Nové poznatky a kontroverzní otázky při léčbě hyperaktivního močového měchýře (OAB)


Autoři: L. M. Rickey;  T. C. Chai
Působiště autorů: University of Maryland School of Medicine ;  Department of Surgery Division of Urology ;  Baltimore, MD USA
Vyšlo v časopise: Urol List 2010; 8(3): 77-81

DEFINICE

Hyperaktivní močový měchýř (OAB) je označení pro syndrom, který se vyznačuje symptomy dolních cest močových (LUTS), jako jsou močová urgence, frekvence, nykturie a močová inkontinence. Mezinárodní společnost pro inkontinenci (ICS) definuje OAB jako „močovou urgenci (s urgentní inkontinencí, nebo bez ní), obvykle se vyskytující ve spojitosti s frekvencí a nykturií bez známek infekce nebo jiné etiologie“ [1]. Urgence je definována jako náhlé nutkání močit, které je obtížné vydržet. Frekvencí rozumíme velký počet epizod močení a nykturie označuje potřebu močit jednou nebo vícekrát během noci [1]. Dalším stavem vyskytujícím se ve spojitosti s OAB, který je odhalen při urodynamickém vyšetření, je hyperaktivita detruzoru. ICS tento stav definuje jako „urodynamický nález vyznačující se samovolnými (spontánními či vyvolanými) kontrakcemi detruzoru během plnicí fáze“ [1]. V tomto přehledovém článku se nebu­deme věnovat OAB neurogenní povahy, kdy výskyt LUTS souvisí se známými neurologickými poruchami, jako jsou cévní moz­ková příhoda, poranění míchy, Parkin­sonova choroba, roztroušená skleróza apod.

MIKČNÍ REFLEX A MOŽNÉ PŘÍČINY OAB

Močový měchýř zastává dvě funkce – funkci plnicí a funkci vyprazdňovací (mikční). Během plnicí fáze musí být močový měchýř v klidovém stavu (bez kontrakcí) a místo výtoku z močového mě­chýře (močová trubice) musí být aktivně kontrahováno, aby byla zajištěna kontinence. Plnicí funkce je regulována sympatickým a somatickým nervovým záso­bením. Nervový signál vedený sympatic­kým nervovým zásobením (na úrovni T10-L2) podporuje plnění močového mě­chýře prostřednictvím inhibice pánevního parasympatického nervového zásobení (úroveň S3 funguje jako motorická nebo eferentní dráha vyvolávající kontrakce močového měchýře). Nervový signál ve­dený somatickým (pudendálním) nervem během plnicí fáze vyvolává kontrakce rhabdosfinkteru. Tento popis plnicí a vy­prazdňovací fáze na úrovni periferního nervového systému je však velmi zjedno­dušený, neboť je do celého procesu aktivně zapojen i centrální nervový systém (CNS). Aferentní signál je veden z močo­vého měchýře do centrálního nervového systému prostřednictvím A-δ senzorických vláken. Předpokládá se, že šedá hmota mozková kolem duktu ve středním mozku přijímá informaci o plnění močového měchýře a pravděpodobně aktivuje (nebo disinhibuje) mikční centrum v pontu (PMC). Během mikční fáze PMC inhibuje sympatický a somatický signál a stimuluje parasympatické nervstvo (pánevní nerv), které vychází z S2-S4. Doposud není jasné, zda aferentní signál z močového měchýře vychází přímo z urotelu, suburo­telu nebo svaloviny detruzoru. Je pravdě­podobné, že pocit naplnění močového měchýře a nutkání močit pochází z více než jednoho zdroje a v případě přítom­nosti patologického stavu je upregulováno několik receptorů současně, což má za následek vznik celé řady různých klinic­kých symptomů, které jsou pozorovány u pacientů s OAB. Reflexy podílející se na plnicí i vyprazdňovací fázi jsou navíc pod volní kontrolou mozkové kůry, díky čemuž umožňují integraci nervových okruhů močového měchýře a vědomou a komplexní aktivitu, na rozdíl od jednodušší nervové kontroly v ostatních viscerálních orgánech, jako jsou například srdce, ledviny nebo střeva. V nedávné době byl publikován vynikající přehled nejnovějších poznatků ve farmakologické léčbě onemocnění močového měchýře a souvislosti s LUTS [2].

Příčina OAB nebyla doposud odhalena, ale s největší pravděpodobností se na vzniku tohoto onemocnění podílí celá řada faktorů. Vzhledem k tomu, že je močový měchýř pod kontrolou nervového systému, lze předpokládat, že se na OAB mohou podílet (vedle tradičních teorií popisujících patofyziologie v močovém měchýři) rovněž patofyziologie centrálního a periferního nervového systému.

Jednou z možností klasifikace mož­ných příčin OAB je na základě přítomnosti patofyziologie v různých anatomických strukturách počínaje mozkem (kůra moz­ková), přes Varolův most, dolů k míše a perifernímu nervovému systému do mo­čo­vého měchýře a výtoku z něj (nebo sva­loviny pánevního dna). Jak již bylo uve­deno, močový měchýř není plně auto­nomní, plnicí i vyprazdňovací fáze podléhá volní kontrole mozkové kůry, což je proces, který si osvojujeme během prvních let života při nácviku užívání toalety. Během plnicí fáze je eferentní aktivita úplně utlumena díky pasivním fyzickým elastickým vlastnostem močového měchýře a/nebo aktivní inhibici eferentních signálů. V určitém stadiu plnicí fáze však jsou v mozkové kůře zpracovávány dostatečné aferentní signály, jež pod volní kontrolou aktivují eferentní signály do močového měchýře, což vyvolává a následně usnad­ňuje močení (kontrakci močového mě­chýře se simultánní relaxací výtoku z něj). Vědci pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) prokázali u subjektů s OAB abnormální struktury v mozku při absenci jiných identifikovatelných neurologických lézí. Při srovnávání kontrolních subjektů, pacientů s OAB bez hyperaktivního detruzoru a pacientů s OAB s hyperaktivním detruzorem, odhalili vědci určité vzorce senzorické aktivace v mozku, která umož­ňuje tyto tři skupiny od sebe navzájem odlišit. Toto zjištění nasvědčuje tomu, že se na vzniku LUTS významně podílejí vyšší centra centrálního nervového systému [3].

V nedávné době byla detailně sledo­vána úloha jednotlivých segmentů močo­vého měchýře (uroteliální, suburoteliální, nervový a hladká svalovina) při vzniku LUTS [2]. Identifikace faktorů podílejících se na vzniku OAB patologie (u lidských subjektů s OAB) by nám pomohla nalézt cíle pro nové formy léčby OAB. Koncept OAB u mužů představuje poměrně nový fenomén. V minulosti byl OAB běžně spojován s ženskou populací a výskyt LUTS u mužů byl spíše připisován benigní prostatické hyperplazii/zvětšení (BPH). Exis­tuje však stále větší množství důkazů o tom, že vnitřní patofyziologie v močovém měchýři může vést ke vzniku LUTS/OAB a že výskyt LUTS u mužské populace ne­musí být nutně vyvolán obstrukcí výtoku z močového měchýře v důsledku BPH.

LÉČBA OAB

Perorální medikamentózní léčba

Stálici na poli medikamentózní léčby představuje perorální aplikace antimuskarinik. Prototypickou generickou sloučeninou je oxybutynin. Vzhledem k vedlejším účin­kům spojeným s aplikací oxybutyninu se farmaceutické společnosti snaží objevit, vyvinout a implementovat nová antimus­karinika spojená s menším výskytem vedlejších účinků, a zvýšit tak snášenlivost léků, což by vedlo ke zlepšení kompliance. V USA byla na trh uvedena řada patentovaných preparátů, jako jsou tolterodin, feso­terodin, darifenacin, sorifenacin a tros­pium. Dále byly patentovány speciální mechanizmy pro aplikaci oxybutyninu, které umožňují obejít perorální aplikaci (například transdermální náplasti a kožní gely). V nedávné době byla publikována metaanalýza údajů z klinických studií testujících účinnost antimuskarinik [4], která prokázala, že tato léčba je účinná a zlepšuje kvalitu života pacienta. Dvěma nejčastěji se vyskytujícími vedlejšími účinky byla suchost v ústech a pruritus. Autoři této studie dospěli k závěru, že léčba pomocí antimuskarinik je bezpečná, účinná a pacienty dobře snášena. Při volbě vhodného preparátu je však nutné dobře zvážit profil vedlejších účinků u každého z léků.

Doposud nemáme k dispozici žádné údaje, které by umožnily predikovat, která subpopulace pacientů s OAB bude reago­vat na aplikaci antimuskarinik. Studie vy­užívající sekundární analýzu registrované studie firmy Pfizer testující preparát tolterodin prokázala, že tento preparát je stejně účinný při léčbě těžkých i méně závažných symptomů OAB [5]. V nedávné době bylo provedeno několik zaslepených, randomizovaných studií srovnávajících jednotlivé typy antimuskarinik. Jedna ze studií (STAR) prokázala, že solifenacin je účinnější než tolterodin [6], ačkoli zde bylo několik rozporuplných otázek týkajících se analýzy údajů a prezentace (nižší účinnost tolterodinu ve studii STAR, než prokázaly dřívější studie testující účinnost tohoto preparátu, a skutečnost, že studie STAR byla navržena jako studie prokazující noninferiorní efekt spíše než superiorní) [7]. Otázkou zůstává, zda se najde sponzor mimo farmaceutický průmysl, jenž bude ochoten podpořit provedení dvojitě za­sle­pené studie o dostatečné síle, srovnávající účinek různých antimuskarinik. Vzhledem k velkému množství modalit pro léčbu OAB (kterým se budeme věnovat v další části tohoto článku) je nutné teprve prokázat účinnost perorální aplikace antimus­ka­ri­nik v kontextu s ostatními strategiemi.

Mezi další perorálně aplikované pre­paráty patří tricyklická antidepresiva (imi­pra­min, amitriptylin), hyoscyamin, inhibi­tory fosfodiesterázy typu 5 (sildenafil, tadalafil, vardenafil) a alfa-blokátory (terazosin, tamsulosin, alfuzosin). V případě těchto preparátů však nemáme k dispozici důkazy první úrovně, které by opravňovaly jejich užití v běžné klinické praxi.

Toxin botulin

Toxin botulin A (BoNT A), produkt bakterie Clostridium botulinum, je vysoce potentní neurotoxin. Aplikaci BoNT A do detruzoru poprvé popsali Schurch et al [8] u pa­cientů s neurogenní poruchou v roce 2000. Od této doby je tato modalita považována za bezpečnou a účinnou možnost léčby pacientů se symptomy nonneurogenního OAB. BoNT A inhibuje uvol­ňování acetylcholinu z presynaptických nervových zakončení v neuromuskulární junkci, což způsobuje paralýzu cílové sva­lo­viny. Za hlavní mechanizmus účinku léčby symptomů v dolních cestách močo­vých bylo považováno zmírnění hyperakti­vity detruzoru, a tedy zlepšení močové inkontinence. Máme však k dispozici čím dále více údajů, které nasvědčují tomu, že BoNT-A může ovlivňovat i některé další receptory a neurotransmitery eferentních i aferentních drah, což by bylo důkazem toho, že aplikace BoNT-A může ovlivňovat jak senzorické, tak neuromuskulární dráhy.

U 72–86 % pacientů s neurogenní poruchou vede aplikace Botoxu® do detruzoru ke zlepšení kontinence, které přetrvá po dobu 6–9 měsíců (75–85% míra kontinence) [9,10]. Opakovaná aplikace dávky se jeví jako účinná a bezpečná. Při opakovaném podání nebyl zaznamenán výrazný pokles účinku [11]. Při léčbě neurogenní poruchy se běžně užívá dávka 300 U, vý­skyt přechodného celkového oslabení je velmi ojedinělý [12,13]. Je nutné zdůraz­nit, že dvě formy BoNT-A Botox® a Dysport® mají rozdílnou intenzitu účinku a mohou se lišit i mírou výskytu vedlejších účinků.

Injikace BoNT-A do detruzoru se pro­vádí za pomoci rigidního nebo flexibilního cystoskopu. Výkon lze provádět ambu­lantně po intrauretrální aplikaci gelu s lidokainem. Většina prvních studií popi­suje aplikaci dávky do 30 různých míst, s aplikací 10 U BoNT-A v 1 ml fyziologic­kého roztoku (jak popisují Schurch et al [14]). Karsenty et al ve své prospektivní randomizované studii zahrnující 24 pa­cientů s NDO nepozorovali mezi aplikací 300 U Botoxu® na 30 různých místech a 300 U Botoxu® na 10 místech (30U/ml/ /injekce) žádný rozdíl s ohledem na počet epizod inkontinence ani QOL [15].

U pacientů s idiopatickým OAB (s hyperaktivitou detruzoru nebo bez ní), u nichž selhaly běžné formy léčby jako aplikace anticholinergik a posilování pánevního dna, je léčba velmi obtížná. Jednu z nadějných možností léčby pro tuto populaci pacientů představuje právě BoNT-A. Optimální dávku pro léčbu této populace pacientů je nutné teprve stanovit, v literatuře se obvykle uvádí aplikace 100–200 U Botoxu®. Míra kontinence, která přetrvá po dobu 6–9 měsíců, se obvykle pohybuje v rozmezí 50–80 %. Míra selfkatetrizace se pohybuje mezi 19–37 % při aplikaci 200 U Botoxu®a 0–10 % při aplikaci 100–150 U Botoxu®. Jedna ze studií uvádí po aplikaci BoNT-A zlepšení frekvence o přibližně 50 % (15→7–9), snížení epizod nykturie z pěti na dvě a vymizení symptomů urgenceu 75 % pacientů. Jiná studie uvádí 70% pokles epizod inkontinence [16,17]. V nejnovější randomizované placebem kontrolované studii byl u 72 % žen léče­ných pomocí Botoxu® (200 U) zazname­nán 75% pokles epizod inkontinence [18]. U pacientů, u nichž byla zaznamenána klinická odpověď, přetrval tento efekt po střední dobu 373 dní. U pacientů podstupujících léčbu BoNT-A však byl zaznamenán častější výskyt PVR a infekce močových cest. Pacienty je tedy nutné před zahájením léčby upozornit na možný výskyt vedlejších účinků.

Neuromodulace

Tato terapie spočívá v elektrické stimulaci nervu (obvykle periferního) vyvolávající změnu ve funkci orgánu (močového mě­chýře). Předpokládá se, že zmírnění symptomů OAB při neuromodulaci je způsobeno tím, že aktivace aferentních signálů při elektrické stimulaci způsobuje centrální inhibici eferentních signálů do močového měchýře. Aferentní stimulace může vyvolávat rovněž aferentní zpraco­vání ve vyšších centrech kůry mozkové, a tak ovlivňovat percepci vjemů v mo­čovém měchýři [19,20].

Nejběžnější formu neuromodulace při léčbě OAB představuje stimulace třetího sakrálního kořene pomocí implantátu, jenž se zavádí v S3 otvoru křížové kosti. Řada studií prokázala, že tato metoda vede ke zmírnění močové frekvence a nutkavé inkontinence [21–23]. V rando­mizované kontrolované studii (RCT) zahr­nující 76 pacientů dosáhlo 47 % pacientů úplné kontinence a u dalších 29 % pa­cientů došlo k > 50% zlepšení. Tento efekt přetrval i po šesti letech sledování [21].

Při léčbě nutkavé inkontinence je rovněž účinná transvaginální elektrická stimulace. Vzhledem k tomu, že se jedná o neinvazivní metodu (při níž se do vaginy zavádí sonda), není spojena s morbiditou vyskytující se u ostatních výkonů prová­děných v rámci sakrální neuromodulace. U 50 % pacientek bylo po osmi týdnech léčby zaznamenáno vymizení DO [24]. 72 % pacientek pozorovalo alespoň 50% zmírnění nutkavé inkontinence a u 22–38 % pacientek došlo k vymizení UUI [25,26]. Doposud nebyl popsán efekt transvagi­nální stimulace na močovou urgenci, frekvenci a nykturii.

Posteriorní tibiální neurostimulace (PTNS) spočívá ve stimulaci posteriorního tibiálního nervu prostřednictvím 34-G jehly. PTNS představuje rovněž neinvazivní ambulantní přístup pro léčbu symptomů OAB. Kontrolovaná studie (bez placebo skupiny) prokázala, že tato léčba přináší benefit i u pacientů s hyperaktivním mo­čovým měchýřem [27]. Jiná studie uvádí benefit u 60 % pacientů, u nichž došlo ke zmírnění frekvence během dne o prů­měrně 4,8 epizod močení, poklesu epizod nykturie o 1,4 epizod a snížení počtu epizod úniku moči (během 24 hodin) o 6,2 [28]. Další studie zahrnující 53 pacientů uvádí celkem 25% pokles počtu epizod frekvence, 21% pokles počtu epizod nykturie a 33% pokles počtu epizod úniku moči [27]. Randomizovaná studie srovnávající PTNS s perorální aplikací tolterodinu prokázala lepší účinek PTNS [29], ani jedna z těchto léčebných modalit však nebyla testována v kontrolní skupině pacientů oproti placebu. Vzhledem k tomu, že studie testující účinnost PTNS uvádějí výsledky po aktivní léčbě, je možné, že tento přístup vyžaduje udržovací terapii [30].

Při léčbě OAB lze rovněž užít trans­kutánní elektrickou stimulaci nervu (TENS). Více než polovina pacientů podstupující tuto terapii zaznamenala zmír­nění frekvence močení během dne, urgence a nykturie [31] a přibližně u 70 % subjektů s UUI došlo k > 50% snížení počtu epizod úniku moči [32]. Při léčbě OAB lze využít, ačkoli se nejedná o běžný neuromo­dulační přístup, i akupunkturu. Účinnost této modality je nutné detailněji pro­zkoumat, nejnovější studie však uvádějí významné zlepšení objektivních i subjektivních kritérií u pacientů podstupujících akupunkturu [33]. Je pravděpodobné, že pro udržení úlevy symptomů je nutná intermitentní udržovací léčba.

Posilování svaloviny pánevního dna

Posilování svaloviny pánevního dna (PFM) představuje účinnou metodu ke zmírnění symptomů OAB. Tato léčebná modalita, kdy pacient záměrně kontrahuje PFM, může vést k vyléčení nebo alespoň zmírnění UUI u 30–50 % pacientů [34]. Pacientky, jež absolvovaly 12týdenní do­mácí posilovací program, zaznamenaly pokles počtu epizod nutkavé inkontinence z 2,8 na 0,5 (p = 0,0051) [35]. Rando­mi­zovaná kontrolovaná studie srovnávající PFM s aplikací oxybutyninu a placeba pro­kázala po osmi týdnech posilování PFM 81% zmírnění UUI, zatímco u pacientů užívajících oxybutynin bylo zaznamenáno pouze 69% zlepšení [36]. Posilování PFM v kombinaci s biofeedbackem a transvaginální elektrickou stimulací vede ke zvětšení intervalu mezi epizodami močení průměrně z 1,8 na 3,0 hodiny (p < 0,001) a snížení počtu epizod nykturie z 2,2 na 1,2 (p < 0,001). Tento efekt zůstal zachován i po třech měsících po ukončení léčby [37]. Nejnovější RCT srovnávající úči­nek aplikace oxybutyninu, vaginální elek­trostimulace a posilování PFM u 64 žen uvádí u všech tří modalit srovnatelné zlepšení urgence (vymizení symptomů u 52–67 % pacientek), snížení počtu epizod nutkavé inkontinence, nykturie i počtu užitých vložek. Studie uvádí vysokou míru spokojenosti pacientek s léčbou (77 %u pacientek užívajících oxybutynin a 76 % u pacientek po PFM) [38]. Přesný mechanizmus účinku posilování PFM při léčbě symptomů OAB nebyl doposud pro­zkoumán, ale předpokládá se, že může spočívat v inhibici aktivity detruzoru bě­hem PFM kontrakce. U zdravých dobrovolníků bez jakýchkoli močových symptomů způsobila desetisekundová kontrakce při naplnění močového měchýře až do nut­kání močit pokles průměrného tlaku detruzoru z 30,6 na 11,6 cm vodního sloupce (p < 0,01) a naopak zvýšení tlaku v mo­čové trubici z 18,7 na 139,8 (p < 0,001). U pacientů s refrakterním OAB a hyperaktivním detruzorem způsobila kontrakce PFM při naplnění močového měchýře až do mimovolní kontrakce detruzoru pokles tlaku detruzoru z 28,2 na 10,6 cm vodního sloupce (p < 0,01) bez známek úniku moči [39].

Existují důkazy o tom, že zvýšený tonus svaloviny pánevního dna může souviset s močovou urgencí a frekvencí. Léčba spo­čívající v masáži myofasciálních spouš­těcích bodů vedla ke zmírnění urgence (na základě Likertovy vizuální analogové škály) u 21 žen (4,6→3,0; p = 0,001) [40]. Z celkem 42 pacientek trpících syndro­mem urgence-frekvence zaznamenalo 31 % mírné zlepšení, 31 % významné zlep­šení a 21 % úplné vymizení symptomů.

VÝHLED DO BUDOUCNA

Vzhledem k tomu, že se jedná o syndrom, není možné stanovit žádnou definitivní diagnózu OAB na základě objektivních vyšetření. Řada vědců se však pokouší identifikovat konkrétní močové markery, které by usnadnily diagnostiku (a případně i léčbu OAB), jako jsou například močové markery nervového růstového faktoru a nejrůznějších cytokinů [42–46]. Různé studie prokázaly, že při v současné době dostupných terapiích dochází ke změně močových markerů, které tedy mohou představovat cíl pro budoucí terapie. Zásadním přelomem by byla možnost objektivně charakterizovat nejrůznější manifestace symptomů syndromu OAB. V nedávné době byly hodnoceny potenciální farmakologické cíle (mimo muskarinní receptory) – β3-adrenergní receptory, puri­nergní receptory a TRP receptory [47].

Nové poznatky v oblasti genetiky (jak v oborech molekulární biologie, tak počítačové techniky) umožnily screeningové vyšetření genomu s cílem detekovat gene­tické predispozice pro OAB v rodinné anamnéze. Vědci odhalili s pomocí těchto genetických technik v rodinách s vysokou prevalencí prolapsu pánevních orgánů (POP) důkaz prokazující souvislost mezi POP a chromozomem 9q [48]. Pomocí této genetické metodologie by bylo možné u pacientů s OAB, zejména u jedinců s velkým počtem symptomů a rodinnou anam­nézou OAB, stanovit, zda skutečně existuje genetická predispozice.

V současné době jsou testovány nej­růz­nější mechanizmy pro intravezikální aplikaci léčiv. Jednou ze zkoumaných technik je užití lipozomů [49]. Nejnovější studie testující intravezikální aplikaci chemote­rapeutik do močového měchýře při léčbě karcinomu močového měchýře využívá na­no­částice a elektromotivní technologie [50].

Další vývoj léčby OAB bude probíhat hned na několika liniích. Lepší porozumění patofyziologickým mechanizmům, vyvinutí lepších diagnostických algoritmů, volba vhodnějších molekulárních cílů a lepší technologie pro aplikaci léčiv. Další oblast výzkumu zahrnuje preventivní opatření, která mohou oddálit nebo předcházet vzniku symptomů OAB.

Leslie M. Rickey, MD
Assistant Professor
Division of Urology
Toby C. Chai, MD
John D. Young, Jr. Professor
Division of Urology
University of Maryland
School of Medicine
Department of Surgery
Division of Urology
Baltimore, MD USA


Zdroje

1. Abrams P, Cardozo L, Fall M et al. The standardisation of terminology of lower urinary tract function: report from the Standardisation Sub-committee of the International Continence Society. Neurourol Urodyn 2002; 21(2): 167–178.

2. Roosen A, Chapple CR, Dmochowski RR et al. A Refocus on the Bladder as the Originator of Storage Lower Urinary Tract Symptoms: A Systematic Review of the Latest Literature. Eur Urol 2009; Aug 4.

3. Griffiths D. Imaging bladder sensations. Neurourol Urodyn 2007; 26(6 Suppl): 899–903.

4. Chapple CR, Khullar V, Gabriel Z et al. The effects of antimuscarinic treatments in overactive bladder: an update of a systematic review and meta-analysis. Eur Urol 2008; 54(3): 543–562.

5. Landis JR, Kaplan S, Swift S et al. Efficacy of antimuscarinic therapy for overactive bladder with varying degrees of incontinence severity. J Urol 2004; 171(2 Pt 1): 752–756.

6. Chapple CR, Martinez-Garcia R, Selvaggi L et al. A comparison of the efficacy and tolerability of solifenacin succinate and extended release tolterodine at treating overactive bladder syndrome: results of the STAR trial. Eur Urol 2005; 48(3): 464–470.

7. Jonas U, Rackley RR. Re: Chapple CR, Martinez-Garcia R, Selvaggi L, Toozs-Hobson P, Warnack W, Drogendijk T, Wright DM, Bolodeoku J. A comparison of the efficacy and tolerability of solifenacin succinate and extended release tolterodine at treating overactive bladder syndrome: results of the STAR trial. Eur Urol 2005; 48: 464–470. Eur Urol 2006; 49(1): 187–188; author reply 188–190.

8. Schurch B, Schmid DM, Stohrer M. Treatment of neurogenic incontinence with botulinum toxin A. N Engl J Med 2000; 342(9): 665.

9. Reitz A, Stohrer M, Kramer G et al. European experience of 200 cases treated with botulinum-A toxin injections into the detrusor muscle for urinary incontinence due to neurogenic detrusor overactivity. Eur Urol 2004; 45(4): 510–515.

10. Schurch B, de Seze M, Denys P et al. Botulinum toxin type a is a safe and effective treatment for neurogenic urinary incontinence: results of a single treatment, randomized, placebo controlled 6-month study. J Urol 2005; 174(1): 196–200.

11. Grosse J, Kramer G, Stohrer M. Success of repeat detrusor injections of botulinum a toxin in patients with severe neurogenic detrusor overactivity and incontinence. Eur Urol 2005; 47(5): 653–659.

12. Wyndaele JJ, Van Dromme SA. Muscular weakness as side effect of botulinum toxin injection for neurogenic detrusor overactivity. Spinal Cord 2002; 40(11): 599–600.

13. Giannantoni A, Di Stasi SM, Stephen RL et al. Intravesical resiniferatoxin versus botulinum-A toxin injections for neurogenic detrusor overactivity: a prospective randomized study. J Urol 2004; 172(1): 240–243.

14. Schurch B, Stohrer M, Kramer G et al. Botulinum-A toxin for treating detrusor hyperreflexia in spinal cord injured patients: a new alternative to anticholinergic drugs? Preliminary results. J Urol 2000; 164(3 Pt 1): 692–697.

15. Karsenty G, Boy S, Reitz A. Botulinum toxin-A (BTA) in the treatment of neurogenic detrusor overactivity incontinence (NDOI) - A prospective randomized trial to compare 30 vs. 10 injection sites. Presented at: 35th Annual Meeting of the International Continence Society, 2005, Montral, Canada.

16. Schmid DM, Sauermann P, Werner M et al. Expe­rience with 100 cases treated with botulinum-A toxin injections in the detrusor muscle for idiopathic overactive bladder syndrome refractory to anticholinergics. J Urol 2006; 176(1): 177–185.

17. Sahai A, Khan MS, Dasgupta P. Efficacy of botulinum toxin-A for treating idiopathic detrusor overactivity: results from a single center, randomized, double-blind, placebo controlled trial. J Urol 2007; 177(6): 2231–2236.

18. Brubaker L, Richter HE, Visco A et al. Refractory idiopathic urge urinary incontinence and botulinum A injection. J Urol 2008; 180(1): 217–222.

19. Finazzi-Agro E, Rocchi C, Pachatz C et al. Percutaneous tibial nerve stimulation produces effects on brain activity: study on the modifications of the long latency somatosensory evoked potentials. Neurourol Urodyn 2009; 28(4): 320–324.

20. Blok BF, Groen J, Bosch JL et al. Different brain effects during chronic and acute sacral neuromodulation in urge incontinent patients with implanted neurostimulators. BJU Int 2006; 98(6): 1238–1243.

21. Schmidt RA, Jonas U, Oleson KA et al. Sacral nerve stimulation for treatment of refractory urinary urge incontinence. Sacral Nerve Stimulation Study Group. J Urol 1999; 162(2): 352–357.

22. Siegel SW, Catanzaro F, Dijkema HE et al. Long-term results of a multicenter study on sacral nerve stimulation for treatment of urinary urge incontinence, urgency-frequency, and retention. Urology 2000; 56(6 Suppl 1): 87–91.

23. van Kerrebroeck PE, van Voskuilen AC, Heesak­kers JP et al. Results of sacral neuromodulation the­rapy for urinary voiding dysfunction: outcomes of a prospective, worldwide clinical study. J Urol 2007; 178(5): 2029–2034.

24. Brubaker L, Benson JT, Bent A et al. Transvaginal electrical stimulation for female urinary incontinence. Am J Obstet Gynecol 1997; 177(3): 536–540.

25. Smith JJ 3rd. Intravaginal stimulation randomized trial. J Urol 1996; 155(1): 127–130.

26. Sand PK. Pelvic floor stimulation in the treatment of mixed incontinence complicated by a low-pressure urethra. Obstet Gynecol 1996; 88(5): 757–760.

27. Govier FE, Litwiller S, Nitti V et al. Percutaneous afferent neuromodulation for the refractory overactive bladder: results of a multicenter study. J Urol 2001; 165(4): 1193–1198.

28. van Balken MR, Vandoninck V, Gisolf KW et al. Posterior tibial nerve stimulation as neuromodulative treatment of lower urinary tract dysfunction. J Urol 2001; 166(3): 914–918.

29. Peters KM, Macdiarmid SA, Wooldridge LS et al. Randomized trial of percutaneous tibial nerve stimulation versus extended-release tolterodine: results from the overactive bladder innovative therapy trial. J Urol 2009; 182(3): 1055–1061.

30. van der Pal F, van Balken MR, Heesakkers JP et al. Percutaneous tibial nerve stimulation in the treatment of refractory overactive bladder syndrome: is maintenance treatment necessary? BJU Int 2006; 97(3): 547–550.

31. Walsh IK, Johnston RS, Keane PF. Trans­cuta­neous sacral neurostimulation for irritative voiding dysfunction. Eur Urol 1999; 35(3): 192–196.

32. Hasan ST, Robson WA, Pridie AK et al. Trans­cuta­neous electrical nerve stimulation and temporary S3 neuromodulation in idiopathic detrusor instability.J Urol 1996; 155(6): 2005–2011.

33. O'Dell KK, McGee S. Acupuncture for urinary urgency in women over 50: what is the evidence? Urol Nurs 2006; 26(1): 23–30.

34. Wang AC, Wang YY, Chen MC. Single-blind, randomized trial of pelvic floor muscle training, biofeedback-assisted pelvic floor muscle training, and electrical stimulation in the management of overactive bladder. Urology 2004; 63(1): 61–66.

35. Nygaard IE, Kreder KJ, Lepic MM et al. Efficacy of pelvic floor muscle exercises in women with stress, urge, and mixed urinary incontinence. Am J Obstet Gynecol 1996; 174(1 Pt 1): 120–125.

36. Burgio KL, Locher JL, Goode PS et al. Behavioral vs drug treatment for urge urinary incontinence in older women: a randomized controlled trial. JAMA 1998; 280(23): 1995–2000.

37. Bendana EE, Belarmino JM, Dinh JH et al. Efficacy of transvaginal biofeedback and electrical stimulation in women with urinary urgency and frequency and associated pelvic floor muscle spasm. Urol Nurs 2009; 29(3): 171–176.

38. Arruda RM, Castro RA, Sousa GC et al. Pros­pec­tive randomized comparison of oxybutynin, functio-nal electrostimulation, and pelvic floor training for treatment of detrusor overactivity in women. Int Urogy­ne­col J Pelvic Floor Dysfunct 2008; 19(8): 1055–1061.

39. Shafik A, Shafik IA. Overactive bladder inhibition in response to pelvic floor muscle exercises. World J Urol 2003; 20(6): 374–377.

40. Oyama IA, Rejba A, Lukban JC et al. Modified Thiele massage as therapeutic intervention for female patients with interstitial cystitis and high-tone pelvic floor dysfunction. Urology 2004; 64(5): 862–865.

41. Weiss JM. Pelvic floor myofascial trigger points: manual therapy for interstitial cystitis and the urgency-frequency syndrome. J Urol 2001; 166(6): 2226–2231.

42. Liu HT, Chancellor MB, Kuo HC. Urinary nerve growth factor level could be a biomarker in the diffe­rential diagnosis of mixed urinary inconti-nence in women. BJU Int 2008; 102(10): 1440–1444.

43. Liu HT, Chancellor MB, Kuo HC. Decrease of urinary nerve growth factor levels after antimuscarinic therapy in patients with overactive bladder. BJU Int 2009; 103(12): 1668–1672.

44. Liu HT, Kuo HC. Urinary nerve growth factor levels are increased in patients with bladder outlet obstruction with overactive bladder symptoms and reduced after successful medical treatment. Urology 2008; 72(1): 104–108; discussion 108.

45. Kim JC, Park EY, Hong SH et al. Changes of urinary nerve growth factor and prostaglandins in male patients with overactive bladder symptom. Int J Urol 2005; 12(10): 875–880.

46. Kim JC, Park EY, Seo SI et al. Nerve growth factor and prostaglandins in the urine of female patients with overactive bladder. J Urol 2006; 175(5): 1773–1776; discussion 1776.

47. Andersson KE, Chapple CR, Cardozo L et al. Pharmacological treatment of overactive blad-der: report from the International Consultation on Incontinence. Curr Opin Urol 2009; 19(4): 380–394.

48. Allen-Brady K, Norton PA, Farnham JM et al. Significant linkage evidence for a predisposition gene for pelvic floor disorders on chromosome 9q21. Am J Hum Genet 2009; 84(5): 678–682.

49. Chuang YC, Tyagi P, Huang CC et al. Urodynamic and immunohistochemical evaluation of intravesical botulinum toxin A delivery using liposomes. J Urol 2009; 182(2): 786–792.

50. Fang JY, Huang ZR. Intravesical drug delivery into the bladder to treat cancers. Curr Drug Deliv 2009; 6(3): 227–237.

Štítky
Dětská urologie Urologie

Článek vyšel v časopise

Urologické listy

Číslo 3

2010 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se