Málo známé první pitvy v českých zemích

Souhrn

Pitva provedená Jánem Jesenským v roku 1600 je často vnímána jako vůbec první v dějinách české medicíny. Nicméně při zkoumání historických pramenů a v minulosti publikovaných článků se ukazuje, že několik pitev bylo na našem území provedeno již dříve. Tyto události jsou uvedeny v chronologickém sledu a s dostupnými podrobnostmi.

Klíčová slova:

Česko – první pitva – historie pitev

ÚVOD

První pokusy o autoptický výzkum lidského těla v našich končinách jsou často spojovány s postavou Jána Jesenského. Jesenský, uváděný také jako Johannes Jessenius (1566–1621), byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností renesanční medicíny ve střední Evropě. Lékař slovenského původu, působící mimo jiné v rudolfinské Praze, se proslavil zejména veřejnou pitvou člověka, uskutečněnou ve dnech 8.–12. června 1600 v Rečkově koleji Univerzity Karlovy. K této události se koneckonců vážou i jeho nejvýznamnější spisy, a sice Johannis Jessenii a Jessen, Anatomiae Pragae, Anno MDC ab se solemniter administratatae historia (Jána Jesenského z Jesenu Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze roku 1600) a De ossibus tractatus (Traktát o kostech) –⁠ obě díla vydaná v roce 1601 ve Wittenbergu, dalším významném působišti Jesenského.

I v současnosti je tento jeho počin považován značnou většinou odborné i laické veřejnosti za první veřejnou anatomickou pitvu v českých zemích. Při důkladném studiu dostupných historických pramenů ovšem zjišťujeme, že tomu tak není –⁠ několik pitev zde proběhlo již dříve. Jednalo se vesměs o autopsie, které bychom dnes posuzovali jako patologické, na rozdíl od Jesenského pitvy, jež byla čistě anatomickou demonstrací. Jelikož v tomto období bylo pitvání a podobné nakládání s mrtvým lidským tělem v našich končinách ještě dost problematické (zejména kvůli postoji církve), záznamy o nich jsou nepříliš bohaté, často nesystematické a špatně rekonstruovatelné, nicméně dokládají dále popsané události.

JIŘÍ Z PODĚBRAD

Za nejspíš první doloženou pitvu konkrétní osoby na našem území lze považovat posmrtné otevření těla krále Jiřího z Poděbrad. K němu došlo roku 1471 (1, 5). Byly nalezeny žlučové konkrementy, a to jak přímo v játrech, tak ve žlučníku (1). Ten byl dokonce uchován, o čemž svědčí text lékaře Jakuba Kamenického z poloviny XVI. století: „Od Jiřího krále českého se chová dosud měchýřek žlučový, po smrti vyňatý, ve kterém místo žluči jest obsažen tvrdý kámen, barvou podobný krevelu (haematidi lapidi).“ (2) Důvodem pro uložení žlučníku s konkrementem byla patrně pozoruhodnost tohoto nálezu, jelikož v dané době se vycházelo z učení antických lékařských autorit, které znaly pouze konkrementy močové.

Žlučové konkrementy prvně podrobněji popsal právě až Jakub Kamenický (Jacobus Camenicenus) při pitvě, kdy se mu podařilo celkem správně odhadnout i základní patofyziologické souvislosti, jak bude popsáno dále. Další zprávy o průběhu a jiných nálezech při pitvě krále Jiřího nejsou k dispozici, nejednoznačný je i samotný účel tohoto výkonu –⁠ dá se snad uvažovat o balzamování (2).

KUTNÁ HORA

Ještě skromnější informace máme o pitvě z roku 1522, která proběhla v Kutné Hoře. Známo je pouze to, že pitvanou byla žena, která zemřela na ascites (břišní vodnatelnost) (1, 5). Účel, průběh ani celkový výsledek nejsou zřejmé.

JAKUB KAMENICKÝ

O pozdější, již mnohem lépe zdokumentované pitvě na našem území lze nalézt strohé zmínky (1, 5, 6), ovšem k podrobnostem se v historických pramenech dostáváme poněkud oklikou. V roce 1561 vydal významný lékař a botanik Petr Ondřej Mattioli svou sebranou vědeckou korespondenci pod názvem Pietri Andreae Matthioli Epistolarum Medicinalium Libri Quinque (Pět knih lékařských listů Petra Ondřeje Mattioliho). Nalézáme zde mimo jiné dopis od slovutného lékaře působícího v Praze, Jakuba Kamenického z Kamenice u Jihlavy. V něm píše: „V těchto dnech jsem pitval já a několik mých přátel mrtvolu člověka, který byl dlouho nemocen a zemřel vodnatelností. Po protětí stěny břišní jsme nalezli mezi pobřišnicí a střevy citronově žlutou tekutinu a příčinu toho jsme poznali v játrech, která byla zvětšená, barvy načervenalé, podobné oné, kterou vídáme na slezině. Měchýřek žlučový byl přeplněn žlučí, žlučovody byly zacpány kaménky zevně černými, uvnitř nažloutlými, i vývod z měchýřku žlučového do střeva také jedním, ale velkým kamenem byl ucpán. Když jsme tento kámen odstranili, neodtekla žluč, poněvadž ústí vývodu srostlo následkem neupotřebení. Vidím v tomto zacpání příčinu žloutenky, kterou tento člověk dlouho trpěl, než dostal vodnatelnost. Žluč, která měla odtékat do střeva, tu tekla zpět do celého oběhu žilního. Od krále Jiřího se chová dosud měchýřek žlučový po smrti vyňatý, ve kterém místo žluči jest obsažen tvrdý kámen, barvou podobný krevelu.“ (2)

Datum dopisu ani samotné pitvy se, žel, nikde neuvádí. Rozborem jiných událostí a okolností se však dobu pitvy podařilo alespoň přibližně stanovit dr. Boženě Matouškové (2), a to následovně: V úvodu dopisu Kamenický oslovuje Mattioliho a připojuje formulaci: „… kterého bohové nesmrtelní nyní přesídlili do těchto krajin za Alpy.“ Odkazuje tak nepochybně na Mattioliho příchod z Itálie do Prahy v roce 1554. Z toho můžeme usuzovat, že pitva byla provedena ne dlouho poté. Na prvních stranách Mattioliho knihy je otištěno cenzurní povolení císaře Ferdinanda a také krále Francie, Františka II. (syna Kateřiny Medicejské a zároveň prvního manžela Marie Stuartovny). František II. v roce 1560 jako 16letý zemřel, z čehož lze vyvodit, že celá kniha musela být kompletována nejpozději do roku 1560, tudíž i předmětný dopis nemohl být napsán později. Z těchto souvislostí lze bezpečně usuzovat, že popsaná pitva, kterou provedl Jakub Kamenický, se uskutečnila někdy v rozmezí let 1554-1560.

Není známa motivace k pitvě, jelikož vzhledem k jejímu výsledku se o anatomickou demonstraci nejednalo a příčina smrti byla předem známa –⁠ vodnatelnost. Dá se předpokládat, že Kamenický prováděl pitvu z vědecko-výzkumných důvodů. Patrně chtěl objasnit příčiny a souvislosti stavu, který byl u dotyčného pozorován. To se mu zdárně povedlo –⁠ zjistil obstrukci žlučových cest a správně ji prohlásil za příčinu žloutenky („vidím v tomto zacpání příčinu žloutenky“) i vodnatelnosti („nalezli jsme mezi pobřišnicí a střevy citronově žlutou tekutinu a příčinu toho jsme poznali v játrech“).

Výraznější pozornost věnuje žlučovým konkrementům zejména proto, že ve starověku ani ve středověku nebyly kameny ve žlučových cestách známy. Důvodem toho je například skutečnost, že církev prohlásila zemřelé tělo za posvátné a tím prakticky znemožnila jeho pitvání, a tedy i rozvoj jak anatomického poznání, tak i bližší zkoumání makroskopických patologických souvislostí. Nezřídka se proto vycházelo z učení antických lékařů, jejichž názory byly ještě do XVI. století některými lékaři a učenci často až dogmaticky přijímány jako nezpochybnitelné a neomylné, zejména učení Galénovo.

Poprvé zaznamenal žlučové konkrementy při pitvě Antonio Benivieni (zemřel v roce 1502), jejich význam ovšem nebyl popsán, a proto jim lékaři nevěnovali pozornost. Teprve Jakub Kamenický popsal patofyziologické souvislosti, které ovšem Mattioli nepochopil a přínos Kamenického pitvy nedocenil. Ve své odpovědi mu píše, že vodnatelnost byla známa již dávným lékařským autoritám jako třeba Avicennovi a že Galén zmiňuje kaménky močové, a i když žlučové neznal, není prý důvod, aby se nemohly tvořit i tam. Konečně, kameny ve žlučníku nalezl i Kamenického současník Fernelius (Mattioli měl na mysli francouzského lékaře Jeana Fernela), jehož dílo vyšlo v roce 1554. Mattioli dále pochybuje o významu žlučových kamínků pro vznik choroby, zejména v kontextu domnělé neomylnosti Galéna.

Učení antických autorit samozřejmě znal také Kamenický, ovšem uvědomil si, že při pitvě viděl něco nového, co správně zapojil do souvislosti s nemocí (2). Jeho počin tedy byl ve značné míře revoluční a svou povahou by se dal z dnešního hlediska označit jako první patologicko-anatomická pitva u nás.

LITOMĚŘICE

S rozborem další pitvy přichází docent Eduard Wondrák (3) a –⁠ pravděpodobně neseznámen s činy Jakuba Kamenického (o jeho pitvě se zmiňuje až ve svém pozdějším článku) (4) –⁠ píše o svém objevu jako o zřejmě první patologicko-anatomické pitvě u nás. Vychází z textu česky zapsaného dne 24. května 1577 litoměřickým radním písařem: „Rada držena v pátek po neděli Exaudi léta Páně 1577. Anna Bartáková vstoupivší do rady oznámila, že paní měštky jsou toho žádostivy, aby té podruhyni, která jest u ní, Anny Bartákové, s velkým životem umřela, život otevřen byl a rozřezána byla. A báby aby mohly potomně věděti, jak jest se to přihodilo, poněvadž jest děťátka toho mrtvého ručička vně a kterak se potom k rodičkám takovým chovati. I jsou obeslány tyto osoby, kterým se poručiti mělo, aby tak učinili a život té nebožky otevřely: Sekaninová ševcová, Uršula v Krystiánovic domě stará, Markyta Kulhavá u p. Augustina Widera a Rezi bába.“ (3, 4)

Na druhé straně nalezneme odpověď jednou větou: „Poručeno Sekaninové ševcové, Uršule v Krystiánovic domě, Markytě Kulhavé, aby té ženě, která s těžkým životem u Anny Bartákové umřela, život otevřely a pilně pohleděly, poněvadž ručička ven jest vystrčena, kterak to děťátko jest složeno, aby potom, kdyby se cos podobného trefilo, mohly jiným rodičkám raditi a pomáhati a stalo se napomenutí, aby se v tom uctivě chovaly.“ (3, 4)

Z popisu vyplývá, že se jednalo o zanedbanou příčnou polohu plodu. Další záznam ohledně této události nebyl nalezen, tudíž není prokazatelné, zda byla tato didaktická pitva opravdu provedena a jaké poučení si z ní zúčastněné ženy odnesly. Nicméně Wondrák (3, 4) vyzdvihuje schválení této edukativní činnosti městskou radou jako osvícený počin v době ne právě nakloněné takovému zacházení s mrtvými.

SIMON GRYNAEUS

V různých pramenech (1, 4–7) nalézáme drobné zmínky o jakési pitvě služky, kterou měl provést lékař Simon Grynaeus (počeštěně Šimon Zelený) v Brně na konci XVI. století. Některé z těchto zdrojů (4,7) se odkazují na neurčitý záznam městského kronikáře a lékárníka Ludwiga. Ze skromných informací v těchto článcích lze vyčíst, že se mělo jednat o služebnou sťatou na popravišti v Křenové ulici a pitva měla proběhnout ve špitální kapli svatého Štěpána (byla součástí Špitálu sv. Štěpána stojícího na zmíněné ulici, který byl v letech 1908–1910 prakticky celý zbořen, s výjimkou jedné malé budovy). Tato událost se dokonce stala námětem pro brněnskou pověst „Kamenná panna“ (8). Tam je její smrt sice vylíčena jako sebevražedné utonutí, ovšem v literárně zpracované pověsti je za účelem zvýšení dramatičnosti příběhu ospravedlnitelná i nějaká ta historická nepřesnost. Navzdory tomu pověst naopak velmi přesně konkretizuje Simona Grynaea jako pitvajícího a zmiňuje přítomnost radních pánů jako přihlížejících.

S rozhodujícím důkazem o této události přichází až profesor Miroslav Hirt (9, 10), jenž uvádí onen zmiňovaný záznam z rukopisné městské kroniky. Do ní úřední městský kronikář města Brna Georg Ludwig von Liebeneck zapsal: „R. 1594 28. listopadu nechal Benjamin Heller popravit svou služebnou, byla pitvána dr. Simonem Grynaeem ve špitálním kostelíku sv. Štěpána.“

Hirt dedukuje, že samotný Liebeneck byl osobně přítomen při pitvě, zřejmě spolu s dalšími radními pány (9). Jako doplňkový důkaz uvádí práci Gustava Gellnera „Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků“, kde lze najít poznámku, že blízký přítel dr. Mathiase Borbonia dr. Grynaeus „provedl r. 1594, bezpochyby jako první v Brně, pitvu na mrtvole ženštiny sťaté asi pro utracení plodu nebo nekřtěňátka!“ Je nezpochybnitelné, že příčina smrti dotyčné ženy byla známá již před pitvou, tudíž lze vyloučit, že by účelem bylo objasnění úmrtí. Předpokládaná přítomnost radních pánů a městského kronikáře vypovídá o demonstrační povaze pitvy.

Můžeme proto tvrdit, že tato anatomická demonstrace provedena Simonem Grynaeem dne 28. 11. 1594 v Brně byla první veřejnou anatomickou pitvou v zemích Koruny české.

JÁN JESENSKÝ

Závěrem tedy lze konstatovat, že čin Jána Jesenského nebyl zcela bezprecedentní událostí, jak jej často líčí média, mnozí odborníci, nejedna dějepisná encyklopedie nebo školní učebnice. Dokonce snad ani sám Jesenský se ve svém díle nezmiňuje, že by se mělo jednat o první pitvu v zemích Koruny české. Podle Matouškové (2) tento mýtus vznikl přehlédnutím přívlastku „veřejná“ v díle Josefa Hyrtla (významného vídeňského anatoma XIX. století) pojednávajícím o „první veřejné pitvě“. Nicméně jak později dokládá Hirt (9, 10), ani toto prvenství nelze Jesenskému připsat, jelikož náleží výše zmíněnému Simonu Grynaeovi. Nedá se mluvit ani o výrazném vědeckém přínosu, protože Jesenský prakticky jen oddemonstroval poznatky známé již od Andrease Vesalia. Ten ve svém opus magnum De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla; 1543) na základě svých pitevních zkušeností vyvrací mnohé do té doby v lékařských kruzích pevně vžité představy o stavbě těla člověka, pocházející ještě z antické medicíny.

Význam pražské veřejné pitvy tudíž tkví hlavně v její slavnostní povaze –⁠ probíhala 5 dnů a podívat se přišlo kolem tisícovky diváků. Jesenský tak pitvu povýšil na společenskou událost, jaké byly v jiných částech Evropy (Basilej, Lipsko, Padova, území dnešního Beneluxu, Královec, Vratislav a další oblasti se starší pitevní tradicí) oblíbenou atrakcí, pro niž dokonce byla speciálně stavěna „anatomická divadla“ (theatra anatomica). Další zásluhou Jána Jesenského je také zdůraznění významu pitvy pro vzdělávání lékařů, jelikož v jeho době pitvy nebyly standardní součástí výuky –⁠ jakožto obvyklý vzdělávací prvek se objevily až o několik desetiletí později. Tyto činy z něj dělají člověka nepopiratelného historického významu, což dokládá skutečnost, že patří mezi 72 význačných osobností, jejichž jména jsou uvedena na fasádě Národního muzea v Praze. Jeho stětí kvůli účasti ve stavovském povstání připomíná jeden z bílých křížů v dlažbě Staroměstského náměstí reprezentujících oběti popravy 27 českých pánů.

Adresa pro korespondenci:

David Kráľ