Česká chirurgická škola – některé milníky a letošní výročí

Z. Krška

Rozvoj chirurgie v českých zemích a její zrovnoprávnění v rámci hlavních lékařských oborů je zásadně spjat se zahájením systematické výuky na pražské lékařské fakultě a na složitých vyjednáváních převážně představitelů této školy s vedením a řídicími orgány monarchie.

Řádné přednášky z chirurgie byly na pražské lékařské fakultě zavedeny v druhé polovině 17. století, kdy jeden ze čtyř profesorů byl pověřen přednášet spolu s botanikou a anatomií též chirurgii. Císařské dekrety stanovily podmínky k získání titulu chirurga (ranhojiče).

Samostatná stolice chirurgie byla na této fakultě zřízena v roce 1773, kdy se tedy chirurgie stala pevnou součástí výuky. Z Vídně přichází k výuce praktické chirurgie profesor Arnold.

Od roku 1786 byla výuka chirurgie zcela osamostatněna a probíhá na úrovni teoretické chirurgie a ve spolupráci s Nemocnicí U Milosrdných i na úrovni praktické.

K dalšímu povznesení úrovně chirurgie a její výuky dochází ve století devatenáctém. Chirurgická klinika sloužila od roku 1835 k výuce lékařů a ranlékařů. V tomto roce byla zřízena zvláštní chirurgická klinika pro ranlékaře, která však byla o 6 let později zrušena.

O již uvedené povznesení chirurgie se přičinili především profesor Ignaz Fritz a jeho nástupce profesor František Piťha, jehož 150. výročí úmrtí (narozen 1810, úmrtí 1875) si musíme letos připomenout. Byl nejen velmi zručný a organizačně schopný, ale především vychoval řady chirurgů pro český venkov. V letech 1854–1855 byl rektorem Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Současníky i žáky byl vysoce respektován pro své rozsáhlé znalosti, jako učitel byl přísný, ale spravedlivý a dbal na dodržení úrovně absolventů. Byl hlavním reprezentantem první pražské lékařské školy. Od roku 1859 přesídlil do vídeňského Josefina (medicínsko-chirurgická akademie ve Vídni). Využíval a prosazoval v té době objevenou inhalační narkózu. Byl nositelem předních vyznamenání té doby a byl povýšen do šlechtického stavu.

Jeho nástupcem byl jmenován doktor, od roku 1850 profesor Josef Blažina (1813–1885), u kterého si připomínáme 140. výročí jeho úmrtí). Publikoval a přednášel v češtině (Piťha německy), s čímž měl řadu problémů. Byl jedním ze zakladatelů Časopisu lékařů českých. Rozvíjel řadu oborů, např. urologii. Vychoval profesora Viléma Weisse, který ho zastupoval a jehož predestinoval jako příštího prvního přednostu první české chirurgické kliniky, až bude založena (stalo se ve Všeobecné nemocnici 28. 4. 1882). Profesor Blažina zastával řadu funkcí vč. děkana, byl mu též svěřen vrchní dohled nad vojenskými nemocnicemi v Praze, byl vyznamenán vysokými řády monarchie.

Na 190. výročí narození upomínáme u již míněného profesora Viléma Weisse (1835–1891), jedné z přelomových postav české chirurgie. Byl žákem profesorů Piťhy a Blažiny, jeho medicínské aktivity byly nezměrné. Krom vedení ČLČ (sekce chirurgie) se významně zapsal jako spoluautor českého medicínského názvosloví, se kterým pracujeme dodnes. Byl skvělým pedagogem, jeho přednášky byly značně nadčasové. Hlásal, abychom dokazovali okolním národům, že „nejsme národem inferiorním, jak nás rádi nazývají“. (Pozn: jiná doba, stejné problémy!) Jeho vize stran vývoje zbraní a válek se bohužel zcela naplnily. V chirurgii provedl a popsal řadu priorit (postranní řez na kámen, operace čelisti, dále např. rutinní využití sádry) a v rámci své školy nové postupy v traumatologii, kterou vždy chápal jako jeden z hlavních a nosných pilířů chirurgie, ale i v břišní chirurgii a urologii. Jeho vztah k novinkám, především k těm přicházejícím z Vídně, byl velmi vlažný až odmítavý. „Zásobil“ český venkov velkým počtem chirurgů a chirurgii opravdu „počeštil“. Jeho nejvýznamnějším žákem byl profesor František Michl, skvělý a uznávaný operatér a pedagog s řadou excelentních priorit.

V roce 1925, tedy před sto lety, skonala jedna z největších legend české chirurgie a pokračovatel výše uvedených profesor Otakar Kukula (1867–1925). Tato legenda je natolik známa, že si dovolím připomenout jen některé skutečnosti. Profesor Kukula si dobře uvědomoval nutnost komplementu a asepse, navrhl mj. mobilní sterilizátor (používaný pak i v polních podmínkách), prosazoval rozvoj nových vyšetřovacích metod vč. biochemických a bakteriologických. Publikoval 44 prací, vč. monografií. Zabýval se intenzivně i břišní chirurgií, ve Spojených státech amerických se ubezpečil o jasném trendu operací akutní apendicitidy. Zde se však dostal do sporu s internisty, především s profesorem Thomayerem. Podařilo se mu však na odborných fórech od roku 1913 prosadit radikální přístup, a tím vyřešit jednu z častých příčin úmrtí té doby. Podobně prosazoval operace patologií žlučníku, systematizoval problematiku ileózních stavů. Dokázal, že stálým studiem a vybudováním odborných týmů není nutné rozbíjet chirurgii. Jeho záběr (úspěšný záběr!) byl široký, zabýval se mj. i léčbou ischemické choroby srdeční pomocí chirurgické sympatektomie periaortální. Jeho četní žáci odcházeli na vedoucí místa chirurgických, urologických, ortopedických klinik a oddělení do Čech i na Slovensko a jejich přehled je úctyhodný (mj. Kostlivý, Petřivalský, Rychlík, Tobiášek, Zahradníček, Burian…).

Last but not least výročím, na která letos upomínáme, je 90 let od narození mojí spolupracovnice a učitelky profesorky Marie Peškové (1935–2008). Marie Pešková vynikala pílí, nadhledem a širokým spektrem znalostí spolu s mimořádnou šikovností. I. chirurgickou kliniku vedla v turbulentních dobách a čelila úspěšně řadě pokusů o její destrukci.

Byla autorkou několika set přednášek a publikací, vč. odborných monografií. Skvěle se etablovala především v gastrointestinální chirurgii a hepatopankreatobiliární chirurgii. Sám jsem s ní asistoval či operoval více než 1 400 velkých výkonů na slinivce břišní a obdobné počty operací jícnu či jater. Typická byla její každodenní přítomnost na sále a nezištná pomoc pacientům. Neměla ráda medializaci, přímo se jí vyhýbala – s tvrzením, že chirurg nemluví, ale pracuje. Přesto, nebo právě proto, ji znala celá země. Na své nejbližší spolupracovníky byla velmi přísná, na straně druhé se ochotně ujímala našich případných velkých chirurgických komplikací. Přijet k problému z rodné Šumavy, kde trávila s manželem volný čas, pro ni nebyl problém, a to kdykoliv. Problémem by bylo nezavolat jí. Během jejích operací, a to nejen na klinice, ale i konziliárně či superkonziliárně, se za ní vždy kupila řada lékařů, protože operovala ve všech dutinách a anatomických lokalitách excelentně a velmi efektivně s vysokou radikalitou a pokročilými multiorgánovými resekcemi. Počet jejích přímých žáků byl spíše omezený, jejímu tempu totiž bylo obtížné stačit, ale její odkaz je vysoce motivační a úctyhodný.

Bez nadsázky se dá shrnout, že pracovní, akademická, odborná i profesní erudice a zručnost a um profesorky Peškové byly natolik vysoké, že nepotřebovala řešit hypotetickou otázku žen v chirurgii. Toto téma ji naopak uráželo. Její postavení v chirurgii bylo vytvořeno její aktivitou a úsilím a ne dnešním pseudoproblémem vytvořeným feministickou ideologií, která neodráží výsledky, znalost a dovednost daného jedince. Proto by uvedená vzpomínka měla připomenout opravdový a nefalšovaný význam postavení žen v chirurgii.

Chirurgie je obor, kde základem je práce týmová. Dovolil jsem si při příležitosti letošních výročí připomenout některé z těch, kteří nejen vytvořili skvělé týmy, ale do chirurgie přinesli ne řeči, ale invenci, mimořádnou pracovitost, originalitu a byli ochotni je předávat dále, aby tak vytvořili chirurgické školy a zvýšili významně prestiž chirurgických oborů a jejich dostupnost pro pacienty.

prof. MUDr. Zdeněk Krška, DrSc.

I. chirurgická klinika – břišní, hrudní a úrazové chirurgie 1. LF UK a VFN v Praze