Perinatální úmrtnost novorozenců před 70 lety: Časopis Česká gynekologie z roku 1942

Komentář k článkům v České gynekologii z roku 1942

Číst odborné články v našem časopise Česká gynekologie z roku 1942 (před 70 lety) je pro porodníka velmi vzrušující. Zvláště pak, jsou-li psány osobnostmi, jako byl prof. Pazourek, tehdy ještě doc. Lukáš a primář Moudrý. Ve svých sděleních v tomto čísle České gynekologie rozebírají novorozeneckou úmrtnost v tehdejším I. a II. zemském porodnickém oddělení, tj. dnešní Gynekologicko-porodnické klinice 1. LF UK a VFN, v porodnici „U Apolináře“. Ve svých článcích reagují na přednášku tehdy velké osobnosti české patologie prof. Šikla, který prezentoval prenatální a novorozeneckou úmrtnost v pražských porodnických ústavech z roku 1940.

Jde o zdařilý vědecký rozbor perinatální úmrtnosti novorozenců, který v podstatě používáme s malými obměnami dodnes. Prof. Pazourek již tehdy, před 70. lety správně rozděluje příčiny úmrtnosti vzniklé v těhotenství, za porodu a v poporodním období. Rovněž rozdělení příčin ze strany matky a plodu jsou platné dodnes. V textu jsou poměrně přesně uvedeny statistické údaje v několika tabulkách. Novorozenci hmotnostní kategorie pod 1000 g jsou označeni jako „fetus non vitalis“. Přežívalo pouze 1 %. V hmotnostní kategorii 1000–2500 g umírala čtvrtina novorozenců, tedy 25 %. V časném novorozeneckém období řada dětí umírala na malformace, adnátní syfilis, porodní traumatismus, fetální erytroblastózu apod. Již tehdy měli naši předchůdci problémy se záchranou novorozenců s probíhající intrapartální hypoxií. Ze 189 novorozenců zemřelých v časném novorozeneckém období byla u 46 hlavní příčinou intrapartální hypoxie. Nejčastěji šlo o protrahované porody, pupečníkové komplikace a poruchy funkce placenty. Prof. Pazourek uvádí, že „nelze tyto děti zachránit žádným spolehlivým výkonem“. V žádném ze článků totiž není ani zmínka o císařském řezu, který byl zřejmě v této době ještě bez antibiotik velice rizikovým výkonem s vysokou mateřskou úmrtností. Naši předchůdci zřejmě brilantně ovládali všechny ostatní vaginální porodnické operace, jako klešťové porody, obraty a extrakce konců pánevních. Pro nás nepochopitelný je poměrně velký počet embryotomií na živém plodu v rámci záchrany matky. Šlo především o ženy s patologickou pánví, nejčastěji rachitickou, ženy s eklamptickým záchvatem a dalšími vážnými komplikacemi. Zcela neskutečně zní chlouba doc. Lukáše který uvádí, že v roce 1941 na II. zemském porodnickém oddělení za rok zemřelo z 3088 porodů pouze 5 žen.

V textu mě zaujala zmínka o domácích porodech, tehdy v Čechách běžně uplatňovaných. Doc. Lukáš upozorňuje porodní asistentky v domácí praxi „aby dávaly klinice včas to, co jí náleží, a ne až v poslední chvíli“. Je to velmi moudré upozornění pro aktivistky v dnešní době, které u nás preferují opětné zavedení domácích porodů.

V tehdejším čísle České gynekologie je i rubrika pro praxi „Hlídka pro praksi“. Je zde popisováno chování ženy při tetanu, což je mnohému z nás neznámé. Ženy se prudce zmítají, převalují se, bouřlivě pobíhají, dopouštějí se na sobě i na živém i neživém násilných manipulací. Je doporučeno podání skopolaminu a i.v. aplikace morfia.

Závěrem bych uvedl, že jen těžko lze pochopit umění našich porodnických předchůdců, kteří pracovali bez kardiotokografie, bez ultrazvuku a bez možnosti zavčas ukončit porod císařským řezem. Věnuji jim tichý obdiv a úctu.

Prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc.