120. výročí narození prof. MUDr. M. Seemana, DrSc.


Vyšlo v časopise: Otorinolaryng. a Foniat. /Prague/, 61, 2012, No. 4, pp. 212-215.
Kategorie: Úvodníky

Prof. MUDr. Milan Lašťovka, DrSc.
Emeritní přednosta Foniatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze

Česká a slovenská foniatrie slaví v roce 2012 dvě velká jubilea. 15. února tohoto roku uplynulo 120 let od narození jejího zakladatele prof. MUDr. Miloslava Seemana, DrSc., a uplynulo 90 let od založení prvního samostatného foniatrického oddělení v Československu.

Prof. MUDr. Miloslav Seeman se narodil ve Vysokém Veselí ve východních Čechách. Tam prožil své dětství. Potom se však rodina Seemanova přestěhovala do Vídně, kam byl Seemanův otec přeložen. Tam tedy prožil svá středoškolská studia a na Vídeňské lékařské fakultě vystudoval i medicínu.

Již jako student byl velmi aktivní a jako medik pracoval, nebo jak se tehdy obecně říkalo, fiškusoval, na chirurgické klinice prof. Eiselsbergra. Tam vznikla také jeho první vědecká práce, kterou publikoval, a ta se týkala ošetřování postamputačního pahýlu. Uvědomme si též, že v té době, tj. době předantibiotické, šlo o problematiku velice závažnou, sledující zajištění nejoptimálnějších podmínek pro další rehabilitaci nemocného. Po promoci pak nastoupil praxi na otolaryngologické klinice prof. Chiariho. Již krátce po nástupu na tuto kliniku se začal zajímat o foniatrii. Vedly ho k tomu snahy lékařů mnoha věků sahající od Aviceny po docenta vnitřního lékařství Adolfa Kussmaula, který v roce 1878 publikoval knihu s názvem „Die Storungen der Sprache“, tedy Poruchy řeči. Zároveň jeho zájem probudilo berlínské oddělení prof. Gutzmanna. Gutzmannové se zabývali problematikou blízkou foniatrii již ve druhé generaci. Prof. Albert Gutzmann byl pedagog, který se zabýval poruchami sluchu a byl ředitelem Ústavu hluchoněmých v Berlíně. Na jeho radu vystudoval jeho syn Herrman Gutzmann lékařství, založil vlastně první foniatrické oddělení v Berlíně a je považován za zakladatele moderní foniatrie. U něho se školil prof. Seeman v roce 1919. Byla to doba převratná jak z hlediska vývoje lékařských oborů, tak z hlediska politického. Prof. Seeman sám vzpomínal na to, jak se při bojích o republiku rad, které v té době probíhaly, dostal do přestřelky a musel se plížit po mostě, aby nebyl zasažen. Tento berlínský pobyt strhl jeho zájem k foniatrii, které se pak věnoval celý život. Během tohoto pobytu zde publikoval práci o obrně rekurentu.

Ve Vídni mu kynuly nadějné vyhlídky. Avšak poválečný kvas a rozvoj nové mladé Československé republiky ho táhl domů, a proto se vrací. V roce 1920 se stává asistentem na otolaryngologické klinice prof. Kutvirta. Vydává se zdokonalit na studijních pobytech u prof. Pancoccelli-Calcia v Hamburku (fonetika) a prof. Rouselotta v Paříži.

V roce 1922 zakládá s podporou prof. Kutvirta první foniatrické oddělení, které je v té době velmi malé, sestává jen z jedné místnosti a jednoho lékaře a je zároveň ambulancí i laboratoří. Svými pracemi však vzbudil o nový obor zájem, a tak se mu daří při každé reorganizaci rozšířit oddělení jak prostorově, tak personálně. V tom měl podporu pozdějšího přednosty otorinolaryngologické kliniky, svého přítele prof. Antonína Přecechtěla. V roce 1925 byl jmenován Seeman docentem pro obor foniatrie, a tím se tento obor stal samostatným učebním oborem v rámci otolaryngologie a foniatrické oddělení se na základě výnosu ministerstva školství stalo samostatným oddělením lékařské fakulty. K rozvoji foniatrického oddělení došlo po druhé světové válce, kdy Seeman dosáhl toho, že mělo čtyři místnosti, dva lékaře, dvě sestry a logopedku.

Další vývoj foniatrického oddělení v rámci otolaryngologické kliniky již nebyl možný, a proto bylo v roce 1956 založeno samostatné foniatrické oddělení již v prostorách dnešní foniatrické kliniky v Žitné ulici. Šlo nejprve o oddělení ambulantní. Byla tamtéž zřízena také foniatrická laboratoř Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Zároveň došlo k výraznému personálnímu posílení. V roce 1958 bylo pak zřízeno lůžkové oddělení a pracoviště se stalo Foniatrickou klinikou FVL UK a fakultní nemocnice (původně SFN, pak FN 2 a nyní VFN).

Toho všeho bylo dosaženo jen díky nezměrnému úsilí prof. Seemana, podporovaného svými spolupracovníky, především manželi Sedláčkovými.

Prof. Seeman byl vynikajícím učitelem, s nadšením přednášel studentům, a to nejen lékařství, ale v dobách první republiky i studentům učitelských oborů na filozofické fakultě a bohoslovcům. V roce 1949 pak zakládá s prof. Luchsingerem v Zurichu mezinárodní časopis Folia Phoniatrica s redakcí ve Švýcarsku (Basel), ale distribuovaným po Evropě i ve Spojených státech amerických. Nemalou pozornost věnoval prof. Seeman i výuce postgraduální. Osobně vyškolil řadu českých i slovenských foniatrů, kteří pak zakládali foniatrická oddělení ve svých oblastech. Brněnský prof. Brohm se i habilitoval a byl jmenován profesorem. Profesorem foniatrie byl i jeho žák na domácí půdě prof. Sedláček a habilitovala se i jeho další žákyně doc. Eva Sedláčková.

Foniatrická klinika se stávala jedním z center evropského dění, a proto přicházela na kliniku řada evropských lékařů na studijní pobyt a školili se u prof. Seemana a později i u jeho spolupracovníků ve foniatrii. Byla jich celá řada a všechny je jmenovat by bylo mimo rámec této vzpomínky. Vysloveně však bych chtěl vzpomenout prof. W. Paschera z Německa, který se pokládal za přímého žáka prof. Seemana, s prof. Seemanem navázal téměř vztahy syna a otce a později během svých pobytů u Seemanů bydlel. Ve své pracovně jím založeného foniatrického oddělení na Univerzitě v Hamburku měl na čelném místě pověšen portrét prof. Seemana jako svého učitele.

Ovšem prof. Seeman se snažil všemi svými silami (i kontakty) docílit toho, aby se foniatrie stala samostatným lékařským oborem. Toho se mu podařilo docílit a prosadil zřízení specializačního řízení pro foniatrii jako nástavbového oboru, což mělo a má váhu specializace II. stupně. Později však dosáhl zřízení subkatedry foniatrie na institucích zabývajících se doškolováním a měnícím své jméno (ÚDL, ILF, IPVZ).

Vědecká práce prof. Seemana zahrnovala všechny oblasti foniatrie, tj. hlas, sluch a řeč.

Jak jsem se již zmínil, poruchám hlasu se věnoval prof. Seeman již během berlínského pobytu a publikoval zde jednu ze svých prvních prací (první byla ona o ošetřování operačního pahýlu ze studentských let) o parese rekurentu. Zabýval se hyperkinetickými poruchami hlasu u dětí i dospělých a jejich důsledky, tj. hlasivkovými uzlíky a insuficiencí hlasové štěrbiny. Není bez zajímavosti, že z hlediska dispozice k poruchám hlasu (ale i řeči) dělil děti na sanguinické, flegmatické a cholerické. Toto dělení pro poruchy hlasu, ale i překotnou řeč, vyjádřil typy temperamentní, popudlivé a výtržnické.

Jeho zásluhou se diagnostika poruch hlasu dostala na vyšší úroveň, protože prorazil s doktrínou, že laryngostroboskopické vyšetření musí být pro foniatra vyšetřením rutinním. I při specializačních zkouškách vyžadoval při diagnostice poruch hlasu, aby diagnóza byla založena na laryngostroboskopickém vyšetření, nebo alespoň jím podpořena.

Vrchol jeho zájmu o hlas však představovala péče o hlas nemocných, kteří se podrobili laryngektomii. Již dříve byly snahy o vytvoření náhradních hlasových mechanismů; byly to však metody vytvoření hlasu deglutiční metodou. S touto metodou nebyl Seeman spokojen, protože se mu zdála deglutice i při nejlepší vůli nápadná. Vypracoval tedy svou vlastní metodu, tzv. metodu injekční, a zdokonalil se při její praktické aplikaci u nemocných tak, že měl vynikající výsledky. Ty byly ovšem také podmíněny dokonalou operační technikou prof. Přecechtěla, na jehož klinice se to vše konalo, a který byl svému příteli Seemanovi velmi nakloněn. Také nemocní byli oběma lékařům velmi vděční. To se ukázalo např. zejména v době, když musela být laryngektomie provedena u známého českého básníka Hanuše Jelínka, který v dobách první republiky byl i v diplomatických službách. Jelínek nejenže byl schopen se po edukaci jícnového hlasu společensky zařadit (a to i v diplomatických službách), ale jako projev vděčnosti složil rozsáhlou epickou báseň s názvem „Laryngiáda“, která popisovala jeho životní osud a byla věnována duu Přecechtěl-Seeman. Výzkum i praxe prof. Seemana, věnované jícnovému hlasu (a řeči), byly korunovány úspěchem v roce 1952, kdy mu byla u příležitosti 60. narozenin udělena Státní cena.

Stejně intenzivně se však prof. Seeman věnoval poruchám vývoje řeči, kde započal s definicí stadií vývoje řeči a příčin jeho poruch. Jeho klasifikace příčin nemluvnosti je jistě dobře známá. Za nesmírně významné však považuji, jaký důraz kladl prof. Seeman na vývoj fonematického sluchu. Když si představíme, že se dnes prokazuje, že vývojová dysfázie má svůj původ v poruchách diferenciace řečového signálu, pak plně pochopíme tento zájem. Ten se promítl i do jeho dělení dyslalií, které dělil na senzorické a motorické. Těmi motorickými však neměl na mysli poruchy při neurologických onemocněních, kterým se věnoval zvlášť. Pro dyslalie vypracoval vlastní metodiku úpravy, která spočívala na 4 hlavních zásadách:

  1. Zásada krátkodobého cvičení
  2. Zásada užívání sluchové kontroly
  3. Zásada užívání pomocných hlásek
  4. Zásada minimální akce

Na základě těchto zásad pak vypracoval podrobnou metodiku úpravy jednotlivých hlásek.

Věnoval se i huhňavosti, samozřejmě především otevřené, a vypracoval metodiku léčby u malé insuficience měkkého patra (po operaci nebo u patra zkráceného). Popsal příznak únavy měkkého patra při myasthenia gravis pseudoparalytica, který byl pojmenován jako Seemanův příznak, a pod tímto jménem je obecně známý.

Velké úsilí věnoval prof. Seeman poruchám plynulosti řeči, tj. koktavosti a brebtavosti.

Popsal podrobně příznaky koktavosti, které rozdělil na zevní, tj. tělesné, a vnitřní, tj. duševní.

K zevním, neboli tělesným příznakům koktavosti, počítal:

  1. Poruchy dýchacích pohybů, které lze registrovat pneumograficky.
  2. Poruchy fonačních pohybů, které vedou ke spasmům hlasivek při fonaci v průběhu řeči a mohou vést až k hyperkinetickým projevům na hlasivkách, tj. zduření hlasivek a v extrémních případech i k hlasivkovým uzlíčkům.
  3. Poruchy artikulačních pohybů, které jsou nejnápadnějším zevním projevem koktavosti.
  4. Souhyby, které mohou být lokalizovány do svalstva mluvidel, ale i generalizované. Tyto souhyby jsou mimovolní. Kromě toho však může dojít k souhybům sekundárním, které jsou volní a jsou důsledkem snahy nemocného o překonání tonických a tonoklonických pohybů mluvidel.

Za nejvýznamnější projev vnitřních příznaků koktavosti vyzdvihuje strach před řečí, tj. logofobii. Logofobie výrazně stěžuje život nemocného a může být buď generalizovaná, nebo omezena na určité osoby (např. jednoho z rodičů, učitele, některé spolužáky). Nemůžeme se vyhnout tomu, že ač to Seeman takto slovy nevyjádřil, měl na mysli, že postižení koktavostí jsou často podrobeni šikaně.

Značnou pozornost však Seeman věnoval studiu příčin koktavosti, jejíž esenciální formu považoval za geneticky nebo vývojově podmíněnou. Jeho pozornost se od počátků jeho činnosti upínala k úloze mimokorové šedi v mechanismu vzniku záchvatu koktavosti a v r. 1934 publikoval svoji zásadní teorii o funkční odchylce striopallida v Monatschrift für Ohrenheilkunde, vydávaném ve Vídni.

Vyšel z toho, že podkorová ganglia jsou koordinačním centrem automatických pohybů a svalového tonu. Jejich řídící účinek postihuje nejenom jednotlivé pohyby mluvidel, ale zejména jejich automatiku a koordinaci. Při poškození striata dochází k rozladě automatických pohybů, a tedy i pohybů mluvidel. Na základě toho dochází k funkčním dynamickým odchylkám striopallida, které mají původ v silných afektech. Pokládal vegetativní dystonie v afektech, u koktavých často zjišťovaných. Některé somatické změny jsou proto důsledkem vegetativní dystonie, která má původ v subkortexu, je projevem podráždění sympatiku a projevuje se zvýšeným vylučováním adrenalinu. Je nutno podotknout, že tato zcela originální metoda prof. Seemana, která ve své době znamenala průlom do nazírání na koktavost, byla později potvrzena řadou metod, které v té době ještě nebyly na pořadu dne. Citování těchto prací je samozřejmě mimo rámec vzpomínky na jejich průkopníka prof. Seemana.

Vypracoval rovněž vlastní metodu léčby koktavosti, která sestávala z:

  1. Psychoterapie
  2. Cvičné léčby řeči
  3. Medikamentózní léčby

Psychoterapii pokládal za podstatnou a nedílnou část léčby, jejímž účelem bylo potlačit vnitřní, tj. duševní příznaky koktavosti, tedy logofobii. Cvičná léčba koktavosti pak sestávala z dýchacích cvičení, z uvolňovacích a asociačních cviků a řečnických cvičení. Medikamentózní léčbu považoval za léčbu podpůrnou, potlačující rovněž logofobii a zvýšený tonus svalstva mluvidel. Při tom zastával názor, že medikamentózní léčba sama nikdy koktavost nevyléčí. V tom mu dala budoucnost, během které se vždy čas od času objevily zprávy o zázračném vlivu léků na koktavost (viz Haloperidol aj. tranquilizery), zcela zapravdu.

Velkou pozornost pak věnoval prevenci koktavosti. Ta spočívala zejména v opatrnosti v přístupu k dítěti na počátku vývoje souvislé řeči, tj. mezi 3. a 4. rokem (nikdy nenaléhat na dítě, které si rychle nemůže vybavit, co chtělo říci), na začátku školní docházky – nutný citlivý přístup učitele s vyloučením vyžadování rychlých odpovědí. Jednou ze zásad prvořadého významu se stal striktní zákaz přecvičování levorukého dítěte na praváka.

Nemalou pozornost věnoval prof. Seeman i další poruše plynulosti řeči, tj. brebtavosti. Brebtaví nemají logofobii a porucha řeči jim nevadí, i když je společensky hendikepuje. Nemají proto motivaci k léčbě a nejsou si často vědomi toho, že okolí jim špatně rozumí. Symptomatologie brebtavosti je charakterizována překotnou řečí s četnými intraverbálními akceleracemi, které často zkreslují slova až do úplné nesrozumitelnosti. Z etiologického hlediska je zde původ v extrapyramidové dysfunkci mimořádně zřetelný. Obě poruchy zde stojí na protipólech v dělení na extrapyramidové syndromy hypotonicko-hypertonické a hypertonicko-hypokinetické. Cvičná léčba brebtavosti je mimořádně svízelná a je založena na systematickém zvolňování tempa řeči za pomoci zvukových záznamů, ze kterých se nemocný přesvědčuje, jak je jeho řeč nesrozumitelná. Medikamentózní léčba je opět adjuvantní a časově omezená a spočívá v tomto případě nikoliv na léčbě tranquilizéry, ale na neuroplegikách.

Péče o nemocné sluchově postižené pokládal prof. Seeman za své poslání. Proto se od počátků své působnosti řadil k leadrům její organizace.

Byl lékařem poradcem Ústavu hluchoněmých v Praze v Holečkově ulici, jehož patronkou byla i tehdejší první dáma paní Hana Benešová.

Na půdě rehabilitace nedoslýchavých a neslyšících byl propagátorem maximálního využití zbytků sluchu pro dorozumívání nemocného. Za základ reedukace sluchu a řeči tedy považoval nezbytnou metodu edukace orální řeči s použitím odezírání, hmatové kontroly a globálního čtení. Na rozdíl od jiných lékařů nezavrhoval jiné typy komunikace, tedy znakovou (tehdy posunkovou) řeč s tím, že by však měla být spojována vždy alespoň s pokusy o řeč orální.

Jako učitel a přednosta kliniky byl člověkem zcela výjimečným. Byl přísný, ale i s nejmladšími podřízenými jednal jako rovný s rovným. Nebylo mimořádné, že si problematiku hraniční oblasti, kterou se podřízený zabýval, nechal podrobněji vysvětlit a zcela nepokrytě řekl, že v tom se on dokonale nevyzná. To dokazuje velikost člověka, jehož prvním zájmem byl vždy rozvoj oboru a ne osobní prestiž. Do vysokého věku se věnoval s nasazením všech svých sil rozvoji svého pracoviště, a to jak po stránce personální, tak i po stránce moderního přístrojového vybavení.

Prof. MUDr. Miloslav Seeman, DrSc., byl veliký muž jako člověk, lékař i zakladatel oboru. Čest jeho památce.

Prof. MUDr. Milan Lašťovka, DrSc.

Foniatrická klinika 1. LF UK a VFN

Žitná 24

120 00 Praha 2

e-mail: mlast@seznam.cz


Štítky
Audiologie a foniatrie Dětská otorinolaryngologie Otorinolaryngologie

Článek vyšel v časopise

Otorinolaryngologie a foniatrie

Číslo 4

2012 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Pacient na antikoagulační léčbě v akutní situaci
nový kurz
Autoři: MUDr. Jana Michalcová

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Uroinfekce v primární péči
Autoři: MUDr. Marek Štefan

Roztroušená skleróza a plánování těhotenství
Autoři: MUDr. Radek Ampapa

Alergenová imunoterapie v léčbě inhalačních alergií
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se