Recenze knihy Heretik A. Vina a hanba. Bratislava: Ikar 2025. 127 stran

Rok 2025 byl pro čerstvého pětasedmdesátníka Antona (přezdívaného „Anti“) Heretika (nar. 19. 7. 1950) rokem velmi úspěšným. Dočkal se řady ocenění.

Publikace „Sny. Využitie v psychoterapii a osobnostnom raste“ [1], o které jsme referovali v České a slovenské psychiatrii [2], získala za sedm tisíc prodaných výtisků titul „zlatá kniha nakladatelství Ikar“ [3].

6. 10. Na návrh výboru Slovenské psychiatrické společnosti dostal zlatou medaili Slovenské lékařské společnosti, což glosoval svým typickým humorem: „Asi za to, že jsem se toho dožil“ [4].

18. 11. Obdržel cenu „Biela vrana“ za „dlouhodobý přínos jako výjimečná osobnost slovenské psychologie, která dlouhodobě formuje veřejné vnímání významu duševního zdraví pro kvalitu života člověka i celé společnosti“ [5]. Blahopřáli jsme mu se vzpomínkou na Jaroslava Skálu, jehož první oficiální federální výcvikovou komunitu jsme v letech 1980–1988 společně absolvovali. Skála říkal abstinujícím pacientům: „Vy jste bílé vrány, nesedejte si k vránám černým, ty by vás uklovaly.“ V blahopřání jsme vyjádřili přání sedat si od tohoto okamžiku pouze k Antimu Heretikovi, „když je nyní bílou vránou“ [6]. V poděkování za blahopřání se vtipně podepsal jako „Krá Krá, náčelník Bílá vrána“ [7].

Poznámka na okraj: cenu „Biela vrana“ zavedly v roce 2008 organizace „Aliancia Fair-play“ a „VIA IURIS“ jako poděkování za společensky přínosné odvážné občanské činy. Od roku 2019 převzalo udělování cen občanské sdružení „Tichá voda“, přičemž „Aliancia Fair-play“ a „VIA IURIS“ se k této ceně nadále hlásí a jako zakladatelé si ponechaly právo nominovat do rady „Bielej vrany“ své zástupce [8].

K poslední autorově knize. Za velkého zájmu slovenských médií proběhl 13. 11. 2025 v Bratislavě křest této populárně naučné knihy. Knihkupectví bylo přeplněné. Pochopitelně nechyběla autogramiáda. Program moderoval Jozef „Dado“ Nagy, literární publicista, redaktor, moderátor, herec. Antimu Heretikovi moderuje křtiny nových publikací již od roku 2006. O hudební doprovod se postarala známá folkrocková písničkářka Soňa Horňáková.

„Vina a hanba“ je již osmou prací z autorova seriálu o marginální psychologii. V zájmu dějinné pravdy je třeba dodat, že na některých z těchto publikací se významně podílela psychiatryně Andrea Heretiková Marsalová: u publikací „Narcizmus“ [9] a „Smrť“ [10] byla autorkou hlavní, u publikace „Sny“ [1] spoluautorkou. Navíc ilustrovala knihy „Sny“ [1], „Narcizmus“ [9], „Dobro“ [11], „Smrť“ [10], „Mágia“ [12] a nyní i knihu „Vina a hanba“ [13]. Na prvních dvou publikacích této řady, „Humor“ [14] a „Zlo“ [15], neparticipovala.

Více jak jednu čtvrtinu publikace zabírá nejdůležitější a pro odborníky nejzajímavější kapitola „Psychoterapie hanby a viny“. Autor se hlásí k psychodynamické psychoterapii a k procesově orientované práci Artura Mindella (1940–2024), zaměřené na zážitkovou práci se sny a tělesnými příznaky. Vzhledem ke svému eklektickému přístupu používá též prvky gestaltu, transakční analýzy a kognitivně behaviorálního terapie. Probírá otázku důvěry ve vztahu s klienty, na řadu přichází též přenos a protipřenos, „hanba z hanby“, rodinné mýty, neverbální komunikace. V terapii si hodně všímá dětského vývoje v souvislosti s pocity hanby a viny. Stěžejními technikami jsou práce se sny, s vnitřním kritikem a s dopisy rodičům. Zajímavá je zmínka o „odhanbení“ a jak jej dosáhnout.

Při analýze partnerských vztahů používá Sternbergův model lásky: vášeň (sexualita, „chemie“), blízkost (společné hodnoty, postoje, zájmy), závazek (manželství, děti, majetek).

V této souvislosti si nelze nevzpomenout na Miroslava Plzáka, tvrdícího, že erotický prvek lásku rozkližuje, že to není trvalé pouto, protože trvá maximálně šest let. Láska se musí přerodit, transformovat do manželské, charitativní lásky. A to je láska vyznačující se třemi „S“: soucit s bolestí druhého, stesk při odloučení a starost o druhého [16].

Druhou největší kapitolou je „Hanba a vina v beletrii“. Autor vybral po dvou dílech od každého z těchto autorů: F. M. Dostojevskij, F. Kafka, A. Camus a S. Rushdi. Všechna vybraná díla spojuje hluboká existenciální podstata prožívání hanby a viny. Tato kapitola, stejně kapitola o vině kriminální, je velmi čtivá pro jakékoli publikum.

Vzhledem k dlouholeté posudkové činnosti je logické, že autor věnuje třetí největší kapitolu vině kriminální. Ze své praxe se zde zabývá případy patricidia, matricidia a paricidia. Tyto kazuistiky zajímavě prokládá popisy a odkazy na staré řecké mýty, na Shakespeara, Dostojevského.

Výše uvedené tři kapitoly tvoří sedmdesát procent textu knihy. A to je dobře. Žádné dlouhé zabíhání do složitých filozofických, teologických, etických, morálních, metafyzických, či dokonce právních úvah. Pochopitelně nechybí stručný a jasný přehled zásadních myšlenek k této tématice jak z bible, tak z děl M. Bubera, S. Freuda, K. Jasperse a C. G. Junga. V kapitole „Pocta Jaspersovi“ nacházíme nesmírně důležitou otázku kolektivní viny. Podle Jasperse nesou všichni Němci bez výjimky zodpovědnost za nacistický režim, ale jen malá část Němců má být potrestána za nacistické zločiny. Autor je přesvědčen, že Němcům se nacistický režim podařilo zreflekovat. Slovákům a Čechům se totalitní režim zreflektovat nepodařilo, a proto jsou stále konfrontováni s jeho následky. V této souvislosti uvádí také své osobní vzpomínky, což čini publikaci ještě hodnotnější.

Dovolujeme si recenzi uzavřít –⁠ volně asociativně –⁠ názorem Jaroslava Haška na otázku kolektivní viny. V kapitole „Švejkovy příhody v Királyhidě“ probíhá rozhovor mezi sapérem Vodičkou a Švejkem. Sapér Vodička, který choval ohromnou nenávist vůči Maďarům, vypravoval Švejkovi, jak se s nimi všude pere, věren heslu „Vinnej nevinnej, berte to po řadě!“ A dodal: „Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota.“ Švejk namítl: „Některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“ „Jakpak by nemoh,“ rozčiloval se Vodička, „každej za to může, to je hloupost“ [17].