November 17^th 1989 and today

Celkem přesně si vzpomínám, co jsem dělal 17. listopadu roku 1989. V Karlových Varech probíhaly Diskusní a vzdělávací gastroenterologické dny, které organizovala tehdejší předsedkyně společnosti, docentka Jablonská. Kongres se mimo jiné nesl ve znamení nástupu gastroenterologie a hepato­logie I. interní kliniky 1. lékařské fakulty v Praze, kde jsem měl to štěstí působit. Její přednosta, profesor Kordač, si oprávněně plnými doušky užíval spontánní hold široké gastroenterologické obce, oprávněně proto, že jeho podíl na rozkvětu kliniky byl neoddiskutovatelný. Jak vrtkavý je osud! Večírek probíhal, jako tomu bývá dodnes, v prostorách hotelu Thermal, odkud se nás část přesunula do příjemné vinárny U Karla IV., která již dnes neexistuje. Druhý den jsme se mírně společensky unaveni přesouvali do Prahy, aniž bychom tušili, že stroj dějin opět jednou zaznamenal osudový posun a od ­zítřka nic nebude, jak bylo. Průběh dalších dnů je znám jsa součástí oficiálních dějin, nikoli však v rámci fakulty.

Oslavili jsme dvaadvacáté výročí 17. listopadu víc než kdy jindy s rozporuplnými pocity. K nim přispívá řada okolností. Je jasné, kdo byli hybatelé 17. listopadu, příznačné ovšem je, že se tito hybatelé nestali vítězi. Ono už to tak bývá, že někteří se více hodí k dělení kořisti než k jejímu dobývání. Na rozdíl od jiných revolucí vlastně také nevíme, kdo byli poražení. Z několika listopadových dnů si vzpomínám na několik příznačných momentů: nechuť osobně označit jakékoli „konzervy“ v rámci fakulty –⁠ jinými slovy se zdálo, že vítězi jsme byli všichni. Dále neschopnost nás učitelů spontánně se politicky vyjadřovat v poněkud trapném srovnání se studenty, kteří se vyjadřovali nenuceně a brilantně. Jak se to naučili, když od nás zcela jistě ne? Nemohu nevzpomenout tvrzení herce a baviče Jaroslava Duška, že vše je v nás zakódováno, pouze se to okolnostmi odnaučujeme využívat. Kde vlastně jsou a co dělají tito bývalí studenti? Je pozoruhodné, že v rámci fakulty (a domnívám se že ani univerzity) není žádná snaha ony dny skutečně vědecky historicky zmapovat.

Po dvaadvaceti letech se nacházíme v situaci, kterou bychom si tehdy neuměli představit ani v nejbizarnějším snu. Média se předhání negativními prognózami. Prezident zopakoval soud Angely Merkel, že nás čeká dekáda (Proč právě dekáda? Proč ne půl nebo dvě dekády?) stagnace a posloužil několika bezobsažnými, dobře se poslouchajícími sentencemi, jako že je třeba oddělit politiku od ekonomiky a že demokracie končí na úrovni národních států. Směrem k EU byl však jízlivý jen krotce, patrně si uvědomuje, že na legraci to opravdu v následujících měsících nevypadá. Jisté je, že všeobecná očekávání jsou tak negativní jako nikdy dříve, kromě dob válečných, a pozoruhodné je znejistění celé transatlantické civilizace snad zejména naprostou abscencí jakékoli pozitivní reálně formulovatelné vize. Přitom ještě před pěti lety vše vypadalo přehledně jinak. Pokusím se závěrem navodit pozitivnější náladu, koneckonců se blíží Vánoce: za všech okolností není marné být lékařem. V této práci se smysl nabízí. Mezi obory není marné být gastroenterologem. Je to obor nad jiné pestrý s manuální složkou přinášející rauš ne nepodobný oborům chirurgickým. A naštěstí (naneštěstí?) vždy vše dopadne poněkud jinak, než se očekávalo. Kdo by věřil například v sympatický přerod naší fotbalové reprezentace v baráži?

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.

Klinika hepatogastroenterologie, IKEM

Vídeňská 195/9, 140 21 Praha 4

julius.spicak@ikem.cz