Výroční kongres ACR Convergence 2025

Výroční kongres American College of Rheumatology –⁠ ACR Convergence 2025 –⁠ se konal ve dnech 24. až 29. října 2025 v Chicagu (McCormick Place, USA).

Program kongresu byl zaměřen na nejnovější poznatky v oblasti patogeneze, diagnostiky a léčby revmatických onemocnění, včetně prezentace výsledků recentních klinických studií a nových terapeutických přístupů. Mezi hlavní témata patřily aktualizace doporučených postupů (např. u juvenilní idiopatické artritidy), nové schválené léky a bezpečnostní data, dále rozvoj cílené biologické a buněčné terapie či využití moderních technologií včetně umělé inteligence.

Zásadní důraz byl kladen také na personalizovanou léčbu, stratifikaci pacientů podle klinických charakteristik a na mezioborovou spolupráci. Kongres tak opět potvrdil rychlý vývoj oboru a význam translace výsledků základního výzkumu do klinické praxe.

Aktuální směry výzkumu preklinické fáze revmatoidní artritidy a psoriatické artritidy

Klára Prajzlerová

Na kongresu ACR 2025 byly prezentovány práce zaměřené na identifikaci jedinců v riziku rozvoje revmatoidní (RA) a psoriatické artritidy (PsA) a na hledání časných prediktivních biomarkerů.

U jedinců s klinicky suspektní artralgií (CSA) byla hodnocena role cirkulujících CD4+ pomocných T-lymfocytů folikulárních (cTfh) a periferních (cTph) (Miranda-Carus et al., abstrakt 0089). U podskupiny séropozitivních jedinců (RF a/nebo ACPA+) bylo již při vstupním vyšetření zjištěno vyšší zastoupení cTfh a cTph buněk ve srovnání se séronegativními jedinci a se zdravými kontrolami. Séropozitivní jedinci, kteří během sledování progredovali do RA, měli významně vyšší zastoupení cTfh buněk než jedinci bez následné progrese. Hodnota cTfh > 0,66 % predikovala progresi do RA se senzitivitou 72 % a specificitou 85 %. Tyto výsledky podporují roli T‑buněčné pomoci B-lymfocytům v preklinickém stadiu RA a naznačují možnost využití cTfh buněk jako prediktivního markeru rozvoje RA.

Význam plicního mikroprostředí při rozvoji RA dokumentovala studie zaměřená na protilátky anti‑CCP a proteiny asociované s neutrofilními extracelulárními pastmi (NET) ve sputu (Wilson et al., abstrakt 0833). Z 98 anti‑CCP pozitivních jedinců vyvinulo během následujících 5 let RA 19 osob. Tito jedinci měli při vstupním vyšetření vyšší hladiny anti‑CCP‑IgA, anti‑CCP‑IgG a vyšší koncentrace nukleozomů a citrulinovaných nukleozomů ve sputu v porovnání s jedinci, kteří RA nevyvinuli. Tyto nálezy podporují klíčovou roli NETózy v plicích v časných fázích patogeneze RA a ukazují na potenciál sputových biomarkerů pro odhad rizika rozvoje RA.

V oblasti psoriatické artritidy byla pozornost věnována časné detekci rizikových pacientů s psoriázou a artralgiemi. Prospektivní studie využívající ⁶⁸Ga‑FAPI PET/CT zobrazení fibroblastické aktivace (Corte et al., abstrakt 2613) zahrnula 44 pacientů s psoriázou bez klinické artritidy. Pozitivní nález PET/CT byl přítomen u 82 % vyšetřených, nejčastěji v oblasti velkých mechanicky zatěžovaných kloubů a entezí. Během dalšího sledování se u 41 % pacientů rozvinula PsA. Riziko progrese bylo přibližně šestinásobně vyšší u pacientů s pozitivním PET/CT nálezem (HR 6,55), což naznačuje význam fibroblastické aktivace jako časného patogenetického děje a potenciálního zobrazovacího biomarkeru rizika progrese PsA.

Další retrospektivní studie (Parra et al., abstrakt 2323) hodnotila prediktory rozvoje PsA u 109 pacientů s psoriázou odeslaných na revmatologii. PsA byla po 12 měsících diagnostikována u 38 % nemocných. V multivariační analýze byly jako nezávislé prediktory identifikovány mužské pohlaví (OR 3,6) a přítomnost plakové psoriázy (OR 6,0). Naopak pacienti odeslaní z jiných důvodů než pro artralgii či artritidu měli nižší riziko rozvoje PsA. Tyto výsledky potvrzují význam pečlivého screeningu symptomatických pacientů s psoriázou a podporují úzkou spolupráci dermatologů a revmatologů v časné diagnostice PsA.

Neuroimunitní modulace v léčbě revmatoidní artritidy

Daniel Závada

Na kongresu ACR Convergence 2025 byla prezentována kompletní 12měsíční data a podanalýzy studie RESET-RA (NCT04539964), věnované elektrostimulaci levého krčního n. vagus implantabilním přístrojem u pacientů s revmatoidní artritidou (RA) a nedostatečnou odpovědí na ≥ 1 b/tsDMARD.

V rámci RESET-RA bylo 242 pacientů randomizováno k aktivní nebo sham stimulaci po dobu 3 měsíců, poté všichni pokračovali v aktivní stimulaci do 12 měsíců.

Primary outcome studie bylo procento pacientů, kteří dosáhli odpovědi ACR20. ACR20 je kompozitní index zahrnující zlepšení > 20 % v SJC a TJC a zároveň alespoň 3/5 doplňkových (HAQ-DI, patient global, patient pain, physician global, hs-CRP). Po 3 měsících dosáhlo ACR20 u aktivní stimulace 35,2 % vs. 24,2 % u kontrolní skupiny, p = 0,021). Po 6 měsících dosáhlo ACR20 50 % pacientů, po 12 měsících 52,8 % (Tesser et al., abstrakt 2278).

Analýza pacientů s nedostatečnou odpovědí výhradně na anti-TNF (n = 124) prokázala ještě výraznější efekt: ACR20 ve 3. měsíci 42,4 % vs. 18,2 % (p = 0,006), u pacientů s předchozí léčbou právě jedním anti-TNF 48,0 % vs. 21,2 % (p = 0,020) (Valenzuela et al, abstrakt 1675).

Další analýza strukturálního poškození kloubů pomocí MR s podáním gadoliniové kontrastní látky ruky a zápěstí (OMERACT rheumatoid arthritis MRI score [RAMRIS]) prokázala, že v předem definované subpopulaci „erozivního fenotypu“ (s přítomností aktivní synovitidy/osteitidy) byl podíl pacientů s progresí erozí ve 3. měsíci signifikantně nižší v aktivní vs. kontrolní skupině (18,9 % vs. 37,8 %, p = 0,016). V celé populaci byl trend konzistentní, avšak bez statistické signifikance. Po přechodu sham skupiny na aktivní stimulaci se progrese erozí snížila na úroveň srovnatelnou s aktivní stimulací (Peterfy et al., abstrakt 2614).

Výsledky byly v prosinci 2025 publikovány v Nature Medicine (PMID: 41429981), výrobce obdržel v červenci 2025 schválení FDA (P240039) v kategorii medical device. Studie RESET-RA tedy přináší do léčby RA zcela novou terapeutickou modalitu. Obdobné studie nyní probíhají u psoriatické artritidy a Crohnovy choroby.

Revidovaná kritéria axiální spondyloartritidy zvyšují specificitu

Marika Bodnárová

Na loňském kongresu ACR 2025 byla v rámci studie CLASSIC představena revidovaná klasifikační kritéria ASAS/SPARTAN pro axiální spondyloartritidu (axSpA). Impulzem k jejich vzniku byly limity dosud používaných kritérií ASAS z roku 2009, která sice dosahují dobré senzitivity (83 %), avšak jejich specificita (84 %) se ukazuje jako nedostatečná zejména v populaci pacientů s chronickou bolestí zad. V takto široké a heterogenní populaci může nižší specificita vést k nadměrné klasifikaci pacientů jako axSpA, což má významné dopady zejména na výběr pacientů do klinických studií.

Cílem studie CLASSIC proto bylo zvýšit diagnostickou přesnost klasifikace s důrazem na vyšší specificitu při zachování přijatelné senzitivity (≥ 75 %). Do studie bylo zařazeno celkem 1015 pacientů z 61 center ve 27 zemích, všichni s dosud neobjasněnou bolestí zad trvající alespoň 3 měsíce a se začátkem obtíží před 45. rokem věku. Diagnostické hodnocení probíhalo v pěti stupních, přičemž finální posouzení ve fázi Stage 5 zahrnovalo komplexní zhodnocení klinických, laboratorních i zobrazovacích dat, včetně centralizovaného hodnocení MR sakroiliakálních kloubů. Tento víceúrovňový přístup měl za cíl co nejpřesněji stanovit referenční diagnózu v situaci, kdy pro axSpA neexistuje jednoznačný „zlatý standard“.

Pomocí moderních statistických metod, konkrétně penalizované regrese LASSO a multivariabilní logistické regrese, byly identifikovány proměnné, které nejlépe predikují diagnózu axiální spondyloartritidy. Tyto metody umožňují nejen výběr relevantních proměnných, ale také stanovení jejich relativní váhy v rámci modelu. Největší význam měl zobrazovací nález, především MR sakroiliakálních kloubů, zejména při současné přítomnosti aktivních i strukturálních změn, následovaný radiografickou sakroiliitidou. Z klinických znaků byly do finálního modelu zahrnuty zejména pozitivita HLA-B27, zánětlivá bolest zad, idiopatické střevní záněty, akutní přední uveitida, entezitida paty, periferní artritida, psoriáza a zvýšené CRP.

Výsledný model představuje odklon od původní binární struktury kritérií směrem k váženému bodovému systému, který lépe odráží relativní význam jednotlivých znaků. Oproti kritériím ASAS z roku 2009 tak dochází k posunu od jednoduchého splnění jedné ze dvou větví ke komplexnějšímu hodnocení založenému na součtu bodů, kde dominantní roli hraje zobrazovací nález. Tento přístup umožňuje flexibilnější kombinaci jednotlivých znaků a přesnější vymezení pacientů s vysokou pravděpodobností axSpA.

Po konsenzuálním zhodnocení členy ASAS a SPARTAN dosáhla revidovaná kritéria ve validační kohortě senzitivity 79,5 % a specificity 90,4 %, čímž splnila předem stanovené cílové parametry. Zvýšení specificity při zachování přijatelné senzitivity představuje hlavní přínos navrhované revize. Z praktického hlediska to znamená snížení počtu falešně pozitivně klasifikovaných pacientů, což je klíčové zejména v kontextu klinického výzkumu a vývoje nových terapeutických přístupů. Je však třeba zdůraznit, že v době prezentace na ACR 2025 se jednalo o validovaný návrh revidovaných kritérií, který dosud neprošel formálním schvalovacím procesem ASAS.

Nová klasifikační kritéria ASAS/SPARTAN tak zdůrazňují klíčovou roli zobrazovacích metod, především MR sakroiliakálních kloubů, a současně využívají zjednodušený, datově podložený soubor klinických proměnných. V praxi by mohla přispět k lepší standardizaci pacientských kohort a tím i ke zvýšení kvality klinických studií a srovnatelnosti výsledků napříč pracovišti.

Horké trendy v léčbě systémové sklerodermie

Michal Tomčík

Na výročním kongresu ACR 2025 byly prezentovány inovativní terapeutické přístupy u systémové sklerodermie (SSc), které cílí na buněčné imunologické mechanismy tohoto onemocnění. Mezi nejzajímavější sdělení patřila přednáška (č. 0843, klinická studie fáze 1, BMS-986353) hodnotící účinnost a bezpečnost „next-generation“ CD19 CAR-T terapie a poster (č. 0678, série tří případů v rámci specifického léčebného programu) zaměřený na bispecifické protilátky anti-BCMA×CD3 (teclistamab). Koncept využití CAR-T buněk u autoimunitních onemocnění vychází z předpokladu, že selektivní eliminace autoreaktivních B-lymfocytů může vést k obnovení imunologické tolerance. Autologní CD19 CAR-T terapie představuje cílený přístup, při němž jsou T-lymfocyty pacienta geneticky modifikovány k expresi chimérického antigenního receptoru (CAR) rozpoznávajícího CD19 antigen na B-buňkách. Po lymfodepleci a infuzi CAR-T-buněk dochází k jejich expanzi a eliminaci patogenních, autoreaktivních B-buněčných populací.

V prezentovaném abstraktu byla hodnocena bezpečnost (primární cíl) a účinnost (sekundární cíl) modernizované varianty autologní CD19 CAR-T terapie (BMS-986353), která využívá optimalizovaný výrobní proces s cílem zlepšit dostupnost a konzistenci produktu. Rekrutováni byli pacienti se SSc s trváním nemoci do 5 let s buď progredujícícm difuzním kožním postižením (dcSSc, s modifikovaným Rodnanovým kožním skóre (mRSS) ≥ 15), nebo s progredujícím intersticiálním plicním postižením (ILD) na terapii alespoň jedním imunosupresivním preparátem po dobu nejméně 3 měsíců.

Předběžné výsledky dostupné pro prvních 26 pacientů naznačují, že profil nežádoucích účinků je konzistentní s předchozími zkušenostmi z hematologie a prvními publikovanými zkušenostmi u šesti pacientů se SSc z Erlangenu (Auth L et al., Lancet Rheumatol. 2025; 7(2): e83–e93). Syndrom uvolnění cytokinů (CRS, cytokine release syndrome) se vyskytl u 54 % (46 % prvního stupně a 8 % druhého stupně) a syndrom neurotoxicity spojený s léčbou efektorovými imunitními buňkami (ICANS, immune effector cell-associated neurotoxicity syndrome) se vyskytl u 27 % pacientů (15 % prvního stupně, 4 % druhého stupně a 8 % třetího stupně), které však byly pouze přechodné a zvládnutelné podle standardních protokolů (glukokortikoidy, tocilizumab nebo anakinra).

Mezi další nežádoucí účinky patřily cefalea (39 %), nauzea (35 %), cytopenie (35 %), infekce (27 %), únava a zácpa (23 % shodně).

Do 15 dnů od podání CAR-T-buněk byly B-lymfocyty nedetekovatelné v periferní krvi a do dalších 100 dnů došlo k jejich repopulaci, přičemž ve 141. dnu šlo zejména o naivní B-lymfocyty. U všech pacientů s počáteční pozitivitou protilátek ANA a proti RNA polymeráze III (RNA3P) došlo ke snížení jejich titru nebo až k jejich vymizení. U deseti pacientů s progredujícím ILD byl pozorován průměrný absolutní nárůst forsírované vitální kapacity (FVC) o 2,3 % za 3 měsíce a u šesti z nich s dostupným delším sledováním o 6,4 % za 6 měsíců (přičemž klinicky významné zhoršení je stanoveno na 5 % za rok). U deseti pacientů s dcSSc s progredujícím kožním postižením bylo zaznamenáno absolutní snížení mRSS (maximální hodnota je 51) o 7,5 bodu za 3 měsíce a u čtyř z nich s dostupným delším sledováním bylo snížení o 13,5 bodu za 6 měsíců (přičemž klinicky významné zhoršení je stanoveno na čtyři jednotky za rok).

V průběhu sledování (12 měsíců) nebyl zaznamenán výskyt nové aktivity nemoci u žádného z 26 pacientů a pouze u jednoho se investigátor empiricky rozhodl přidat antifibrotikum nintedanib pro nízkou vstupní plicní rezervu; jinak všech zbylých 25 pacientů nevyžadovalo žádnou specifickou léčbu SSc.

Druhým významným sdělením byl poster věnovaný bispecifickým protilátkám zaměřeným proti BCMA (B-cell maturation antigen) a CD3 (membránový proteinový komplex T-lymfocytů, který je součástí T-buněčného receptoru). Tyto molekuly umožňují přímé propojení T-lymfocytů s cílovými plazmatickými buňkami exprimujícími BCMA, což vede k jejich cílené cytotoxické eliminaci. Na rozdíl od CAR-T terapie se jedná o standardní předem připravený produkt bez nutnosti individualizované buněčné výroby, což může významně zjednodušit klinické použití. Tento poster prezentoval šestiměsíční zhodnocení bezpečnosti a účinnosti u tří pacientů s progredující dcSSc (mRSS > 20), s ILD, srdečním postižením a pozitivitou anti-topoizomerázy I (Scl70), kteří neodpověděli dostatečně na tři různé imunosupresivní terapie. Teclistamab s.c. zde byl podán celkem v šesti cyklech (den 1 : 0,06 mg/kg, den 3 : 0,3 mg/kg, den 5 : 1,5 mg/kg, týden 2, 4 a 6 po 1,5 mg/kg) následovaný po 2 týdnech podáním rituximabu (1 g i.v.) za účelem zabránění repopulace autoreaktivních plazmatických buněk. Došlo k poklesu titru Scl70 protilátek o 92 %; pro porovnání –⁠ v již zmíněné publikaci z Erlangenu (Auth L et al., Lancet Rheumatol. 2025; 7(2): e83–e93) nebyl pozorován významný pokles titru Scl70 při CD19 CAR-T terapii. Z nežádoucích účinků se vyskytl CRS 1. a 3. stupně u jednoho pacienta a 2. stupně u zbylých dvou, hypogamaglobulinemie a infekce zvládnutelné standardními protokoly; ICANS se u nikoho nevyskytl. Stran účinnosti došlo za 6 měsíců od podání teclistamabu k průměrnému snížení mRSS o devět bodů, poklesu aktivity nemoci (EUSTAR activity index), stabilizaci FVC, DLCO, poklesu rozsahu fibrózy na HRCT a u dvou pacientů k významnému zvýšení kvality života. Prezentovaná data jsou nyní podpořena recentní publikací rozšířeného souboru (n = 5) s delším sledováním (Düsing C, et al. Nat Med. 2026 Feb 19). Obě prezentované strategie (CD19 CAR-T i bispecifické protilátky anti-BCMAxCD3) reprezentují posun směrem k cílené eliminaci klíčových buněčných populací v patogenezi SSc. Zatímco CAR-T terapie nabízí možnost hlubokého a dlouhodobého resetu imunitního systému, bispecifické protilátky představují praktičtější a potenciálně dostupnější alternativu s podobnou bezpečností i účinností. Další klinické studie budou nezbytné k potvrzení jejich účinnosti, bezpečnosti a optimálního zařazení do léčebných algoritmů SSc.

Inovativní terapie idiopatických zánětlivých myopatií

Jiří Vencovský

Oblast idiopatických zánětlivých myopatií byla tentokrát poněkud ovlivněna probíhajícím shutdownem federální správy USA, který znemožnil účast řady výzkumníků na konferenci. Nejvíce se to dotklo zastoupení NIH, jež tradičně přináší významný podíl inovativních prací a nových výsledků. Pozornost se proto soustředila především na prezentaci několika úspěšných klinických hodnocení.

Na prvním místě bylo představeno klinické hodnocení fáze 3 VALOR s duálním inhibitorem JAK1/TYK2 brepocitinibem v terapii dermatomyozitidy (DM). Po dobu 52 týdnů bylo léčeno 241 dospělých pacientů, což představuje dosud nejrozsáhlejší klinické hodnocení u této diagnózy. Studie splnila primární i sekundární cílové ukazatele. Celkové skóre zlepšení (TIS) dosáhlo hodnoty 46,1 u brepocitinibu v dávce 30 mg oproti 31,2 u placeba (rozdíl 15,3 bodu; p = 0,0006). Signifikantní separace od placeba byla patrná již od 4. týdne léčby a medián času do dosažení TIS40 činil přibližně 8 týdnů. Zlepšení bylo konzistentní jak ve svalových, tak v kožních doménách. Významným přínosem byl rovněž výrazný glukokortikoid-šetřící efekt: ve 48. až 52. týdnu bylo 42 % pacientů léčených dávkou 30 mg zcela bez glukokortikoidů (vs. 23 % u placeba) a 62 % užívalo ≤ 2,5 mg/den (vs. 34 % u placeba). Více než třetina nemocných dosáhla hluboké klinické odpovědi při minimální nebo nulové glukokortikoidní zátěži. Schválení brepocitinibu se předpokládá ještě v letošním roce.

Druhou významnou studií bylo klinické hodnocení fáze 2 ALKIVIA s efgartigimodem u 89 nemocných s DM, antisyntetázovým syndromem (ASyS) a IMNM. Mechanismus účinku efgartigimodu spočívá v jeho vysoké afinitě k neonatálnímu Fc receptoru (FcRn), který je klíčovým regulátorem recyklace IgG a jejich dlouhého biologického poločasu. Za fyziologických podmínek jsou IgG po endocytóze vázány na FcRn v kyselém prostředí endozomu, čímž jsou chráněny před lysozomální degradací a recyklovány zpět do cirkulace. Tento mechanismus se týká jak fyziologických IgG, tak patogenních autoprotilátek. Efgartigimod s IgG o vazbu na FcRn soutěží a díky výrazně vyšší afinitě se na receptor váže preferenčně. Nenavázané IgG nejsou recyklovány a podléhají degradaci, což vede k poklesu sérových hladin IgG, včetně patogenních autoprotilátek. Výsledkem je reverzibilní, dávkově závislé snížení všech podtříd IgG. Efgartigimod je již schválen např. k léčbě myasthenia gravis s protilátkami proti acetylcholinovému receptoru. Studie ALKIVIA probíhala po dobu 24 týdnů. Skupina léčená efgartigimodem dosáhla signifikantně vyššího TIS než placebo (50,5 vs. 35,7; p = 0,0004) a vyššího podílu klinických odpovědí: TIS ≥ 20 u 91,5 % vs. 73,8 %, TIS ≥ 40 u 78,7 % vs. 47,6 % a TIS ≥ 60 u 34,0 % vs. 9,5 %. Zlepšení bylo konzistentní napříč svalovými i mimo-svalovými projevy. Celkový výskyt nežádoucích účinků byl srovnatelný s placebem. Výsledky podporují pokračování probíhající fáze 3.

Pozornost byla věnována také studiím využívajícím CAR-T-buněčnou terapii, zejména studii RESET-Myositis. Dosud byl léčen relativně malý počet pacientů. U tří nemocných s DM byl efekt velmi výrazný, u dvou pacientů s ASyS odpověděl jeden, zatímco druhý reagoval podstatně méně. Poněkud překvapivě nebyla odpověď u nemocných s IMNM tak přesvědčivá, jak bylo dosud pozorováno v předchozích prezentacích CAR-T-terapie. Lepší účinek byl zaznamenán u pacientů s poklesem hladin autoprotilátek, což naznačuje, že jejich perzistence může limitovat dosažitelnou léčebnou odpověď.

Novinky v léčbě obrovskobuněčné arteriitidy

Ladislav Šenolt

Obrovskobuněčná arteriitida (GCA) zůstává nejčastější primární systémovou vaskulitidou vyššího věku. Navzdory zavedení blokády receptoru pro interleukin 6 (IL-6R) přetrvává potřeba další optimalizace léčby, zejména s cílem redukovat kumulativní expozici glukokortikoidům a s ní spojené komplikace. Tři důležitá sdělení z ACR Convergence 2025 přinesla nové poznatky o srovnání methotrexátu (MTX) s tocilizumabem (TCZ), o bezpečnostních dopadech strategie rychlejšího vysazování glukokortikoidů a o roli komplementové osy C5a/C5aR1 v patogenezi GCA.

Studie METOGiA (n = 218) byla multicentrická randomizovaná otevřená studie s non-inferioritním designem porovnávající MTX a TCZ v kombinaci s předem definovaným režimem postupného vysazování glukokortikoidů (Samson M, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 0891). Primární cíl studie v 78. týdnu nebyl splněn –⁠ představoval setrvání bez relapsu nebo bez odchylky od schématu snižování glukokortikoidů (ukončení v 42. týdnu u nově diagnostikované GCA nebo ve 36. týdnu u relabující GCA). Nebylo tak prokázáno, že léčba MTX není klinicky významně méně účinná než TCZ. Navíc byl TCZ v 52. týdnu významně v prevenci relapsu. Bezpečnostní analýza dokonce upozornila na vyšší výskyt závažných infekcí při léčbě MTX, včetně pěti případů pneumocystové pneumonie (žádný ve skupině s TCZ), což je klinicky relevantní zejména u starších pacientů s lymfopenií.

Post-hoc analýza studie SELECT-GCA hodnotila výskyt závažných infekcí při léčbě upadacitinibem (UPA) v kombinaci s 26týdenním vysazováním glukokortikoidů oproti placebu s 52týdenním vysazováním (Buttgereit F, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract number 0895). Incidence závažných infekcí byla numericky nižší u obou dávek UPA (7,9/100 paciento-roků) než u placeba (12,7/100 paciento-roků). Po ukončení kortikoterapie byl výskyt závažných infekcí ve skupině UPA významně nižší, což podporuje hypotézu, že expozice glukokortikoidům představuje klíčový moment infekční morbidity u GCA. Výskyt herpes zoster byl vyšší při léčbě UPA, bez zjevné závislosti na vysazení glukokortikoidů.

Translační studie (Corbera-bellalta M, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 0896) prokázala zvýšenou aktivaci komplementových drah v temporálních arteriích pacientů s GCA, přítomnost C5a v supernatantech kultivovaných arterií a zvýšenou expresi receptoru C5aR1 v zánětlivých a endoteliálních buňkách. Identifikované AP-1 regulované geny (např. TNF, TLR2, PTGER3) nebyly modulovány blokádou IL-6, což svědčí pro existenci IL-6 nezávislé zánětlivé osy. Blokování C5a tak může představovat potenciální terapeutický cíl u GCA.

Data prezentovaná na ACR 2025 potvrzují lepší účinnost TCZ oproti MTX v prevenci relapsu GCA a zdůrazňují zásadní význam redukce kortikoterapie pro minimalizaci infekčního rizika. Současně translační poznatky o roli komplementu rozšiřují patogenetické paradigma GCA a podporují další výzkum komplement-cílené terapie.

Nové poznatky v léčbě eozinofilní granulomatózy s polyangiitidou

Ladislav Šenolt

Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou (EGPA) je vzácná systémová vaskulitida charakterizovaná eozinofilií, astmatem a variabilním orgánovým postižením. Anti-IL-5/IL-5R (anti-IL-5/R) terapie představuje zásadní terapeutický pokrok, nicméně otázky stran relapsů, vlivu ANCA fenotypu a optimální sekvenční či kombinované léčby zůstávají nejasné.

Biologická léčba anti-IL-5/R vede k významnému ústupu respiračních i dalších projevů EGPA při současné redukci kortikoterapie a stabilizaci orgánového poškození (Merkel P, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 1608). Subanalýza studie MANDARA ukázala relaps u 23–32 % pacientů na anti-IL-5/R terapii během dvouletého sledování (Merkel P, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 1769); přibližně 81 % relapsů bylo spojeno s astmatem a/nebo sinonazálním postižením, zatímco systémové vaskulitické relapsy byly méně časté (10 %). Odpověď na terapii nebyla významně ovlivněna přítomností ANCA (Terrier B, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 1594). Retrospektivní evropská studie hodnotící přechod z mepolizumabu na benralizumab (n = 59) prokázala dosažení kompletní odpovědi u přibližně třetiny pacientů a možnost vysazení glukokortikoidů u 59 % (Cottu A, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 1592). Prediktory nedostatečné odpovědi zahrnovaly předchozí refrakterní průběh k mepolizumabu a ORL postižení. Analýza kombinované biologické léčby (anti-IL-5/R + dupilumab) ukázala zlepšení kontroly respiračních symptomů bez zásadního nového bezpečnostního signálu (Guerini M, et al. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9): Abstract 1605).
Sdělení z ACR 2025 potvrzují klíčovou roli blokády IL-5/R v léčbě EGPA a ukazují, že relapsy jsou převážně respiračního charakteru. Účinnost terapie je navíc nezávislá na ANCA fenotypu. Sekvenční změna biologika nebo kombinovaná biologická blokáda (na úrovni IL-5 a IL-4/IL-13) mohou představovat terapeutickou možnost u refrakterních pacientů, zejména při postižení ORL oblasti, avšak vyžadují potvrzení na úrovni prospektivní studie.

Personalizovaná terapie dny: nové poznatky

Blanka Stibůrková

Alopurinol je základním lékem v terapii hyperurikémie a dny, avšak ve vzácných případech může vyvolat život ohrožující závažné kožní nežádoucí reakce (SCAR), mezi které patří Stevensův–Johnsonův syndrom (SJS), toxická epidermální nekrolýza (TEN) a syndrom lékové hypersenzitivity (DRESS). Celková incidence SCAR při léčbě alopurinolem se v evropských populacích odhaduje přibližně na 0,1–0,4 % léčených pacientů, přičemž mortalita u SJS/TEN může dosahovat 10–30 %. Alopurinol patří mezi nejčastější lékové příčiny SJS/TEN v Evropě a podílí se přibližně na 15–25 % těchto případů.

Alela HLA-B58 : 01 je silně asociována se vznikem SCAR vyvolaných alopurinolem. U nosičů této alely je riziko vzniku SCAR při expozici alopurinolu dramaticky zvýšeno. V různých populacích se relaticní riziko pohybuje přibližně mezi 50 a 100 ve srovnání s pacienty bez alely HLA-B58 : 01. Absolutní riziko SCAR u jedinců s HLA-B58 : 01 se odhaduje přibližně na 1–5 % vs. řádovým setinám procent při nepřítomnosti rizikové alely. Tato výrazná asociace je podkladem pro preventivní genetické testování před zahájením léčby.

ACR doporučení z roku 2020 vycházející z publikovaných údajů o prevalenci nosičství a z analýz nákladové efektivity podmíněně doporučuje testování HLA-B58 : 01 před zahájením léčby alopurinolem u pacientů vybraných etnických skupin asijského a afroamerického původu (FitzGerald JD, et al. American College of Rheumatology Guideline for the Management of Gout. Arthritis Care Res (Hoboken) 2020; 72(6): 744–760). Rozsáhlá studie autorů z Mayo Clinic a Columbia University presentovaná na ACR Convergence 2025 (Xu Q, et al. Estimated Carrier Prevalence of HLA-B*58 : 01 Across Diverse Populations in the US and Globally. Arthritis Rheumatol. 2025; 77(Suppl 9) analyzovala prevalenci HLA-B58 : 01 v různých populacích metodou deskriptivní analýzy využívající dva zdroje dat: National Marrow Donor Program –⁠ rozsáhlý americký registr dárců hematopoetických buněk zahrnující přibližně 2,9 milionu osob, a 1000 Genomes Project –⁠ mezinárodní projekt zahrnující 2693 jedinců s veřejně dostupnou čtyřmístnou HLA typizací. Frekvence alel byly odhadnuty pomocí modifikovaného algoritmu ze smíšeně rozlišovací HLA typizace, prevalence nosičství byla vypočtena za předpokladu Hardyho–Weinbergovy rovnováhy. Odhadovaná prevalence byla porovnávána s hranicí 1,6 %, která byla stanovena jako práh nákladově efektivního testování.

Studie potvrdila významnou populační specificitu HLA-B*58 : 01 mezi jednotlivými rasovými a etnickými skupinami. Většina asijských populací, Afroameričané i některé další skupiny práh nákladové efektivity testování významně překračují (až 17 % prevalence), zatímco populace evropského původu se pohybují kolem 1,4–1,5 %, tedy jen poměrně mírně pod stanovenou hranicí. Tyto výsledky naznačují, že by bylo možné zvážit širší indikaci testování HLA-B58 : 01 před zahájením léčby alopurinolem, než jakou doporučují současná doporučení ACR z roku 2020.

Česká populace je geneticky nejbližší skupinám evropského původu, u nichž byla prevalence nosičství přibližně 1,4 %. To znamená, že plošné testování všech pacientů před zahájením léčby alopurinolem by v českých podmínkách pravděpodobně nebylo nákladově efektivní, vzhledem k nízké prevalenci alely i nízké absolutní incidenci SCAR v naší populaci. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že pokud je pacient nosičem HLA-B*58 : 01, jeho riziko vzniku SCAR při podání alopurinolu je až stonásobně vyšší a může dosahovat jednotek procent. Proto je vhodné cílené testování u pacientů s neevropským původem (např. asijským, africkým či blízkovýchodním) a individuální zvážení u osob s dalšími rizikovými faktory (např. renální insuficience, vyšší počáteční dávka alopurinolu).

Celkově recentní detailní data podporují v českém prostředí spíše cílený než plošný přístup k testování HLA-B*58 : 01, s důrazem na etnický původ a individuální rizikový profil pacienta, při vědomí závažnosti a potenciálně fatálního průběhu SCAR.