Je psychosomatika věcí psychiatrie?


Autoři: V. Chvála
Vyšlo v časopise: Čes. a slov. Psychiat., 105, 2009, No. 5, pp. 195.
Kategorie: Úvodník

Implementace psychosociálních aspektů stonání do medicíny je problém z mnoha hledisek, a to metodických, ideologických, ekonomických, mocenských, etických atd. Upřímně řečeno, nikomu se do toho nechce. Uvažovat o nemoci jako součásti bio-psycho-sociálních dimenzí lidské existence je nepohodlné, náročné, nevejde se do jednoduchých algoritmů léčby. Sami pacienti raději žijí v představě, že jejich nemoc je výsledkem nikým nezaviněného omylu přírody, nejlépe přímo vrozená a předurčená chybným genem, který snad čekal na svou příležitost mnoho let, aby mohl zaškodit právě v době, kdy se jim narodilo dítě, přišli o práci, nebo jejich manželka odešla za jiným. Takto zjednodušeně uvažovat o člověku jako geny determinovaném (a lékem opravitelném) stroji má příliš mnoho výhod, než bychom se měli pokoušet to změnit. A pokud se nám podaří udržet pozornost u všech těch detailů těla, aniž bychom zvedli zrak k celkovému smyslu existence člověka v jeho úplnosti, můžeme se v klidu dočkat důchodu a taky to nějak doklepat na nějakém tom JIPu, kde nás možná teprve napadne, že jsou důležitější věci než laboratorní výsledky. Ale toto poznání si nejspíš vezmeme s sebou do hrobu, protože kolegové se v posledních okamžicích budou snažit nás zaintubovat či defibrilovat.

Kdo z nás takové štěstí nemá, kdo zvedl zrak příliš brzy od nástrojů svého oboru, může si klást nepříjemné otázky po smyslu své, z celku vytržené práce. Patrně z těchto podivínů se čas od času zvedá vlna zájmu o psychosomatickou medicínu. Ti pak obvykle bloudí, překračují hranice oborů, hledají další vzdělání, obtěžují různými návrhy na změnu výuky, změnu postojů, zkrátka volají po změně něčeho, co je tak dlouho zavedeno, i když je to snad moc drahé a lehce neetické. Hlavně však nejsou peníze a není čas na povídání s pacienty. Je třeba odběrů krve, histologie tkání, CT mozku. To je pořádná medicína! Nemáme na řeči čas, musíme něco ŘEŠIT! Čas na komunikaci s pacienty dostali psychologové, jenže stoná-li někdo tělesně z psycho-sociálních příčin, přijde za lékařem. A tak je kruh uzavřen. Když psychosomatická sekce přišla nedávno na výbor PS s návrhem přetnout tento bludný kruh nezájmu a neprofesionality zavedením vzdělávání v základní psychosomatické péči pro lékaře somatických oborů, ozvala se spousta námitek. Většina z nich vycházela z nedostatku informací, jedna mě však zaujala: podezření, že chceme cosi jako „vyvedení psychoterapie mimo ordinace psychiatrů“. To je samozřejmě omyl, základní psychosomatická péče není totožná s psychoterapií, je to jen zvýšená erudice lékařů v oblasti psychosociálních aspektů nemoci, ale námitka svědčí o tom, že její autor považuje psychoterapii za vlastnictví psychiatrie, na které nemá právo jiný obor. Možná jen neví, jak vypadá běžný psychiatrický terén. V kolika psychiatrických ordinacích se provádí psychoterapie, vyžadující zcela jiné zacházení s časem? Pacienti si stěžují, že s nimi psychiatři nemluví, jen předepisují léky. Na odděleních se prý vykazuje psychoterapie zcela formálně. Znamená to snad: „My, kdybychom mohli, my bychom to dělali! Ale že nemůžeme, nebude to dělat nikdo?“

Konkrétní případ: Když praxe přivedla jednu neuroložku k poznání psychosociálních aspektů stonání, chtěla se o tom dovědět víc. Absolvovala výcviky, atestovala z psychiatrie, splnila všechny procedury a otevřela psychiatrickou ambulanci pro psychosomatické pacienty. A víte, co na to krajský odborník? Že je nesolidní vybírat si lepší (myšleno psychosomatickou!) klientelu a nevěnovat se psychiatrickým nemocným (sic!). Na potřeby psychosomaticky nemocných prý stačí psychiatrické oddělení nemocnice. Dobře ji podpořil! Ale ani v Německu v osmdesátých letech, jak známo, to nebyli psychiatři, kdo by byli pomohli ostatním oborům. Asi je to něco podstatnějšího, co brání psychiatrům pomoci kolegům ze somatických oborů k větší erudici v psychosociálních aspektech stonání. Je to možná něco, co leží v samém jádru západní medicíny a co nebude tak snadné překonat. Dualismus duše a těla, možná spíš hluboká propast mezi biologickými a humanitními obory. Neměli bychom začít psychosomatiku od dialogu mezi nimi? Nebo je to otázka generační výměny? Uvidíme.

MUDr. Vladislav Chvála


Štítky
Adiktologie Dětská psychiatrie Psychiatrie

Článek vyšel v časopise

Česká a slovenská psychiatrie

Číslo 5

2009 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se