Jašík není Foucault

Je trochu paradoxní posílat do psychiatrického časopisu recenzi na text člověka, který uprostřed první ataky psychózy diagnostikované jako schizofrenie odešel z psychiatrického zařízení, uzdravil se svépomocnou cestou s vysazením antipsychotické medikace a spokojeně si užívá naplněného života. Je ženatý, má tři děti a na trhu práce se výborně uplatňuje.

Jindřich Jašík svou nelehkou cestu z psychózy do plně funkčního stavu popsal v publikaci Cesta ze schizofrenie (2019) a nyní předkládá návrh uceleného konceptu vstřícného postupu vůči lidem, kterým se přihodilo něco podobného, co jemu. Publikace Psychiatrické maximum (2025) je ještě víc provokativní než ta první.

Autor staví na vlastní zkušenosti, zkušenosti kalifornské sítě „recovery net“ a argumentuje velmi logicky pro zatím nestandardní postupy. Termín, který označuje specifický typ komunitního léčebného zařízení pro lidi s psychotickými krizemi, se nazývá podle řecké bohyně bezpečí a vysvobození od zla, soterie. Vychází z modelu, který se odchyluje od tradičního biomedicínského přístupu a místo toho klade důraz na vytvoření podpůrného prostředí s minimálním užíváním léků.

Jašík velmi podrobně probral patologické mechanizmy svého „šílenství“ a logicky popsal cestu k němu, stejně jako vylíčil i nelehkou cestu ven. V textu uvažoval, že někteří pacienti v situaci, jaká byla i ta jeho, paušálně dostávají diagnózu schizofrenie a pak jsou odsouzeni celoživotně (v mlýně současné poddimenzované psychiatrické péče) užívat psychofarmaka s řadou nežádoucích účinků, které zde pro zasvěcené čtenářky a čtenáře nemusím uvádět.

Jašík není Foucault a není cíleně antipsychiatrický, jeho text neútočí a klade alternativní postupy vedle postupů doporučených, nikoliv proti nim. Argumentuje tím, že zatímco ve všech oborech medicíny si pacient může zvolit léčbu, nebo ji dokonce odmítnout až do pokynu neresuscitovat, psychiatrie takovou volbu neumožňuje a nasazuje doživotně antipsychotika. Argumentuje logicky, neagresivně, s bohatými příměry, které svědčí o úrovni abstraktního myšlení. Jeho pojetí připouští tu i onu cestu, navrhuje ale, aby lidé po prodělané první atace měli možnost plně psychoterapeutického přístupu a vynechání farmakoterapie. Cesty zajišťující péči by byly zabezpečovány poučenými blízkými i patřičně vyškolenou sítí podpory v terénu.

Obrací tak de facto tok peněz od institucí a farmaceutických firem k pacientovi, což nepochybně vyvolává instinktivní odpor u obou potrefených. Je zde na místě připomenout Rosenhana a diagnostická dilemata při první psychotické atace u mladých lidí.

Jašík není Foucault, a tak jeho hlas zdaleka nemá takovou obec posluchačů. Měla by ho ale určitě slyšet psychiatrická obec, která do péče o psychotické pacienty stále nedokázala zapojit psychoterapeuty a psychology.

MU Dr. Radkin Honzák

IKEM –  Vídeňská 1958

14000 Praha 4

e-mail: radkinh@seznam.cz