Léčivé přípravky v Obnoveném pražském dispensatoriu z roku 1750
I. část – úvod a prvních devět tříd lékových forem


Medicinal preparations in the Renovated Prague Dispensatory of 1750
Part I – Introduction and the first nine classes of dosage forms

The article deals with the development of pharmacotherapy in Bohemia in the late Baroque period. It draws attention to newly introduced preparations and some surviving classic prescriptions. It is based on the second edition of the Renovated Prague Dispensatory (Dispensatorium pharmaceuticum Pragense renovatum, 1650). It compares its content with the Viennese Dispensatory (Dispensatorium pharmaceuticum Austriaco-Viennense, 1651) and it takes into account also the previous sources, e.g. Prague Pharmacy Rate (1737) and the first edition of the Prague Dispensatory (1739). It draws attention to various peculiarities of the period prescription and some problems, including the fact that preparations of different compositions were often stated under a common name. The first part of the article examines the first nine classes, including vinegars, distilled waters, balms, sugar-containing preparations, decoctions, confections, elixirs, tinctures, cerates, and cataplasms.

Key words:
baroque dispensatories – pharmaceutical technologies – pharmaceutical terminology


Autoři: P. Drábek
Vyšlo v časopise: Čes. slov. Farm., 2010; 59, 227-233
Kategorie: Z historie farmacie

Souhrn

Článek se zabývá vývojem, kterým v pozdním baroku prošla farmakoterapie v Čechách. Upozorňuje na nově zavedené přípravky i na některé přežívající klasické předpisy. Vychází ze druhého vydání pražského dispensatoria (Dispensatorium pharmaceuticum Pragense renovatum, 1650). Porovnává jeho látku s vídeňským dispensatoriem (Dispensatorium pharmaceuticum Austriaco-Viennense, 1651) a také přihlíží k předchozím pramenům, jako např. pražská lékárenská sazba (1737) nebo první vydání pražského dispensatoria (1739). Připomíná různé zvláštnosti tehdejší receptury a také některé problémy. K nim patřila i skutečnost, že často byly pod stejným názvem uváděny přípravky s různým složením. V první části bude probráno prvních devět tříd, zahrnujících octy, destilované vody, balzámy, přípravky s cukrem, odvary, lektvary, elixíry, tinktury, voskovce a náplasti.

Klíčová slova:
barokní dispensatoria – farmaceutická technologie – farmaceutická terminologie

Úvod

V 18. století vyšla v Praze dvě dispensatoria. Obě byla napsána latinsky a jen na několika místech byly pro vysvětlení použity též německé termíny. První se nazývalo Dispensatorium medico- pharmaceuticum Pragense 1) a bylo z roku 1739. Jeho vydání předcházela v roce 1737 trojjazyčná lékárnická sazba Taxa seu Valor 2), v níž byla kromě latinských názvů uvedena též česká a německá jména léčiv. Druhé dispensatorium vyšlo v roce 1750 pod názvem Dispensatorium pharmaceuticum Pragense renovatum (obr. 1) 3). Okolnosti vzniku těchto dispensatorií a jejich podrobné charakteristiky uvedli J. Hladík 4) a Z. Hanzlíček 5).

Titulní list Obnoveného pražského farmaceutického dispensatoria
Obr. 1. Titulní list Obnoveného pražského farmaceutického dispensatoria

Je logické, že výběr léčivých přípravků pro sazbu a první dispensatorium byl podobný a také že bylo použito stejné, tj. průběžné abecední uspořádání látky. To tehdy nebylo obvyklé, neboť léčivé přípravky se většinou řadily do skupin podle určitých zvyklostí.

Sazbu vytiskl staropražský tiskař Jan Jakub Jeřábek. Sazba má německý úvod a rovněž německou předmluvu. V té jsou mj. vyjmenováni autoři sazby, mezi nimiž je uveden emeritní malostranský lékárník Jacob Gefasser a novoměstský lékárník a radní Franz Richter. Všechny latinské názvy léčiv však nebyly přeloženy, zvláště českých názvů je méně. Ze sazby budou namátkově citovány tehdejší české názvy léčivých přípravků.

Druhé pražské vydání dispensatoria, tj. Obnovené pražské farmaceutické dispensatorium převzalo rozdělení látky z vídeňského dispensatoria 6) a uvedlo ji v devatenácti třídách (classis), rozdělených podle lékových forem. Někdy se také text určitých článků shoduje s textem vídeňského dispensatoria. Druhé vydání se od prvního liší výběrem látky a často i názvoslovím. Nepřevzalo údaje o indikaci a používání, které jsou uvedeny v prvním vydání i ve vídeňském dispensatoriu. Z prvního vydání nepřevzalo ani většinu poznámek k jednotlivým přípravkům. Detailní porovnání obou pražských vydání by si proto vyžádalo samostanou srovnávací studii. 

Patroni lékařů a lékárníků svatí Kosma a Damián v záhlaví předmluvy Obnoveného pražského farmaceutického dispensatoria
Obr. 2. Patroni lékařů a lékárníků svatí Kosma a Damián v záhlaví předmluvy Obnoveného pražského farmaceutického dispensatoria

Obsah Obnoveného pražského farmaceutického dispensatoria 

Na začátku druhého vydání dispensatoria je vyjádření schvalovacích orgánů, předmluva a sedm úvodních kapitol. Ty pojednávají mj. o povinnostech lékárníků, přinášejí přehled literárních pramenů, ustanovení o sběru a uchovávání drog, charakteristiky dovážených léčiv, přehled měr a vah, používané chemické značky, vysvětlení chemických termínů a popis chemického vybavení lékárenských laboratoří. Ve 4. kapitole jsou zmíněny i takové lékové formy (např. collyria sicca, linimenta, tincturae in pulveribus), které již dále nejsou uvedeny.

Poté následuje vlastní látka dispensatoria (tj. složení a popisy přípravy jednotlivých léků) a po ní je uveřejněn soupis léčivých látek a přípravků, které musí být vždy v lékárnách k disposici v dobré kvalitě a v dostatečném množství. Na závěr je uveden obsah dispensatoria podle tříd lékových forem (Series classium) a abecední index surovin a přípravků.

Při sestavování dispensatoria bylo kromě zavedené receptury přihlédnuto k bohaté cizí literatuře. V první řadě to bylo vídeňské dispensatorium 6) a augsburský lékopis 7), dále Dispensatorium Prusso-Brandeburgicum 8) a také spisy a předpisy osvědčených autorit, jako byli např. zahraniční Mynsicht 9) a Zwelfer 10) a z domácích Löw z Erlsfeldu 11). Celkově je v recepturní části pražského dispensatoria citováno 98 autorů (a 40 dalších odborníků je v přehledu cizokrajných léčiv), z nichž někteří budou ještě uvedeni v dalším textu.

Léčivé přípravky 

První třída obnoveného pražského dispensatoria má název De acetis compositis et simplicibus. Obsahuje 11 jednoduchých octů včetně destilovaného vinného octa a roztoku octanu olovnatého (Acetum lithargyrii-předpis na jeho přípravu však chybí) a pět složených octů. Z nich nejsložitější přípravu má nově uvedené Acetum apoplecticum (vychází z 34 rostliných drog a také z Theriaca Andromachi). Zjednodušené složení má Acetum bezoardicum seu theriacalis Pragense, do něhož se k výluhu z osmnácti rostlinných drog přidal benátský theriak a po zahřátí se provedla jen dekantace.

Destilací se připravovalo Acetum prophylacticum, promytí (percoletur – to však neznamenalo použití perkolátoru) je uvedeno u octa z mořské cibule (Acetum squilliticum, který je zařazen mezi složené). Ostatní jednoduché octy se připravovaly macerací nebo digescí. Je zajímavé, že v jednom předpisu se množství některých látek odvažuje a u jiných látek se odměřuje, např. na hrstě. V jediném případě (Acetum rutae comp.) se použila živočišná droga (castoreum – bobří žlázy). Na konci celé stati o octech je několik poznámek, např. o změně barvy fialkového octa, při čemž je zmiňován pigment „quod vulgo Laccmus appellant“. Je tam také uvedeno, že extrahované rostliny nemají být čerstvé ani vlhké, ale lehce vysušené, aby se výsledný produkt nekazil.

Ve výše zmíněné sazbě 2) i v předchozím pražském dispensatoriu 1) byly uvedeny ještě další octy (např. Acetum fragorum, Ac.liliorum convalium a Ac. papaveris eratici), takže jejich počet byl vyšší – 18. Ve vídeňském dispensatoriu 6) bylo uvedeno 14 jednoduchých octů a jen dva složené octy, které měly zcela odlišné složení než stejnojmenné pražské přípravky.

Druhá třída má složitější název: De aquis, tam compositis, quam simplicibus, cum & sine vino, succis & vinis (O vodách jak složených, tak jednoduchých, s vínem a bez vína, o štávách a vínech). Je to nejobsáhlejší stať z celého dispensatoria, neboť zahrnuje 50 složených, 109 jednoduchých vod, 12 ovocných štáv a 5 ovocných vín. Většina vod se připravovala destilací, některé (např. Aq. odontalgica, Aq. theriacalis) digescí, jiné povařením (např. Aq. mercurialis) nebo rozpouštěním (např. Aq. acovistica, Aq. epileptica). Při destilaci byla často předepsána vodní lázeň (Balneum Mariae; např. u Aq. arthritica, Aq. cinnamomi), ojediněle se používala písková lázeň (destillentur in arena- např. u Aq. mastichina). Někdy se používal skleněný destilační přístroj, aby se výsledný přípravek, např. Aq. anodyna Pragensis, nezbarvil od měďnatých solí modře.

Mezi složenými vodami jsou i takové, které mají jako synonymum uvedeno Infusum, Balsamus nebo Elixir, nebo mají synonymum francouzské (např. L’eau pour les dents ). Jindy to jsou lihové destiláty (např. Aq. anodyna Pragensis, Aq. Anhaltina nebo Aq. zedoariae) nebo anorganické kyseliny (Aq. fortis, Aq. regia). Skladba osmi složených vod se shoduje s přípravky ve vídeňském dispensatoriu, v dalších devíti přípravcích je podobná, ale jiných pět vod mělo zcela odlišné složení i když jejich název byl v obou dispensatoriích stejný. Zajímavým přípravkem je např. složená meduňková voda, na kterou byly uvedeny dva předpisy: jeden pařížský a druhý podle malostranských karmelitánů, který je složitější.

K extrakci drog před destilací se často používalo víno (Vinum album, V. malvaticum), jednoduché destilované vody i líh, ojediněle ocet (např. Aq. cordialis, Aq. theriacalis) nebo rostlinné šťávy (Aq. betulae comp., Aq. cordialis). Doba vyluhování před destilací bývala předepsána v rozmezí od dvanácti hodin do dvaceti čtyř dnů. Převážná většina extrahovaných látek byla rostlinného původu. Z živočišných surovin to byly telecí plíce, maso z kapouna, jelení parohy, vlašťovky, perly, korály, bobří žlázy, ambra a mošus. Z anorganických látek se k přípravě destilovaných vod používal například salmiak, sublimát a také různé tzv. soli (to byly odpařené výluhy z popela rostlinných drog, v podstatě uhličitan draselný), oxid a uhličitan olovnatý, kamenec i zlatý plíšek (ten do přípravku Aq. carbunculi), tedy většinou látky, které do destilátu nepřecházely.

Mezi 109 jednoduchými vodami, které jsou nadepsány jako destilované, jsou uvedeny též vody, které se nezískávaly destilací, např. Aq. calcis vivae, Aq. pluvialis tonitrualis (bouřková, doslova dešťová voda za hromobití) a Aq. vitis lachrymarum (míza z vinné révy). Vody se destilovaly každoročně, obvykle z čerstvých rostlin.

Ovocných štáv je v dispensatoriu uvedeno 12 druhů. Jsou mezi nimi i šťávy z plodů dřišťálu (Succus berberum) a řešetláku počištivého (Succus de spina cervina). Připravovaly se lisováním, čištěním a filtrací a konzervovaly se přelitím olejem ze sladkých mandlí. Podobně se uchovávalo také pět ovocných vín (kdoulové, malinové, rybízové a granátové kyselé i sladké). Ta se připravovala z ovocných šťáv doslazováním. Stejný text o šťávách a vínech má vídeňské dispensatorium.

Třetí třída nazvaná De balsamis obsahuje 20 přípravků. Na rozdíl od přírodních balzámů (roztoky pryskyřic v silicích) to byly umělé přípravky nejrůznějšího složení. Jejich výhodou proti přírodním balzámům byla větší dostupnost a nižší cena. Měly různou konzistenci, jež byla v rozmezí mezi roztoky a mastmi. Jejich charakteristickým znakem byla pronikavá vůně, způsobená vysokým obsahem nejrůznějších silic. Kromě toho se mohly rozlišovat na přípravky úplné a neúplné. Na závěr prvního předpisu je poznamenáno, že pokud si někdo přeje úplný přípravek, přidá se cibet, mošus a ambra. Tato poznámka se vyskytuje také v některých dalších předpisech.

Balzámy se někdy též barvily, např. sazemi nebo jemně práškovanými drogami (např. květem chrpy modré). Příprava se obyčejně prováděla za obyčejné teploty, k lepší extrakci z rostlinných drog se někdy použila digesce, výjimečně povaření. Přípravek domácího původu Balsamum coelesti Pragensis podle pražského profesora J. J. V. Dobřenského z Černého Mostu (1623–1697) se připravoval nejméně jednoměsíčním vyluhováním jedenácti rostlinných drog a dalších látek na teplém místě.

Podle složení a přípravy se balzámy někdy dělily na jednoduché a složené. Obnovené pražské dispenzatorium obsahovalo jen dva jednoduché balzámy. Jejich základem byl tzv. muškátový olej (tuk získaný lisováním oplodí muškátových ořechů), k němuž se přimíchala levandulová nebo hřebíčková silice s lihem. Muškátový olej byl též základem většiny složených balzámů, kromě něho se jako základ používaly mastné oleje, přírodní balzámy, lůj, sádlo, vosk atp.

Pět balzámů se shodovalo s přípravky z vídeňského dispenzatoria (to obsahovalo 35 složených a 11 jednoduchých balzámů) a se třemi z Mynsichtova receptáře 9). Při srovnání s pražskou sazbou 2), která obsahovala 30 balzámů, nebo s prvním vydáním dispensatoria 1) (22 balzámů), vidíme, že obliba těchto přípravků v průběhu 18. století klesala.

Čtvrtá třída De conditis, conservis, eloesaccharis, morsulis, rotulis & tabulis zahrnuje 54 přípravků, které spojuje sladká chuť. V první části je uvedeno 13 přípravků, které výše citovaná sazba česky nazvala „S cukrem zadělávaný věci“. Byly to různé části rostlin: kořeny (např. omanu, puškvorce, zázvoru), hlízy (vstavačů, Tubera salep), ořechy, plody (např. višně, kdoule, rybíz, citron), slupky z pomerančů atp. Po očištění se tyto části podle potřeby rozkrájely a máčely jeden až dva dny ve vodě, z níž se po ocezení uvařil sirup. V něm se pak příslušné části rostlin povařily a případně i uchovávaly.

Další část popisovala tzv. konzervy (Conservae florum et herbarum), což bylo v sazbě přeloženo jako „Rozličné byliny a květy cukrované“. Obnovené pražské dispensatorium jich uvedlo 28. Na jemno rozstříhané květy nebo jiné části rostlin se smíchaly s dvojnásobným množstvím cukru z Kanárských ostrovů.

Třetí část pojednávala siličných cukrech (Elaeosacchara). Ty se měly připravovat v čas potřeby. Na jednu unci (asi 30 g) cukru se přidalo osm až deset kapek příslušné silice.

Následoval text na „Císařské morsule“ (Morsuli imperiales; lat. morsus = sousto), převzatý z vídeňského dispensatoria. Připravovaly se ze směsi sladkých mandlí, pistácií, čerstvé citronové kůry, cukru a Species imperatoris (pražské dispensatorium složení této přísady neuvedlo, podle vídeňského obsahovala skořici, zázvor, hřebíček, muškát a galgánový oddenek).

Další skupinou byly pokroutky (Rotulae; z lat. rota = kolo), podle sazby „syrečky“. Ze sedmi předpisů byl jeden (R. diaireos) shodný s textem vídeňského dispensatoria. K práškovaným drogám se přidal roztok cukru a z povařené směsi se tvarovala kolečka. Vedle klasických přípravků jako např. Manus Christi perlata („Růžové syrečky s perlema“) se připravovaly i Rotulae contra vermes („Syrečky proti škrkavkám“) ze Semen santonici (nověji Flos cinae).

Tvar tabulek měly Tabulae de althaea, připravované z práškovaného proskurníkového kořene, cukru a slizu (tragantového nebo proskurníkového). Morsulkám se podobala příprava Saccharum rosatum tabulatum, při níž se k cukru přidal prášek ze sušených květů červené růže.

Do této třídy zařadili autoři též přípravu Saccharum lactis ze syrovátky vyčeřené vaječným bílkem a také přípravu octanu olovnatého („z volova dělaný cukr“, Saccharum Saturni) z minia nebo oxidu olovnatého a předestilovaného octa. Tyto dva články pak byly ještě otištěny v 18. třídě mezi chemikáliemi, a to prakticky ve stejném znění.

Vídeňské dispensatorium obsahuje v této třídě 95 přípravků, ale mléčný cukr ani octan olovnatý mezi nimi nejsou. Ty jsou zařazeny v 18. třídě mezi chemickými přípravky.

Pátá třída pojednává De speciebus decoctorum, infusionibus & emulsionibus, tedy o směsích pro odvary a nálevy. Obnovené pražské dispenzatorium emulze neobsahuje, i když je v názvu uvádí. Latinské znění této třídy bylo asi nedopatřením převzato z vídeňského dispensatoria. Chyba může též pocházet z prvního pražského dispensatoria. V něm bylo Emulsio laxativa Mynsichti, do druhého vydání nepřevzaté. Pražská sazba 2) překládá latinský název příslušné skupiny jako „Špecies pro rozličné tranky“ (tj. nápoje).

Tato třída dispensatoria obsahuje 21 směsí, z nichž většina sloužila k přípravě odvarů pro vnitřní použití. Počty ingrediencí byly v rozmezí od tří (Species Zinnburgicae) do dvaceti sedmi (Sp. antiphtisicae Zwelfferi). Kromě rostlinných drog se výjimečně použily suroviny živočišné (slonovina, jelení parohy, vlčí játra) a nerostné (pemza, oxid antimonitý). Podrobné pokyny k přípravě nálevů jsou uvedeny ojediněle. K přípravě se měla používat pramenitá voda, v jediném případě (Sp. decocti contra sputum sanguinis) bylo předepsáno pivo s vepřovým sádlem.

Z autorů je opakovaně uveden zkratkou D. D. L. pražský profesor J. F. Löw 11). Složení některých směsí (např. Sp. aperitivae, Sp. emolientes) se liší od stejnojmenných přípravků vídeňského dispensatoria, v jiných (např. Sp. decoct. pro gargarismata) je stejné. Vídeňské dispensatorium má ve stejnojmenné třídě 44 předpisů.

Šestá třída De confectionibus electuariis et looch (o zhotovování lektvarů a lizů) má 33 článků. Podle názvů by bylo možné je rozdělit do čtyř skupin: confectio (přípravek), electuarium (lektvar, staročesky lektvař), looch (liz) a theriaca (theriak, lidově dryák). Z hlediska jejich přípravy ani aplikace to však není zapotřebí.

Lektvary jsou stará léková forma, a proto jsou v této třídě hojně zastoupeny klasické starověké přípravky 12). Protože technologie jejich přípravy je až na výjimky velice jednoduchá, přibylo k nim několik novodobých přípravků od autorů ze 17. a 18. století (např. Fuchs 13), Kirchmajer 14), Mynsicht 9) a Rings 15)). Dvanáct lektvarů z prvního vydání však nebylo převzato.

Původním základem pro lektvary byl med (později med odpěněný, mel despumatum) nebo rozvařené ovoce, do nichž se přimíchávala práškovaná léčiva. V arabské éře se začaly používat též různé sirupy, později ovocné šťávy, víno, syrovátka, odvary atp. Do těchto základů se prostým vmícháním suspendovaly práškované léčivé látky nebo se přidávaly jejich odvary, nálevy atp. Zahřívání nebo var se při přípravě lektvarů používaly jen výjimečně.

Mezi ingrediencemi převažovaly suroviny rostlinného původu. Ze živočišných léčiv to byly například perly, korály, stonožky (v Elect. antihydropicum D. D. Kirchmajr) i části vyšších živočichů: maso zmije (v Theriaca Andromachi) nebo scinka (v Elect. Mythridatum Damocratis), liščí plíce (v Elect. pectorale Pragense), vlčí játra (tamtéž), piliny rohu jednorožce a sloních klů (v Ther. smaragdina), jelení parohy (v Ther. Andromachi). Z nerostných surovin se používaly například různé hlinky (Terra Lemnia, Terra sigillata, Bolus Armena), plátky zlata (v Confectio alkermes), síra, sloučeniny antimonu, drahokamy (smaragd, hyacint) atp. Někdy se přidávaly též tzv. soli, získané odpařením výluhu z popela po spálení různých rostlin.

Typickým příkladem starších přípravků byl výše zmíněný Andromachův theriak 12). Kromě tohoto theriaku jsou v této třídě ještě Theriaca diatesseron (skládající se ze čtyř rostlinných drog a medu), dále Theriaca smaragdina (obsahující devět rostlinných drog, tři živočišné, výše uvedené dva drahokamy a jako konstituens citronový sirup a med) a ještě složitější Theriaca coelestis (ve složení poněkud odlišném od vídeňského dispensatoria).

Ve starších lektvarech bylo často obsaženo opium, novější přípravky spíš obsahovaly projímavé látky. Bylo to zvláště v přípravku nazývaném „všepurgující lektvař“ (Elect. diacatholicon). Z nových léčiv najdeme například chinovou kůru (Pulv. corticis peruviani), a to v přípravku Electuarium antifebrile D. D. Fuchs.

Pro porovnání uveďme, že vídeňské dispensatorium 6) má v odpovídající třídě 55 článků, tedy o dvě třetiny více než pražské. Shodných článků je jen pět, dalších devět má složení podobné. Ve vídeňském dispensatoriu jsou v této třídě také články nazvané Confectio (6 článků), Theriaca (3 články), Looch (4 články) a po jednom RobMixtura.

Sedmá třída De elixiriis, essentiis, liquoribus et tincturis patří mezi rozsáhlé části dispensatoria, neboť má 119 článků a dosahuje velikostí odpovídající třídu vídeňského dispensatoria (118 článků). Bude proto výhodné rozdělit celou látku do více částí. Při tom je třeba připustit, že mezi některými skupinami jsou velmi malé rozdíly. V důsledku toho měly některé přípravky dvojí označení, například ve skupině tinktur je pět synonym odkazujících na jinou lékovou formu.

Elixírů je 11 (12. elixír, tj. Elixir vitae Mathioli, byl zařazen již do druhé třídy mezi vody). K jejich přípravě se nejčastěji používal líh nebo destilované aromatické vody, ojediněle zředěná kyseliny sírová, maďarské víno ze Šoproně a v jednom případě (El. viscerale) dešťová voda, odpařená (!) na čtvrtinu objemu.

Nejčastějším postupem byla dlouhodobá (8–24 dní) digesce, někdy doplněná destilací nebo cirkulací (při ní se použily dvě destilační soupravy, tzv. pelikány, navzájem spojené tak, že se destilát z jedné baňky jímal do baňky druhého a naopak). Kromě rostlinných drog se používaly jejich extrakty (např. Succus liquiritiae Hispanicae), silice nebo tzv. sůl z jejich popela (viz 2. třída). Z živočišných drog to byly například bobří žlázy nebo býčí žluč, z nerostných surovin salmiak a oxid vápenatý.

Mezi autory předpisů nalezneme Crolla 16), Fuchse 13), Mynsichta 9), Paracelsa 17) ,Wedela 18) a Claudera 19). Ze 17 předpisů, které uvedlo vídeňské dispensatorium, jsou svým složením shodné jen čtyři, ale u dvou z nich je jiný postup přípravy.

Esencí proti prvnímu vydání výrazně přibylo. Je jich 79 a můžeme je rozdělit do tří skupin: jednoduché esence, složené esence a kvintesence. Jednoduchých, lépe řečeno jednosložkových esencí (Essentia ... simplex) je podle seznamů nejvíce – 31. Připravují se vyluhováním drogy v lihu nebo v odpovídající aromatické vodě s lihem, například pro vyluhování tří uncí práškované skořice se použila Aqua cinnamomi spirituosa ve čtyřnásobném množství (tj. 1 libra). Po osmidenní digesci se výluh zfiltroval. Určitým problémem je neúplný výčet těchto přípravků v článku Essentia absinthii simplex, kde je jen poznamenáno, že stejně se připravují jiné esence. Vídeňské dispensatorium obsahuje také 31 jednosložkových esencí.

Vícesložkových esencí je 28. Jejich názvy vycházely buďto ze zamýšleného použití (např. Essentia anticatharrhalis, Ess. nervina) nebo z hlavní ingredience (např. Ess.fumariae composita, Ess. aurantiorum corticum tartarisata). Také k jejich přípravě byl obvykle předepsán líh (spiritus rectificatus, spiritus vini gallici) nebo různé lihové roztoky. Ojediněle byla předepsána dešťová voda nebo Spiritus sanguinis humani (viz 14. třídu). Nejčastěji se při přípravě použila digesce, výjimečně destilace. Podobně jako u elixírů se kromě rostlinných drog používaly též jejich extrakty a tzv. sole. Z ostatních surovin jsou uvedeny např. saze, ledek, salmiak a z živočišných látek vnitřnosti a parohy jelena a vnitřnosti zmijí. Také u esencí je uvedena řada autorů, např. Fuchs13, Kirchmayer 14), Stahl 20), Smith 21) a Wedell 18).

S vídeňským dispensatoriem, které má 27 vícesložkových esencí se shoduje 6 předpisů a ve čtyřech dalších, které mají shodné jméno, se složení liší.

Kvintesence, kterých je v pražském dispensatoriu uvedeno 20, byly přípravky, které měly mít zvláštní léčebné účinky. Do nich se podle představ původních stoupenců Paracelsa měla soustředit nadpozemská quinta essentia. Připravovaly se ze šťávy z čerstvé rostliny, která se nechala zkvasit a potom předestilovala. Následovalo přimíchání vodného výluhu, soli z popela a silice téže rostliny (např. pelyňku, máty, muškátu). Ve vídeňském dispensatoriu tyto přípravky uvedeny nebyly. Je zajímavé, že již v roce 1596 Tadeáš Hájek z Hájku jejich použití zavrhoval 22).

Roztoky (liquores) tvoří dosti nesourodou skupinu sedmi tekutin, jež nebylo snadné zařadit do jiných lékových forem. Některé byly produktem chemické reakce, jako např. Liquor anodynum mineralis Hoffmanni, který se připravoval zahřátím lihu s koncentrovanou kyselinou sírovou a následnou destilací. Tak se původně připravoval pozdější éterový líh. Jiné se připravovaly smícháním dílčích roztoků, jako např. Liquor pectoralis Mynsichti cum sulphure (česky podle sazby „Prsa posilující tranček“, tj. nápoj). Do něho kromě šesti vod (např. Aqua hedrae terrestris, Aq. pulmonum vituli) patřila i suspense síry a dvě magisteria (tj. sraženiny a to z roztoků korálů a perel, viz 18. třídu). Výsledek se ještě osladil rozpuštěním cukrových pokroutek Manus Christi simplex (viz 3. třídu). Z jeleního paroží se podle augsburského lékopisu připravoval Liquor cornu cervi succinatus („Výborný duch z jeleního rohu“). Vídeňské dispensatorium mělo v odpovídající stati 12 podobných přípravků.

Tinktury (z lat. tingo = barvím) odpovídaly dnešnímu pojetí jen částečně. Mezi tinktury jsou totiž zařazeny i články na chemické přípravky. Z dvaceti dvou článků v pražském dispensatoriu má ve vídeňském šestnáct shodné názvy, ale skutečná shoda textu je jen u pěti. Mezi ně patří např. Tinctura martis cum succo pomorum Rolfinckii. Jejím autorem byl jenský chirurg Werner Rolfinck (1599–1673). Připravovala se z železných pilin a jablečné šťávy. K čistě chemickým přípravkům patřily např. Tinctura antimonii, Tinctura vitrioli martis (obsahovala síran železnatý a připravovala se z ní Tinct. Egresia) a Tinctura metallorum. Ta se připravovala složitým postupem ze sloučenin antimonu, mědi a cínu a z plíšků stříbra (Luna laminata) a zlata (Folia auri). Mezi zastaralé chemické přípravky patřila Tinctura lapidis lazuli, o níž dispensatorium uvádí, že se používá vzácně a nemá témeř žádnou cenu (rarissimi usus est et fere nullius valoris).

Přípravky z rostlinných drog zastupuje např. Tinctura stomachalis Bontekoe od holandského lékaře C. Deckera (1647–1685) a Tinctura amara. Ta se připravovala z jedenácti rostlinných drog podobně jako většina tinktur osmidenní digescí v lihu. Se stejnojmenným přípravkem podle ČsL 1 měla společnou jen zeměžlučovou nať, hořcový kořen a oplodí oranžovníku.

Pro srovnání ještě uveďme, že pražská sazba 2) uvedla 27 položek na tinktury (žádná nebyla přeložena do češtiny) a vídeňské dispensatorium obsahovalo 34 článků na přípravu tinktur.

Osmá třída De ceratis & emplastris pojednává o dvou starých lékových formách, které byly tužší než masti, ale při teplotě lidského těla byly tvárné. Aplikovaly se natřené na podložku.

Ceráty (nebo též voskovce) se od náplastí lišily tím, že byly poněkud měkčí. Obnovené pražské dispensatorium uvádí tři přípravky z této kategorie. Stejné přípravky obsahuje i sazba 2); vídeňské dispensatorium neuvádí žádné. Ceráty se připravovaly z roztaveného vosku postupným přidáváním tuků, olejů nebo pryskyřic k tavenině, do níž se při chladnutí vmíchavaly zbylé ingredience. Pokynem „fiat emplastrum“ u prvního předpisu na cerát v pražském dispensatoriu (Ceratum citrinum) se vlastně stírá rozdíl mezi těmito dvěma formami. Z tohoto cerátu se také připravoval přidáním měděnky populární Grünes Zug-Pflaster.

Náplastí (stará čeština používala termín „flastr“ nebo „flaster“) bylo v pražském dispensatoriu 45 a osm z nich mělo v názvu označení Vienense. Ve skutečnosti mělo 15 článků na náplasti v pražském dispensatoriu shodný text s vídeňským a dalších 11 mělo text vídeňskému podobný. Kromě nich bylo ještě několik náplastí se stejným názvem, ale s odlišným složením. Tři články se v názvu odvolávaly na Mynsichta 9), dále byl mezi autory uveden Löw 11), Croll 16) a další.

Příprava náplastí byla podobná jako u cerátů, ale vzhledem k většímu počtu složek byla u některých přípravků rozvedena v článcích podrobněji. Základem byl rovněž vosk, dále různé oleje (např. lněný, olivový, růžový), odvary (decocta) a šťávy z rostlin (např. succus tabaci, succus levistici), slizy (např. mucilago seminis lini) a ojediněle bílé víno (např. v Empl. de nicotiana). Důležitou součástí náplastí byly pryskyřice a klejopryskyřice. Z nich byla nejčastěji předepsána Terebinthina, Mastix, Gummiresina ammoniacum, G. myrrha, G. olibanum, G. galbanumG. opopanax. Z dnes již zapomenutých pryskyřic to byla např. Resina sagapeni, Sanguis draconis, Tacamahaca Caranna. Ze sušených šťáv je možné uvést ještě AloĎ a z balsámů Styrax.

Z živočišných látek byl do náplastí nejčastěji předepsán jelení lůj a vepřové sádlo. Používala se též jiná sádla (např. slepičí) a také morek z hovězí holeně (medulla cruris vaccae). Z nižších živočichů a jejich produktů se do náplastí zpracovávaly dešťovky, živí pavouci a jejich pavučiny, korály, perleťovina a živé žáby. Ve dvou druzích náplastí (Empl. de betonicaEmpl. stypticum) byla součástí i mumie (mumia transmarina). Zajímavé složení měla také náplast pražských chirurgů, která kromě hořčičného semene obsahovala též prášek z kantarid.

Z anorganických léčiv byly nejčastěji předepsány sloučeniny olova a to jak oxid, tak uhličitan a také minium. Z ostatních látek se používaly sloučeniny zinku (oxid, uhličitan a síran) a ojediněle antimonu i železa. Do náplasti Empl. de ranis cum mercurio se přidávala rozetřená kovová rtuť. Někdy se též do náplastí vmíchávaly léčivé hlinky, jako např. Bolus Armena, Terra sigilata nebo Terra medicata Stringensis, pocházející ze Slezska (dnešní polský Strzegom).

Náplasti se v lékárnách obvykle uchovávaly ve tvaru válečků (magdaleones), které se v čas potřeby rozehřály a natřely na podložku. Tento postup zmiňuje pražské dispensatorium v článcích na Emplastra ad fonticulos a uvádí natření na papír a na plátno. Ve srovnání s tím píše Taxa laborum pražské sazby 2) , že od „flastru ... na kůži zhotoveném“ apatykář může požadovat 10 krejcarů.

Vídeňské dispensatorium má ve srovnání s pražským bohatší sortiment, neboť uvádí 59 druhů náplastí. Také pražská sazba 2) jich obsahuje více – 58, ale nejsou všechny přeloženy do češtiny. Např. Emplastrum album je „Plajvajsový flastr“ a Empl. de crusta panis se česky nazývá „Žaludkový flastr“ (stejný český název má i Empl. stomachale D. Dobrzensky). V prvním vydání pražského dispensatoria bylo 56 druhů náplastí.

Devátá třída Obnoveného pražského dispensatoria nazvaná De extractis et laudanis obsahuje 93 přípravků, z nichž je nejvíce (71) jednoduchých extraktů. Tato část se skládá z jejich jmenného seznamu a společného postupu přípravy a je shodná se zněním vídeňského dispensatoria (v souvislosti s tím vzrostl počet těchto přípravků). Příprava extraktů vycházela buďto z vyčištěných rostlinných šťáv nebo z odvarů v pramenité vodě. Odvary se používaly zvláště při přípravě z kořenů nebo suchých drog. Na konci přípravy se pro konzervaci vždy přidalo vhodné množství lihu. V něm se také extrahovaly pryskyřičné drogy. V tom případě se nadbytek lihu nechal odpařit tak, aby extrakt měl požadovanou konzistenci.

Složených extraktů je uvedeno 21 (další přípravek, tj. Extractum seu theriaca coelesti, je uveden v 6. třídě mezi lektvary). U sedmi z nich je v názvu uvedeno jako synonymum laudanum (odvozeno od lat. laudo = chválím). To byly přípravky, které obsahovaly opium nebo výtažek z opia. U jednoho přípravku (Extr. aloes) je použito synonymum balsamum. Téměř celý text této části se shoduje se zněním vídeňského dispensatoria. Výjimku tvoří Laudanum liquidum Sydenhami, což byl poměrně jednoduchý vinný výtažek z opia, šafránu, skořice a hřebíčku. Autorem tohoto předpisu byl významný anglický lékař Thomas Sydenham (1624–1689).

Složené extrakty se někdy připravovaly smícháním jednoduchých extraktů, jindy vyluhováním směsi drog lihem nebo vínem, ojediněle vodou nebo ovocnou šťávou. Vyluhování se povádělo většinou za chladu, jen někdy bylo předepsáno zahřátí. Výjimečný způsob přípravy byl u Extr. martis pomorum, kdy se odpařováním zahušťovala stejnojmenná tinktura. K získanému výtažku nebo směsi jednoduchých extraktů se někdy přidávaly další drogy. Mohly to být silice, ambra, mošus apod. Z živočišných drog se také používaly perly a korály, výjimečně roh jednorožce nebo bobří žlázy.

Došlo 10. srpna 2010

Přijato 13. září 2010

Adresa ke korespondenci:

RNDr. Pavel Drábek

Masarykova 895, 252 62 Roztoky u Prahy

e-mail: drabek@af.czu.cz


Zdroje

1. Dispensatorium medico-pharmaceuticum Pragense ... per totum Regnum Bohemiae medicamenta usualia praeparanda et dispensanda veniunt. ... a Facultate medica Pragensi iuxta ordinem alphabeticum congestum. Vetero-Pragae ... MDCCXXXIX.

2. Taxa vel Valor omnium medicamentorum ... ordine alphabetico comprehensorum. Cena neb vyměření všech lékařství...podle alphabety složená ... Vetero-Pragae MDCCXXXVII.

3. Dispensatorium pharmaceuticum Pragense renovatum medicamentorum officinalium simplicium et compositorum secundum artis regulas parandorum et dispensatorum exponens ... 1750 (viz obr. 1).

4. Hladík, J.: Pražské dispensatorium. Acta Facult. Pharmac. Brunensis et Bratislavensis, Tom II., 1959, 213–253.

5. Hanzlíček, Z.: Počátky české lékopisné tradice. Farmakoterapeutické zprávy SPOFA 1984; 30, 79–92.

6. Dispensatorium pharmaceuticum Austriaco-Viennense ...Viennae Austriae MDCCXXIX, Reimpressum ... MDCCLI.

7. Pharmacopoeia Augustana renovata et appendice denuo aucta ... Augusti Vindelicorum MDCXCIV.

8. Dispensatorium Prusso-Brandeburgicum ... Erfordiae ... 1734.

9. Mynsicht, Adrian (vlastním jménem Seumenicht; 1588–1638) byl osobním lékařem meklenburského vévody a jeho spis Thesaurus et armamentarium medico- chymicum (Lékařsko-chemický poklad a zbrojnice) byl přeložen též do němčiny a vyšel více než dvacetpětkrát.

10. Zwelfer, J.: Animadversiones in Pharmacopoeiam Augustanam ... Norimbergae 1667.

11. Löw z Erlsfeldu, Johannes Franciscus (1648–1725), profesor a děkan lékařské fakulty a též rektor pražské univerzity. Autor mnoha spisů; vydal např. Medicina universa practica (Norimberg 1723).

12. Drábek, P.: Zapomenuté lékové formy a léčivé přípravky, III. část. Praktické lékárenství 2007; 3, 303–305.

13. Fuchs, Šebestián Kristián (+1725), pražský lékař a v letech 1724 a 1725 děkan lékařské fakulty.

14. Kirchmayer z Reichvic, František Ferdinand (1697–1765) lékař Nového města pražského, a opakovaně děkan lékařské fakulty. Redigoval (compilator) druhé vydání pražského dispensatoria a zajistil jeho vytištění.

15. Rings, Antonín Václav (1711–1749) profesor pražské lékařské fakulty a rektor univerzity.

16. Croll, Oswald (1560-1609), lékař a iatrochemik, autor spisu Basilica chymica. Působil též v Praze na dvoře Rudolfa II.

17. Paracelsus (Theophrastus Bombastus von Hohenheim; 1459–1541), lékař a zakladatel chemiatrie.

18. Wedel, Johann Wolfgang (1645–1721), profesor lékařství v Jeně.

19. Clauder, Gabriel (1633–1691), lékař a lékárník v Altenburgu.

20. Stahl, Georg Ernst (1660–1734), profesor lékařství v Halle.

21. Smith z Balroe, Jacob (asi 1691–1744), profesor na pražské lékařské fakultě. Společně s profesorem J. J. Mayerem cenzuroval Obnovené pražské farmaceutické dispensatorium.

22. Buršíková, B.: „Actio medica“ aneb profesní spor Tadeáše Hájka z Hájku. In: Tadeáš Hájek z Hájku. Praha, Společnost pro dějiny věd a techniky 2000, s. 117.

Štítky
Farmacie Farmakologie

Článek vyšel v časopise

Česká a slovenská farmacie

Číslo 5

2010 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se