Roger Charles Louis Guillemin


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2013; 152: 255-256
Kategorie: Laureáti Nobelovy ceny

ROGER CHARLES LOUIS GUILLEMIN

(*1924)

V roce 1977 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu tři Američané zkoumající peptidové hormony – lékař Roger Charles Louis Guillemin, chemik Andrew Victor Schally a fyzička Rosalyn Sussman Yalowová.


Syn nástrojaře Raymonda Guillemina a jeho ženy Blanche, rodným příjmením Rigollotové, přišel na svět 11. ledna 1924 ve východofrancouzském Dijonu. Tam také vychodil Carnotovo lyceum a za německé okupace dosáhl v roce 1942 bakalářského stupně na tamní Burgundské univerzitě. Následující magisterské studium lékařství pak přerušil, aby se zapojil do organizace převádění ohrožených spoluobčanů přes pohoří Jura do Švýcarska.

Po osvobození Dijonu v září 1944 pokračoval v pětiletém studiu na zcela klinicky zaměřené lékařské fakultě s jedinou laboratoří sloužící anatomii. Na výzkum v endokrinologii, k níž jeho zájem upoutali nejlepší učitelé mezi dijonskými kliniky Pierre Étienne-Martin a Jacques Charpy, ne-mohl Roger Guillemin bez laboratoře pomýšlet. Po skončení magisterského studia v roce 1948 tedy zahájil ve východoburgundské vesnici Saint-Seine-l‘Abbaye lékařskou praxi s úmyslem získat doktorát medicíny na univerzitě v Lyonu, k níž Burgundská univerzita administrativně náležela. Splnění víceméně formální podmínky – sepsání a obhájení požadované práce – chtěl však podložit vážným a smysluplným laboratorním výzkumem.

V témže roce 1948 přednášel v Paříži o své teorii syndromu všeobecné adaptace vídeňský rodák, maturant z Komárna, absolvent fakulty lékařské (1929) i přírodovědecké (1931) na Německé univerzitě v Praze, asistent Biedlova pražského Ústavu experimentální patologie a nyní již proslulý kanadský fyziolog Hans Hugo Bruno Selye. Když se o tom Guillemin dověděl, spěchal do Paříže a po přednášce profesora oslovil. Výsledkem rozhovoru byl zanedlouho studijní pobyt v Selyeho Ústavu experimentální medicíny a chirurgie na Université de Montréal, kde Guillemin během roku dokončil experimentální studii dezoxykortikosteronem navozené hypertenze u oboustranně nefrektomovaných krys držených po několik týdnů naživu peritoneální dialýzou. Plody této studie vložil do dizertace, za jejíž obhajobu získal v roce 1949 na lékařské fakultě v Lyonu titul doktora medicíny, a do dvou článků, jež Selye podepsal jako druhý autor (Ann Endocrinol (Paris) 1950; 11: 270–275 a Rev Can Biol 1950; 9: 309).

Po promoci pracoval Roger Guillemin v laboratoři obecné anatomie lyonské fakulty. V roce 1950 onemocněl tuberkulózní meningitidou a málem na ni zemřel. Když se zotavil, oženil se v roce 1951 se svou ošetřovatelkou Lucienne Jeanne Billardovou. Od akademismu a formalismu výzkumné práce v Lyonu se po 2 letech rád osvobodil návratem za moře do metropole frankofonní Kanady na řece sv. Vavřince.

V Selyeho montréalském Ústavu experimentální medicíny a chirurgie se Guillemin zcela ponořil do problematiky fyziologického řízení hypofyzární sekrece v akutní odpovědi na zátěž. S přednostou ústavu studoval nefrosklerotický a proflogistický účinek rozličných preparátů somatotropních hormonů (Ann Endocrinol (Paris) 1952; 13: 836–840; se Selyem), se spolupracovníkem Claudem Fortierem zkoumal úlohu histaminu v hypotalamo-hypofyzární odpovědi na zátěž (Trans N Y Acad Sci 1953; 15: 138–140; s Fortierem), hostující anglický anatom Geoffrey W. Harris ho seznámil se svou domněnkou, že činnost hypofýzy řídí hypotalamus pomocí hormonů dopravovaných krví, což dokládal změnami funkce hypofýzy po protětí cév hypotalamohypofyzárního portálního oběhu. Izolovat a identifikovat z hypotalamu nějaký hormon se však až dosud nikomu nedařilo.

V roce 1953 získal Guillemin na Montréalské univerzitě velký doktorát. Téhož roku pak přijal docenturu fyziologie na Baylorově lékařské koleji v texaském Houstonu a odebral se tam s Harrisovou hypotézou v hlavě. V úmyslu ověřit ji uvažoval, na který z hormonů předního laloku hypofýzy by se měl zaměřit (nesmírně malé množství kterékoli z hledaných látek činilo úkol krajně obtížným), a zvolil adrenokortikotropin.

V roce 1957 přišel na houstonskou fyziologii Polák Andrzej Wiktor Schally, chemik s čerstvým Ph.D. z montréalské McGillovy univerzity, a spojil se s Guilleminem v oboustranné naději, že vzájemná spolupráce rychleji odhalí povahu „uvolňujících faktorů“ či „uvolňujících hormonů“, jak tyto látky nazvali. Koncentraci faktoru uvolňujícího adrenokortikotropin zkoumali metodou chromatografie na karboxymetylcelulóze (Proc Soc Exp Biol Med 1959; 100: 138–139; se Schallym).

Guillemin, vážně se chystající přenést další výzkum do rodné Francie, přijal v roce 1960 jmenování profesorem endokrinologie v pařížské Collège de France. Tak jako před lety v Lyonu i tento druhý návrat do vlasti mu však přinesl jen zklamání z poměrů ve výzkumu na francouzské akademické půdě a utvrdil ho v konečném rozhodnutí zůstat v Americe. Manželé Guilleminovi získali v roce 1963 občanství USA, Roger přijal v houstonské Baylorově lékařské koleji místo přednosty Laboratoře pro neuroendokrinologii a Lucienne se stala profesionální cembalistkou. V té době se badatelská spolupráce se Schallym změnila v urputný souboj o prvenství v poznání hypotalamických hormonů.

Získávání vzorků z hypotalamů ovcí poražených na jatkách byla klopotná práce: Látky, kterou bylo třeba extrahovat co nejdříve po smrti, je v každém ovčím hypotalamu nesmírně malé množství, takže Guillemin s chemikem Rogerem Burgusem musel shromáždit pět milionů ovčích hypotalamických fragmentů, aby z nich nakonec izoloval jediný miligram hormonu. Pokrok v této práci po dlouhých letech konečně přineslo až použití metody radioimunologické analýzy vynalezené fyzičkou Rosalyn Sussman Yalowovou a internistou Solomonem Aaronem Bersonem z Mountsinajské lékařské školy Newyorské univerzity. Díky tomu v roce 1969 Guillemin z pěti milionů ovčích hypotalamů a současně a nezávisle na něm i Schally z pěti milionů vepřových hypotalamů izolovali, sekvenovali a syntetizovali čistý tripeptid (pyroglutamyl-histidyl-prolinamid) působící uvolňování tyrotropního hormonu z hypofýzy. Každý z nich tak izoloval, sekvenoval a syntetizoval faktor uvolňující tyrotropin – první poznaný hypotalamický hormon (C R Hebd Séances Acad Sci D Sci Nat 1969; 268: 2116–2118; s Burgusem, Valem a dalšími).

Na pozvání objevitele poliovakcíny Jonase Salka přešel Guillemin v roce 1970 se svými spolupracovníky na Salkův ústav biologických studií v La Jolle u kalifornského San Diega, aby tam jako profesor neuroendokrinologie vybudoval a vedl neuroendokrinologickou laboratoř. Dům manželů Guilleminových v La Jolle vedle šesti dětí (z toho pěti dcer) brzy zaplnila sbírka francouzského a amerického moderního umění, výtvorů z předkolumbovského Mexika i Nové Guineje a hudebních nástrojů.

Nový lajollský profesor v roce 1971 objevil faktor uvolňující luteinizační hormon jako druhý poznaný hypotalamický hormon (Biochem Biophys Res Commun 1971; 44: 205–210; s Burgusem, Valem a dalšími) krátce po Schallym a nezávisle na něm. O rok později jako třetí hypotalamický hormon objevil somatostatin, peptid inhibující sekreci růstového hormonu v hypofýze (C R Acad Sci Hebd Séances Acad Sci D 1972; 275: 2913–2916; s Valem, Burgusem, Lingem a dalšími), a určil jeho primární strukturu (Proc Natl Acad Sci USA 1973; 70: 684–688; s Burgusem, Lingem a Butcherovou). V roce 1973 mu francouzská vláda udělila důstojnický Řád čestné legie, v roce 1974 byl zvolen do americké Národní akademie věd a na Rockefellerově univerzitě měl harveyovskou přednášku, v roce 1975 dostal Laskerovu cenu.

Z výtažků vepřových hypotalamů a neurohypofýz izoloval, sekvenoval, syntetizoval a testoval endorfiny, peptidy s morfinomimetickým účinkem, a to alfa-endorfin (C R Acad Sci Hebd Séances Acad Sci D 1976; 282: 783–785; s Lingem a Burgusem), beta-endorfin (Proc Natl Acad Sci USA 1976; 73: 3308–3310; s Lingem) i gama-endorfin (Science 1976; 194: 630–632; s Bloomem, Segalem a Lingem). V roce 1976 byl poctěn cenou Dicksonových a Passanovou cenou za medicínu, Národní medailí za vědu, byl zvolen členem Americké akademie umění a věd a dostal čestný doktorát Rochesterské univerzity. V roce 1977 dostal čestný doktorát Chicagské univerzity a „za své objevy týkající se tvorby peptidových hormonů v mozku“ obdržel stejně jako Andrew Viktor Schally čtvrtinu Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu (zbývající polovina připadla newyorské fyzičce Rosalyn Sussman Yalowové za vynález radioimunologické analýzy, bez nějž by oba pánové své objevy stěží uskutečnili). Dne 8. prosince 1977 měl Guillemin ve Stockholmu nobelovskou přednášku (Peptides in the Brain: the New Endocrinology of the Neuron. Science 1978; 202: 390–402). Na slavnosti 10. prosince 1977 uvedl laureáty profesor Rolf Luft, přední světový diabetolog, přednosta první stolice endokrinologie v Evropě a předseda Nobelova výboru pro fyziologii nebo medicínu.

Guillemin si dobře uvědomoval hodnotu své práce. Také on považoval izolaci a určení chemické stavby hormonu uvolňujícího tyrotropin za hlavní událost v moderní neuroendokrinologii, za okamžik jejího zrodu, a mezi svými výkony ji stavěl nad odhalení faktoru uvolňujícího luteinizační hormon, somatostatinu, endorfinů i nad úspěchy pozdějších let, kdy s kolegy objevil fibroblastové růstové faktory, novou kategorii polypeptidů ovlivňujících růst fibroblastů, angiogenezi, hojení ran apod. (Regul Pept 1985; 10: 309–317; s Lingem a dalšími), kdy krátce nato objevil inhibin, protein specificky tlumící sekreci hypofyzárního folikuly stimulujícího hormonu (Proc Natl Acad Sci USA 1985; 82: 7217–7221; s Lingem a dalšími), a zanedlouho pak ještě objevil aktivin, antagonistu inhibinu (Nature 1986; 321: 779–782; s Lingem a dalšími).

Jako přednosta Laboratoře pro neuroendokrinologii odešel v roce 1989 oficiálně na odpočinek, v Salkově ústavu však zůstal jako „Distinguished Professor“. Na obrazovce jeho Macintoshe se tehdy místo dosavadních odborných textů začala rodit umělecká díla počítačové grafiky vlastního stylu „abstraktního impresionismu,“ jimiž pronikl do výstavních síní jako uznávaný výtvarník. Do svého vnitřního světa vědy a umění se však neuzavřel tak docela – například spolu s dalšími laureáty Nobelovy ceny podepsal petici žádající vyslání delegace Výboru pro práva dětí OSN k návštěvě tibetského chlapce jménem Gendün Čhökji Ňima, v němž 14. dalajláma Tändzin Gjamccho poznal 11. pančhenlámu a jenž je od roku 1995 držen v Číně v domácím vězení, je-li vůbec živ.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz


Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se