Od Masarykových domovů k Thomayerově nemocnici (1928–2018), historie a jejich doba


Autoři: doc. MUDr. Tomáš Sosna, CSc.
Působiště autorů: Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN v Praze
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2018; 157: 321-327
Kategorie: Dějiny lékařství

Studium historie nám umožňuje prodlužovat si délku našeho krátkého života směrem do minulosti.“

prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc.

Úvod

Letos uplyne 90 let od vzniku Sociálních ústavů hlavního města Prahy, Masarykových domovů, které běh času a dějinných událostí nakonec přeměnil v Thomayerovu nemocnici. Následující text shrnuje nejdůležitější úseky a historické konotace existence tohoto unikátního architektonického komplexu.

Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.“

(Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a zvěstovatelkou dávných dob.)

Marcus Tullius Cicero

NOVÁTORSKÁ KONCEPCE

Praha v 10. roce existence Československé republiky otevřela Zaopatřovací ústavy neboli Sociální ústavy hlavního města Prahy s tím, aby „dětem narušeného a ohroženého zdraví dopomáhaly k jeho posílení a navrácení a starcům a stařenám umožňovaly tráviti poslední léta života v klidu a náležité péči“. Přitom se k otázce výstavby útulku pro chronicky nemocné a chudé občany stavěla programově novátorsky, nejen v koncepci, v ideovém plánu stavby, ale i v moderním řešení sociální otázky. Chtěla jít proti někdejším metodám tzv. chudinské péče novými cestami. Důležitá byla rychlost jednání, protože situace sociálně potřebných v Praze vyžadovala okamžité řešení.

O bezmocné se podle tzv. domovské příslušnosti, podmíněné minimálně deseti lety pobytu v místě, ze zákona staraly od poloviny 19. století domovské obce, většinou však naprosto nedostatečně. Veřejné nemocnice, kterých v poslední čtvrtině 19. století v zemích Koruny české přibývalo, nesměly přijímat chronicky nemocné pacienty s tuberkulózním a onkologickým onemocněním, revmatiky, kardiaky, diabetiky apod. Těm zbývala jen domácí péče; v horším případě, kdy neměli nikoho blízkého, který by se o ně postaral, jen velmi nejistá a nuzná budoucnost v obecních chorobincích či chudobincích.

Když byla v roce 1920 sloučením osmi čtvrtí bývalého města a 37 sousedních obcí zřízena tzv. Velká Praha, mnohonásobně vzrostla rozloha města a počet obyvatel stoupl na 750 tisíc. Chorobince a chudobince (starobince) byly jen v některých pražských obcích, některé byly určeny jen pro pár osob a všechny byly přeplněny. Bylo nutno okamžitě zrušit sedm nejhorších chudobinců a jeden chorobinec, takže Velké Praze zbyly už jen chudobince v Bubenči, Karlíně, na Smíchově, Vinohradech a Žižkově, celkem s 814 místy, chorobinec na Karlově (klášter augustiniánů kanovníků, nyní Muzeum Policie České republiky) a okresní chorobinec v Počernicích s 435 místy, dohromady tedy 1249 míst. Šance umístit všechny potřebné v těchto zařízeních byly mizivé. Přitom se žádosti na zaopatření hromadily a i v případech, kdy byla potvrzena jejich oprávněnost a naléhavost a žadatelé dostali dekret, bylo třeba čekat, až se uvolní místo v ústavu úmrtím některého chovance.

OTÁZKA CITU A MRAVNÍ ODPOVĚDNOSTI

Existovaly dvě možnosti, jak zmodernizovat pražskou sociální péči – buď postavit několik větších nových ústavů, aby se dosáhlo alespoň předválečné úrovně, nebo ústavy sloučit do jediné velké stavby. Pro toto velmi neobvyklé druhé řešení hovořily argumenty ekonomické, lékařské, sociální i možnost nově využít staré uvolněné objekty. Když namísto dosavadního chudinského ředitelství a chudinských referátů byly v Praze zřízeny nové orgány sociální správy – Ústřední sociální sbor a Ústřední sociální úřad, byl předsedou sboru zvolen národní socialista, pozdější pražský primátor PhDr. Petr Zenkl (narozen 1884 v Táboře, zemřel 1975 ve Washingtonu, v USA). Právě on se stal iniciátorem rozhodnutí jít originální, ale i náročnější druhou cestou. V tzv. Investičním programu sociální péče hlavního města Prahy na 50 let rozvoje, schváleném 16. června 1924, byl už projekt ústředního zaopatřovacího ústavu zahrnut. Za citování stojí Zenklova slova o potřebě účinné a dobře zorganizované sociální péče: „Jde o splnění lidských povinností šťastnějších členů společnosti vůči druhům méně šťastným. Jde tedy o působení, v němž nepochopení nebylo by jen důkazem nedostatku určitých rozumových vědomostí, nýbrž prostě nedostatkem lidského citu a mravní odpovědnosti.“

KOUZELNÉ ZÁKOUTÍ DALEKO ZA MĚSTEM

Jako stavební pozemek bylo vybráno kouzelné zákoutí uprostřed polí daleko za městem, obklopené zalesněnými stráněmi Kunratického lesa. Tato oblast je zajímavá i z historického hlediska. Ze sadů, které zde rostly, bylo ovoce (višně, jablka a hrušky) dodáváno ke stolu Karla IV. V nedalekém Kunratickém lese na Novém hradu skonal v roce 1419 Václav IV. Na loukách, kde dnes stojí nemocnice, byl uvítán papežský legát Juan de Carvajal, který si do Prahy přijel účelově vypůjčit kompaktáta s povoleným kališnickým programem. Pražané ho pronásledovali až k Benešovu, kde ho přiměli k navrácení listu. Byl zde uvítán také velký sběratel, milovník umění, ale i architekt (navrhl například letohrádek Hvězda), královský místodržící arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský. Koncem 19. a začátkem 20. století byla tato oblast oblíbeným cílem nedělních výletů Pražanů.

PROGRESIVNÍ SANATORIUM DOKTORA ŠIMSY

Stála zde jediná větší stavba Šimsova sanatoria v dnešní Sulické ulici. Klidová lokalita totiž zaujala i pražského psychiatra Jana Šimsu (1865–1945). Ten zde proto roku 1909 otevřel proslulé nervové sanatorium, určené především pro bohaté klienty. Zpočátku se jednalo o ústav pro psychicky nemocné ženy. Po osmi letech se však Šimsa přeorientoval na movitější klientelu a podnik změnil na Sanatorium pro léčbu chorob vnitřních, zejména nervových. Úpravy budov se ujal architekt Bohumil Černý, který navrhl i nové tělocvičny, bazény, hřiště, altánky a skleníky. Kolem léčebny pak vznikl krajinářský park.

Nadstandardní byl rovněž způsob léčby. Pacienti mohli vyzkoušet solné, kyslíkové, elektrické, světelné a horkovzdušné terapie pod dohledem odborných lékařů. Základem byla ovšem přísná dieta, pohyb a především naprostá abstinence, kterou Šimsa horlivě propagoval i v osobním životě. K pití se podávaly jen minerální vody, sodovka, limonády, ovocné šťávy, kyselé mléko a voda. Z jídla převládala vegetariánská strava, například polenta, kukuřičné škubánky a knedlíky, syrovátka, rýže a banány. Hitem pak byla Kroftova rostlinná pečeně „vepřovou předstihující“. Doktor Šimsa zde mimo jiné zkoušel hypnózou i sugesci, zabýval se i spiritismem.

Režim vypadal velmi přísně a Šimsovi občas přinášel také nechtěnou publicitu. Symbolistní výtvarník a literát Josef Váchal z něj ve svém „Krvavém románu“ udělal obávaného doktora Řimsu a jeho sanatorium překřtil na Mors vetera (Starou smrt). Klienti ale nijak netrpěli a v ústavu se mohli i společensky vyžít. Pořádaly se tu různé večírky, koncerty, a někdy dokonce divadelní představení.

Chod podniku ochromila až první světová válka, za níž výrazně ubylo hostů a odešla část personálu. Situace se neustále zhoršovala, roku 1916 proto Šimsa musel sanatorium zavřít. Obnovu plánoval po ukončení bojů, v nově vzniklém Československu už ale na předchozí období navázat nedokázal. Ústav proto roku 1922 prodal a stáhl se do ústraní.

Areál získal za státní podpory Spolek československé ochrany matek a dětí a v následujících letech jej přeměnil na nemocnici a útulek pro matky s dětmi. Během nacistické okupace sice objekty na čas připadly Němcům, ještě koncem druhé světové války ale byly navráceny a s původní funkcí byly provozovány dál.

Změna přišla až v 50. letech, kdy již v Praze byl relativní dostatek nemocnic a bývalému Šimsovu sanatoriu zůstala jen náplň útulku. Původně Kojenecký ústav při Fakultní Thomayerově nemocnici tak pod názvem Dětské centrum při Thomayerově nemocnici slouží dodnes.

Slavnostní výkop základů budoucích Sociálních ústavů hlavního města Prahy. V první řadě uprostřed v tmavých oblecích JUDr. Karel Baxa a PhDr. Petr Zenkl. (Krumpáč v popředí je dosud pietně uchován na ředitelství Thomayerovy nemocnice.)
Obr. 1. Slavnostní výkop základů budoucích Sociálních ústavů hlavního města Prahy. V první řadě uprostřed v tmavých oblecích JUDr. Karel Baxa a PhDr. Petr Zenkl. (Krumpáč v popředí je dosud pietně uchován na ředitelství Thomayerovy nemocnice.)

BRATŘI S VYTŘÍBENÝM VKUSEM

Vlastní realizace stavby začala anonymní soutěží konanou 28. května 1925, v níž devítičlenná porota posuzovala pět projektů na stavbu. Zvítězil projekt Senectuti et iuventuti inženýra architekta Bohumíra Kozáka (1885–1978), úředně autorizovaného civilního technika pro architekturu a pozemní stavby. Příliš se neví, že na této stavbě se podílel i jeho mladší bratr – také architekt – Ladislav Kozák (1900–1988).

Oba architekti měli vytříbený vkus, smysl pro krásu, ale i obdivuhodné pochopení a porozumění pro účelnost a provozní podmínky zdravotnického zařízení. Jenom díky tomu tato funkcionalistická stavba slouží svému účelu dodnes. Ještě dlouhá léta po dostavbě celého komplexu – a především v období reprofilizace – byli oba bratři při nezbytných stavebních úpravách ochotnými a nezištnými rádci a zároveň taktními strážci původnosti, což bylo v 50.–80. letech krajně obtížné.

ZÁVOD S ČASEM

Stavět se začalo 16. července 1926. Slavnostní výkop provedl tehdejší primátor hlavního města Prahy JUDr. Karel Baxa (který se mimo jiné ve stejné době významně zasloužil i o další puristickou funkcionalistickou stavbu – krematorium ve Strašnicích architekta Aloise Mezery). Stavbu řídil vrchní stavební rada Myslík. Dokumentace vztahující se ke stavebním pracím, k jednáním s dodavateli i k nejmodernějšímu technickému zařízení svědčí o jeho důsledném a zároveň progresivním přístupu. Během stavby se dbalo na kvalitu a zároveň úspornost do nejmenšího detailu, protože i s financováním stavby si město muselo poradit samo. Při rekapitulaci vycházela v říjnu 1928 cena ústavu na 105 milionů Kč, o čtyři roky později stoupla na 108 milionů korun.

Období realizace se místy měnilo v závod s časem. Na hrubou stavbu se původně počítalo se lhůtou 20 týdnů, ale zasáhla dlouhá stávka stavebních dělníků, nedostatek materiálu a změny v plánech. Přesto, jak víme, se cíl zdařil a v roce 1928 se Ústřední zaopatřovací ústav hl. města Prahy mohl otevřít aspoň slavnostní inaugurací. Usnesením městské rady z 21. září 1928 bylo ústavu dáno nové jméno Masarykovy domovy – Sociální ústavy hlavního města Prahy. Kolaudace byla provedena v říjnu téhož roku a po ní se uskutečnila i návštěva prezidenta republiky T. G. Masaryka, jehož podpis můžeme nalézt v pamětní knize, která byla k této příležitosti založena.

Pohled stavbu od východu 30. srpna 1926.
Vlevo na obzoru v lese patrná stavba Šimsova sanatoria, nyní Dětského centra při Thomayerově nemocnici.
Obr. 2. Pohled stavbu od východu 30. srpna 1926. Vlevo na obzoru v lese patrná stavba Šimsova sanatoria, nyní Dětského centra při Thomayerově nemocnici.

Týž pohled jako na obr. 2, za 2 roky
Obr. 3. Týž pohled jako na obr. 2, za 2 roky

Stěhování ze zrušeného chorobince na Karlově do Masarykových domovů
Obr. 4. Stěhování ze zrušeného chorobince na Karlově do Masarykových domovů

Terénní práce před pavilonem A (léto 1928). V pozadí kaple a trafostanice.
Obr. 5. Terénní práce před pavilonem A (léto 1928). V pozadí kaple a trafostanice.

Letní jídelna vzala za své začátkem 60. let 20. stol.
Obr. 6. Letní jídelna vzala za své začátkem 60. let 20. stol.

Vlastní zahradnictví se zeleninovou zahradou zásobovalo jídelnu.
Obr. 7. Vlastní zahradnictví se zeleninovou zahradou zásobovalo jídelnu.

ÚČEL, SVĚTLO, VZDUCH, ČISTOTA

Vystavěný soubor 21 budov tvořilo deset rozsáhlých pavilonů pro chudé (šest označených dodnes písmenem A pro zestárlé, z toho jedna budova pro manželské dvojice, a čtyři pavilony označené jako B pro choré, původně určené pro cca 1700 osob), dětská zotavovna s lesní školkou pro 200 dětí, dětský chorobinec pro 150 dětí, dětská ozdravovna pro 100 dětí, společné budovy hospodářské, správní, společenské, obřadní, vybavené nejmodernějším zařízením, to vše v rámci parkového náměstí přístupného kolonádami. Severovýchodně u vedlejšího vjezdu do areálu byla postavena kaple sv. Václava. Výrazným způsobem připomíná funkcionalisticko-klasicistní sakrální stavbu Josefa Gočára Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové dokončený v témž roce nebo jeho pražský kostel sv. Václava na Čechově náměstí. Kdo se kým nechal inspirovat, se můžeme pouze dohadovat, ale podobnost těchto sakrálních staveb je skutečně až zarážející. Pod kaplí byla zřízena pitevna a márnice.

Devizami architektonického řešení celého komplexu byly účel, světlo, vzduch, čistota. Bílá hladká průčelí zpestřená žlutí šamotových desek, jimiž jsou chráněna ostění oken a otvorů vůbec, působí veselým a barevným dojmem před pozadím zelené stráně Kunratického lesa. Silnice probíhající kolem ústavů je napuštěna a učiněna neprašnou. Tak vše charakterizuje soudobý nejen český, ale i obdivně píšící zahraniční tisk.

Ve II. etapě v roce 1939 byl vystavěn pavilon K a v roce 1940 pavilon P (dnes s označením U). Pavilon K sloužil jako izolační a karanténní. Pavilon P jako starobinec a chorobinec pro plně platící, tzv. Baxův pavilon. Za lůžko v jednolůžkovém pokoji ve starobinci se platilo 1000–1500 Kč, v chorobinci 1350–1800 Kč. Ceny ve dvoulůžkových pokojích byly nižší. Tyto ceny však platili pouze ti, kterým to sociální situace dovolovala. Zcela nemajetní byli v ústavech umístěni zdarma. Náklady pak neslo město Praha podle zákona z roku 1929.

SOBĚSTAČNÝ KOMPLEX

Administrativní a hospodářské budovy zajišťovaly praktickou samostatnost komplexu. Kotelna byla ve své době špičkovým zařízením, takže se v dobovém tisku psalo, že působí dojmem čisté laboratoře. Na stejně vysoké úrovni byly i prádelny, kuchyně a sklady potravin, pekárna a řeznictví. Zahradnictví se skleníky a ovocnými sady zajišťovalo čerstvou zeleninu a ovoce. Mimo areál ústavů se choval vlastní hovězí a vepřový dobytek, který byl krmen zbytky z jídelny. Podél plotu byly vysázeny moruše, jejichž počet byl v roce 1940 zvýšen na 1400 a v areálu se začal pěstovat i bourec morušový. 7 tisíc housenek přinášelo ústavům nemalé finanční přilepšení. Dosud můžeme podél plotu narazit na několik již vzrostlých a stále plodících morušových stromů. Na pracích v areálu se podíleli také sami chovanci. Rozvoz jídel zajišťovaly nehlučné a bezzplodinové elektrovozíky firmy Křižík. Do areálu byl vjezd motorových vozidel se spalovacím motorem umožněn jen na zvláštní povolení.

Pro kulturní, společenský, a dokonce i sportovní život dospělých i dětí byly k dispozici divadelní sál, kinosál, lesní divadlo, knihovna, sportovní a tenisové hřiště, přírodní bazén s teplou vodou, rehabilitační bazény, brouzdaliště a solární lázně a také letní jídelna. Vysoká hranolová věž s hodinami, dominanta celého ústavu, sloužila zároveň jako přečerpávací stanice pro zásobu vlastní pitné vody. K udržení pořádku v uzavřeném areálu přispívala trvale přidělená policejní služba sestávající z 5 policistů, kteří hlídkovali 24 hodin denně v celém areálu a byli povinni každé 2 hodiny navštívit i ty nejodlehlejší kouty a v těchto místech svou návštěvu potvrdit na zde umístěných „píchačkách“.

Stáří, provázené omezením a neduhy, někoho vyzbrojí nadhledem a moudrostí, u jiných stupňuje horší lidské vlastnosti. Kdo v ústavech „zlobil“ (hrubým chováním a opilstvím), mohl se dočkat omezení procházek, uzavření v ústavní separaci nebo přeložení na několik týdnů do filiálky městského zaopatřovacího ústavu, tzv. Fišpanky, pro „nepohodlné Pražany a policejní zajištěnce“. Fišpanka stávala v těsné blízkosti budov nynějšího ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí. Živě si představuji, jak by toto řešení v dnešní době skončilo v rukou nemocničního ombudsmana, na ministerstvu nebo u Evropského soudu pro lidská práva.

SVĚTOVÝ UNIKÁT SVÉ DOBY

O tom, že se jednalo o ojedinělé zařízení v celé Evropě, svědčí i množství pochvalných zápisů v již zmíněné pamětní knize. Z četných osobností, které domovy navštívily, lze zmínit japonského prince Nobuhita Takamatsu, mladšího bratra císaře Hirohita, egyptského krále Fuada I., amsterdamského starostu, ale i Karla a Josefa Čapkovy, Alici Masarykovou, spisovatele Antala Staška nebo Edvarda Beneše s chotí.

Ústavy měly celkem 458 zaměstnanců, z toho v administrativě jich pracovalo 18.

Instituce ovšem měly nejen funkci zaopatřovací, ale také léčebnou. Mezi magistrátem a ministerstvem školství existovala již od poloviny 20. let 20. století úmluva, kterou pražská obec svěřila Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (LF UK) lékařské ošetřování chovanců ve svých tehdy největších sociálních zařízeních, ve špitálu a chudobinci u sv. Bartoloměje a v městském špitálu a chorobinci na Karlově. Smlouvou získala fakulta prostory a skvělou možnost výzkumné práce pro dvě své kliniky – Haškovcovu kliniku pro nemoci nervové a Eiseltův ústav pro choroby stáří. Dohoda byla po postavení Masarykových domovů přenesena na ně, tedy na ústavy po technické stránce pro lékařské potřeby výborně zajištěné, budované na vysoké úrovni tehdejší moderní vědy. Ústavy totiž byly od počátku vybavené laboratořemi, rentgenem i operačními sály, protože se počítalo s využitím stavby pro nemocniční účely – jak napsal tehdejší tisk: „Až někdy v budoucnosti, po vyřešení sociální otázky, nebude zapotřebí chudobinců.“ Děkanát fakulty navrhl zřídit v Masarykových domovech pro obě uvedené kliniky výzkumná oddělení, navíc i pro profesora Matěje Pěšinu kliniku pro nemoci dětské. Přechodně zde byla umístěna lůžková část pro chronicky nemocné neurologické kliniky prof. Kamila Hennera.

Prostranství mezi pavilony B a G. V pozadí pavilon současné chirurgie, dříve zotavovna pro děti od 6 do 11 let
Obr. 8. Prostranství mezi pavilony B a G. V pozadí pavilon současné chirurgie, dříve zotavovna pro děti od 6 do 11 let

Vybavení chirurgické ambulance v pavilonu B3
Obr. 9. Vybavení chirurgické ambulance v pavilonu B3

Díky dohodě tak mohl prosperovat mimo jiné jeden světový unikát – ústav pro choroby stáří (přejmenovaný na kliniku v r. 1929), který se do Masarykových domovů přestěhoval celý. Na něj v roce 1951 navázala 1. interní klinika pod vedením primáře J. A. Trojana se zaměřením na geriatrickou problematiku.

Kliniky si mezi sebou rozdělily kompetence: ve vedení centrální ambulance a v žurnální službě se střídaly, za laboratorní inventář byla zodpovědná Eiseltova klinika, prosekturu a histologickou laboratoř obstarávala Haškovcova klinika. K povinnostem lékařů patřilo účastnit se posudkové činnosti při výběru uchazečů o umístění. Byt a stravu v Masarykových domovech navíc získali za závazek kontrolovat jídlo z lékařského hlediska.

Jak konstatoval dr. Zenkl, Sociální ústavy hlavního města Prahy byly stavěny do značné míry i jako nemocnice, byly vybaveny jako nemocnice technicky velmi moderně zařízená, s lékařskou službou vykonávanou LF UK. Bylo přirozené, že se nemocnicí nakonec staly. Do jejich rozvoje však zasáhla válka.

VÁLEČNÁ LÉTA

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava a z příkazu okupantů musely být některé pavilony uvolněny pro zřízení německého vojenského lazaretu, nejprve pro Luftwaffe a později i pro Wehrmacht. V lazaretu byli například hospitalizováni vojáci s omrzlinami od Stalingradu. V té době již na místo ředitele nastoupila kunratická Němka Gabriela Ludwigová. Zprvu bylo uvolněno 650 lůžek. V krátkém čase však bylo zabráno celkem 11 pavilonů, tedy 2978 lůžek. Baxův pavilon sloužil k ubytování rodinných příslušníků nacistických důstojníků. Názvy se jmény Masaryk a Baxa se pochopitelně nelíbily (jak vzácná podobnost s následujícími roky), a tak byly na návrh dr. Jedličky přejmenovány na Fürsorgeheim der Hauptstadt Prag in Reuth (Krč) a Heim für Zahlende.

Čeští chovanci byli vystěhováni na nejrůznější místa v Čechách. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo v nynějším pavilonu G2 umístěno 67 dětí z Terezína a 6 dětí z Lidic. Vesměs šlo o děti příbuzných účastníků atentátu. Většina dětí jich z Moravy, což zřejmě souviselo i s osudem „moravských Lidic“, tedy Javoříčka. Za odbojovou činnost byli někteří zaměstnanci ústavu vězněni i popraveni.

Po květnovém osvobození byla situace v ústavech značně nepřehledná. Původní struktura byla narušena zřízením vojenského lazaretu. V červnu 1945 odcházejí poslední němečtí pacienti zpět do berlínské nemocnice Charité a areál se dočasně stal mobilní nemocnicí Rudé armády. Později zde byli ošetřování nemocní z koncentračních táborů, a to nejen Češi, ale i Belgičané, Francouzi, Italové, Poláci a Řekové. Vojenská nemocnice Rudé armády skončila svoji činnost ve zdejších ústavech 8. května 1946.

OBDOBÍ REPROFILIZACE A ZROD VÝZKUMNÝCH ÚSTAVŮ

Postupně se začali navracet původní chovanci. Nicméně vedle sebe již existovala zařízení nemocniční i sociální a situaci komplikovaly politické licitace co s tímto areálem do budoucna podniknout. Nakonec bylo politickým rozhodnutím a na základě rozkladu a doporučení Otakara Šmahela stanoveno, že pro nedostatek nemocničních lůžek v Praze bude areál plně reprofilizován na nemocniční provoz. V roce 1950 dostala nemocnice oficiální název Státní odborné léčebné a ošetřovací ústavy v Krči (SOLOÚ).

V letech 1951–1965 zde na popud tehdejšího náměstka ministra zdravotnictví MUDr. Františka Kriegla vznikly tři ústavy, a to Ústav klinické a experimentální chirurgie vedený profesory Bohumilem Špačkem a Prokopem Málkem, Ústav chorob oběhu krevního vedený profesory Klementem Weberem a Janem Brodem a Ústav pro výzkum výživy lidu vedený profesory Josefem Maškem a Otakarem Poupou. V roce 1960 vznikl Výzkumný ústav experimentální terapie vedený profesorem Otakarem Šmahelem. Jako poslední vznikly v roce 1965 Výzkumný ústav elektroniky a modelování v lékařství vedený doc. Bohuslavem Peleškou a Výzkumný ústav pro využití radioizotopů v lékařství pod vedením doc. Bohuslava Vavrejna. V této době se nosily úderné zkratky jako například VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu), a tak vznikly také oficiální roztomilé a kupodivu i dlouho používané zkratky: ÚKECH, ÚCHOK, ÚVVL, VÚET, VÚEML a VÚVRL, později zkrácené na IVZ (Interní výzkumná základna) a CHVZ (chirurgická výzkumná základna). Tyto ústavy tvořily budoucí základ Institutu klinické a experimentální medicíny, ve zkratce IKEM, jehož vznik datujeme do roku 1971 a který po mnoho let v Thomayerově nemocnici organicky působil.

Po roce 1968 ze tří výzkumných ústavů emigrovalo celkem 27 lékařů, z nichž někteří byli protagonisty tzv. Pražského jara a postupně jim byla znemožněna práce v nemocnici. Mezi nimi byli dvojnásobný emigrant prof. Jan Brod, dr. Severin Daum, prof. Jiří Fodor, dr. Vilém Ganz, dr. Milena Henzlová, dr. Tibor Karol Zempléney, dr. Walter Ehrlich, prof. Vladimír Fencl. Většina z nich se v cizině výtečně uplatnila.

V době komunistické totality – a především po roce 1968 a 1977 – našlo v Thomayerově nemocnici díky jejímu řediteli prim. MUDr. Leonu Bílovi útočiště i mnoho perzekuovaných osobností. Pracoval zde MUDr. František Kriegel, který jako jediný odmítl podepsat tzv. Moskevské protokoly a později podepsal Chartu 77, prof. Otakar Šmahel, básník a imunolog MUDr. Miroslav Holub, který se podílel na vzniku petice 2000 slov, PhDr. Jiřina Šiklová či MUDr. Naďa Kocourková, signatářky 2000 slov.

V areálu zbylo asi 250 sociálních lůžek. Poslední obyvatelé připomínající časy Masarykových domovů v areálu byli mentálně retardovaní dospělí, kteří se ochotně podíleli na různých úklidových pracích v zahradě. Pamatujeme si jejich stále dobrou náladu, uměli se také radovat z maličkostí. Vždy nás slušně s úsměvem zdravili a my jim v dobrém říkali „naši vysokoškoláci“. Vystěhováni byli ze suterénu pavilonu A3 koncem 90. let 20. století.

THOMAYER MÍSTO MASARYKA

Jak byly v 50. letech odstraňovány veškeré vzpomínky na prvního prezidenta T. G. Masaryka, muselo jeho jméno zmizet i z názvu nemocnice. V roce 1954 Ústřední národní výbor hlavního města Prahy rozhodl pojmenovat nově vzniklou nemocnici jako Thomayerovu. Bylo to rok po 100. výročí narození prof. Josefa Thomayera, zakladatele české internistické školy. Za přejmenováním stál pravděpodobně některý z lékařů nemocnice. Nelze vyloučit, že to byl její pozdější dlouholetý ředitel Leon Bíla, i když oficiální verzí je, že jednalo o návrh JUDr. Václava Vacka, bývalého primátora Prahy, a prof. Josefa Pelnáře, přímého Thomayerova žáka.

Slavnost se odehrála 26. května 1954 za účasti profesorů Pelnáře a Prusíka, který přednesl referát „Osobnost a dílo profesora Josefa Thomayera“. Hlavní projev však měl bývalý zámečník a zakládající člen KSČ, primátor Prahy Adolf Svoboda, jehož hlavní zásluhou bylo budování a po 7 letech zboření monumentálního Stalinova pomníku, největšího skupinového sousoší v Evropě, tragického díla skvělého sochaře Otakara Švece, který po odkrytí pomníku spáchal sebevraždu, stejně jako jeho manželka.

Postupně se měnily rovněž podmínky provozu a vznikala nová oddělení i specializovaná pracoviště. V areálu Thomayerovy nemocnice byla v letech 1952–1962 vybudována třípatrová podzemní nemocnice, v podstatě zamýšlená jako protiatomový kryt. V současnosti je v pohotovosti pro případ teroristického útoku, živelní pohromy nebo průmyslové havárie. V době jejího vzniku činila celková plocha této podzemní nemocnice 900 m2. Obsahovala dva operační sály, 70 lůžek, nyní již zrušenou ozařovnu onkologicky nemocných, výrobnu roztoků pro lékárnu i prostory pro personál, celkem pro 170 lidí.

Ve srovnání s jinými nemocnicemi v Praze bylo celé nemocniční zařízení atypické. Nemocnicí se stalo až počátkem 60. let 20. století. Po rekonstrukci tehdejšího pavilonu B4 bylo roku 1959 otevřeno chirurgické oddělení pro dospělé pacienty; tím se dovršilo zřízení čtyř základních oborů – interny, chirurgie, gynekologie a pediatrie. Dalším významným milníkem byl zrod Dětské kliniky ILF pod vedením prof. MUDr. Jiřího Švejcara, DrSc., zakladatele Fakulty dětského lékařství UK a Ústavu výzkumu vývoje dítěte.

Kdo byl Josef Thomayer

Motto: Tu přišel Mistr Hippokrates de gratia divina a nebylo lepšího v ten čas in arte medicina.

prof. Vladimír Vondráček o Thomayerovi

Josef Thomayer byl významná, velmi svébytná a rázovitá postava českého lékařství. Patří mezi tvůrce moderní české medicíny. Narodil se 23. března 1853 v chodském Trhanově a na svůj chodský původ byl celý život náležitě hrdý. V letech 1863–1871 studoval na klatovském gymnáziu. Po maturitě v roce 1871 odešel do Prahy studovat medicínu. Roku 1876 absolvoval pražskou lékařskou fakultu a posléze podnikl mnoho studijních cest po Evropě. V roce 1883 se stal docentem, v roce 1886 byl jmenován mimořádným a v roce 1897 řádným profesorem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Roku 1885 se stal přednostou české polikliniky, aby roku 1892 stanul v čele české II. interní kliniky. Zde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1921.

Profesor MUDr. Josef Thomayer, jehož jméno nemocnice přes veškeré historické peripetie stále nese, položil základní kámen českého, potažmo i československého vnitřnímu lékařství. Formoval takové osobnosti medicínského světa, jakými byl Josef Pelnář, Ladislav Syllaba, Rudolf Vanýsek, Karel Amerling či kandidát Nobelovy ceny Bohumil Prusík. Prof. Thomayer patřil k průkopníkům lékařských věd mezinárodního významu. Zasloužil se o české lékařské pojmosloví a názvosloví. Byl považován za brilantního diagnostika. Z četných originálních klinických pozorování je známá např. Thomayerova distribuce poklepu při specifické peritonitidě nebo rozbor a popis claudicatio intermittens. K chirurgickým oborům byl však až přespříliš kritický.

Profesor Vladimír Vondráček o něm napsal: „Přednášel a vykládal lapidárně, mnohdy ironicky, takže strhoval posluchačovu pozornost. Některé jeho výroky, jednou slyšené, zůstávaly v paměti jako slogan. Dbal na dobrou češtinu a správné užívání slov.“ Thomayer byl renesanční člověk, sbíral umění, zajímal se o literaturu, sám psal povídky i fejetony pod pseudonymem R. E. Jamot, což je jeho příjmení psané foneticky pozpátku.

Nikdy nezapomněl, z jakých poměrů vzešel, a neustále ve svém životě pamatoval na chudé a nemocné. Roku 1908 nechal na okraji rodného Trhanova vystavět dům v novorenesančním stylu se slunečními hodinami jako chudobinec pro osoby nemocné, nezaopatřené a sešlé stářím.

Zemřel 18. října 1927 na zhoubné onemocnění zažívacího traktu, jehož operaci odmítl.

IKEM JAKO MLADŠÍ BRATR

Protože většina investic na adaptace a diagnostickou techniku směřovala do pavilonů IKEM, obory preferenčně rozvíjené v IKEM pochopitelně v Thomayerově nemocnici strádaly. Jednalo se zejména o kardiologii, diabetologii a nefrologii. Nicméně spolupráce mezi oběma institucemi byla dobrá a nemocní ani nevnímali, že při svém diagnostickém či léčebném pobytu procházejí dvěma různými ústavy; byla to pro ně „krčská nemocnice“ nebo také „Thomayerka“. V prostorách nemocnice se uskutečnily prvé úspěšné transplantace ledviny (1960), srdce (1984) a pankreatu (1983). Byla zde provedena i první neselektivní koronarografie.

Prestiž Thomayerovy nemocnice vybudovala řada významných profesorů, docentů, asistentů a lékařů všech medicínských oborů. V roce 1984 se tak po právu konečně stala fakultní nemocnicí, o tento zasloužený statut ale přišla z rozhodnutí ministerstva v roce 2012.

Thomayerova nemocnice se nadále zvolna rozvíjela, vznikla zde vyhlášená pracoviště jako dětská chirurgie, onkologické oddělení, plicní klinika. V 90. letech 20. století měla nemocnice na svých klinikách a odděleních necelých 1600 lůžek a přibližně stejný počet zaměstnanců, z nichž bylo asi 1100 zdravotnických pracovníků. Přičleněna byla i zařízení umístěná mimo nemocniční areál a plnící spíše sociální úkoly. Jednalo se o Kojenecký ústav s dětským domovem a dále o plicní sanatorium – Ústav pro léčbu tuberkulózy a respiračních nemocí (TRN) v Prosečnici.

V roce 1998 se část oddělení Institutu klinické a experimentální medicíny postupně stěhovala do novostavby vzniklé na zelené louce nad horní částí krčského nemocničního areálu. Hlavní zásluhu na vzniku tohoto nového monobloku měl prof. MUDr. Vladimír Kočandrle, DrSc. Tradiční oborové dělení setrvalo, nicméně spolupráce se tím ztížila nejen větší vzdáleností obou zdravotnických zařízení. Debaty o spojení obou institucí, např. do univerzitní nemocnice, se periodicky objevují a zase zanikají, tak jak se mění politické vedení českého zdravotnictví.

Thomayerova nemocnice se však za léta svojí existence stala nepostradatelným zařízením pro léčbu obyvatel největšího pražského obvodu – Prahy 4 – a přilehlé aglomerace, která ji postupně obklopila. V kooperaci s IKEM je schopna zajistit veškerou péči, od nejjednodušších výkonů až po transplantaci srdce. Její poloha je stále jedinečná v sousedství velkého lesního celku – Kunratického lesa. Přitom má dobrou dostupnost, jak z okolních městských částí, tak i po dálnici D1. Výhledově by před jejími branami měla stát stanice metra. V posledních letech se díky novému řediteli doc. MUDr. Zdeňku Benešovi, CSc., daří citlivě rekonstruovat některé pavilony, byly odstraněny „tesko“ baráky mezi pavilony G a B, začal se konečně opravovat rozpadající se plot podél staré benešovské silnice.

Tab. Ředitelé Thomayerovy nemocnice od jejího vzniku (seřazeni chronologicky)
Tab. Ředitelé Thomayerovy nemocnice od jejího vzniku (seřazeni chronologicky)

ZÁVĚR

Thomayerova nemocnice byla zrcadlem doby a stejně jako naše společnost prošla obdobími rozkvětu, stagnace i hlubokého úpadku. Věřím, že areál nemocnice poskytuje prostor pro její další rozvoj, tak aby se stala přirozeným centrem zdravotní péče pro občany nejen na pravém břehu Vltavy. Věřím, že i společnost si uvědomí důležitost této nemocnice a začne jí věnovat náležitou péči, která jí nepochybně nejen z historického hlediska náleží.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Tomáš Sosna, CSc.,

Oční oddělení

Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800, 140 59 Praha 4 – Krč

Tel.: 261 082 270, 261 083 124

e-mail: tomas.sosna@ftn.cz


Zdroje
  1. Bíla L. Historie Fakultní Thomayerovy nemocnice. Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha, 1990.

  2. Mášová H. Thomayerova nemocnice v Praze – někdejší Masarykovy domovy. Sanquis 2002; 20: 40–44.

  3. Mach P. Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou. 75. výročí založení. (Redakce: Petr Trojan. Prameny: Leon Bíla, Tomáš Sosna.) Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha, 2003.

  4. Poche E. Prahou krok za krokem. Paseka, Litomyšl, 2001: 390–391.

  5. Zenkl P. Proč jsme budovali „Masarykovy domovy“. In: Masarykovy domovy (booklet). Praha, 1928.

  6. Les Foyers Masaryk: Etablissements de la ville de Prague. La Cité: urbanisme, architecture, art public 1930; 10(6): 89.

  7. Al Hity T. Masarykovy domovy. Diplomová práce. Dostupné na: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/22916

  8. Janovská V. Praha a chudí: chudinská péče v Praze v letech 1864–1929. Diplomová práce. Dostupné na: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/123986/17467654

  9. Pitro M, Vokáč P. Země v srdci Evropy. Baronet, Praha, 2006.

  10. Pestrý týden, ročník XVI, č. 38, s. 12, 13.

  11. Matoušek M. Zprávy. Časopis lékařů českých 1954; 24: 671.

  12. Les Foyers Masaryk: Etablissements sociaux de la ville de Prague (booklet). Praha, 1928.

  13. Hořejší J. 40 let IKEM. 1971–2011. Galén, Praha, 2011.

  14. Fodor J, Hammer J. Ústav pro choroby oběhu krevního 1951–1961. Knihtisk, Praha, 1961.

  15. Bíla L. Zpráva o vzniku a třicetileté činnosti I. interního oddělení a primariátu MUDr. J. A. Trojana, CSc., za léta 1947–1977 (booklet). Středočeské tiskárny, Praha, 1977.

  16. Kotík L. Vznik Masarykových domovů (rukopis).

  17. Horák J. Konečně v Krči (rukopis).

  18. Pořízková L. Societas contraalcoholica doctoris Řimsae. Paseka, Havran, Dybbuk, Praha, Litomyšl, 2012.

  19. Doležal A. Lékařský slang a úsloví. Galén, Praha, 1999.

  20. Pestrý týden, ročník VI, č. 31, s. 13.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se