Oko je dokonalý mikroskopický panoramatický kinematograf, MUDr. Josef Šach

Vážený pane doktore, jak se daří patologii na Vinohradech?

Myslím si, že v posledních několika letech dobře. Funguje nemocniční zdravotnický provoz, funguje výuka na fakultě i postgraduální vzdělávání, obor se slibně rozvíjí i díky nově vybudovanému pracovišti molekulární genetiky.

Vím o Vás, že pocházíte z lékařské rodiny, tedy vím, že Váš otec byl chirurg. Byla při hledání profesního zaměření patologie první volbou, nebo byla Vaše cesta k ní spletitější?

Patologie nebyla mojí první volbou. Od svého útlého dětství jsem chtěl být lékař, měl jsem prostě vzor ve svém otci a minula mě jako dítě ta období, kdy chce malý kluk být kosmonautem, popelářem nebo automobilovým závodníkem. Měl jsem samozřejmě představu, že ze mě bude po vzoru mého otce chirurg a tahle představa mi vydržela až někam do pátého ročníku na fakultě. Na fakultě mě bavilo všechno, ale nejvíc asi morfologické obory –⁠ anatomie, histologie, od třetího ročníku i patologie. Věnoval jsem se jim i nad svoje běžné povinnosti, pomáhal jsem na anatomii s výukou prvního ročníku, chodil jsem se na patologii dívat do pitevny i mimo praktika. Pořád jsem to ale tehdy bral a chápal jako správnou a pečlivou přípravu pro tu chirurgii. V pátém ročníku mě tak trochu okouzlila oftalmologie. Zahrnovala v sobě jak tu stránku chirurgickou, tak i tu stránku mikroskopickou, která se opírá o znalost morfologie makroskopické i mikroskopické. Připadala mi jako velmi elegantní mikrochirurgie, při které netečou potoky krve a nejde úplně o život, ale jde o zrak, tedy taky o hodně. A to, že jde v daném oboru o hodně, tomu oboru dodává lidově řečeno šmrnc. A tak jsem měl na konci studia jako svojí první volbu oftalmologii. Jenomže plány a přání jsou jedna věc a život člověka nemusí vždycky vést jejich směrem. Tak jako i dnes je zájemců mezi čerstvými absolventy o pracovní místa napříč obory víc v Praze a velkých městech než tzv. na venkově –⁠ a s volnými místy je to právě naopak. Já sice nejsem rodilý Pražák, ale vyrostl jsem tady a chtěl jsem tady i dál zůstat. A tak se nakonec stalo, že jsem sehnal místo se zařazením v oboru praktický lékař (těch byl tehdy zrovna všude dost velký nedostatek). A začal jsem pracovat jako lékař na lůžkové interně –⁠ kde byla předepsaná v rámci toho kvalifikačního „kolečka“ plnohodnotná praxe v délce 12 měsíců. Těch dvanáct měsíců jsem skutečně absolvoval a bylo to –⁠ řečeno mluvou dnešní mládeže –⁠ „hustých“ dvanáct měsíců, na které dodnes s odstupem rád vzpomínám. Nechtěl jsem ale zůstat praktikem v ordinaci a pořád jsem pošilhával, jak a kam z tohohle zařazení přejít na jiné a přitom zůstat v Praze. Náhodou jsem tehdy potkal v centru Prahy v podchodu na Můstku paní docentku Rychterovou, se kterou jsme se znali už ze studia na fakultě a ona mi tenkrát řekla o volném místu na vinohradské patologii. A protože mě ta patologie už jako medika bavila, tak jsem tuhle nabídku přijal a dal se na patologii. Vydrželo mi to dodneška a nelituju.

Vaším dlouhodobým profesním zájmem je zejména oční patologie, tedy obor velmi specializovaný, ve kterém se běžní patologové zpravidla neorientují. Jak jste se dostal k zrovna k oční patologii?

Z velké části už tuhle otázku zodpověděla ta předchozí odpověď. Dělal jsem sice patologii, ale ten zájem o oftalmologii mě neopustil. Na vinohradské oční klinice měla histologie a oční histopatologie svojí tradici, kterou založili už její první dva přednostové –⁠ prof. Janků (popsal jako první na světě ve 20.letech minulého století oční toxoplazmózu) a jeho nástupce prof. Vrabec (také ve své době mezinárodně uznávaný pracemi v oční histologii a histopatologii). Využil jsem nabídky tehdejšího přednosty kliniky prof. Kolína a„oživil“ jsem opuštěnou histologickou laboratoř na oční klinice. Měl jsem to jako takové svoje „odborné hobby“ a chodil jsem občas na konzultace i za tehdy ještě žijícím prof. Vrabcem k němu domů. Další náhodou, která mě tehdy potkala, byla nabídka stáže ve Velké Británii, která přišla od British Council na fakultu těsně po revoluci v roce 1990. Mělo to tenkrát několik základních podmínek, resp. předpokladů: věk lékaře do 35 let, znalost angličtiny na potřebné úrovni, a dále konkrétní představa v jakém oboru a na jakém britském pracovišti by chtěl zájemce stážovat. Zní to takhle dneska dost jasně a jednoduše, ale v roce 1990 nebylo ani mezi lékaři tak samozřejmé tomuhle všemu vyhovět. Díky soukromým hodinám angličtiny, na které jsem ještě před revolucí se svojí ženou chodil „jenom tak ze zájmu“, díky svému zájmu o oční patologii a v neposlední řadě i díky zkušenostem prof. Vrabce, který kdysi sám v Británii pracoval (v době tzv. Pražského jara), jsem byl na tuhle náhodu připravený a roce 1991 jsem absolvoval půlroční stáž na pracovišti oční patologie Moorfieldské oční nemocnice v Londýně. Nemusím asi vysvětlovat, jak hodně mi tahle stáž dala. Na vinohradské oční klinice potom v 90. letech pracovalo oftalmoonkologické centrum a já jsem byl jeho histopatologem. Taky tady byla založená Oční tkáňová banka, tehdy první v celé republice a dodnes fungující. Její práce jsem se logicky hodně účastnil a dokonce jsem tehdy 3 roky pracoval na plný úvazek na oční klinice a na patologii jsem měl jenom tzv. vedlejší úvazek. Stal jsem se taky členem Evropské společnosti pro oční patologii (EOPS) jejíchž každoročních výročních konferencí se dodneška účastním. I když jsem se pak vrátil hlavním úvazkem zpátky na patologii, ten zájem a specializace mi dál zůstaly.

Jako specialista na oftalmopatologii jste v poměrně malém prostředí české patologie unikátní. Co byste vzkázal případným zájemcům o tento obor z řad patologů?

Bohužel pro ně asi nemám nějaký povzbudivý vzkaz, kterým bych je k této specializaci nějak přilákal. Je to asi podobně jako s jinými medicínskými specializacemi: musíte prostě a jednoduše mít to oko jako orgán, jako část lidského těla normálně rádi a aspoň trochu ho obdivovat. Ono si ten obdiv zaslouží. Je to kouzelná malá koule, která je vlastně dobře zatemněný a dokonalý mikroskopický panoramatický kinematograf, ale na rozdíl od kina není jenom projekčním zařízením, ale má přímé napojení do mozku a do naší duše. Rčení, že oko je do duše okno je skutečně pravdivé, obrazně i doslova. Je to krásný orgán a vždycky jsem ho obdivoval. Ono třeba kardiochirurg taky určitě obdivuje srdce a líbí se mu. Celé lidské tělo je vlastně hodné obdivu, ale v tom oku je podle mě navíc zvláštní krása a oduševnělost. Zní to takhle asi až moc romanticky, ale ten obdiv a záliba v oku je asi hlavní předpoklad, který vás může k té oční patologii nějak přitáhnout. Jinak je to z pohledu všeobecné patologie jen tzv. malý obor, se kterým se nijak moc neproslavíte a neprosadíte a který vás v tom relativně malém prostředí české patologie a populace České republiky vlastně ani „neuživí“ na plný úvazek 5x8 hodin týdně. Navíc si musíte stále držet i při vší specializaci těsné spojení s všeobecnou patologií a její každodenní praxí, takže Vám nezbývá, než to v našich zdejších podmínkách pěstovat jako takové svoje „odborné hobby“ navíc k profesi všeobecného patologa. Podobně je to i v jiných zemích.