Českoslovenští medici v Oxfordu za 2. světové války

PŘÁNÍ DOKONČIT V ANGLII LÉKAŘSKÁ STUDIA

V červnu 1945 zahajuje Karlova univerzita opět svoji činnost. V září 1945, tedy právě před 80 lety, rektor univerzity profesor biologie lékařské fakulty MUDr. Jan Bělehrádek zasílá adresu vícekancléři a senátu Oxfordské univerzity. Připomíná, že v letech nepřátelského útlaku, kdy naše akademická obec byla vyhnána z poslucháren, Oxfordská univerzita nabídla možnost dokončit studia mnoha synům naší Almae Matris, kteří uprchli za hranice a chopili se zbraní proti nepříteli. Nezapomněli jsme a nikdy nezapomeneme!!! Dále připomněl, že nebyly zapomenuty projevy vřelých sympatií v těžkých dnech, které vyjádřila Oxfordská univerzita v době, kdy naše vlast krvácela všemi opuštěna. Závěrem žádá, aby univerzita přijala tento projev vděčnosti od malého národa, který je věrný velkým ideálům kultury a humanity (obr. 1) (6).

Oxfordská univerzita prokázala svou vzácnou solidaritu již krátce před vypuknutím války. V říjnu 1938 –⁠ několik dní po osudné Mnichovské dohodě zaslala poselství Karlově univerzitě. Text byl psaný v latině a část zkráceně citujeme v českém překladu: „My profesoři a mistři univerzity v Oxfordu –⁠ spjaté odedávna dík pracím Jana Husa a Johna Wycliffa nejtěsněji s vaší univerzitou, zdravíme vás přátelsky a rádi bychom vyjádřili, co pociťujeme v této chvíli, kdy vaší vlasti byli vnuceny vnější mocí nejtíživější pokuty a největší příkoří. Opustila vás štěstěna, nikoli odvaha. Kéž byste se nedomnívali, sužováni lstivým záborem, že jste nám vzdáleni a odděleni od nás. Neboť věříme v to, co váš národ dříve hlásal, že pravda je mocná a vítězí.“ (4)

Obr. 1 Dopis rektora UK prof. MUDr. Jana Bělehrádka Oxfordské univerzitě, září 1945

Toto poselství přichází do Prahy v době, kdy v úterý 27. září přednesl britský ministerský předseda Neville Chamberlain rozhlasový projev k britskému lidu, v němž se stylizoval do role mírotvorce. Ujišťoval, že nezatáhne svou zemi do války, jíž se bude snažit všemi prostředky zabránit. Britský premiér doslova prohlásil: „Jak strašné, fantastické, neuvěřitelné je, že bychom zde měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky, a to kvůli sporu mezi lidmi v daleké zemi, o kterých nevíme vůbec nic.“

Na tento projev rozhořčeně reagoval profesor Jaroslav Jedlička svém příspěvkem ve Věstníku československých lékařů Čechové jsou národ vzdálený a neznámý (3).

Mnichovská dohoda uložila Československu tvrdé podmínky. Po 6 měsících ji Hitler brutálně porušil a 15. března obsadil okleštěné a zmrzačené Československo. Dne 1. září napadli nacisté Polsko a začala 2. světová válka. Chamberlainova politika appeasementu selhala.

Jako tvrdou odplatu za říjnové manifestace v Praze byly 17. listopadu 1939 okupanty v obsazeném státě uzavřeny vysoké školy a následovala perzekuce studentů i profesorů. Vysokoškoláci se řadili k těm, kteří prchali za hranice, aby se přidali k mužům, kteří oblékli uniformu československé zahraniční armády. V létě roku 1940 vojáci československé zahraniční armády, kteří dosud bojovali ve Francii, po jejím tragickém pádu zamířili do Anglie, kde sídlila i československá exilová vláda a prezident republiky.

Prvním místem pobytu československých vojáku se stal od 7. července 1940 stanový tábor Cholmondeley Park v hrabství Cheshire. K nim se pak připojovali do zahraniční armády i mnozí, kteří již před válkou studovali na univerzitách ve Francii, Belgii, Holandsku či jinde. Mezi nimi se nacházelo i několik desítek mediků, z nichž někteří již téměř studium dokončili. V podzimních měsících roku 1940 studenti různých univerzit i fakult, příslušníci zahraniční armády, usilovali o obnovu Ústředního svazu československého studenstva v zahraničí. I když spolková ani politická činnost v armádě nebyla povolována, v listopadu mohli studenti začít vydávat revue Students at war. Obnovené Ústředí zahájilo spolupráci s britskou organizací National Union of Students. Následujícího roku 16. listopadu 1941 v předvečer tragického výročí se konala v Londýně manifestační schůze za přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše a za účasti zástupců všech spojeneckých vlád a univerzit. Bylo přijato prohlášení uznávající 17. listopad Mezinárodním dnem studenstva, což svými podpisy stvrdili zástupci 14 zemí (2).

Mezi vojáky československé armády v Anglii byli i medici, kteří byli zařazení jako poddůstojníci zdravotnické služby. Projevili přání dokončit v Anglii svá lékařská studia. Obrátili se nejprve na své důstojníky, ale bez úspěchu. Pak jeden z nich, Karel Macháček, napsal dopis přímo prezidentovi E. Benešovi. Když na Vánoce navštívil prezident vojáky, oslovil ho Karel Macháček se svou žádostí osobně. Ten odpověděl, že zatím nemůže nic určitého slíbit, ale ujistil ho, že již probíhají jednání a doufá, že přinesou úspěch (5).

MINISTR JAN MASARYK ZAHAJUJE JEDNÁNÍ S OXFORDSKOU UNIVERZITOU

Aktivní byl i Jan Masaryk, ministr zahraničí exilové vlády, který se v dopise obrátil na vícekancléře Oxfordské univerzity Sira W. Davida Rosse. Využil příležitosti jeho nástupu do funkce a blahopřál mu ke zvolení. Dopisem z 3. října 1941 vděčně připomíná sympatie, která univerzita prokázala prezidentu Benešovi a předsedovi československé vlády při jejich návštěvě v Oxfordu. Dále uvedl, že v Anglii je v současné době mezi příslušníky československé zahraniční armády mnoho absolventů i studentů Karlovy univerzity. Ti při svých vzájemných setkáních uvažují, zda by bylo možné dát symbolický výraz skutečnosti, že stejně jako vláda a prezident i univerzity mohou existovat v exilu, a zda by nebylo možné, aby symbolickým činem Oxfordská univerzita adoptovala Karlovu univerzitu po dobu války. Takový akt by prokázal trvající vztah mezi univerzitou v Oxfordu a Karlovou univerzitou, a vytvořil tak základ pro poválečné vztahy mezi Československem a Velkou Británií (obr. 2).

Obr. 2 Závěr z dopisu Jana Masaryka adresovaný Siru W. D. Rossovi z 3. října 1941

Jednání mezi československými a britskými představiteli přeneslo konečně úspěch a 12. května 1941 uzavřelo Ministerstvo vnitra československé exilové vlády dohodu s britskou Examining Board in England, že českoslovenští státní příslušníci zařazeni v československé armádě, kteří vykonali v Československu I. rigorózum a absolvovali alespoň osm včitatelných semestrů, mohou dokončit studium.

PÍSEMNÉ A ÚSTNÍ ZKOUŠKY STEJNÉ ÚROVNĚ JAKO U BRITSKÝCH STUDENTŮ

Studenti podstoupí před zkušební komisí ve Velké Británii závěrečné zkoušky, tzv. Finals, budou zkoušeni z patologie, chirurgie, porodnictví s gynekologií a takzvanou zkoušku „Medicine“, tedy předměty, které byly zkoušeny v republice v II. a III. rigorózu. Zkouška z patologie obsahovala i bakteriologii, dále tzv. klinickou patologii, která odpovídala československé zkoušce všeobecné a experimentální patologie. Předmět nazývaný v Anglii „Medicine“ vedle vnitřního lékařství obsahoval i neurologii s psychiatrií, dermatologii a venerologii, pediatrii, hygienu, soudní lékařství a předmět „Therapeutics“, což byla farmakologie. Zkouška z chirurgie zahrnovala i oftalmologii, otorinolaryngologii, zubní lékařství a takzvanou chirurgickou anatomii –⁠ předmět, který naše osnovy neznaly. Zkoušky se skládaly z části písemné, ústní a praktika dle stejného způsobu a úrovně jako u britských studentů (4).

Medici –⁠ vojáci získali studijní dovolenou, byly za ně uhrazeny školské poplatky a dostávali vojenskou mzdu 5 liber. Na zkoušky se připravovali na klinikách v Anglii nebo ve Skotsku na speciálních seminářích a jazykových kurzech. Kontrola studia byla přísná, ti, kdo zkoušky nesplnili, což se stalo výjimečně, se museli vrátit ke své jednotce, povolení pokračovat v dalším studiu nebylo uděleno.

Ti, kteří Finals úspěšně absolvovali, získali titul používaný pro absolventy anglických univerzit. Karel Macháček vzpomíná: „Univerzitní kruhy a britské obyvatelstvo se k nám chovalo velmi vlídně, byli jsme připomínkou mnichovské zrady, za kterou se velká většina britského publika hluboce styděla, a mnoho lidí se nám za ní omluvilo“(5).

Další jednání našich i anglických příslušných úřadů díky pochopení a vstřícnosti Oxfordské univerzity, která převzala patronát nad uzavřenými československými vysokými školami a jejich doktorandy, umožnilo vydání dekretu prezidenta republiky, který upravoval řadu otázek. Tento dekret z 8. prosince 1942 stanovil, že kandidáti lékařství, kteří vykonali závěrečné zkoušky Finals před zkušební komisí ve Velké Británii, budou promováni na doktory veškerého lékařství té univerzity, na které studovali před svým odchodem do zahraničí. Odpadal tedy jinak nutný nostrifikační proces. Dekret dále stanovil, že promoční akt bude vykonán na Oxfordské univerzitě a kandidáti získají titul Medicinae

Obr. 3 Czechoslovak degree day –⁠ oznámení o průběhu promočního aktu z 27. února 1943 (úvodní strana)

Universae Doctor té univerzity, na které byli naposled zapsáni před svým odchodem z republiky. Promoční řád vypracovaný společně československými i britskými představiteli stanovil, že promoční akt provedou hodnostáři Oxfordské univerzity ve jménu univerzit Karlovy, Masarykovy nebo Komenského. Promoční akt se bude řídit ustanoveními a řádem používaným v Československé republice. Promoce pak probíhaly tak, že kandidáti byli nejdříve představeni v angličtině rektorovi, ten pak dal anglicky souhlas k udělení lékařského titulu. Promotor poté promoční formuli a slib přednesl v latinském znění, promovaní slib pronesli rovněž v latině. Promotor přijal jejich slib In loco et nomine rectoris magnifici Almae et Antiquissimae Universitatis Carolinae, Universtitatis Masarykianae et Almae Universtitatis Comenianae –⁠ tedy na místě a jménem rektorů uvedených univerzit. Závěrem jeden z doktorandů přednesl poděkování opět v angličtině (obr. 3).

SLAVNOSTNÍ PROMOCE ZA PŘÍTOMNOSTI PREZIDENTA EDUARDA BENEŠE

První promoce se konala dne 27. února 1943 v 15.15 hodin ve velké promoční síni Oxfordské univerzity Sheldonian Theatre. Promoční akt provedl vícekancléř Sir W. David Ross jako rektor, promoce a její vykonání byly zveřejněny ve Věstníku a byl přítomen prezident republiky dr. Eduard Beneš (obr. 4)

Obr. 4 Slavnostní promoční ceremonie 27. února 1943 v Sheldonian Theatre, přihlížející prezident E. Beneš je označen bílým kroužkem

Další promoce se konala opět na univerzitě v Oxfordu 24. července 1943 ve Sheldonian Theatre v 14.30 hodin. Tentokrát nebyl přítomen prezident republiky, ale ministr zahraničí Jan Masaryk. Bylo promováno 18 absolventů, z toho 15 v činné vojenské službě.

Poslední promoce se konala 22. července 1944, kdy byli promováni tři doktorandi, všichni z Karlovy univerzity.

Tím, že Oxfordská univerzita velkoryse převzala patronát nad československými uzavřenými univerzitami a promovala naše lékaře jménem těchto univerzit a dle jejich promočního řádu, umožnila de facto, že naše univerzity existovaly i nadále za doby války a udělovaly tituly (obr. 5).

Po promoci se noví lékaři vrátili ke svým kmenovým jednotkám. Absolvovali zkrácenou podobu Školy důstojníků zdravotnictva a lékárnictva v záloze a poté byli přiděleni na lékařské funkce. Řada lékařů sloužila u spojeneckých armád, nejvíce u britské vojenské zdravotnické služby (RAMC), s níž se dostali až do končin pro nás stále exotických (Indie, Barma). Spolu s vojenskými lékaři u československých jednotek naplňovali slova prezidenta Beneše, kterými charakterizoval naši účast ve 2. světové válce: „Nebylo bojiště, aby na něm nebojoval československý voják.“ (1, 2).

Obr. 5 Doktorský diplom vydaný v Oxfordu Lotharovi Šikovi

V únoru 1945, v ovzduší blížícího se konce války, píše prezident Beneš vícekancléři Oxfordské univerzity, aby projevil díky za přijetí studentů z Československa. V dopise prezident se zamýšlí o vztazích mezi Oxfordem a Československem a vzpomíná na promoce československých studentů, jimž byl osobně přítomen v roce 1943. Dopis končí nadějným tónem, že po skončení války budou učenci Evropy volně cestovat z jedné univerzity do druhé. Muži z Oxfordu budou v Praze vždy vítání (7).