Adolf Svoboda (1917–1971)

Další z Hennerových žáků se rozhodl pro medicínu a speciál­ně pro neurologii již jako středoškolák. Narodil se v roce 1917. Válka a uzavření českých vysokých škol jeho plány přerušily jen dočasně. Po válce rychle dokončil medicínská studia, byl přijat na neurologickou kliniku, kam chodil fiškusovat tajně během okupace, stal se sekundářem a rychle asistentem, získal brzy odbornou kvalifikaci a v roce 1953 byl jmenován primářem neurologického oddělení nemocnice v Kladně, kde působil až do své smrti v roce 1971. Byl vynikající neurolog, bystrý diagnostik, současně i výborný učitel mediků a zdravotních sestřiček. Napsal vynikající učebnici neurologie, která se dočkala opakovaných vydání a sloužila žákyním i sestrám neurologických oddělení po mnoho generací. Předsevzal si dokončit rozsáhlou studii o roztroušené skleróze mozkomíšní, kterou převzal po svém učiteli Hennerovi, nepodařilo se to ale bohužel ani jemu.

Svoboda byl typický optimista, který s nadšením pomáhal kdekomu, organizoval společné výlety, přátelská posezení i dovolené. Měl mnoho přátel, kteří mu pomáhali v jeho posledních 2 letech, kdy byl těžce nemocen. Poslední měsíce ležel na svém oddělení, které řídil z lůžka. Bránil se své nemoci, on dříve vždy absolutně zdravý, nakonec zemřel poměrně mladý v roce 1971 ve věku 54 let.

Z mnoha historek, které se dochovaly o primáři Svobodovi, vybírám několik nejtypičtějších.

RÁMUSENKY

Primář MUDr. Adolf Svoboda neměl rád na svém oddělení hluk, zvláště nesnášel bouchání dveří. Když byl někdo ze zaměstnanců přistižen, zaplatil pokutu 5 korun.

Jednou se na oddělení ozvala ohromná rána. Bouchly dveře. Viník MUDr. Siblík se zalekl a rychle se někam ztratil. Primář Svoboda hned vyběhl se své pracovny, kde zrovna vyšetřoval nějakého staršího pacienta, na chodbu, ale viníka již nezahlédl. Vtom druhé prásknutí dveří, tentokrát u pokoje primáře. Průvan je zabouchl. Dveře zaklaply, klíče zůstaly uvnitř, zvenčí byl jen knoflík. Sice uvnitř zůstal pacient, náhodou ale silně nahluchlý.

Primář vzdychl, pak jemně zaklepal. Pochopitelně nic, pacient neslyšel. Pak přidal na intenzitě, bouchání zesiloval, nakonec mlátil do dveří vší silou. Oddělení se otřásalo, veškerý přítomný personál se zájmem přihlížel a tiše se bavil.

Když už tohle představení trvalo hezkou chvilku, dveře se otevřely a v nich se objevil poněkud udivený pacient: „Kdo to tady tak hrozně bouchá? Pan primář nemá rád rámus.“

SVOBODOVY NAROZENINY

Narozeniny MUDr. Adolfa Svobody se slavily na oddělení podle již ustálené tradice. Jeho sekundáři ho vždy za jeho mohutných protestů, byť i trochu předstíraných, hodili oblečeného do vany s vodou.

Jednou však v tento den bylo na oddělení plno práce a sekundáři na narozeniny pana primáře nějak zapomněli.

MUDr. Svoboda si postěžoval paní vrchní: „Heleno, nevíte, co s těmi doktory dneska je? Já tady od rána chodím jen v sandálech, už mám odřené nohy, jak jsem v nich bez ponožek, jen v nejnutnější uniformě a zatím stále nic?“

Paní vrchní hned vyrozuměla dr. Siblíka i dr. Dolanského a v okamžiku bylo tradici učiněno zadost. A sandály přestaly řezat.

NECHAL SE ZVIKLAT

K primáři Svobodovi přišla kdysi jeho žákyně ze 3. ročníku zdravotnické školy. Byla v rozpacích. Chvíli okolkovala.

„Tak co byste potřebovala, Jano? Já vás nekousnu.“

„Pane primáři, já bych prosila … prosím … jestli by nešlo, abyste mi vymazal z toho výkazu ty dvě pětky z neurologie, které tam mám hned od začátku. Já jsem se přece zlepšila a opravila si je.“

„Ano, zlepšila jste se.“ A podíval se do svého notýsku. „Máte tam jednu dvojku a jednu jedničku. Tak to není tak špatné. A proč je chcete vymazat?“

„No, ve středu je rodičovské sdružení ... a rodiče přijdou do školy.“

Lékař pochopil: „A oni o těch pětkách ještě nic nevědí?“

Dívka přikývla.

„Co se dá dělat, na začátku jste lajdala. Jednou tam byly, vymazat je nemůžu. Ale na trojku to nakonec vyjde.“

„Nedalo by to nějak změnit? Jen tak na oko? Já jinak strašně dostanu,“ smlouvala Jana. A vzdychla.

Primáš Svoboda zavrtěl odmítavě hlavou.

„To bude zas výprask, že se neposadím.“ A vzdychla znovu.

„Nejste na to trochu stará? Pro dvě pětky?“ zapochyboval lékař.

„Jen si nemyslete, u nás rákoska nikdy dlouho nezahálí. Jak mám nějaký větší průšvih, to jsem hned přehnutá přes koleno. A za zatajení těch dvou pětek, to táta přitlačí. Pane primáři, já se teď tu neurologii poctivě učím. Opravdu!“

A dr. Svoboda se po chvíli přemýšlení ustrnul. Pětky ve výkazu změnil na tři minus. Výprask kvůli známkám z neurologie –⁠ to se mu zdálo přece jen trochu moc.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.