Jeho sen se stal realitou. Na památku prof. MUDr. Vladimíra Vonky, DrSc. (1930–2025)

Dne 20. 6. 2025 skončil život a práce jednoho z našich nejvýznamnějších klinických a experimentálních virologů. Profesor Vladimír Vonka dokázal propojovat virologii s imunologií a molekulární genetikou a cíleně je využíval ke zdokonalení diagnostiky, prevence a léčby infekčních chorob i nádorů. Výsledky a klinický význam jeho vědecké práce jednoznačně obstály v mezinárodním srovnání.

Studia a první klinická praxe

Už na pražském gymnáziu se rozhodl pro studium medicíny a zaměření na klinickou virologii, jak sám uváděl ve svých vzpomínkových rozhovorech. Předpokladem pro dosažení tohoto cíle bylo studium na Lékařské fakultě UK v Praze s vynikajícím prospěchem, následované klinickou průpravou na interním a infekčním oddělení nemocnice v Ústí nad Labem.

Začátky ve výzkumu: imunologie a virologie

V roce 1956 nastoupil do imunologických a virologických laboratoří Ústavu epidemiologie a mikrobiologie a Výzkumného ústavu imunologického. Zde získané zkušenosti mu umožnily po celou další kariéru organicky integrovat virologický výzkum s imunologickou problematikou.

ÚSOL a Sabinova vakcína proti poliomyelitidě

Po sloučení ústavů s virologickými laboratořemi Ústavu sér a očkovacích látek (ÚSOL; bývalá Orionka) v Praze se plně zapojil do přípravy a výroby Sabinovy perorální vakcíny proti poliomyelitidě, která zásadně přispěla k prevenci epidemií dětské obrny v tehdejším Československu. V ÚSOL se současně věnoval virologickým studiím polioviru s cílem objasnit jeho biologii a genetiku.

Zahraniční zkušenost (1965): Baylor College of Medicine

Prezentace vynikajících výsledků v zahraničí mu umožnila roční stipendium Světové zdravotnické organizace (WHO) na špičkovém virologickém pracovišti profesora Josepha L. Melnicka (Baylor College of Medicine, Houston, Texas; 1965). Ústav se v té době soustředil na studium onkologického rizika herpetických virů pro člověka (HSV‑2 a EBV).

Po návratu z USA se rozhodl systematicky pokračovat ve výzkumu této problematiky ve své laboratoři experimentální virologie a onkologie v ÚSOL. Je pozoruhodné, že již roku 1967 prokázal možnost připravit protilátky proti opičímu kancerogennímu viru SV40 a nádorovým antigenům z takto indukovaného opičího nádoru (Vonka et al., 1967) –⁠ princip blízký specifické protinádorové vakcinaci.

Výzkum HSV‑2, EBV a buněčné transformace

V té době jsem v USOL rozvíjel kultivací lidských buněk pro jejich chromosomové, biochemické a virologické vyšetření. Vladimír Vonka mě požádal, abych cytogeneticky vyšetřil naše kultury lidských diploidních buněk, které infikoval opičím onkogenním virem SV40 –⁠ tj. zda došlo k jejich malignizaci in vitro. Nález významně zvýšené četnosti aberací počtu i struktury chromosomů podobně jako v kultivovaných buňkách maligního gonadoblastomu potvrdil jeho hypotézu.

Tyto výsledky sdělil profesoru Melnickovi, který se rozhodl využit cytogenetické vyšetření jako jeden z biomarkerů ke zjištění malignizace EBV-pozitivních lidských lymfoblastoidních buněčných kultur. Melnick mi proto nabídl stipendium na svém pracovišti, společně s Vladimírem Vonkou, který na dříve na „Bayloru“ řešil jako hostující profesor virologickou problematiku předpokládané HSV patogeneze lidských nádorů.

Druhý pobyt na Baylor College of Medicine (1968–1971)

Z politických důvodů se naše společná pracovní stáž uskutečnila až v roce 1968. Vladimír Vonka zde zdokonalil metody detekce EBV a virologickou charakteristiku HSV‑2. Jeho prioritním úkolem se stala verifikace tehdy obecně přijímané hypotézy, že HSV‑2 je příčinou karcinomu děložního hrdla. I proto připravil již v roce 1971 první protinádorovou vakcínu odvozenou od HSV‑2.

Mé cytogenetické studie v laboratoři profesora Melnicka prokázaly, že EBV zvyšuje nestabilitu DNA chromosomů a způsobuje poruchy mitotického dělení buněk a tím i zvýšené riziko vzniku nádorů, jako např. Burkittova lymfomu, ale i jiných nádorů, jak potvrdily následné studie „klinických rizik“ tohoto viru. Vladimír Vonka společně se svými spolupracovníky objevil EBV i v karcinomu krčních mandlí v souladu s výsledky cytogenetického vyšetření EBV-pozitivních lymfoblastoidních kultur (Břicháček et al., 1984).

Laboratoř virologie a experimentální onkologie ÚSOL

Po návratu z Baylor College of Medicine (1969–1971) Vonka vybudoval v ÚSOL laboratoř virologie a experimentální onkologie, která jako jedna z prvních v Československu zavedla molekulárně genetické přístupy v experimentální virologii a onkologii. Přizval mladé specialisty, kteří tyto metody dále rozvíjeli a uplatnili doma i v zahraničí. Nemohu jmenovat všechny vynikající kolegy a kolegyně, ale mezi jinými alespoň RNDr. Luďu Kutinovou, RNDr. Šárku Němečkovou nebo prof. RNDr. Ivana Hirsche, CSc., který později vedl laboratoř virologického výzkumu HIV INSERM v Marseille.

HSV‑2 vs. karcinom děložního hrdla: negativní výsledek, který otevřel cestu HPV

Následný klinický, epidemiologický a virologický výzkum prováděný ve spolupráci s gynekology vedenými prof. MUDr. Jiřím Kaňkou, DrSc., na souboru tisíc žen během 8 let prokázal, že HSV‑2 není příčinou karcinomu děložního hrdla. Vladimír Vonka tento „negativní“ výsledek právem považoval za svůj stěžejní „pozitivníL objev –⁠ otevřel totiž cestu k dalšímu výzkumu profesoru Haraldu zur Hausenovi (DKFZ, Heidelberg), který odhalil zásadní roli infekce lidskými papilomaviry (HPV) a za tento objev získal v roce 2008 Nobelovu cenu. To umožnilo vývoj specifických vakcín účinných v prevenci karcinomu děložního hrdla i některých nádorů hlavy a krku.

Kauzalita v medicíně

Z těchto zkušeností vytěžil Vladimír Vonka i širší poučení pro medicínskou metodologii. V zásadní monografii nazvané „Záhada rakoviny” společně se svým kolegou Janem Závadou (1984, Praha –⁠ Edice Kolumbus) kriticky zhodnotil pojetí kauzality v medicíně –⁠ od konceptu jedné příčiny k poznání mnohofaktorové etiologie, v níž se uplatňuje souhra genetických a epigenetických vlivů. Zásadní úvahy v této knize jsou platné dodnes.

Spolupráce s 2. LF UK (dříve FDL UK) a eradikace poliomyelitidy

Profesor Vonka byl významným spolupracovníkem někdejší Fakulty dětského lékařství UK (FDL UK; dnes 2. LF UK) a jejích pracovišť.

Spolu s profesorem Vilémem Škovránkem a týmem virologické pracovní skupiny ÚSOL (Karel Žáček, Ivo Mareš, Hana Závadová) pod vedením docenta Dimitrije Slonima se podílel na přípravě Sabinovy vakcíny. Profesor Albert B. Sabin tehdy povolil výrobu „své“ vakcíny pouze dvěma státům na světě. A následné proočkování dětské populace (mj. zásluhou profesora Ervína Adama a MUDr. Vlasty Adamové) učinilo z Československa první zemi, která dětskou obrnu prakticky vymýtila –⁠ což znamenalo významný medicínský i reputační milník.

Vonka úzce spolupracoval také s profesorem Josefem Kouteckým v oblasti onkologického výzkumu u dětí a dospělých, a později v rámci Učené společnosti.

ÚHKT: od virových k „nevirovým“ nádorům –⁠ aneb jeho sen se stal realitou

V roce 1991 Vladimír Vonka přesunul svou laboratoř z ÚSOL do Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) v Praze, kde mohl pokračovat ve virologickém výzkumu. V ÚHKT působil až do roku 2017. Ani po odchodu do důchodu nepolevil a věnoval se koncepci protinádorových vakcín i pro nádory, jež nejsou způsobeny onkogenními viry. Na modelu chronické myeloidní leukémie (CML) připravil před rokem 2020 specifickou preventivní a terapeutickou vakcínu pro klinické využití. K jejímu ověření však již nedošlo, protože se souběžně prosadila vysoce účinná cílená terapie této hemoblastózy pomocí inhibitorů tyrosinkináz, která zásadně změnila léčebný standard.

Jeho poslední zásadní publikace (Vonka & Hirsch, 2020) formulovala koncept profylaktických a terapeutických vakcín proti nádorům neinfekčního původu na základě hypotézy, že prekancerózní buňky nesoucí „neoantigeny“ (např. v důsledku mutací protoonkogenů RAS/RAF) mohou být imunologicky eliminovány. Tato práce je poselstvím k přípravě specifických profylaktických a terapeutických vakcín pro prevenci a léčbu i dalších lidských nádorů, jež nejsou podmíněny onkogenními viry.

Na základě svých přechozích výsledků a publikovaných poznatků, že určité nádory (například kolorektální karcinomy) jsou podmíněny mutacemi protoonkogenů RAS a RAF a že mutacemi vzniklé specifické proteiny indukují přímo vznik malignity, profesor Vonka vyslovil hypotézu, že by prekancerózní buňky s takto vzniklými cizorodými „neo-proteiny“ mohly být eliminovány specifickými vakcínami. To by umožnilo nejenom prevenci, ale i úspěšnou terapii nádorů tohoto původu. V návaznosti na tuto hypotézu formuloval další, a to že vznik a vývoj nádoru je důsledkem selhání imunitní ochrany pacienta eliminací prekancerózních buněk s nádorovými neoantigeny imunitním systémem. S tím souvisí rovněž jeho následná hypotéza, že vakcíny, které by přímo zvýšily imunitní protinádorovou ochranu, by současně touto cestou mohly zajistit prevenci i léčbu nádorových onemocnění. Profesor Vonka pouze litoval, že tuto svou poslední klíčovou publikaci nemohl publikovat v některém z prestižních odborných časopisů, protože jako penzista již neměl prostředky k úhradě vysokých publikačních nákladů.

V posledních letech se objevily práce, které tuto strategii dále rozvíjejí –⁠ ať už u melanomu, kolorektálního karcinomu či karcinomu plic –⁠ a citují Vonkův příspěvek (Liu H et al., 2024; Graciotti M, Kandalaft LE, 2025). Nejnovější informace nasvědčují, že se rozvíjí i výzkum možnosti vytvořit vakcínu, která by snižovala riziko vzniku nádoru zvýšením protinádorové imunitní ochrany.

Díky celoživotní práci a systematickému zaměření Vladimíra Vonky na danou problematiku se tak jeho sen stal realitou.

Přínos k rozvoji lékařské genetiky

Po svém návratu z USA v červenci 1971 jsem se rozhodl zavést na Oddělení lékařské genetiky Ústavu výzkumu vývoje dítěte (ÚVVD) FDL UK v Praze prenatální genetickou diagnostiku genetických onemocnění, když se začaly objevovat informace, že by bylo možno kultivací buněk plodové vody umožnit prenatální diagnostiku a prevenci těžkých a neléčitelných poruch prenatálního a postnatálního vývoje. Na našem genetickém oddělení v nových prostorách FN Motol byla k dispozici laboratoř pro kultivaci lidských buněk až na konci roku 1973. V mezičase mi proto Vladimír Vonka umožnil připravit a ověřit možnosti úspěšné kultivace buněk plodové vody využitím prostor, technického vybavení a svých finančních prostředků k úhradě všech nákladů s tím spojených ve své nové laboratoři na Orionce v rámci ÚSOL. Jeho laskavá pomoc umožnila již v roce 1971 ověřenou metodou kultivace amniocytů a jejich chromosomovým vyšetřením narození zdravé holčičky v rodině s vysokým rizikem Downova syndromu. Byla to v roce 1971 první úspěšně stanovená prenatální diagnóza nejenom u nás, ale i v rámci kontinentální Evropy. Díky této nezištné pomoci bylo možné postupně rozšířit prenatální diagnostiku a prevenci dalších závažných metabolických poruch v celé zemi.

Tím byl jednoznačně prokázán významný zdravotnický a ekonomický úspěch využití prenatální diagnostiky a lékařské genetiky, což umožnilo schválení nové celostátní „Koncepce lékařské genetiky“ (1980; https://slg.cz/spolecnost/koncepce) a zařazení lékařské genetiky do celostátního léčebně preventivního systému péče o matku a dítě s komplexní finanční státní podporou a s povinnosti zřídit oddělení lékařské genetiky v každém kraji. Díky nezištné pomoci Vladimíra Vonky jsme se tak stali první zemí v Evropě, kde se lékařská genetika stala součástí celostátního systému léčebně preventivní péče.

V neposlední řadě se také velmi zasloužil o zavádění molekulárně genetických metod při testování vzácných genetických onemocnění v klinické praxi. Tyto metody se v ÚSOL koncem 80. let učili i naši průkopníci DNA diagnostiky jako Zdeněk Sedláček nebo Milan Macek jr. Vladimír Vonka se tudíž významně zasloužil i o úspěšný rozvoj lékařské genetiky v naší zemi.

Učená společnost a profesní ocenění

Profesor Vonka byl jedním ze zakladatelů Učené společnosti České republiky, jež sdružuje špičkové vědecké pracovníky schopné pomáhat při řešení strategických otázek vědy a společnosti. Publikoval více než 300 vědeckých prací, převážně v impaktovaných časopisech, a jeho výsledky byly opakovaně oceněny doma i v zahraničí –⁠ členstvím v odborných společnostech (mj. v USA), působením v expertních komisích WHO či zvolením do Rakouské akademie věd. Získal státní vyznamenání –⁠ medaili Za zásluhy v oblasti vědy, dále cenu Nadačního fondu Paula Janssena, 5× Cenu Ministerstva zdravotnictví ČR nebo například Medaili Gregora Johanna Mendela AV ČR.

Osobní vzpomínka autora

Vladimír Vonka dosáhl svých domácích a mezinárodních úspěchů nejen svým nadáním, pracovitostí, cílevědomostí, ale také proto, že vědecká práce se stala jeho posláním a radostí s tím, že svými výsledky přispívá k prevenci, léčbě a péči o lidské zdraví. Přestože svou vědeckou prací se brzy začlenil mezi tehdy nejvýznamnější světové virology, jako byli profesoři Albert Sabin nebo Joseph Melnick, zůstal stále skromným a milým člověkem, který vždy s úctou respektoval jiné názory a přátelskou diskusí řešil vzniklé problémy. Dokázal nezištně poskytnout odborné rady i kolegům z jiných oborů, což umožnilo navazovat vynikající klinickou spolupráci. Díky ní mohl například vyloučit patogenetický význam HSV-2 při vzniku nádorů děložního čípku.

Dosáhl širokého všeobecného vzdělání a tím získal i silné etické přesvědčení, kterým se řídil po celý život. Nezapomenu, že když byla v srpnu roku 1968 zveřejněna zpráva o invazi několika zemí Varšavské smlouvy do Československa, profesor Melnick nám v průběhu naší stáže okamžitě nabídl stálé zaměstnání na svém ústavu. Vladimíru Vonkovi nabídl místo profesora Baylor College of Medicine – ten však bez váhaní a s díky odmítl, přestože by tak do budoucna získal významně lepší možnosti vědecké práce a ekonomického zajištění své rodiny. Byl ovšem přesvědčen, že nemůže opustit své rodiče a v kritické situaci svou rodnou zemi, protože je jeho povinností získanými poznatky a zkušenostmi pomoci překonávat následky této pro nás tragické události. Svého rozhodnutí nelitoval ani na konci své profesní dráhy, přestože ve vzpomínkách na práci a pobyt na Bayloru vždy uváděl, že toto období patřilo k nejkrásnějším v našich životech. Svou vlast ovšem opravdu miloval.

Byl však také vždy objektivně kritický i k tomu, čeho si principiálně vážil. Vzpomínám proto, jak jsem mu v době vietnamské války nadšeně sděloval, že USA vnikly i do Laosu proti Pol Potovi, který masově vraždil obyvatele své země. Proti mému očekávání s tím nesouhlasil, protože šlo o porušení mezinárodního práva. Tentýž den jsem potkal Melnickova studenta, který nosil celý den na rukávu černou pásku. Ptal jsem se jej s účastí, kdo že mu v rodině zemřel? Odpověděl následovně –⁠ nosím černou pásku, protože lituji, že má země vniknutím do jiné země porušila mezinárodní právo. Tak jsem pochopil, že Vladimír Vonka měl pravdu, přestože jinak Spojené státy americké celoživotně obdivoval a vysoce oceňoval.

Byl vzorným manželem, který do konce života pečoval o svou ženu Jarmilu (zubní lékařku), jež později vážně onemocněla, a oddaným otcem syna Richarda. Měli jsme jej všichni rádi také proto, že byl milým a skvělým společníkem, který nikdy nezkazil žádnou legraci a měl velkou radost, když jsme mu upřímně gratulovali i k tomu, že skvěle ugriloval „havajské kuře“. Konečně k jeho radostem patřilo mimo jiné rybaření v tehdy ještě čistých vodách Sázavy nebo práce na zahradě na jeho krásné starobylé chalupě nad Lužnicí u Bechyně.

Opustil nás s písní na rozloučenou „Čechy krásné, Čechy mé“. Svoji zemi nejen miloval, ale celý život jí poctivě sloužil –⁠ a doma i ve světě ji důstojně reprezentoval. V našich vzpomínkách zůstane natrvalo. Svou prací sloužil životu a tím se stal, v tom nejlepším smyslu, nesmrtelným.