MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...

PATOLOGIE GIT

... nejméně problematický způsob gradingu kolorektálního karcinomu je dvoustupňová varianta gradingu podle AJCC (a ani ta není žádná sláva)

Problematika gradingu kolorektálního karcinomu (CRC) podle WHO byla diskutována ve 4. čísle Česko-slovenské patologie v roce 2020 v článku „Novinky v páté verzi WHO klasifikace nádorů trávicího systému –⁠ 1. Gastrointestinální trakt“. Zakopaný pes (respektive ten z nich, který je hlavním tématem citovaného článku) gradingového systému CRC, přesněji řečeno adenokarcinomu NOS a mucinózního adenokarcinomu, spočívá v tom, že sice WHO (World Health Organization) i AJCC (American Joint Committee on Cancer) vycházejí ze stejné definice stupňů diferenciace, ale jinak s nimi nakládají. Dobře diferencovaný (grade 1) má > 95 % žlázových formací, středně diferencovaný (grade 2) 50-95 %, špatně diferencovaný (grade 3) < 50 % a nediferencovaný (grade 4) je prostě nediferencovaný, takže se na něj nemůže vztahovat obecné omezení gradingu na adenokarcinom NOS a mucinózní, což je jedna z vedlejších logických pastí WHO. V současném (5.) vydání klasifikace doporučuje WHO dvoustupňový grading: low grade (grade 1+2) a high grade (grade 3+4), což je zcela ve shodě s tendencemi ke snížení intera intrahodnotitelské variability zjednodušením rozlišovacích kritérií, protože takto fakticky low grade odpovídá adenokarcinomu, v němž žlázové formace tvoří alespoň 50 % objemu, high grade jich obsahuje < 50 %. A to je hezké. Nebo bylo by. Problém je v tom, že zároveň WHO vytvořila hlavní logickou past dodatečným pokynem, že „grade určuje nejméně diferencovaná komponenta (mimo oblast invazivní fronty)“, aniž by definovala např. minimální rozměry této komponenty, takže teoreticky by mohlo dojít i k posunu z dřívější kategorie dobře diferencovaného karcinomu (G1) do nynější kategorie high grade. A to je přinejmenším podivné. A právě tímto dodatečným pokynem se grading podle WHO principiálně odlišuje od gradingu podle AJCC, který zůstává u původního hodnocení podle percentuálního zastoupení žlázových struktur v nádoru, a který také používá CAP (College of American Pathologists) ve svém protokolu pro reportování CRC.

Není divu, že to byla právě skupina autorů z amerických pracovišť, která se rozhodla podrobit analýze spolehlivost gradingu podle těchto dvou systémů, protože Američané měli vlažnější vztah k WHO již před tím, než prezident USA začal koketovat s myšlenkou na její zrušení. Použili k tomu 100 scanů histologických preparátů s CRC a 5 patologů specializujících se na patologii gastrointestinálního traktu, kteří měli každý preparát ogradeovat podle WHO, podle AJCC v dvoustupňovém (low grade vs. high grade) a podle AJCC v třístupňovém systému (G1 vs. G2 vs. G3+G4). Následná statistická analýza potvrdila očekávaný výsledek: shoda mezi jednotlivými hodnotiteli byla nejvyšší při použití dvoustupňového systému gradingu podle AJCC.

Důvody jsou celkem pochopitelné. Grading podle WHO predisponuje k diagnostické nejistotě právě oním pokynem: „grade určuje nejméně diferencovaná komponenta (mimo oblast invazivní fronty)“ bez bližší specifikace nutného rozsahu této komponenty dostatečného ke stanovení kategorie high grade, protože patologům nezbývá než chybějící instrukce nahrazovat lidovou tvořivostí. Obecným trendem pak je vyšší počet high grade nádorů při použití kritérií WHO. Je tedy zjevné, že od současného gradingu podle WHO by se mělo upustit, neboť i bez onoho nešťastného pokynu, týkajícího se nejméně diferencované komponenty, je grading CRC zatížen řadou prvků nejistoty. Kromě intratumorální heterogenity, která může hrát významnou roli v případě inkompletního samplingu, se uplatňuje i určitá nejistota ohledně definice žlázových formací, tedy jak prostorné musí být lumen, jestli mohou být žlázové formace anastomozující či dokonce splývající a jak pohlížet na kribriformní struktury. Klinickou výpovědní hodnotu gradingu CRC také nepřímo zpochybňuje i to, že vůbec nezohledňuje cytologické znaky. A je třeba dodat, že současný binární grading je zase zavádějící terminologií low grade a high grade, kterou klinici mají tendenci vnímat jako vztahující se k biologickému chování, přestože výrazně agresivní chování mohou vykazovat i G1 adenokarcinomy, zatímco MSI-H high grade karcinomy mívají prognózu poměrně příznivou. Nezbývá než doufat, že současný nedokonalý grading CRC nebude petrifikován do některého ze vznikajících AI modulů.

Zdroj:

Karamchandani et al. Interobserver agreement and practice patterns for grading of colorectal carcinoma: World Health Organization (WHO) classification of tumours 5th edition versus American Joint Committee on Cancer (AJCC) 8th edition staging manual. Histopathology 2025; 86(7): 1101-1111.

O. Daum -

UROPATOLOGIE

… primární renální hemangioblastom jako součást spektra TSC/mTOR mutovaných renálních tumorů?

Primární renalní hemangioblastom je raritní léze, která je sice oficiálně a tradičně považovaná za analog hemangioblastomu CNS, od hemangioblastomu CNS se však v mnohém výrazně odlišuje. V rámci morfologické diferenciální diagnózy může mít hemangioblastom částečně překryvnou morfologii se světlobuněčným renálním karcinomem (CCRCC) a literární situaci okolo této raritní léze komplikuje i fakt, že v byly popsány případy renálních karcinomů (RCC), které fokálně vypadaly jako hemangioblastom, současně však též místy vykazovaly morfologii CCRCC (literaturou prezentovány pod názvem RCC s hemangioblastoma-like vzhledem/RCC with haemangioblastoma-like features).

CNS hemangioblastomy jsou typicky asociovány s abnormalitami genu VHL (jak sporadické tak hereditární případy). Tato potenciální genetická asociace byla literaturou dostatečně prověřena i u primárních renálních hemangioblastomů a bylo zjištěno, že abnormality VHL genu nejsou pro primární renální hemangioblastom typické a naopak, recentní literatura ukazuje zcela odlišné genetické pozadí. Wang a kol. v práci z roku 2024 mutační analýzou prokázali, že všech 10 vyšetřovaných renálních hemangioblastomů vykazovalo somatické mutace v genu TSC1 (5 případů) / TSC2 (3 případy) / MTOR (2 případy), přičemž většina z nich byla klasifikována jako patogenní nebo pravděpodobně patogenní (1). To podporuje i práce autorů Gao a Li z roku 2025, kteří pomocí NGS odhalili mutace genu TSC1 ve všech 3 případech, přičemž nebyla detekována mutace genu VHL (2). Zajímavým zjištěním z posledních let je i nález MTOR mutace u dvou případů literaturou prezentovaných jako RCC s hemangioblastoma-like vzhledem (3) a TSC2 mutace u jednoho případu RCC s hemangioblastoma-like vzhledem a výraznějším leiomyomatózním stromatem (4).

V posledních letech se tak začínají množit otázky o vztahu primárního renálního hemangioblastomu k CNS hemangioblastomu, k CCRCC, ale i možnost podobnosti renálného hemangioblastomu s RCC s fibro(leio)myomatózním stromatem. Tumory literaturou popsané jako primární renální hemangioblastom měly vždy příznivé chování (bez rekurencí či metastáz), proto je důležité tyto tumory odlišit od CCRCC. Se zjištěním genetických alterací na pozadí se otvírají teoretické možnosti cílené léčby. V následujících letech lze očekávat expanzi patologické literatury věnující se velkému množství kontroverzí vynořujících se okolo primárních renálních hemangioblastomů. Už teď ale můžeme říct, že spektrum renálních tumorů TSC/mTOR mutovaných se opět rozrostlo.

Zdroje:

1. Wang XT, Fang R, He HY,et al. Recurrent Tuberous Sclerosis Complex/ Mammalian Target of Rapamycin Mutations Define Primary Renal Hemangioblastoma as a Unique Entity Distinct From Its Central Nervous System Counterpart. Am J Surg Pathol 2024; 48(7): 874-882.
2. Gao W, Li M. Clinicopathological features and molecular genetic changes of primary renal hemangioblastoma, a TSC-associated tumor. Pathol Res Pract 2025; 266 : 155817.
3. Kojima F, Matsuzaki I, Musangile FY, et al. Clinicopathological and molecular features of renal cell carcinomas with haemangioblastoma-like features distinct from clear cell renal cell carcinoma. Histopathology 2024; 84(3): 539-549.
4. Kong J, Tao J, Wang Q, Zhang Q, Yin L. Rare renal cell carcinoma with haemangioblastoma-like features and leiomyomatous stroma: report of a unique case with TSC2 and SETD2 variations. World J Surg Oncol 2022; 20(1): 395.

K.Pivovarčíková -

NEUROPATOLOGIE

… vznikla nová doporučení pro klasifikaci nádorů

V roce 2017 vznikla subklasifikace neurofibromů u pacientů s neurofibromatózou 1. typu, která se pokusila rozřadit nádory s atypickými histologickými rysy do několika diagnostických kategorií (Miettinen et al., 2017). Vznikla tak stávající definice neurofibromu s atypiemi, celulárního neurofibromu, atypické neurofibromatózní neoplázie neznámého biologického potenciálu (ANNUBP) a low-grade a high-grade MPNST. Tyto kategorie následně převzala i WHO klasifikace nádorů měkkých tkání a nádorů CNS. S novými poznatky, především v oblasti molekulární genetiky těchto nádorů se nyní objevují nová doporučení pro klasifikaci nádorů asociovaných s neurofibromatózou 1. typu. Nová verze tedy zohledňuje i molekulárně genetický profil nádorů, především přítomnost homozygotní ztráty CDKN2A/B, inaktivace SUZ12/EED (vedoucí ke ztrátě funkčnosti proteinového komplexu zodpovědného za metylaci histonů a tím ke ztrátě imunoreaktivity protilátky proti H3K27me3), mutaci TP53 anebo signifikantní aneuploidie. Další významnou změnou je nahrazení kategorie low-grade MPNST jednotkou označenou jako ANNUBP se zvýšenou proliferací, aby se u těchto pacientů zabránilo příliš agresivnímu terapeutickému přístupu. Doporučení dále popisuje i nejvhodnější přístup k bioptickému odběru a následnému vyšetření bioptických vzorků. Patologické hodnocení by mělo, vzhledem k nádorové heterogenitě, být provedeno v oblasti s nejvíce znepokojivými histologickými rysy a screeningové molekulární vyšetření by mělo být prováděno u všech nádorů, kromě kožních neurofibromů, kde je riziko malignizace považováno za nízké.

Pro definici kategorie ANNUBP tedy i nadále zůstávají stávající histologická kritéria (tj. přítomnost alespoň 2 ze 4 následujících parametrů: hypercelularita, cytologické atypie, ztráta architektoniky neurofibromu a mitotická aktivita v rozmezí 0.2-1.5 mitóz/1 mm2). Nově pak pro diagnózu ANNUBP stačí homozygotní inaktivace CDKN2A/B i bez dalších histologických nepravidelností anebo heterozygotní inaktivace CDKN2A/B s jedním dalším histologickým kritériem. ANNUBP se zvýšenou proliferací si v podstatě zachoval definici low-grade MPNST (tedy ANNUBP s mitotickou aktivitou 1.5-4.5 mitóz/1 mm2 bez přítomnosti nekrózy). Morfologická definice MPNST zůstává nezměněna (tj. 1.5-4.5 mitóz/1 mm2 a nekróza anebo ≥5 mitóz/1 mm2), přidala se k ní však genetická definice v podobě přítomnosti inaktivačních mutací SUZ12/EED, mutace TP53 anebo signifikantní aneuploidie, kterou práce blíže definuje jako segmentální zisky/ztráty alespoň na 8 různých chromozomálních raménkách. Přítomnost těchto genetických změn tak postačuje k diagnóze MPNST i u nádorů, které nesplňují histologická kritéria.

Zdroje:

1. Lucas CG, Gross AM, Romo CG, et al. Symposium on Atypical Neurofibroma: State of the Science Members. Consensus recommendations for an integrated diagnostic approach to peripheral nerve sheath tumors arising in the setting of Neurofibromatosis Type 1. Neuro Oncol 2025; 27(3): 616-624.
2. Miettinen MM, Antonescu CR, Fletcher CDM, et al. Histopathologic evaluation of atypical neurofibromatous tumors and their transformation into malignant peripheral nerve sheath tumor in patients with neurofibromatosis 1-a consensus overview. Hum Pathol 2017; 67 : 1-10.

HEPATOPATOLOGIE

… se zvažují nové prediktivní markery pro jaterní PEComy z pochvy periferního nervu u pacientů s neurofibromatózou 1. typu

Léze ze skupiny primárních jaterních tumorů z perivaskulárních epiteloidních buněk (PEComů) s charakteristickým obrazem s proměnlivým zastoupením krevních cév, adipocytů, myoidních, případně i epiteloidních buněk a s převažující pozitivitou melanocytárních markerů (zvláště HMB-45 a melan-A) jsou sice relativně vzácné, ale klinicky i diferenciálně diagnosticky důležité vzhledem ke své různorodé morfologii i biologické povaze. Na rozdíl od renálních PEComů s výraznou dominancí klasického angiomyolipomu (AML) a minoritním podílem epiteloidního AML (EAML s alespoň 80 % epiteloidních buněk a potenciálně maligním chováním), nebo PEComů měkkých tkání či gynekologického origa (naopak převážně epiteloidních a často klinicky maligních –⁠ až 33 %), s opakovaně publikovanými prediktivními histologickými kritérii, je situace u hepatických PEComů prozkoumána spíše limitovaně.

Nový pohled na tuto problematiku se proto rozhodla přinést skupina autorů z univerzitních patologických pracovišť v jihokorejském Soulu. Ve své retrospektivní studii prozkoumala 132 pacientů s jaterními PEComy diagnostikovanými mezi lety 2000–2022 (M:Ž 1 : 3,2; věk 23-79 let; bez tuberózní sklerózy; multiplicitní ložiska ve 4,5 %; velikost lézí 1-20 cm; 71 resekátů a 61 punkčních biopsií, častá primární klinická diagnóza byla hepatocelulární karcinom), s důrazem na možné histopatologické znaky agresivního chování, tato kritéria pak aplikovala na 24 již publikovaných případů PEComů s rozvojem metastáz nebo rekurence.

Archivní vzorky zahrnovaly několik histologických typů těchto neoplazií, konkrétně v 10 % případů inflamatorní AML, charakterizovaný difuzním reaktivním lymfoplazmocytárním a histiocytárním infiltrátem v minimálně 50 % rozsahu léze; těsně nadpoloviční většinu tvořily konvenční AML (epiteloidní elementy < 80 %); u zhruba pětiny pacientů se jednalo o epiteloidní AML (epiteloidní buňky ≥ 80 % a adipocyty ≥ 5 %); obdobný počet zastupoval typ označený jako PECom NOS (epiteloidní buňky ≥ 80 % a adipocyty < 5 %). Subtyp sklerozujícího AML/ PEComu s denzním kolagenním stromatem nebyl v souboru zachycen. Podle již publikovaných a používaných Folpeho kritérií pro gynekologické a měkkotkáňové PEComy posuzovali autoři velikost léze (≥ 5 cm), přítomnost okrajového infiltrativního růstu (širokého i fokálního), high grade nukleární atypii a výrazně zvýšenou buněčnost (se zvýšeným nukleoplazmatickým poměrem, jadernou agregací nebo překrýváním, markantně zvýšenou celulární denzitou oproti okolí), mitotickou aktivitu (> 1/10 mm2), dále přítomnost splývající až geografické nekrózy (ne pouze monocelulární), vaskulární invaze (intrai peritumorózně); u některých případů bylo doplněno i vyšetření případné aberantní exprese p53 a proliferační index Ki-67 (v souboru celkově nízký, medián 2,5 %, velká většina pod 10 %).

Podle původní klasifikace rozdělují tyto rysy posuzované PEComy do 3 skupin: benigní (žádná ze šesti výše uvedených suspektních morfologických známek), s nejistým maligním potenciálem (UMP, uncertain malignant potential; kterýkoliv suspektní morfologický rys) a maligní (dvě a více z daných šesti známek). Ve zkoumaném souboru 71 resekátů, u kterých bylo možné validně zhodnotit všechny požadované rysy, bylo 40 případů (56 %) dle těchto kritérií klasifikováno jako benigních, potvrzených absencí progrese. 15 lézí (21 %) spadalo do skupiny UMP, většina následně bez progrese, u 1 konvenčního AML s infiltrativním růstem došlo k intrahepatální rekurenci. Jako maligní bylo klasifikováno 16 tumorů (26 %), pouze u jednoho PEComu NOS (s přítomností všech 6 suspektních rysů ze 6, navíc s proliferačním indexem Ki-67 téměř 50 % a overexpresí p53) však bylo potvrzeno jednoznačně maligní chování s rozvojem peritoneálních metastáz.

Vzhledem k nízkému počtu progredujících lézí ve zkoumaném souboru autoři využili dostupné literární údaje o dalších 24 maligně se chovajících PEComech, většinou větší velikosti (medián 10,5 cm), dominantně s převažující epiteloidní komponentou. U všech těchto neoplazií byla následně posuzována senzitivita a specificita každého ze suspektních klasifikačních rysů. Pokud byla velikostní hranice posunuta na 7 cm, zvýšila se specificita z původních 62 % (u 5 cm) na 75 %, s poklesem senzitivity z 92 % na 83 %. Společná průměrná hodnota specificity i senzitivity byla nejvyšší pro přítomnost nekrózy (92 %), dále pak pro velikost léze (≥ 7 cm, 79 %), mitotickou aktivitu (> 1/10 mm2, 77 %), infiltrativní okraj (76 %), přítomnost high grade atypie a výrazně zvýšené celularity (69 %), multiplicitu (54 %). Jako prediktivně nejzávažnější histologický typ se ukázal PECom NOS (senzitivita 84 %, specificita 80 %), sdružení EAML a PECom NOS do jedné skupiny vykazovalo senzitivitu 85 % a specificitu 61 %. Zachycení alterace p53 mělo 100 % specificitu a 75 % senzitivitu, vzhledem k ojedinělému výskytu je vhodné toto vyšetření doporučit jako doplňkové.

Autoři proto navrhují obměněná kritéria pro diagnostiku primárních jaterních PEComů, s následujícími suspektními rysy: velikost (≥ 7 cm), infiltrativní okraj, mitotická aktivita (> 1/10 mm2), nekróza, vaskulární invaze, histologický typ PECom NOS. Skupina pacientů s nízkým rizikem progrese by pak neměla žádný z těchto znaků, přítomnost 1-2 známek by vykazovala intermediární riziko, 3 a více pak vysoké riziko. Při aplikaci těchto inovovaných kritérií by z výše uvedených 26 případů klinicky maligních PEComů bylo 16 (62 %) zařazeno do skupiny s vysokým rizikem, 9 (35 %) pacientů by pro částečně absentující údaje spadalo do kombinované skupiny s intermediárním nebo vysokým rizikem, u 1 případu nebyla klasifikace možná.

Pokud se tedy ve své praxi, zvláště v punkční jaterní biopsii potkáte s PEComem větší velikosti dle zobrazovacích metod, dominantně epiteloidním, s přítomností nekrózy a patrnou mitotickou aktivitou, zvažte doporučení k resekci tumoru z důvodů terapeutických i pro detailnější posouzení následného rizika progrese.

Zdroj:

Yoo Y, Kim J, Song IH. Risk prediction criteria for the primary hepatic perivascular epithelioid cell tumor family, including angiomyolipoma: analysis of 132 cases with a literature review. Histopathology 2025; 86 : 979-992.

V. Žampachová -

DERMATOPATOLOGIE

…nejspolehlivějším imunohistochemickým markerem k vizualizaci primární kožní amyloidózy se jeví 34βE12

Primární kožní amyloidóza patří mezi vzácná onemocnění s rozličnou klinickou manifestací. Projevuje se spektrem eflorescencí od hyperpigmentovaných makul, přes noduly až po svědivý lichenoidní výsev. Biochemicky pochází tento amyloid z cytokeratinových filament, hlavní komponentou je cytokeratin 5.

Histopatologická diagnostika kožní amyloidózy je obtížná vzhledem k často minimálním depozitům v papilárním koriu, současné solární elastóze a mnohdy neurčitému výsledku barvení kongo červení. Diagnostika je též ztížena vzácností těchto onemocnění a nezřídka nízkou klinickou suspekcí.

Recentní studie publikovaná v The American Journal of Dermatopathology analyzovala 15 případů primární kožní amyloidózy, konkrétně případy makulární amyloidózy a lichen amyloidosus. K detekci amyloidu využili kongo červeň a imunohistochemické markery 34βE12, MNF-116, AE1/AE3 a CK5, s následným porovnáním intenzity barvení.

Marker 34βE12 vykázal jako jediný silnou pozitivitu ve všech analyzovaných případech. Jako druhý nejvhodnější marker se ukázal být MNF-116, který však v několika případech vykázal pouze slabou pozitivitu. Barvení kongo červení vykázalo pouze středně intenzivní pozitivity, v několika případech bylo toto barvení negativní. Nejméně vhodným markerem byl CK5, který dosáhl v analyzovaných případech pouze slabé pozitivity.

Závěrem řečeno, marker 34βE12, který rozpoznává vysokomolekulární cytokeratiny 1, 5, 10 a 14, se ukázal být spolehlivým a jednoduchým testem k detekci primární kožní amyloidózy. 

Vzhledem k poměrně malému vzorku analyzovaných případů budou jistě nutné další studie k potvrzení tohoto zjištění.

Zdroj:

Daruish M et al. 34βE12 is the most reliable marker for keratin-derived cutaneous amyloid: a comparative study. Am J Dermatopathol 2025; 47(6): 439441.

M. Důra -

PULMOPATOLOGIE

… vyšly dva články týkající se gradingu primárně plicních adenokarcinomů

Současný grading (tj. zahrnutý v současné WHO klasifikaci) vznikl v rámci International Association for the Study of Lung Cancer (IASLC) pro použití u časného stádia primárně plicního adenokarcinomu. V loňském roce vyšla metaanalýza (1) hodnotící vícečetné aspekty tohoto gradingu. Studie potvrzuje nejen prognostický význam (významně horší prognóza grade 3 oproti grade 1), ale také potvrdila reproducibilitu hodnocení. Jediný aspekt, který byl zmíněn jako ne zcela spolehlivě zhodnotitelný, byl prognostický význam tohoto gradingu ve II. a III. stadiu onemocnění.

Ve druhém zajímavém článku přidali autoři k současnému gradingu ještě hodnocení buddingu (2).

Budding byl hodnocen identicky jako v současné době u karcinomu kolorekta. Výsledný grading byl čtyřstupňový, přítomnost high grade buddingu posouvala tumory zařazené dle WHO gradingu o kategorii výše. Studie nebyla velká (207 případů), nicméně s velkým zastoupením (40 %) případů stage III nebo IV. Prognostický význam upraveného gradingu vycházel výrazně lépe než současný WHO grading.

Prognostický význam buddingu vycházel poměrně zřetelně i v předchozích publikacích týkajících se plicních tumorů. Vzhledem k tomu, že v naší populaci se s vyššími stádii v době diagnózy u plicních adenokarcinomů potkáváme velmi často, je na zvážení, zda tento parametr nezahrnout do reportu.

Zdroje:

1. Hegedűs F, Zombori-Tóth N, Kiss S, et al. Prognostic impact of the IASLC grading system of lung adenocarcinoma: a systematic review and meta-analysis. Histopathology 2024; 85 : 51–61.
2. Volmonen KK, Rönty MJ, Sederholm A, et al. Evaluating tumour budding could improve the new grading system for lung adenocarcinoma. Lung Cancer 2025; 199 : 108067.

H. Hornychová -

CYTODIAGNOSTIKA

…celé první číslo letošního ročníku Acta Cytologica je věnováno imunocytochemickým postupům

Japonští autoři shrnuli své zkušenosti pro diagnostiku tyreoidálních lézí. Ve shodě s naší zkušeností preferují cytoblokový materiál. LBC (cytologie z tekutého média) se u nás většinově neprosadila. Při vysoce buněčných nátěrech s množstvím vrstvených mikrofragmentů lze použít tzv. cytotransfer rozmontováním preparátu a sloupnutím pomocí montovacího média s rozdělením na více preparátů. Postup je poněkud zdlouhavý, minimálně třídenní, alternativně je možná jednodušší a spolehlivější při nezbytnosti imunocytochemie navrhnout opakovaný odběr pro cytoblok.

V rámci jednotlivých indikací jsou popisovány markery, které se osvědčily v cytologickém materiálu.

• Medulární karcinom: kalcitonin, CEA, chromogranin, negativní TGB a PAX8
• Hyalinizující trabekulární tumor: membránová imunoreaktivita s MIB1, negativita CK19
• Kribriformně morulární karcinom: β-catenin cytoplazmaticky a jaderně pozitivní (u papilárního karcinomu membránově). Jaderná pozitivita estrogenního a progesteronového receptoru.
• Thymické intratyreoidální tumory: CD5 membránově pozitivní, PAX8 negativní. P63 silně pozitivní
• Paratyreoidální intratyreoidální tumor: PTH není příliš citlivý (56 %), pozitivní je GATA3. Neuroendokrinní markery neodliší medulární karcinom.
• Metastatické karcinomy: mohou mít mnohaletý odstup se „sekundárně negativní“ anamnézou (i naše zkušenost). Oproti plicním karcinomům je užitečná pozitivita folikulárních buněk s PAX8. Ta také s 90% pravděpodobností potvrdí primárně tyreoidální spinocelulární karcinom oproti metastatickému. Navíc zůstává zachována i v málo diferencovaných karcinomech.
• Diferencované high grade karcinomy štítné žlázy: tyto nově ve WHO 2022 formulované tumory (přítomností nekrózy a/nebo vysoké proliferační aktivity) lze v cytologické úrovni zachytit pomocí proliferační aktivity Ki-67 ≥ 5 %.

V hodnocení výsledků imunocytochemických průkazů je třeba vzít v úvahu řadu úskalí:

• cytoplazmatická pozitivita překrývající jádro neskrojené buňky ho činí pozitivním
• centrální buňky v trsech mohou být arteficiálně negativní
• krev, koloid a detritus mohou být falešně pozitivní

U imunocytochemie tedy platí více než u imunohistochemie pravidlo vysoce kritického hodnocení výsledku. I přesto však dokáže zvýšit výpovědní hodnotu odebraného tyreoidálního vzorku.

Zdroj:

Hirokawa M, Suzuki A. „Immunocytochemistry in Cytology: Myth or Reality“: Unraveling the Myth Immunocytochemistry Applications in Thyroid Lesions. Acta Cytol 2025; 69(1): 7-15.

J. Dušková -

GYNEKOPATOLOGIE

… imunohistochemická exprese SALL4 je rysem DICER1-asociovaných sarkomů dělohy?

V textu autoři popisují 3 případy DICER1-asociovaných sarkomů dělohy (cervixu a těla) u pacientek stáří 30-59 let, s vřetenobuněčnou a kulatobuněčnou morfologií a neuroektodermálními elementy. Mikroskopicky byly tumory tvořeny solidními plachtami nekohezivních malých a vřetenitých buněk s velkými jádry, jemným chromatinem a sporou jasnou cytoplazmou, s glandulárně vyhlížejími ložisky s papilární architekturou, dále s tvorbou rozet, tubulů; a s profúzní mitotickou aktivitou. Chondroidní či osteoidní diferenciace nebyly pozorovány, jeden případ byl charakterizován rhabdomyoblastickou diferenciací. Imunohistochemicky byly nádorové buňky difúzně SALL4 a p16 pozitivní; s fokusy reaktivity synaptofyzinu, CD56 a INSM1; s negativitou PAX8, cytokeratinů, chromograninu, desminu, GFAP, WT1, TTF1, GATA3, CDX2 a ER. Byla zachována exprese INI-1 a BRG1; exprese p53 byla wild-typu. Exprese CD99 byla ložisková a nevýrazná. Molekulárně geneticky byly u všech tří nádorů nalezeny patogenní varianty mutací genu DICER1.

V diferenciálně diagnostických úvahách figuruje zejména nezralý teratom, Ewingův sarkom a rabdomyosarkom.

DICER1-asociované sarkomy jsou tak další skupinou malignit, na které je nutno myslet při nálezu morfologicky heterogenního nediferencovaného nádoru s expresí SALL4 při imunohistochemickém vyšetření.

Zdroj:

Dashti NK et al. DICER1-sarcomas of GYN tract: Expanding on an emerging entity. Hum Pathol 2024; 152 : 105636.

K. Veselý -

ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE

… existuje tak trochu horší „IMT“

Vřetenobuněčná varianta inflamatorního myofibroblastického tumoru (IMT) patří mezi lokálně agresivní a vzácně metastazující mezenchymální nádory. Typicky postihuje děti nebo mladé dospělé a nejčastěji roste v dutině břišní (mezenteriu, omentu), retroperitoneu či v malé pánvi. Histologický obraz rozvolněných dužnatých myofibroblastů obklopených hojnou, zánětlivě celulizovanou myxoidní matrix v optimálním případě potvrdí diagnostický imunoprofil (ALK+, SMA+, calponin+, desmin+). Obtíže nastávají zejména u ALK negativních případů (tj. v cca 40 %).

Kolektiv autorů kolem Davida Papkeho popsal soubor 25 pacientů s nádorem, který svojí lokalizací, epidemiologií i histologickým obrazem napodobuje IMT. Tento tumor typicky rostl nodulárně, ale v okrajích infiltrativně a byl tvořený poměrně uniformními myofibroblasty a různě hojnou myxoidní matrix, často s inflamatorním pozadím, v několika případech s arborizujícími cévami typu myxoidního liposarkomu. Imunohistochemicky exprimoval SMA (76 %), desmin (59 %) a CD30 (45 %), přičemž ALK byl pozitivní v jediném případě, u kterého ale nebyla prokázána přestavba genu ALK. Sekvenace 11 případů odhalila fúzi tyrozinkinázových genů PDGFRB, PDGFRA, fúzi PML::JAK1 a hot spot mutaci genu KRAS. V porovnání s IMT vykazoval nádor agresivnější biologické chování s tendencí k metastatické propagaci, lokálním recidivám a v 5 případech i úmrtí v důsledku progrese. Proto byl diagnostikován jako myxoidní inflamatorní myofibroblastický sarkom.

V navazujícím dopise editorovi autoři z Virginské univerzity Commonwealthu (SC Smith et al.) popisují případ 48letého muže s lokálně pokročilým tumorem dutiny břišní s fúzí PML::JAK1. Obdobně jako myxoidní inflamatorní sarkom byl nodulárně uspořádaný s infiltrujícími okraji, lišil se ale high-grade morfologií, která připomínala fibrosarkom či nediferencovaný vřetenobuněčný sarkom s nekrózami a středně četnými mitózami (12 mf/10HPF), v části tumoru s hypocelulárními sklerotickými oblastmi a s poměrně nápadnou lymfocytární celulizací stromatu, myxoidní partie však zastiženy nebyly. Celkově tumor imponoval jako high-garde komponenta nediferencovaného liposarkomu, amplifikace genu MDM2 ale nebyla prokázána. Imunohistochemicky sarkom nepravidelně exprimoval SMA a calretinin a difúzně H-caldesmon a D2-40. Kromě již zmíněné PML::JAK1 fúze byla navíc identifikována amplifikace genů FGF10 a RICTOR. Biologicky se nádor choval značně agresivně s první multifokální lokální recidivou za 18 měsíců od operace, následovanou další lokální progresí i metastatickým šířením do plic a kůže o 5 měsíců později a úmrtím za rok a půl na to. Autoři předpokládají, že by se mohlo jednat o high-grade transformaci myxoidního inflamatorního myofibroblastického sarkomu podmíněnou amplifikací genů FGF10 a RICTOR.

Co praktického z toho všeho vyplývá?

• pokud nekoreluje morfologie „IMT-like“ či „dediferencovaný liposarkom-like“ s imunofenotypem, případně výsledkem molekulárně genetického vyšetření, je vhodné zvážit dg. (myxoidního) inflamatorního myofibroblastického sarkomu
• v tom případě je vysoce žádoucí sekvenace, protože její výsledek otevírá cestu pro možnou cílenou terapii inhibitory tyrozinkináz
• riziko agresivního biologického chování je u inflamatorních myofibroblastických sarkomů výrazně vyšší než u IMT

Zdroje:

1. Papke DJ Jr et al. Myxoid Inflammatory Myofibroblastic Sarcoma: Clinicopathologic Analysis of 25 Cases of a Distinctive Sarcoma With Deceptively Bland Morphology and Aggressive Clinical Behavior. Am J Surg Pathol 2024; 48(8): 1005-1016.
2. Smith SC et al. High-grade PML::JAK1 Fusion Sarcoma. Am J Surg Pathol 2025; 49(6): 633-635.

I. Staniczková Zambo -

PEDIATRICKÁ PATOLOGIE

...enterovirus způsobuje placentární infekci podobně jako koronavirus

Masivní depozita perivilózního fibrinoidu (MPVFD) a chronická histiocytární intervilositida (CHI) jsou tradičně chápany jako chronické neinfekční záněty placenty, které sdílejí poměrně vysoké riziko opětovného výskytu v další graviditě (u MPVFD 10-80%, CHI cca 25–100%). Při pandemii covid-19 bylo poprvé systematicky prokázáno, že virus infikující vilózní trofoblast může vyvolat takřka identické histologické změny, pro něž se vžil souborný název SARS-CoV-2 placentitida (podrobně Česko-slovenská patologie 4/2021). Autoři práce si položili logickou otázku, zda by příčinou MPVFD potažmo CHI mohly být i jiné viry. V retrospektivním souboru 51 placent s morfologií MPVFD nebo CHI z let 2011-2022 se podařilo detekovat výlučně RNA viry z rodu Enterovirus: pozitivita byla zjištěna v 8 případech MPVFD (8/45 tj. 18%) a jediném případu CHI (1/6 tj. 17%). Sekvenací se většinu podařilo ztotožnit s enteroviry druhu A, které způsobují exantémové onemocnění ruka-noha-ústa (hand, foot and mouth disease; 7. dětská nemoc). Enterovirová placentitida se vyznačuje patologickým ukládáním perivilózního fibrinoidu, proměnlivým histiocytárním CD68+ infilftrátem v intervilózním prostoru a nekrózou trofoblastu. Tato triáda histologických změn bohužel nedovoluje odlišit enterovirovou placentitidu ani od jiných infekcí (covid-19, CMV, syfilis, malárie, dengue aj.), ani od případů bez prokázané infekční příčiny. Nevíme, jak vysoké je riziko odumření plodu, růstové restrikce nebo vertikálního přenosu. Klinické dopady enterovirové placentitidy jsou známé jen z ojedinělých kazuistik, které končí intrauterinním úmrtím plodu. Autoři odhadují, že by infekce mohly být příčinou 20–25% případů MPVFD se zanedbatelnou mírou rekurence, což by je významně odlišovalo od případů, které nemají vazbu na infekci a jsou pravděpodobně podmíněny imunopatologicky.

V praxi zvažujme enterovirovou infekci při nálezu masivních depozit perivilózního fibrinoidu (včetně méně rozsáhlých ložiskových a hraničních MPVFD) nebo v případech, které nám připomenou typickou SARS-Cov2-placentitidu, mimo pandemii nevídanou. V ideálním světě nám pomůže i správně odebraná anamnéza s údajem o kožních projevech 7. dětské nemoci v průběhu těhotenství. Pro zajímavost ještě doplňuji, že humánní syndrom ruka-noha-ústa je blízce příbuzný slintavce a kulhavce sudokopytníků; vyvolavateli obou jsou silně nakažlivé RNA viry z čeledi Picornaviridae.

Zdroj:

Norgan AP, Enninga EAL, Fedyshyn B, Wolf M, Goldstein JA, Shanes ED. Enterovirus Placentitis is an Underrecognized Cause of Placental Pathology. Am J Surg Pathol 2025. In press.

M. Ježová -

KARDIOPATOLOGIE

… CD3+ lymfocyty v endomyokardiálních biopsiích bez myokarditidy

Diagnostika lymfocytární myokarditidy se v posledních dekádách významně posunula –⁠ od původních Dallaských kritérií (1984), které požadovaly průkaz zánětlivého infiltrátu a poškození myocytů, k novějším kritériím Evropské kardiologické společnosti (ESC), kde hraje klíčovou roli kvantifikace CD3+ T-lymfocytů pomocí imunohistochemie. Aktuální prahová hodnota ≥7 CD3+ buněk/mm² však čelí kritice, že může vést k falešně pozitivní diagnóze myokarditidy u pacientů bez zánětlivého onemocnění.

Mezinárodní multicentrický výzkum, zahrnující 359 endomyokardiálních biopsií provedených bez klinického podezření na myokarditidu, si kladl za cíl stanovit referenční rozmezí CD3+ buněk v hot spotu v zorném poli největšího zvětšení (HPF) u těchto pacientů. Nejčastějšími indikacemi k biopsii byly hypertrofická kardiomyopatie (37 %), amyloidóza (29 %) a hypertenzní srdeční nemoc (27 %).

Ve studii bylo zjištěno, že průměrný počet CD3+ T-lymfocytů v hot spotu u biopsií bez histologických známek myokarditidy činil 3,13 buněk, přičemž medián byl 2 buňky. Většina vzorků, konkrétně 80 %, vykazovala maximálně pět CD3+ lymfocytů na HPF. Hodnoty nad 7 buněk byly zaznamenány v 10 % případů, nad 10 buněk ve 3 % a pouze 1 % vzorků přesáhlo hranici 15 buněk. Nebyla pozorována statisticky významná závislost počtu CD3+ buněk na pohlaví (p = 0,72) ani věku (p = 0,09). Naproti tomu se ukázalo, že existují signifikantní rozdíly mezi institucemi a také mezi jednotlivými klinickými indikacemi biopsie. Například biopsie prováděné při podezření na amyloidózu měly výrazně vyšší průměrné počty CD3+ buněk (4,51) oproti případům s hypertrofickou kardiomyopatií (2,67) nebo hypertenzní srdeční nemocí (2,0), a tyto rozdíly byly statisticky významné (p < 0,0001). Celkově lze konstatovat, že hodnoty CD3+ T-lymfocytů zůstávaly u drtivé většiny případů pod hranicí, která by odpovídala zánětlivému procesu, přičemž hodnoty nad 10 buněk na HPF byly vzácné.

Tato studie představuje první systematický pohled na výskyt CD3+ T-lymfocytů v endomyokardu u nezánětlivých kardiálních stavů, použitelný při hodnocení biopsií podle ESC kritérií. Výsledky naznačují, že použití nízkého prahu (např. ≥5 CD3+/HPF) by vedlo k potenciálnímu přehodnocení až 20 % případů jako „myokarditida.“ Z pohledu patologa je tedy při posuzování imunohistochemického průkazu CD3 vhodné brát v úvahu kontext, především indikaci biopsie, přičemž prahová hodnota ≥10 CD3+ buněk/HPF by mohla být vhodnější pro zvýšení specificity diagnózy aktivní myokarditidy.

Zdroj:

Halushka, M. K., et al. The frequency of CD3+ lymphocytes in non-myocarditis ndomyocardial biopsies. Cardiovasc Pathol 2025; 77 : 107733.

V. Stejskal -

HEMATOPATOLOGIE

...že dětské reaktivní hyperplastické tonzily mohou mít Bcl2-pozitivní zárodečná centra

Reaktivní lymfoidní hyperplázie tonzil coby odpověď na antigenní stimulaci je v dětském a adolescentním věku vcelku častá a obvykle na histologické úrovni snadno rozpoznatelná. Zárodečná centra folikulů jsou u reaktivních hyperplázií standardně Bcl2-negativní a průkaz exprese Bcl2 v zárodečných centrech pak vede k diferenciální diagnóze lymfomu. V dětské a adolescentní věkové skupině je to především pediatrický typ FL, který je sice typicky Bcl2-negativní, ale může vykazovat slabou nebo parciální expresi Bcl2. Typicky Bcl2-pozitivní je pak klasický folikulární lymfom (CFL), in situ folikulární B-buněčná neoplázie (ISFN) a také velkobuněčný lymfom s přestavbou IRF4, který do širší diferenciální diagnózy spadá díky nodulárnímu růstu a lokalizaci ve Waldeyerově okruhu.

Autoři v recentní studii upozorňují na dosud nepopsaný fenomén exprese antigenu Bcl2 v zárodečných centrech folikulů v terénu chronické tonzilitidy a lymfoidní hyperplázie u dětí a adolescentů. Na základě detekce prvního případu provedli retrospektivní analýzu celkem 166 tonzilektomií a identifikovali dalších 5 případů s expresí Bcl2 v zárodečných centrech. Přítomnost pozitivity v centrofolikulárních B-lymfocytech potvrdili pomocí dvojitého barvení Bcl2/Bcl6 s využitím dvou typů anti-Bcl2 protilátek.

Celkově tento fenomén zaznamenali v 6/166 (3,6 %) tonzilektomií, častěji u chlapců (5/6) ve věku 3 –⁠ 16 let, včetně postižení obou patrových tonzil i adenoidních vegetací. Všechny tonzily měly zachovanou základní architektoniku a ve dvou případech byla patrná aktivita zánětu s kryptovými abscesy. Exprese Bcl2 byla patrná pouze v 5-10 % zárodečných center, ale pozitivitu vykazovalo více než 90 % buněk. Intenzita pozitivity Bcl2 byla obvykle slabá až střední v porovnání s přiléhajícími plášti. Zárodečná centra s Bcl2-pozitivitou měla lehce porušenou polarizaci, ale zachovanou přítomnost centroblastů i centrocytů a vysokou proliferační aktivitu v Ki-67 přesahující 75 %. Bcl2-pozitivní zárodečná centra byla také pozitivní v CD10 a Bcl6, ta však vykazovala heterogenní či slabší expresi právě v oblastech s Bcl2 pozitivitou. Sítě folikulárních dendritických buněk byly zachované a exprese MUM1 byla patrná pouze v malé příměsi buněk. Všechny případy byly také negativní v průkazu EBER in situ hybridizací.

Pro potvrzení reaktivního charakteru zárodečných center s Bcl2 expresí byla doplněna i detekce přestavby genu BCL2 pomocí zlomové sondy metodou FISH, RNAscope ISH k průkazu exprese lehkých řetězců imunoglobulinů a také manuální disekce Bcl2-pozitivních zárodečných center s navazující „nested“ PCR k průkazu B-buněčné klonality i k detekci BCL2::IGH fúze. Všechny případy vykazovaly polytypickou expresi lehkých řetězců a polyklonální výsledek při detekci klonálních přestaveb těžkého i lehkých řetězců B-buněčného receptoru. Žádný z případů také nevykazoval přestavbu v genu BCL2 nebo průkaz fúzního produktu BCL2::IGH.

Přestože nález reaktivních Bcl2-pozitivních zárodečných center představuje relativně vzácný a neobvyklý fenomén, otevírá potenciálně zavádějící cestu k diagnóze lymfomu folikulárního původu. Autoři tudíž zdůrazňují i význam základních morfologických a klinických parametrů jako je zachovaná architektonika hyperplastické tonzily či nevýznamná anamnéza a typický klinický průběh, které podporují diagnózu reaktivního procesu.

Pro rutinní praxi to znamená, že nechcete-li se dozvědět, že zárodečná centra ve vámi vyšetřované zcela běžně hyperplasticky vyhlížející tonzile jsou Bcl2 pozitivní, neobjednávejte si jej...nebo se odkažte na tuto studii.

Zdroj:

Pizzi M et al. Reactive Bcl2-positive germinal centres in paediatric tonsils: expanding the spectrum of lymphoma mimickers in children and adolescents. Histopathology 2025. In press.

K. Kamarádová -

ENDOKRINOPATOLOGIE

… byly popsány nezralé nádory hypofýzy z linie PIT1 –⁠ jedná se o vzácný a agresivní podtyp PitNET

Nezralé nádory hypofýzy z linie PIT1 představují vzácný a dosud nedostatečně rozpoznávaný podtyp nádorů hypofýzy (PitNET), vyznačující se výraznými cytologickými atypiemi a potenciálně agresivním klinickým chováním. Předložená práce popisuje klinické, radiologické, histologické a imunohistochemické charakteristiky 15 nezralých nádorů linie PIT1 identifikovaných mezi 1084 pacienty s PitNET v průběhu 5 let.

Soubor tvořilo 6 mužů a 9 žen, medián věku byl 37,0 let (rozmezí 23–68 let). Všichni pacienti se prezentovali s hypofyzárními makrotumory, průměrné rozměry tumorů činily 27,13 × 22,60 × 22,13 mm. Nádory vykazovaly invazivní typ růstu, přičemž 40 % nádorů odpovídalo pokročilému stadiu.

Klinické sledování bylo dostupné u 11 pacientů (medián trvání 10,91 měsíce) a prokázalo lokální recidivu v jednom případě (9,09 %). Mikroskopicky byly nezralé nádory linie PIT1 tvořeny epiteloidními (n = 14) nebo vřetenitými (n = 1) chromofobními či slabě bazofilními buňkami s výraznými cytologickými atypiemi, makronukleoly a jadernými pseudoinkluzemi. Imunohistochemicky většina případů vykazovala konzistentní expresi transkripčního faktoru PIT1, ale jen omezenou expresi hormonů rodiny PIT1. Typická byla difuzní či ložisková exprese cytokeratinů 8/18 (Cam 5.2), přičemž žádný z nádorů histologicky napodobujících tyto léze nevykazoval podobný imunofenotyp v takto specifickém rozsahu.

Předložené výsledky potvrzují, že nezralé nádory z linie PIT1 představují vzácný, agresivní a morfologicky unikátní podtyp PitNET s charakteristickými znaky cytologických atypií. Imunohistochemie hraje klíčovou roli v jejich diagnostice a odlišení od histologicky podobných lézí.

Zdroj:

Lang Y, et al. Immature PIT1-lineage pituitary neuroendocrine tumors/adenomas, a morphologically unique pituitary neuroendocrine tumors/adenomas commonly with cytologic atypia features and a predilection for aggressive clinical potential. AJSP 2025; 49(3): 243–250.

T. Jirásek -

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… vřetenobuněčný dlaždicobuněčný karcinom může velice věrně napodobovat granulační tkáň

Vřetenobuněčný dlaždicobuněčný karcinom (VDK) je dle současné WHO klasifikace definován jako „nádor sestávající z vřetenitých a/nebo epiteloidních pleomorfních buněk, který je většinou asociován s intraepiteliální dysplázií a/nebo s invazivním běžným dlaždicobuněčným karcinomem“. V oblasti hlavy a krku se nejčastěji vyskytuje v dutině ústní a v hrtanu, kde typicky imponuje jako polypoidně rostoucí tumor. Diagnóza tohoto podtypu dlaždicobuněčného karcinomu nebývá složitá v situaci, kdy nádorové buňky jeví zřetelné cytologické atypie a kdy je v okolí nádoru současně přítomen běžný dlaždicobuněčný karcinom a/nebo alespoň dysplázie v povrchovém slizničním dlaždicobuněčném epitelu. Diagnostické obtíže však mohou nastat v případě, kdy nádorové buňky výraznější cytologické atypie nejeví.

Autoři Franchi a Agaimy se recentně zaměřili na 17 diagnosticky obtížných případů VDK, které mikroskopicky napodobovaly granulační tkáň a se kterými se setkali zejména jako s konzultačními případy. Soubor tvořilo 15 mužů a 2 ženy ve věku 57–80 let (medián 69 let). Nádor nejčastěji postihoval hrtan (12 případů) a jazyk (4 případy); jeden tumor se vyskytl v hypofaryngu. Jednotlivé případy byly ke konzultaci nejčastěji zasílány s diagnózami jako polyp z granulační tkáně (event. recidivující), hlasivkový polyp, laryngeální polyp, pyogenní granulom apod. Mikroskopicky byly ve všech nádorech přítomny vřetenité nádorové buňky se středním a/nebo výrazným stupněm atypií, které buď vytvářely fascikly anebo byly v nádoru nepravidelně disperzně rozptýleny. U části případů byl přítomen malý okrsek běžného dlaždicobuněčného karcinomu (!), případně byla v povrchovém dlaždicobuněčném epitelu dysplázie. Ve všech nádorech byla hojná příměs zánětlivých buněk –⁠ neutrofilů, lymfocytů, histiocytů a plazmatických buněk, což ztěžovalo diagnostiku. Imunohistochemicky nádorové buňky exprimovaly cytokeratinový koktejl, většinou se však jednalo pouze o fokální expresi. Průkaz CK5/6, p63 a p40 byl negativní. Ve všech případech byla nicméně zjištěna aberantní exprese proteinu p53; ve 13 případech difúzní jaderná exprese, ve 4 případech naopak zcela negativní exprese. Průkaz ALK, jehož exprese je mj. typická pro inflamatorní myofibroblastický tumor, byl negativní.

Závěrem lze konstatovat, že při vyšetřování polypoidních slizničních lézí v oblasti hlavy a krku je nutné na diagnózu VDK aktivně myslet, a to zejména (ale nejenom) v případech, kdy se jedná o recidivující léze tvořené vřetenitými buňkami, které připomínají např. granulační tkáň, kontaktní vřed, postintubační granulom, zánětlivý pseudotumor atd. Jako užitečný pomocný marker autoři doporučují imunohistochemický průkaz proteinu p53, jehož aberantní exprese svědčí spíše pro diagnózu VDK (samozřejmě v příslušném morfologickém kontextu).

Zdroj:

Franchi A et al. Granulation tissue-like spindle cell (sarcomatoid) carcinoma of the head and neck: a deceptively bland-looking underdiagnosed malignancy. Virchows Arch 2024; 484(5): 799-806.

GYNEKOPATOLOGIE