Mobil ve třídě – opatrnost, ne poplach

Vážené kolegyně a kolegové, milí čtenáři,

každá generace má svého strašáka. Prarodičům kazil charakter biograf či swing, rodičům televize, nám pak třeba „chycení se party“, lelkování na „klandru“ nebo později počítačové hry. Pokaždé se našli odborníci slibující úpadek mládeže a pokaždé se ukázalo, že skutečnost byla nakonec šedivější než titulky. K apokalyptickým soudům o „digitální generaci“ je proto vhodné přistupovat s jistou skepsí. A přesto však tentokrát není možné mlčet.

Důvod je prostý: systematické přehledy a metaanalýzy ukazují, že problematickým, návykovým způsobem užívá chytrý telefon zhruba každé čtvrté dítě a že tento vzorec provází troj -⁠ až čtyřnásobně vyšší pravděpodobnost deprese a úzkosti [1]. Mechanizmy přitom nejsou nijak záhadné: vytěsněný spánek, těkající pozornost, nepřetržité srovnávání s pečlivě „vyfiltrovanými“ obrazy vrstevníků a kyberšikana, která na rozdíl od té školní nekončí u vrátnice, ale působí celý den. Vztah mezi časem na obrazovce a duševní nepohodou není lineární –⁠ mírné užívání neškodí –, ale za určitým prahem riziko spolehlivě roste. A není to starost cizí: podle národního šetření o zdraví a životním stylu školáků (HBSC) vykazovalo již v roce 2022 známky problematického užívání sociálních sítí 8 % českých dětí, o polovinu více než o 4 roky dříve.

V rámci objektivity je pak nutné zmínit i skutečnost, že největší a metodologicky nejpřísnější analýzy přinášejí střízlivější obraz: průměrný podíl, jímž digitální technologie vysvětlují rozptyl duševní pohody dospívajících, je malý, přesněji sotva půl procenta [2]. Mezi tvrzením „sítě ničí naše děti“ a „je to jen další morální panika“ leží značný prostor, kterému je třeba se výzkumně věnovat. Klíč však neleží v průměru. Rizika se totiž koncentrují u vysoké dávky expozice a u nejzranitelnějších –⁠ u dětí, jejichž schopnost seberegulace teprve dozrává. A právě ty sedí v lavicích základních škol.

Tím se dostáváme k současné domácí situaci. Od ledna letošního roku mohou české školy podle novely školského zákona regulovat užívání mobilních telefonů školním řádem a ministerstvo k tomu vydalo metodiku. Je to jistě vítaný krok, nicméně není úplný. Telefon ve třídě totiž neškodí jen tím, že je používán; škodí už svou pouhou přítomností. Stačí, aby ležel na lavici, a pozornost dětí se již tříští. Není náhoda, že tam, kde školy mobily během výuky skutečně odložily, se nejvýrazněji zlepšily výsledky právě nejslabších žáků, kteří klid a pozornost potřebují nejvíc. Současně se tak zvětšují rozdíly v sociální nerovnosti.

Co o zákazech vlastně víme? Méně, než bychom chtěli, ale dost na rozhodnutí. Studie z Anglie, Španělska a zejména z Norska potvrzují vesměs příznivý efekt: po zákazech mobilů ve školách se snížila šikana a –⁠ to by nás psychiatry mělo zajímat nejvíc –⁠ v norských datech výrazně poklesl počet dívek vyhledávajících psychologickou a psychiatrickou pomoc [3]. Podobný efekt nicméně nebyl potvrzen ve všech studiích a některé prokázaly benefit pro duševní zdraví i v případě volby mírnějšího režim než zamykání do skříněk. Obecně však lze říci, že poměr nákladů a přínosů je v případě odložení mobilu během celého vyučování mimořádně příznivý.

A v tom je celá věc. Co dítě ztratí, když nemůže během vyučování na telefon? Pár hodin, které mu jsou po zvonění vráceny. Co může získat? Pozornost, spánek, rozhovor se spolužákem z očí do očí, možná o něco klidnější mysl. Je-li v datech nejistota –⁠ a ona tu jistě je –, rozhoduje asymetrie rizik. Náklady za čekání na dokonalý důkaz totiž nenese ten, kdo čeká, nýbrž děti.

Zbývá otázka, kterou bychom jako odborná obec neměli přenechat jen ředitelům škol. Současný model regulaci deleguje na školní řády. Výsledkem jsou nerovné podmínky: vedle škol s důsledným režimem stojí školy bez jakéhokoli pravidla a vymáhání zůstává na jednotlivých vyučujících, nezřídka v konfliktu s rodičem. Plošný zákaz používání telefonů během vyučování na základních školách proto patří do zákona, nikoli do mozaiky lokálních rozhodnutí –⁠ doplněný o výuku, jak s technologií zacházet, a o průběžné vyhodnocování, abychom za pět let věděli, co naše rozhodnutí dětem skutečně přineslo.

Jiří Horáček

Podpořeno projektem OP JAK COREmind (CZ.02.01.01/00/23_025/0008715).