Způsobilost k držení řidičského průkazu u seniorů a aktuální legislativní úprava

ÚVOD

Stárnutí populace přináší nové výzvy nejen pro zdravotní péči, ale i pro oblast bezpečnosti silničního provozu. V roce 2022 se senioři podíleli na 14 % všech nehod v České republice, 20 % na těžce zraněných a 28 % na usmrcených účastnících (1). Řízení motorového vozidla zůstává pro mnoho seniorů symbolem nezávislosti a aktivního života. Se zvyšujícím se věkem narůstá riziko zdravotních omezení, která mohou ovlivnit schopnost bezpečného řízení. Praktický lékař sehrává v procesu práce se seniory klíčovou roli –⁠ jako primární kontakt pro posouzení zdravotní způsobilosti i jako průvodce pacienta v rozhodování o zachování či omezení řidičského oprávnění. Tento článek shrnuje hlavní aspekty změn způsobilosti k řízení u seniorů, možnosti intervencí a aktuální legislativní rámec v České republice.

ZMĚNY ZPŮSOBILOSTI VE VYŠŠÍM VĚKU

V České republice je osoba starší 65 let považována za seniora. Podle údajů Českého statistického úřadu se jedná zhruba o 20 % populace, z níž více než 70 % je vlastníky řidičského průkazu. Stárnutí samo o sobě není nemocí, přesto však přináší řadu fyziologických a psychických změn, které mohou ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo. Proto jsou nyní v souvislosti s držením řidičských průkazů povinné lékařské prohlídky ve věku 65, 68 let a poté každé 2 roky (je diskutována novelizace od 1. ledna 2026 –⁠ prohlídky až od 70 let) (2). Stárnutí s sebou nese řadu zdravotních aspektů. Přirozené změny kognitivních funkcí, smyslového vnímání i motoriky probíhají po celý život, ale s narůstajícím věkem se přibližují k hranici mezi normou a podprůměrem. V řidičském kontextu se nejčastěji jedná o zhoršení pozornosti vedoucí ke zpomalení reakčního času, zúžení zorného pole či poruchy pracovní paměti a exekutivních funkcí. Poslední zmiňované jsou pro výkon řízení vozidla nejdůležitější. Organizují totiž veškeré naše jednání tak, abychom dovedli zamýšlené úkoly do cíle. Změny těchto i dalších výše uvedených psychických funkcí mohou vést k omezené schopnosti řídit bezpečně, i když daný jedinec nemusí mít formální diagnózu demence (3). Například osoby s mírným kognitivním deficitem (MCI), při němž jsou narušeny jen některé domény paměti a je zachovaná soběstačnost jedince, jsou 2–3krát častěji účastníky dopravních nehod (4).

Tento výčet není vyčerpávající –⁠ zejména u seniorů je nutné posuzovat celkovou funkční zdatnost, polymorbiditu a vliv kombinace léků na kognici a bdělost. Uvedené poruchy ale představují hlavní rizika, která by měl lékař v praxi systematicky hodnotit (7).

INTERVENCE KE ZLEPŠENÍ ŘÍZENÍ U STARŠÍCH

Identifikace

Mezi rizikové faktory způsobilosti k řidičskému průkazu patří zhoršení kognitivních funkcí (např. demence, dezorientace), opakované ztráty vědomí, poruchy hybnosti či smyslového vnímání (zejména zraku a sluchu) a následné výrazné zhoršení reakcí nebo úsudku při řízení. Upozornit na nutnost vyšetření mohou i psychiatrické poruchy, abúzus alkoholu či léků ovlivňujících bdělost. Významným varovným signálem bývají časté dopravní přestupky, nehody nebo stížnosti členů rodiny na styl jízdy seniora. S těmito potížemi může za praktickým lékařem přijít jak pacient sám, tak na doporučení rodiny či lékaře jiné odbornosti. Každý lékař, který zjistí, že držitel řidičského průkazu je ve zdravotním stavu, který vede k omezení nebo pozbytí zdravotní způsobilosti, má povinnost oznámit to příslušnému obecnímu úřadu (1). Praktický lékař má pak povinnost provést vyšetření, případně odeslat na odborné vyšetření či dopravně-psychologické posouzení. V případě potvrzeného rizika musí vystavit posudek o zdravotní nezpůsobilosti k řízení dle vyhlášky č. 277/2004 Sb. (2). Dopravně-psychologická vyšetření mohou odhalit skryté deficity a umožnit nastavit individuální omezení: např. jízda pouze ve dne, v doprovodu, bez cestujících nebo s omezením vzdálenosti od bydliště (harmonizované kódy 61–69 –⁠ kódy pro omezení užívání) (8). Konkrétní omezení se pak zapisují do řidičského průkazu. Tato možnost dosud není v praxi dostatečně využívána a může představovat kompromisní řešení mezi bezpečností a udržením autonomie.

Edukace

Edukace a sebehodnocení nesnižují nehodovost přímo, ale zvyšují uvědomění rizikového chování a motivují k jeho úpravám (např. dobrovolné omezení jízdy večer nebo na dálnici) (9).

Trénink

Kromě identifikace a edukace rizikového řidiče je nutné klást důraz i na podporu bezpečného řízení těch, kteří jsou stále držiteli řidičského průkazu. Systematické přehledy ukazují, že specifické intervence, jako jsou kognitivní tréninkové programy, fyzická cvičení zaměřená na koordinaci nebo trénink v simulátoru, mohou zlepšit dovednosti, sebedůvěru a v některých případech i snížit riziko výskytu dopravních nehod (9). Intervence, které byly ověřeny systematickými přehledy, jsou: Kognitivní tréninkové programy

Jedná se o metodu zlepšení reakční rychlosti, rozhodování a pozornosti pomocí skupinově i jednotlivě vedených lekcí, kdy participanti trénují často pomocí úkolů formy tužka-papír (předtištěné úlohy k vyplňování) nebo v podobě skupinových her své kognitivní funkce. V České republice bývají tyto tréninky pořádány seniorskými organizacemi nebo ve zdravotnictví například psychology.

Fyzická cvičení –⁠ koordinace, síla a flexibilita jsou klíčové pro ovládání vozidla.

Trénink v simulátoru řízení –⁠ umožňuje bezpečné procvičení problematických situací.

Nejefektivnější jsou tzv. „kombinované“ programy, které zahrnují více modalit současně (identifikaci rizika, edukaci a trénink) (9).

AKTUÁLNÍ LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA

V České republice je právní rámec stanoven zejména zákonem č. 361/2000 Sb. a vyhláškou č. 277/2004 Sb. Novela účinná od 1. července 2025 zpřesňuje rozsah pravidelných lékařských prohlídek u všech osob včetně těch nad 65 let věku. Tíha rozhodnutí o způsobilosti je na tzv. posuzujícím lékaři, kterým je obvykle praktický lékař. Vyhláška konkretizuje, jak má být postupováno

při podezření na nemoci, které způsobilost k řízení vylučují nebo podmiňují –⁠ např. epilepsie, demence, závažné srdeční vady nebo poruchy vědomí (tab. 1) (7). Zásadní novinkou je, že posuzující lékař, na rozdíl od minulé úpravy, již nemusí indikovat další odborná vyšetření, má-li relevantní informace ze své praxe nebo od odborných lékařů (8). Dle evropských doporučení je kladen důraz na multidisciplinární přístup –⁠ např. zapojení dopravních psychologů (viz výše).

DOPAD NA SPOLEČNOST A ŽIVOTY OBYVATEL ČR

Ukončení řidičské způsobilosti může být zásadním zásahem do života seniora –⁠ často znamená omezení samostatnosti, zhoršení přístupu ke zdravotní péči, vede k větší sociální izolaci a vyššímu riziku institucionalizace (3, 4). Praktický lékař by proto měl volit individuální přístup a zohlednit dopad na pacienta. Zároveň je třeba posílit informovanost veřejnosti i zdravotníků, aby proces hodnocení zdravotní způsobilosti nebyl vnímán stigmatizačně, ale jako součást komplexní péče o kvalitu života a bezpečnost provozu (4, 10).

DOPAD NA PRÁCI PRAKTICKÉHO LÉKAŘE

Praktičtí lékaři jsou nejčastěji posuzujícími lékaři, a stojí tak v první linii hodnocení zdravotní způsobilosti k držení řidičského průkazu u seniorů. Zákonný rámec jim přiznává rozhodovací pravomoc, ale zároveň přináší i významnou míru odpovědnosti. Posuzující lékař je podle § 84 a 85 zákona č. 361/2000 Sb., a novelizovaného § 6 vyhlášky č. 277/2004 Sb., povinen provést cílenou anamnézu, komplexní fyzikální vyšetření (včetně orientačního neurologického vyšetření, vyšetření sluchu a zraku) a –⁠ pokud je to nezbytné –⁠ indikovat odborná vyšetření (7, 11). Zároveň ale již není povinen odesílat pacienta ke specialistovi, je na jeho úvaze, zda má pro rozhodnutí dostatek relevantních a aktuálních informací –⁠ např. ze zpráv příslušných ambulantních specialistů či vlastních vyšetření (11).

Z praktického klinického pohledu to znamená, že posuzující lékař musí být schopen kriticky zhodnotit nejen somatický stav, ale i kognitivní funkce, zda přítomnost medikace ovlivňuje pozornost, přítomnost synkop či neurologických příznaků, a zohlednit jejich dopad na schopnost bezpečného ovládání vozidla. Pomůckou mu mohou být orientační testy kognitivních funkcí, testy zrakového pole nebo screeningové škály jako Montreal Cognitive Assessment (MoCA) nebo Mini Mental State Examination (MMSE) (3, 4). V některých případech může být vhodné doporučit pacienta na vyšetření k dopravnímu psychologovi nebo funkčnímu hodnocení ve specializovaném centru (3, 10).

Lékař zároveň čelí etickému dilematu kdy a jak pacientovi sdělit, že již není způsobilý k řízení. Ukončení řidičského oprávnění může mít na pacienta negativní dopad, což podtrhuje potřebu citlivého přístupu a individuálního rozhodování (3, 4). Zároveň se lékař musí chránit právně –⁠ vydává posudek, který může být předmětem přezkumu, a proto je důležité vše řádně dokumentovat, včetně úvah o indikaci odborného vyšetření či důvodech jeho neindikace (11).

Nová právní úprava od července 2025 dále zdůrazňuje, že posuzující lékař má posuzovat i aktuálnost dřívějších zpráv –⁠ např. z neurologie, kardiologie nebo psychiatrie –⁠ a pouze v případě pochybností indikovat vyšetření nové (7). To snižuje zátěž pacientů i systému, ale zvyšuje nároky na klinické úsudky praktického lékaře.

V praxi tak narůstá potřeba edukace lékařů v oblasti posuzování kognice, orientace v legislativě a komunikace s pacientem i jeho rodinou. Lékař již není jen „posuzovatelem“, ale aktivním aktérem v prevenci dopravních rizik i v podpoře autonomie pacienta (3, 10, 11).

Tab. 1 Vybrané diagnózy, které ovlivňují způsobilost k řízení podle vyhlášky č. 277/2004 Sb. (příklady oborů a stavů)