta s metabolickým syndromem. Na základě tohoto zjištění následně provedli analýzu 245 biopsií různých zánětlivých či nádorových lézí, čímž byl vyloučen vliv samotného nádoru na existenci této elastózy. Hodnoceno bylo zesílení, prodloužení, zvlnění či multilamelace elastických vláken v okolí sekreční části alespoň jedné ekrinní potní žlázy. V nejistých případech bylo využito imunohistochemické barvení k průkazu lysozymu, jelikož lysozym je přítomen ve zvýšeně glykovaných elastických vláknech.

elastických vláknech. Zjištěna byla statisticky signifikantní asociace mezi elastózou sekreční části ekrinní potní žlázy a prediabetem či diabetem. Výskyt periekrinní elastózy byl též asociován s věkem a s přítomností dermální solární elastózy. Nebyla zjištěna asociace s arteriální hypertenzí, dyslipidémií, obezitou či kouřením. Příčinou této elastózy je s největší pravděpodobností zvýšená glykace elastických vláken. Role slunečního záření, na rozdíl od dermální elastózy, má nejspíše pouze minimální vliv.

Závěrem řečeno, elastóza v okolí sekreční části ekrinní potní žlázy může být náhodným nálezem v kožní biopsii a není příznačná pro konkrétní onemocnění. Její přítomnost je však častěji asociována s pre/diabetem. Imunohistochemicky je prokazována přítomnost lysozymu ve zbytnělých, nadměrně glykovaných elastických vláknech.

Zdroj:
Monteagudo C et al. Eccrine coil elastosis: a new dermatopathological feature associated with prediabetes and diabetes. J Cutan Pathol 2025; 52(11): 720-727.
-⁠ M. Důra -

KARDIOPATOLOGIE

… charakteristika velkých papilárních fibroelastomů a jejich stromálních buněk

Papilární fibroelastomy představují benigní endokardiální tumory, které jsou v současnosti díky rozvoji zobrazovacích metod nejčastěji diagnostikovaným primárním nádorem srdce. Typicky jsou menší než 1 cm a vznikají na chlopních, jejich klinický význam spočívá především v riziku embolizace. Předložená studie analyzovala retrospektivně soubor 24 velkých fibroelastomů (nad 1 cm) s cílem definovat jejich morfologické a imunohistochemické vlastnosti se zaměřením na stromální vřetenobuněčnou komponentu.

Medián věku pacientů byl 69 let a tumory byly lokalizovány s obdobnou frekvencí na srdečních chlopních i nástěnném endokardu srdce, což kontrastuje s menšími fibroelastomy, které dominantě postihují chlopně. Embolické příhody byly dokumentovány u 13 % pacientů. Chirurgická resekce se ukázala jako kurativní metoda, kdy během sledování s mediánem 38 měsíců nebyla zaznamenána žádná recidiva.

Histologicky všechny léze vykazovaly klasickou morfologii větvených avaskulárních papil s fibroelastickým jádrem krytým jednou vrstvou endotelu. Významným nálezem byla přítomnost stromální vřetenobuněčné komponenty u 71 % případů. Imunohistochemická analýza prokázala, že tyto vřetenité buňky jsou často pozitivní v průkazu proteinu S100, přičemž jejich hustota byla signifikantně vyšší u chlopenních fibroelastomů oproti lézím intrakardiálním. V povrchovém endotelu byla zjištěna difuzní exprese CD31 s variabilní koexpresí S100, zatímco exprese calretininu byla ve stromatu pouze raritní, což je důležitý znak pro diferenciální diagnózu vůči srdečnímu myxomu. Při srovnání s mitrálními chlopněmi postiženými myxoidní degenerací byla u aktivovaných intersticiálních buněk pozorována podobná histomorfologie i difuzní pozitivita S100. Nálezy naznačují, že patogeneze velkých fibroelastomů může souviset s aktivací intersticiálních buněk nebo s endotelově-mezenchymální tranzicí indukovanou mechanickým stresem či poškozením endokardu.

Studie tak rozšiřuje morfologické a fenotypové spektrum těchto tumorů a zdůrazňuje roli aktivovaného stromatu v jejich patogenezi. Limitací studie je chybějící molekulárně genetické vyšetření, neboť v předchozích studiích byla u části tumorů prokázána mutace genu KRAS, podporující tak jejich pravou nádorovou povahu.

Zdroje:
1. Casimero FVC, Stone JR. Characterization of the clinical, histopathologic, and immunohistochemical features of large papillary fibroelastomas and their S100-expressing spindle cell component and its potential relationship to cardiac valvular interstitial cells. Cardiovasc Pathol 2025; 81 : 107800.

2. Bois MC, Milosevic D, Kipp BR, Maleszewski JJ. KRAS Mutations in Papillary Fibroelastomas: A Study of 50 Cases with etiologic and diagnostic implications. Am J Surg Pathol 2020; 44(5): 626-632.

-⁠ V. Stejskal -

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… NUT karcinom může mít variabilní morfologii a imunoprofil a exprimovat např. neuroendokrinní markery

NUT karcinom je podle 5. vydání WHO klasifikace nádorů hlavy a krku „epiteliální zhoubný nádor s relativně monotónním vzhledem, který je geneticky definován přestavbou genu NUTM1“. Vžitá představa o tomto vzácném a velmi agresivním nádoru je taková, že se vyskytuje v mladém věku, mikroskopicky vypadá jako nízce diferencovaný karcinom a často exprimuje markery p63 a p40. To je jistě pravda, ale výsledky nedávné studie přesvědčivě ukázaly, že morfologické a imunohistochemické spektrum NUT karcinomu (přinejmenším v oblasti hlavy a krku) je podstatně širší a že část případů s neobvyklou morfologií či imunoprofilem může být chybně diagnostikována, což má pro pacienta závažné důsledky.

Autoři Viswanathan K et al. ve své multicentrické studii provedli detailní klinicko-patologickou analýzu celkem 30 případů NUT karcinomu, které se vyskytly v oblasti hlavy a krku. Soubor tvořilo 21 mužů a 9 žen ve věkovém rozmezí 17–86 let (medián 39 let). Většina nádorů postihovala sinonazální trakt (43 % případů). Prognóza onemocnění byla celkově nepříznivá, s 3letou dobou přežití pouze 38 %.

Ačkoli u většiny případů (63 %) byla při mikroskopickém vyšetření přítomna typická nediferencovaná složka, tak u více než poloviny případů (53 %) byly přítomny také další histologické znaky a –⁠ což je překvapivé –⁠ u  37 % případů nebyla nediferencovaná složka přítomna vůbec. Méně obvyklé histologické znaky zahrnovaly např. bazaloidní či rhabdoidní morfologii, papilární architektoniku nebo žlázovou diferenciaci s přítomností hlenotvorných buněk. Z výsledků imunohistochemického vyšetření stojí za zmínku zejména pozitivita neuroendokrinních markerů synaptofyzinu, chromograninu a INSM1 (u 33 % případů) a v ojedinělých případech naopak absence exprese pan-cytokeratinů, vysokomolekulárních cytokeratinů a markeru p40.

Závěrem lze konstatovat, že na diagnózu NUT karcinomu musíme při diagnostice nádorů nejenom v oblasti hlavy a krku myslet aktivně podstatně častěji, než tomu bylo doposud. Je zřejmé, že se tento nádor může vyskytovat téměř v jakémkoli věku a jakékoli anatomické lokalizaci a že může mít pestrou morfologii a variabilní imunoprofil, včetně exprese neuroendokrinních markerů. Připomeňme, že diagnóza NUT karcinomu je v současné době značně usnadněna použitím komerčně dostupné imunohistochemické monoklonální protilátky NUT (klon C52B1), u které je při jaderné expresi ve více než 50 % nádorových buněk uváděna 87% senzitivita a 100% specificita pro diagnózu tohoto nádoru. Není tedy nezbytně nutné již na začátku diagnostiky provádět molekulárně genetická vyšetření, jimiž lze samozřejmě diagnózu následně definitivně potvrdit.

Zdroj:
Viswanathan K et al. The histological spectrum and immunoprofile of head and neck NUT carcinoma: a multicentre series of 30 cases. Histopathology 2024; 85(2): 317-326.
-⁠ J. Laco -

PATOLOGIE MĚKKÝCH TKÁNÍ

… subset obrovskobuněčných nádorů měkkých tkání exprimuje keratiny

Některé mezenchymální nádory při imunohistochemickém (IMH) vyšetření pravidelně exprimují epiteliální markery, keratiny. Patří mezi ně synoviální sarkom a epiteloidní sarkom. Epiteliální membránový antigen (EMA) je další epiteliální marker, který je ovšem přítomen i u perineurálních a meningeálních buněk.

Relativně recentně bylo popsáno několik nových jednotek mezenchymálních nádorů s typickou aberantní expresí keratinů, což může být využito k jejich rozpoznání. Ve výčtu jsou myoepiteliální nádory, keratin pozitivní obrovskobuněčný nádor měkkých tkání a superficiální CD34 pozitivní fibroblastický tumor / PRDM10 rearanžovaný nádor měkkých tkání.

Myoepiteliální nádory (MN) mohou vznikat i v kostech a měkkých tkáních, zde nejčastěji v podkoží končetin, i když se lze s nimi setkat prakticky v jakékoli anatomické lokalizaci. Věkové rozmezí je široké, přičemž v pediatrické populaci jsou vzácné, ovšem výměnou za to, že pravděpodobnost malignity je v této věkové skupině vyšší. Exprese myoepiteliálních markerů je často variabilní, nejčastěji jde o koexpresi keratinů a S-100. Nekonstantní je pozitivita EMA, GFAP, p63. Část případů vykazuje ztrátu jaderné pozitivity INI1. Molekulárně je asi polovina MN charakterizována přestavbou genu EWSR1. Pro charakteristickou morfologickou diverzitu MN je diferenciální diagnóza široká. Zdatným imitátorem je extraskeletální myxoidní chondrosarkom (EMC), který bývá pouze fokálně EMA a S100 pozitivní při negativitě keratinů; diagnostický je průkaz přestavby genu NR4A3. Osifikující fibromyxoidní tumor (OFMT), typicky s lemem metaplastické kosti v periferii, je S100 pozitivní, s možnou expresí keratinů a GFAP. Geneticky je OMFT charakterizován přestavbou genu PHF1. Velmi vzácný metastatický nebo extraaxiální chordom může napodobit MN, pomoci zde může IMH s brachyury. U starších je nutné vyloučit metastatický karcinom a v pediatrické populaci maligní rabdoidní tumor a nediferencované kulatobuněčné sarkomy včetně Ewingova sarkomu.

Epiteloidní sarkom, jehož molekulárním charakteristickým znakem je ztráta genu SMARCB1, postihuje mladší dospělé. Exprese keratinů a EMA je konstantním imunofenotypickým znakem, v polovině případů je přítomná CD34. V diferenciální diagnóze epiteloidního sarkomu je dlaždicový karcinom, epiteloidní hemangioendoteliom (EHE), epiteloidní angiosarkom, pseudomyogenní hemangioendoteliom (PHE) a epiteloidní maligní tumor periferní nervové pochvy (eMPNST). Dlaždicový karcinom má zachovalou expresi INI1; eMPNST je intenzivně S100 a SOX10 pozitivní; pro odlišení vaskulárních nádorů je doporučován panel endoteliálních markerů. Kromě malignit je nutné zvážit i benigní léze, jako jsou revmatoidní uzel nebo granuloma annulare.

Obrovskobuněčný nádor měkkých tkání, podobný obrovskobuněčnému kostnímu nádoru, postihuje podkožní tkáně končetin. Existuje ve dvou subtypech, jeden je keratin pozitivní, s rekurentní fúzí HMGA2::NCOR2; a druhý je keratin negativní, a zmíněná fúze rovněž není přítomna. Diferenciální diagnóza zahrnuje anaplastický karcinom bohatý na obrovské mnohojaderné buňky, kostní obrovskobuněčný nádor s šířením do měkkých tkání, tenosynoviální obrovskobuněčný nádor, a extraskeletální osteosarkom bohatý na obrovské mnohojaderné buňky. V současnosti se obrovskobuněčný nádor měkkých tkání klasifikuje jako nádor s nejistým biologickým potenciálem, přičemž dat charakterizujících chování těchto lézí není mnoho.

Superficiální CD34 pozitivní fibroblastický tumor / PRDM10-rearanžovaný měkkotkáňový nádor postihuje kůži a podkoží končetin dospělých. Mikroskopicky jsou nápadné výrazné cytologické atypie, které jsou disproporční vzhledem k nízkému počtu mitotických figur a k  absenci nekróz. Imunohistochemicky je stabilně CD34 pozitivní a keratiny jsou přítomny až v  70 % případů. Je nutné odlišit nediferencovaný pleomorfní sarkom (nekrózy, mitotická aktivita); myxofibrosarkom; možný je solitární fibrózní tumor (SFT) s pozitivitou STAT6; vaskulární nádory (s přítomností endoteliálních markerů). Myxoinflamatorní fibroblastický sarkom může být CD34 pozitivní, ale postrádá keratiny. Vyloučení metastatického karcinomu je rovněž důležité, protože superficiální CD34 pozitivní fibroblastický tumor je charakterizován indolentním chováním.

Perineuriom, v různých variantách, je tvořen úzkými vřetenitými buňkami se zvlněnými jádry a jemnými bipolárními cytoplazmatickými výběžky. Imunohistochemicky je pozitivní EMA a CD34. V diferenciální diagnóze figurují SFT, dermatofibrosarcoma protuberans, benigní tumor nervové pochvy, desmoplastický melanocytární névus či melanom. Rovněž low-grade fibromyxoidní sarkom může být EMA pozitivní. Všechny jednotky v diferenciální diagnóze lze vyloučit provedením IMH studií či molekulárních vyšetření.

Zdroj:
Andrei V et al. Superficial mesenchymal tumours expressing epithelial markers on immunohistochemistry: Diagnostic clues and pitfalls. Semin Diagn Pathol 2023; 40(4): 238-245.
-⁠ K. Veselý -

PATOLOGIE MĚKKÝCH TKÁNÍ

… mezi fibroblastickými tumory vzniká nová jednotka s koexpresí MUC4 a β-cateninu

Benigní a low-grade fibroblastické/myofibroblastické tumory mohou zejména v malých biopsiích přinášet diagnostické rozpaky svojí překrývající se morfologií. V histologickém obraze vidíme krátké vřetenité buňky storiformně uspořádané nebo rostoucí v rozvolněných svazcích, místy může být vyjádřeno i naznačené palisádování jader. Nádorové buňky jsou obklopené fibrokolagenní matrix s tenkostěnnými cévami, někdy s patrným parožnatým větvením. Celkový vzhled tumoru je uniformní, bez nekróz či mitotické aktivity. V takových případech mezi zvažované diagnózy patří desmoplastický fibroblastom, fibrom šlachové pochvy, některý z tumorů z pochvy periferních nervů, solitární fibrózní tumor, desmoidní fibromatóza či low-grade fibromyxoidní sarkom (LGFMS). Dle konkrétní situace (lokalizace a velikosti léze, věku pacienta) indikujeme panel protilátek obsahující CD34, STAT6, desmin, SMA, EMA, S100 a/nebo SOX10, a MUC4 a β-catenin; poslední dvě zmíněné protilátky pro odlišení LGFMS (MUC4+) od desmoidní fibromatózy (s jadernou expresí β-cateninu).

Různí autoři na sobě nezávisle popsali celkem 24 případů fibroblastického tumoru, histologicky suspektního z LGFMS, s difúzní silnou expresí MUC4, ale bez verifikované přestavby genů FUS či EWSR1 metodou FISH nebo bez prokázané translokace FUS::CREB3L2 ani FUS::CREB3L1 pomocí NGS. Ve všech případech byla současně přítomna jaderná pozitivita β-cateninu a u části pacientů byla prokázána inaktivace genu APC bez anamnézy familiární adenomatózní polypózy. DNA sekvenace neprokázala mutaci v genu CCNB1.

Jednalo se o mladší pacienty, o něco častěji ženy, s mediánem věku 25-40 let (20 –⁠ 61 let), s tumorem velikosti cca 8,5 cm (2,5 -⁠ 18 cm) lokalizovaným v hlubokých tkáních končetin, v axiální rovině trupu či šíje a jedním případem v plicním parenchymu. Nádory byly dobře ohraničené, bez infiltrativního růstu a žádný z případů, který neunikl z klinického sledování, nebyl komplikován metastatickým šířením nebo lokální recidivou, a to dokonce bez ohledu na stav resekčních okrajů. Zdá se tedy, že se jedná o tumor s benigním biologickým chováním, u kterého se jako smysluplný jeví klinický management sledování, bez nutnosti široké resekce v případě nekompletního zákroku. Otázkou zůstává, jak bude tento nádor pojmenován. Zatím je publikován pod dvěma názvy:

pod dvěma názvy:

-⁠ Low-grade fibroblastická neoplázie s koexpresí MUC4 a β-cateninu

-⁠ MUC4 pozitivní fibroblastom

 

Zdroje:
1. Tavberidze N et al. Novel low-grade fibroblastic neoplasm with co-expression of MUC4 and Beta-catenin: clinicopathologic and molecular characterisation of eight cases. Lab Invest 2025; 105(3): 102314.

2. Wilsher MJ et al. Low-grade fibroblastic neoplasm with co-expression of MUC4 and beta-catenin: an additional case of this novel entity. Pathology 2026; 58(1): 116-118.

3. Repetto F. et al. MUC4-positive fibroblastoma: a distinctive hyalinized spindle cell neoplasm with abberant nuclear beta-catenin expression and frequent biallelic inactivation of APC. Am J Surg Pathol 2025; 49(1): 1125-1132. -⁠ I. Staniczková Zambo -

 

PATOLOGIE CNS

... zvýšená expresia SOX10, p16 a cyklínu D1 pomáha odlíšiť LG gliómy s aktiváciou MAPK od piloidnej reaktívnej gliózy

Odlíšenie reaktívnej piloidnej gliózy od dobre diferencovaného „piloidného“ gliómu môže byť v limitovaných neurochirurgických materiáloch veľmi problematické, a pri tom pre pacienta kľúčové. Opakovane sme videli reaktívnu gliózu okolo iných procesov (v okolí kraniofaryngiómov, spinálneho syrinxu, pineálnych cýst,...), ktorá histomorfologicky verne napodobňovala pilocytický astrocytóm vrátane početných Rosenthalových vlákien. Situáciu ďalej komplikuje fakt, že neoplastické bunky sa v infiltračních zónach môžu ložiskovo miešať s reaktívnymi astrocytmi. Hoci sú genetické štúdie zamerané na zmeny v dráhe MAP-kinázy (napr. mutácie BRAF, zmeny v FGFR1 a FGFR2) považované za zlatý štandard, ich rutinné využitie limituje časová náročnosť a dostupnosť v bežnej diagnostickej praxi. Autori práce študovali imunohistochemickú expresiu SOX10, p16 a cyklín D1 na súbore 20 prípadov piloidnej gliózy a  37 prípadov MAP-kinázou aktivovaných LGG, vrátane pilocytického astrocytómu a gangliogliómu. Výsledky práce ukázali, že väčšina MAP-kinázou aktivovaných gliómov vykazovala extenzívnu pozitivitu najmenej dvoch z troch sledovaných markerov. Naopak, v prípade reaktívnej gliózy bola významná imunoreaktivita na viac ako jeden marker zaznamenaná len v malej menšine prípadov. Zo záverov práce vyplýva, že hoci klasická histomorfológia zostáva základným pilierom diagnostiky, použitie panelu SOX10, p16 a cyklínu D1 predstavuje účinný a dostupný nástroj pre túto diferenciálnu diagnostiku, obzvlášť prínosný v prípadoch s limitovaným množstvom tkaniva alebo tam, kde genetické vyšetrenie nie je bezprostredne k dispozícii.

Zdroj:
Tang V et al. Increased SOX10, p16, and Cyclin D1 Immunoreactivity Differentiates MAP Kinase-activated Low-grade Gliomas From Piloid Gliosis. Am J Surg Pathol 2025; 49(4): 347-352.

-⁠ B. Rychlý -

UROPATOLOGIE

… psammomatózní kalcifikace a mutace IDH1 u karcinomu prostaty

Mutace IDH1 R132H charakterizuje vzácný molekulární podtyp adenokarcinomu prostaty (0,3–2,7 % případů), charakterizovaný specifickými epigenetickými změnami, častější anteriorní lokalizací a vyšším histologickým grade. Nedávné práce poukazují na možnou asociaci této mutace s přítomností intratumorálních psammomatózních kalcifikací.

Autoři prezentují kazuistiku 56letého pacienta s elevací PSA, u něhož byla při cílené biopsii a následně v preparátu radikální prostatektomie identifikována dominantní léze v pravé anteriorní zóně prostaty, hodnocená jako Grade Group 3 (Gleason 4+3=7). Tumor vykazoval přítomnost psammomatózních kalcifikací a silnou, difúzní expresi IDH1 R132H mutantního proteinu v imunohistochemii. Současně byly v tomtéž preparátu zjištěny další, menší tumorózní fokusy v posteriorních a levých anteriorních oblastech prostaty, klasifikované jako Grade Group 1 (Gleason 3+3=6). Tyto léze byly molekulárně odlišné –⁠ negativní pro IDH1 R132H a pozitivní pro expresi ERG proteinu, odpovídající fúzi TMPRSS2–ERG. Psammomatózní kalcifikace v těchto fokusech přítomny nebyly, což dokumentuje výraznou molekulární heterogenitu multifokálního karcinomu prostaty.

Pozorovaná kombinace anteriorní lokalizace tumoru, vyššího Gleasonova skóre a přítomnosti psammomatózních kalcifikací může představovat fenotypový marker suspektní z mutace IDH1 R132. Autoři dále spekulují, že IDH1 mutace může vést ke snížené sekreci citrátu nádorovými buňkami, čímž dochází k odstranění inhibice krystalizace vápníku a následné tvorbě mikrokalcifikací. Vzhledem k raritnímu výskytu IDH1-mutantního karcinomu prostaty je jeho systematické studium i vývoj cílené terapie obtížný. Identifikace specifických histomorfologických znaků by však mohla usnadnit screening pacientů vhodných k cílenému molekulárnímu testování (IHC, molekulární metody včetně NGS) a přispět k rozvoji precizní onkologie.

Předkládaný případ zdůrazňuje význam rozpoznání vzácných molekulárních podtypů karcinomu prostaty s charakteristickými morfologickými rysy. Patologové by měli věnovat pozornost zejména intratumorálním psammomatózním kalcifikacím v high-grade tumorech anteriorní zóny, neboť tato kombinace by měla vést k cílené detekci mutace IDH1 R132H. Současně je potvrzena nutnost reprezentativního vzorkování multifokálních nádorů pro správnou molekulární diagnostiku.

Zdroj:
Zong Y, et al. Psammomatous Calcifications Identified in Targeted Needle Biopsies and Radical Prostatectomy From IDH1 Mutant Prostatic Adenocarcinoma. Case Report and Literature Review. Am J Surg Pathol 2025; 49 : 1090–1096.
-⁠ T. Jirásek -

HEPATOPATOLOGIE

… do diferenciální diagnostiky ložiskových jaterních lézí spadá i segmentální atrofie

Náhodně zachycené ložiskové jaterní léze nejasného původu tvoří značnou část cílených jaterních biopsií. Mezi méně známé, relativně vzácnější, ale diferenciálně diagnosticky důležité hepatální pseudotumory se řadí jaterní segmentální atrofie, kterou v referované, převážně retrospektivní studii popisuje skupina autorů ze tří severoamerických univerzitních nemocnic. Na podkladě patologické diagnózy stanovené mezi lety 2012–2024 zůstalo po revizi materiálu v jejich souboru celkem 45 případů, dokumentujících kromě základního histologického znaku –⁠ elastózy vaziva –⁠ také vývojová stadia léze. Časné formy byly charakterizovány fokálním kolapsem jaterního parenchymu s nahuštěním portálních polí, vtroušenými ostrůvky zachovaných hepatocytů, chronickou reaktivní celulizací a výraznou duktulární proliferací, s limitovanou přítomností jemně granulární slabě eozinofilní až amfofilní extracelulární matrix s pozitivním barvením na elastiku. Pozdější stadia postupně ztrácela reaktivní celulizaci i duktulární proliferaci až do následné formace dobře ohraničené nodulární elastózy s ojedinělými ostrůvky reziduálních hepatocytů a portobilií. Konečný obraz pak reprezentoval uzel denzní fibrózy s velmi sporadickými drobnými agregáty hepatocytů, portálních struktur nebo biliárních cystiček. Mezi velmi důležité, i když ne zcela univerzální znaky patří intralezionální přítomnost abnormálně zesílených arterií i vén, často s trombózou nebo rekanalizací. Právě hypoperfuze jaterního parenchymu spíše extrahepatálního původu, s atrofií až infarktem a následnými reaktivními a reparativními změnami se zvýšenou depozicí neorganizované elastiky je považována za pravděpodobný patogenetický faktor této ložiskové léze.

Z hlediska klinických údajů se v referovaném souboru jednalo o téměř stejné zastoupení mužů a žen (22 M, 23 Ž), spíše staršího věku (medián 63 let), s velikostí léze od 5 do 75 mm, pouze minoritně subkapsulárně (na rozdíl od předchozích studií). Většina pacientů byla léčena pro kardiovaskulární nebo kardiometabolickou chorobu, zvláště hypertenzi (78 %). U žádného z pacientů nebyla zachycena intrahepatální vaskulární léze typu fokální nodulární hyperplazie. Ačkoliv 30 pacientů (66,6 %) mělo v anamnéze malignitu, převážně extrahepatální, ani v jednom případě nebyl zachycen tumor přímo navazující na oblast segmentální atrofie. Anamnestické informace mohou být zvláště zavádějící, neboť výsledky zobrazovacích metod mohou imitovat metastázu, nebo i primární malignitu jater, sonograficky se jedná o izo-, nebo hypoechogenní lézi, na CT hypodenzní. V histopatologické diferenciální diagnostice připadá v úvahu zvláště biliární cysta s rupturou a cikatrizací, nebo sklerotizovaný kavernozní hemangiom; ke správnému zařazení léze jako segmentální atrofie přispěje přítomnost elastózy a kolabovaného parenchymu s ostrůvky reziduálních hepatocytů.

Pokud se tedy v jaterní biopsii u staršího pacienta setkáte s ložiskovou lézí s netypicky zvýšeným zastoupením elastiky, silnostěnnými cévami v terénu reparativních změn, bylo by vhodné myslet i na možnost zcela benigní reaktivní segmentální atrofie.

Zdroj:
Farsi N, Sanchez-Avila M, Duarte M et al. Hepatic segmental atrophy: a diagnostic challenge with variable clinicopathological features and an association with cardiovascular disease. Virchows Archiv 2025; 487 : 737-743

-⁠ V. Žampachová -

CYTODIAGNOSTIKA

… umělá inteligence vstupuje do dalších oblastí cytodiagnostiky

Metaanalytická studie amerických autorů1 mapuje na podkladě třístupňového vyhledávání (PubMed –⁠ Google –⁠ GPTO3) a vybraných 158 studií aktuální stav komerčního využití, rozvoje a diskutovaných problémů v nejběžnějších oblastech cytodiagnostiky.

Obrovské objemy materiálu ve screeningu cervikálního karcinomu zahájily úvahy o automatizaci již v 60. létech minulého století. V té době ovšem nebyly k dispozici potřebné technické nástroje zejména pro rychlé skenování a ukládání velkých objemů dat.

Aktuálně je to však právě oblast gynekologické cytodiagnostiky, kde se o trh již komerčně podělilo několik vyvinutých systémů a kompetice probíhá na úrovni zrychlování a zpřesňování prezentace selektovaných objektů pro kontrolu screenerem / cytopatologem. Soustředí se ovšem na LBC vzorky, nikoli nátěry. Se zavedením do rutinního provozu byly schváleny i výkonové kódy umožňující vykazování takto vyhodnocených vzorků.

V zásadě logicky se na druhé místo v aplikacích a jejich komerčním využití řadí cytologie močová. Vedle primárního cervikálního screeningu je i tento sekundární screening cílený na recidivující uroteliální karcinomy zdrojem poměrně velkého objemu vzorků. Přesto je zde vývoj časově o cca dvě dekády opožděn za systémy gynekologické cytodiagnostiky. Začal v Holandsku testováním systému ThinPrep pro cervix s použitím močových vzorků s poměrně dobrým výsledkem. Aktuálně autoři nalezli pouze jediný komerční systém nabízející analýzu močových vzorků (AIxMed’sAIxURO (https://www.aixmed. com/). Výzkum je limitován (obdobně i v  řadě dalších oblastí) nedostupností veřejných testovacích datasetů.

V dalších častých oblastech cytodiagnostiky (serózní tekutiny, tyreoidea, pankreatobiliární, mammární a plicní cytologie) proto zatím nejsou komerčně dostupné systémy diagnostické asistence. Výzkum v těchto oblastech je komplikován komplexností a množstvím zastoupených nádorů a jejich morfologických znaků; v případě FNAB vzorků např. tyreoidálních se ne zcela prosadila LBC varianta hodnocení. Skenování nátěrů je komplikované jak rozsahem, tak možnou nehomogenitou a vrstvením. U serózních tekutin se s ohledem na potřeby imunocytochemického došetřování prosadilo zpracování do cytobloku a vyvíjené algoritmy by měly pokrýt obě možnosti.

Vedle již zmíněného nedostatku veřejných testovacích databází ovlivňujících validitu udaných parametrů spolehlivosti diagnostiky („overfitting“ na institucionálních vývojových datasetech) upozorňují autoři i na další možné slabiny publikovaných vývojových studií –⁠ nejen malý rozsah vzorků pro testování, ale i disproporční zastoupení nádorových a nenádorových vzorků. Sledují i užité metody analýzy –⁠ většina studií kombinuje.

I když většina publikovaných studií v oblasti AI a non-gynekologické cytodiagnostiky jsou pilotní, pracovní skupina American Society for Cytopathology (ASC) vyvinula doporučené postupy validace systémů s respektováním základního pravidla, že AI systémy mají zlepšit výkonnost a přesnost, nikoli nahradit lidský důvtip 2-4:

1) Validační studie by měla věrně modelovat klinický pracovní postup v dané instituci a vzorky by měly být reprezentativní v celém spektru.

2) Pro validaci algoritmu AI by měla být použita řada výkonnostních metrik, včetně přesnosti, správnosti, citlivosti a specificity.

3) Vzhledem k relativní novosti této technologie nemůže ASC doporučit daný počet případů k validaci algoritmu AI, ale počet použitých vzorků by měl být dostatečný k reprezentaci rozmanitosti případů, které daná instituce zaznamenala.

4) Před zavedením do praxe by měl být personál formálně proškolen v používání algoritmu AI.

5) Po zavedení by měl být zaveden program kontroly/zajištění kvality, aby se odhalily chyby v algoritmu.

6) Pro nové využití (například od screeningu k diagnóze), musí být algoritmus před zavedením do nového použití revalidován.

Etické a právní otázky jsou zatím spíše okrajovou součástí tohoto publikačního rozmachu, nicméně i na tomto poli jsou zmiňovány jak evropské, tak americké příspěvky. Shodují se vesměs na tom, že finální odpovědnost za hlášený výsledek nese (nepřekvapivě) podepsaný patolog.

Zdroje:
1. Emery JF, Le MK, Levy J, Vaickus L, Liu X: Machine learning, deep learning, and artificial intelligence as applied to the field of cytopathology: a comprehensive review. J Am Soc Cytopathol 2025; 18: S2213 -⁠ 2945(25)00083-3.

2. Kim D, Sundling KE, Virk R, et al. Digital cytology part 1: digital cytology implementation for practice: a concept paper with review and recommendations from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force. J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 86e96.

3. Kim D, Sundling KE, Virk R, et al. Digital cytology part 2: artificial intelligence in cytology: a concept paper with review and recommendations from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force. J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 97e110.

4. Kim D, Thrall MJ, Michelow P, et al. The current state of digital cytology and artificial intelligence (AI): global survey results from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force. J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 319e328.

-⁠ J. Dušková -