Zívání – jaký má (asi) význam?


Autoři: D. Astapenko 1;  V. Černý 1,2,3,4
Působiště autorů: Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Hradci Králové 1;  Klinika anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví 2;  Centrum pro výzkum a vývoj, Fakultní nemocnice Hradec Králové 3;  Dept. of Anesthesia, Pain Management and Perioperative Medicine, Dalhousie University, Halifax, Canada 4
Vyšlo v časopise: Anest. intenziv. Med., 27, 2016, č. 5, s. 330-332
Kategorie: Postgraduální vzdělávání - Vybrané kapitoly z klinické fyziologie

Zívání je fylogeneticky starý nepodmíněný reflex, vyskytující se napříč rody vyšších obratlovců. V říši zvířat plní zívání funkce více či méně specifické k jednotlivým třídám. Fenoménu zívání nebyla věnována příliš velká pozornost a v minulosti bylo zívání vnímáno spíše jako průvodní jev ospalosti a nedostatku zevních podnětů. Výsledky recentních studií naznačují fascinující komplexnost reflexu, spojitost s řadou fyziologických i patofyziologických dějů a s velkou pravděpodobností i jako projev snahy organismu „něco“ signalizovat a/nebo dosáhnout.

Při zívání dochází k mohutnému inspiriu, krátké akmé fázi maximálního nádechu s apnoe a poté k mohutné exhalaci. Bývá doprovázeno polknutím [1], protažením, mnohdy zvýšenou salivací a produkcí slz. Dochází ke komplexnímu zapojení mnoha svalových skupin (dýchací svaly, svaly patra a krku, žvýkací svaly a svaly laryngu) a rovněž dochází ke změně postavení dolní čelisti. Zároveň dochází k vyrovnání tlaku ve středouší a protažení ušních bubínků. Průměrná doba zívání je udávána 5 sekund. Mechanismus vzniku zívání není zcela vysvětlen, hlavní roli hrají zřejmě centra v prodloužené míše, respektive retikulární formaci. Mezi hlavní neurotransmitery zívání patří acetylcholin, dopamin [2], glutamát, oxytocin a oxid dusnatý.

Jaký je význam zívání? Ani současná fyziologie nemá jednoznačné vysvětlení, nejvíce je diskutována jeho role v termoregulaci centrálního nervového systému (CNS) a zabránění vzestupu teploty v mozku – tzv. teorie ochlazení mozku [3–5], pro kterou svědčí pneumatizace lebečních kostí splanchnokrania a anatomická blízkost mozku k horním dýchacím cestám – nos a vedlejší dutiny nosní [6]. Teorie vychází z předpokladu, že CNS funguje nejlépe v úzkém definovaném teplotním rozmezí (v tomto rozmezí lépe pracujeme, možná i proto zíváme před usínáním). Po zívání dochází ke zvýšení pozornosti i k lepší fyzické kondici, což může mít souvislost se vzestupem hladiny kortizolu v krvi a slinách [7]. Během zívání dochází rovněž k odplavování tzv. somnogenních neuromediátorů, zvyšuje se cirkulace mozkomíšního moku [8] a dochází ke dráždění karotických tělísek [9] s následným zvýšením prokrvení CNS. V optimálním teplotním rozmezí se lidský mozek pravděpodobně i nejlépe vyvíjí, proto je zívání velmi časté u novorozenců, přičemž tento reflex si začínáme osvojovat již ve 3. měsíci intrauterinního života. Druhou uváděnou teorií významu zívání je tzv. teorie okysličení mozku, která vychází z dřívější spojitosti zívání s únavou. Je prokázáno, že při poklesu parciálního tlaku kyslíku v mozku a mozkovém kmeni je retikulární formací zívání vyvoláno, což může být např. i známkou centrální mozkové příhody. Pokles tenze kyslíku v mozkovém kmeni k vyvolání zívání však musí být výrazný [10]. Proti této teorii jde fakt, že během zívání na chvíli dojde ke zvýšení dechového objemu a tepové frekvence, ale tento výkyv brzy po zívnutí mizí a naopak dojde k poklesu dechového objemu a následnému poklesu tenze kyslíku v plicích. Zívání je rovněž považováno za spontánní fyziologický „otevírací“ manévr, který provzdušňuje případně hypoventilované oblasti plic a upravuje poměr ventilace/perfuze.

Psychosociální úloha zívání má význam již ve smečkách šelem, které si tímto dávají najevo potenciální ohrožení a zíváním se na něj instinktivně připravují. Tuto spojitost lze vystopovat i u lidí a není náhodou, že zívání je daleko více „nakažlivé“ u příbuzných a u dobrých přátel než mezi cizími lidmi. V historii lidstva mělo zívání i animistické a exorcistické odůvodnění.

Zívání jako symptom – co vše může signalizovat?

Zívání může být projevem poškození či ohrožení CNS. Je příznačné kinetózám, onemocněním spojeným s poruchou termoregulace [11], roztroušené skleróze mozkomíšní [12], depresi – kde dochází pod vlivem medikace zvyšující hladinu serotoninu nejprve ke zvýšení frekvence zívání a po 3 týdnech téměř k vymizení [13]. Zívání může být průvodní jev při iktu, mozkové komoci, intrakraniální hypertenzi, intrakraniálních tumorech, více však u lézí postihujících mozkový kmen. Typická lokalizace ischémie mozku spojená s vyšší frekvencí zívání je nukleus caudatus a insulární oblast [14]. Při nádorovém postižení CNS bylo popsáno neustupující zívání při tumorech v oblasti foramen magnum [15] a supramediálního cerebella [16]. Podobně neutišitelné zívání bylo popsáno i při Arnold-Chiariho malformaci [17]. Zívání je dále spojeno s behaviorálními poruchami, jako je např. autismus [18].

K zívání dochází často i při úvodu do anestezie. Můžeme to chápat i jako poslední pokus mozku odvrátit nepřirozený útlum své funkce. Zívání je nejvýraznější po podání thiopentalu [19] a propofolu v závislosti na úvodní dávce opiátů, které zívání tlumí. U propofolu se při zívání vyskytuje přechodně fluktuace v autonomních funkcích kardiovaskulárního aparátu a kardiopulmonálních interakcích [20]. Výrazné zívání může vést až k dislokaci temporo-mandibulárního skloubení při nastupující myorelaxaci [21]. Jako inhibitory zívání fungují endogenní i exogenní opioidy a zívání bývá jedním ze symptomů syndromu z odnětí opioidů.

Body k zapamatování

  • Zívání představuje jednu z doposud ne zcela prozkoumaných fyziologických reakcí člověka.
  • Smysl zívání není jednoznačně vysvětlen, nejpravděpodobnější se zdá být jeho role v udržování optimálního teplotního rozmezí pro fungování CNS, rovněž jeho role jako spontánního otevíracího manévru plic se jeví logická.
  • V klinické medicíně může mít i roli signální a upozorňovat na možnou poruchu CNS.

Do redakce došlo dne 26. 7. 2016.

Do tisku přijato dne 28. 7. 2016.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. David Astapenko

Klinika anesteziologie, resuscitacea intenzivní medicíny

Univerzita Karlova v PrazeLékařská fakulta v Hradci Králové

Sokolská 581

500 05 Hradec Králové

e-mail: astapenko.d@seznam.cz


Zdroje

1. Ertekin, C., Bulbul, N. G., Uludag, I. F., Tiftikcioglu, B. I., Arici, S., Gurgor, N. Electrophysiological association of spontaneous yawning and swallowing. Exp. brain Res., 2015, 233, 7, p. 2073–2080.

2. Collins. G. T., Newman, A. H., Grundt, P., Rice, K. C., Husbands, S. M., Chauvignac, C. et al. Yawning and hypothermia in rats: effects of dopamine D3 and D2 agonists and antagonists. Psychopharmacology, 2007, 193, 2, p. 159–170.

3. Gallup, A. C. Ambient temperature modulates yawning. Temp, 2016, 3, 1, p. 23–24.

4. Gallup, A. C., Eldakar, O. T. The thermoregulatory theory of yawning: what we know from over 5 years of research. Front Neurosci., 2012, 6, p. 188.

5. Massen, J. J., Dusch, K., Eldakar, O. T. G. A. A thermal window for yawning in humans: yawning as a brain cooling mechanism. Physiol. Behav., 2014, 10, 130, p. 145–148.

6. Gallup, A. C. Human paranasal sinuses and selective brain cooling: a ventilation system activated by yawning? Med. Hypotheses, 2011, 77, 6, p. 970–973.

7. Thompson, S. B., Bishop, P. Born to yawn? Understanding yawning as a warning of the rise in cortisol levels: randomized trial. Interact. J. Med. Res., 2012, 1, 2, p. 4.

8. Walusinski, O. How yawning switches the default-mode network to the attentional network by activating the cerebrospinal fluid flow. Clin. Anat., 2014, 27, 2, p. 201–209.

9. Matikainen, J. Does yawning increase arousal through mechanical stimulation of the carotid body? Med. Hypotheses, 2008, 70, 3, p. 488–492.

10. Provine, R. R., Tate, B. C. G. L. Yawning: no effect of 3–5% CO2, 100% O2, and exercise. Behav. Neural. Bio., 1987, 48, 3, p. 382–393.

11. Gallup, A. C. Frequent yawning as an initial signal of fever relief. Med. Hypotheses, 2013, 81, 6, p. 1034–1035.

12. Lana-Peixoto, M. A., Callegaro, D., Talim, N., Talim, L. E., Pereira, S. A. Pathologic yawning in neuromyelitis optica spectrum disorders. Mult. Scler. Relat. Disord., 2014, 3, 4, p. 527–532.

13. Hensch, T., Blume, A., Böttger, D., Sander, C., Niedermeier, N., Hegerl, U. Yawning in depression: worth looking into. Pharmacopsychiatry, 2015, 48, 3, p. 118–120.

14. Krestel, H., Weisstanner, C., Hess, C. W., Bassetti, C. L., Nirkko, A., Wiest, R. Insular and caudate lesions release abnormal yawning in stroke patients. Brain Struct. Funct., 2015, 220, 2, p. 803–812.

15. Bayri, Y., Tanrikulu, B., Bayrakli, F., Koç, D. Y., Dağçinar, A. Intractable yawning caused by foramen magnum meningioma in a patient with neurofibromatosis type 2. Neurol. India, 2015, 63, 1, p. 107–109.

16. Saura, H., Beppu, T., Matsuura, H., Asahi, S., Uesugi, N., Sasaki, M. et al. Intractable yawning associated with mature teratoma of the supramedial cerebellum. J. Neurosurg., 2014, 121, 2, p. 387–389.

17. Zebian, B., Hogg, F. R. A., Fu, R. Z., Sivakumaran, R., Stapleton, S. Yawning as a presenting symptom of Chiari malformation Type I: report of 2 cases. J. Neurosurg. Pediatr., 2015, 15, 6, p. 612–614.

18. Usui, S., Senju, A., Kikuchi, Y., Akechi, H., Tojo, Y., Osanai, H. et al. Presence of contagious yawning in children with autism spectrum disorder. Autism Res. Treat., 2013, Article ID 971686, 8 pages.

19. Oshima, T., Utsunomiya, H., Kasuya, Y., Sugimoto, J., Maruyama, K., Dohi, S. Identification of independent predictors for intravenous thiopental-induced yawning. J. Anesth., 2007, 21, 2, p. 131–135.

20. Tsou, C.-H., Yu, P.-Y., Tu, P.-Y., Fan, K.-T., Luk, H.-N., Kao, T. Altered Short-Term Dynamics of Cardio-Respiratory Interaction during Propofol-Induced Yawning. Chin. J. Physiol., 2012, 55, 3, p. 169–177.

21. Unnikrishnan, K. P., Sinha, P. K., Rao, S. Mandibular dislocation from yawning during induction of anesthesia. Can. J. Anaesth., 2006, 53, 11, p. 1164–1165.

Štítky
Anesteziologie a resuscitace Intenzivní medicína

Článek vyšel v časopise

Anesteziologie a intenzivní medicína

Číslo 5

2016 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se