Ženská ejakulace a squirting – definice, klasifikace a diferenciální diagnostika

Souhrn

Ženy mohou během sexuálního vzrušení a orgazmu vylučovat různé typy tekutin, které představují fyziologickou sexuální odpověď nebo projev močové inkontinence. Původ periorgastických tekutin, jejich objem, biochemické složení i mechanizmus expulze závisí na anatomických a fyziologických dispozicích a na míře pohlavního vzrušení. Tyto jevy zahrnují vaginální lubrikaci, ženskou ejakulaci, squirting a koitální inkontinenci. Práce podává přehled vývoje názorů na tyto fenomény a upozorňuje na nepřesnosti některých předchozích výzkumů. Diferenciální diagnostika „sexuálních“ tekutin vychází z množství, vzhledu, charakteru tekutiny a subjektivních pocitů žen –⁠ k objektivní verifikaci je však nezbytná biochemická analýza a využití zobrazovacích metod. Squirting je definován jako masivní transuretrální expulze čiré tekutiny pocházející z močového měchýře, zatímco ženská ejakulace představuje sekreci velmi malého množství husté tekutiny z parauretrálních (Skeneho) žláz. Práce předkládá aktuální definice, systematickou klasifikaci a možnosti diferenciální diagnostiky těchto fenoménů.

Klíčová slova:

ženská ejakulace – squirting – vaginální lubrikace – koitální inkontinence – periorgastické tekutiny – ženská prostata

Úvod

Do roku 2011 byly veškeré tekutiny vylučované u žen během sexuálního vzrušení a při orgazmu, analogicky k mužské ejakulaci, souhrnně označovány termínem ženská ejakulace a za jejich zdroj byly obvykle považovány Skeneho žlázy (tzv. ženská prostata) [1]. Tento koncept byl matoucí z hlediska terminologie, nozologie i faktického vymezení [2–5]. Starší studie postrádaly jednotnou metodologii a byly založeny především na subjektivních výpovědích žen. Většinou neobsahovaly exaktní laboratorní analýzu ani konfirmaci zobrazovacími metodami k ověření zdroje a složení tekutin [6–21]. Terminologický a interpretační nesoulad starších studií vytvářel kontroverzní závěry, jejichž výsledky jsou se současnými výzkumy obtížně kompatibilní [1]. Periorgastické tekutiny (POF –⁠ periorgasmic fluids) představují různé fenomény, které se liší anatomickým původem, objemem, biochemickým složením i mechanizmem vylučování. Jejich projevy závisí na anatomických a fyziologických dispozicích a na stupni sexuálního vzrušení [2–4]. Tekutiny asociované se sexuální aktivitou rozdělujeme na vaginální lubrikaci (VL –⁠ vaginal lubrication), ženskou ejakulaci (FE –⁠ female ejaculation), squirting (SQ) a koitální inkontinenci (CI –⁠ coital incontinence) [2]. Mohou se manifestovat zvýšenou vlhkostí, sekrecí, výtokem nebo výstřiky tekutiny [3]. Interpretace POF vycházely ve druhé polovině 20. století ze dvou již vyvrácených domněnek [1,2–4,22]. Byly založeny na:

a) detekci prostatického specifického antigenu (PSA –⁠ prostate-specific antigen) považovaného za důkaz původu tekutiny ze Skeneho žláz [9,10,14,18–21];

b) na konceptu tzv. G-bodu jako specifického spouštěče orgastických expulzí tekutiny [6–8,11,14–17].

V různých koncentracích může být PSA přítomen ve všech typech POF. Je primární součástí tekutiny Skeneho žláz nebo také druhotným markerem kontaminace jejich sekretem při vylučování všech druhů POF [1,4,22]. SQ bývá vyvolán stimulací různých anatomických struktur genitálu, nikoli hypotetickou strukturou tzv. G-bodu. Tato domnělá anatomická entita nebyla nikdy prokázána žádnou robustní vědeckou studií. V současnosti je považována za pouhý mediální konstrukt [23–29]. Ke SQ dochází nejčastěji při stimulaci klitoro-uretrálně-vaginálního komplexu (CUV –⁠ clitorourethrovaginal complex) [23–25]. Cílem této práce je korigovat některé nepřesnosti týkající se POF, předložit jejich systematickou klasifikaci a vymezit principy diferenciální diagnostiky mezi jejich fyziologickými a patologickými projevy.

Metodika

Přehledová studie vychází z autorových prací publikovaných v zahraničních impaktovaných časopisech v letech 2013–2025 [2–5], které byly doplněny o aktuální relevantní poznatky. Systematická analýza literatury byla zaměřena na problematiku periorgastických tekutin. Pro získání vědeckých zdrojů byly prohledány databáze PubMed/MEDLINE, EMBASE (OvidSP), Web of Science, Scopus a Cochrane Library s využitím kombinací klíčových slov týkajících se ženské ejakulace, squirtingu, vaginální lubrikace a koitální inkontinence. Bylo identifikováno 413 publikací z období 1948–2025. Do konečné analýzy byly zařazeny anglicky psané studie hodnotící původ, složení, objem a mechanizmy vylučování periorgastických tekutin. Celkem bylo hodnoceno 66 studií, vč. sedmi přehledových prací a tří monografií. Vzhledem k heterogenitě dostupných dat byla při jejich zpracování použita metoda kvalitativní analýzy.

Prevalence periorgastických tekutin

Údaje o prevalenci periorgastických tekutin jsou značně heterogenní. Důvodem divergentních výsledků jsou především nejednotné definice jednotlivých typů POF a používání rozdílné metodiky sběru dat. SQ je navíc v řadě studií zaměňován za jiné formy POF [30]. Někteří autoři považují SQ za relativně vzácný jev, kterého dosahuje maximálně 5 % ženské populace [4], zatímco jiní jej popisují jako poměrně běžný fenomén, který udává přibližně polovina žen [31]. Celosvětová on-line studie z roku 2023 zahrnující 4 270 žen ve věku 18–93 let zjistila prevalenci SQ u 40 % respondentek [30]. Obdobné výsledky uvádějí i starší studie z USA a Kanady z roku 1990, podle nichž se výskyt POF pohybuje kolem 40 % [10]. Ve studii z Egypta z roku 2015 uvedlo ejakulační orgazmus 40 % ze 164 žen [32]. V americké studii z roku 1984 popsalo 54 % ze souboru 227 žen alespoň jednu orgastickou expulzi tekutiny během života, její zdroj však nebyl jednoznačně specifikován [9].

Zdroje a charakteristika periorgastických tekutin

Periorgastické tekutiny rozdělujeme podle zdroje a charakteru vylučování do čtyř kategorií. Rozlišujeme fyziologické a žádoucí projevy pohlavního vzrušení (VL), fyziologické, avšak méně časté fenomény (FE, SQ) a patologické projevy v podobě CI (obr. 1) [3].

V laické, ale i odborné literatuře dochází často k záměně dvou podobných, avšak fyziologicky odlišných fenoménů –⁠ ženské ejakulace a squirtingu [3]. Oba jevy se liší zdrojem, objemem, barvou a konzistencí tekutiny, typem expulze, koncentrací PSA, klinickou manifestací, mechanizmem vylučování, subjektivním prožitkem i biochemickým složením tekutiny (tab. 1) [3]. Původ tekutiny při SQ byl prokázán katetrizačními, ultrazvukovými i experimentálními studiemi [1,2,22,33,34]. Tyto práce potvrdily, že močový měchýř je jediným orgánem schopným akumulovat a během orgazmu kontrakcemi m. detrusor vesicae urinariae při současné relaxaci uretrálního uzávěrového mechanizmu vypudit desítky až stovky mililitrů tekutiny, zatímco Skeneho žlázy vzhledem k omezené sekreční kapacitě takový objem produkovat nemohou [2,3].

Množství a mechanizmus vylučování periorgastických tekutin

Objem periorgastických tekutin se liší podle jejich zdroje, individuálních dispozic a úrovně sexuálního vzrušení. Pohybuje se od jednotek až po stovky mililitrů. Transuretrální expulze transparentní tekutiny většího množství při SQ pochází z močového měchýře, zatímco FE představuje emisi malého množství hustého sekretu parauretrálních žláz (tab. 1, 2) [2,3].

Vaginální lubrikační tekutina

Vaginální lubrikační tekutina představuje ultrafiltrát krevní plazmy, který během sexuálního vzrušení prostupuje transvaginální transudací z perivaginálních cévních plexů do lumen pochvy a při sexuální stimulaci se její tvorba zvyšuje [35]. Může obsahovat i stopová množství cervikálního hlenu a sekretů Bartoliniho a Skeneho žláz. Ve srovnání s plazmou obsahuje vyšší koncentraci draslíku a nižší koncentraci sodíku, její průměrné pH činí 4,6. Fyziologické množství vaginálního fluoru i lubrikační tekutiny je značně proměnlivé a jeho přesná kvantifikace není v moderních studiích standardizována. Starší studie uvádějí produkci vaginálního sekretu přibližně 1,5–2,0 ml za 8 hod [36,37]. Kinsey et al. předpokládali, že během orgazmu je tato tekutina vytlačována kontrakcemi perivaginálních svalů [38].

Ženská ejakulace a parauretrální Skeneho žlázy (ženská prostata)

Ženská prostata se vyskytuje přibližně u každé druhé až třetí ženy [12,39,40]. Jde o anatomickou strukturu variabilní velikosti a lokalizace o hmotnosti přibližně 2,6–5,2 g. Její objem je přibližně pětinový ve srovnání s prostatou muže [21,41]. Žlázy ženské prostaty jsou uloženy ve stěně distální uretry a jejich přibližně 20 vývodů ústí do jejího lumen, vzácně pak parauretrálně do vestibulum vaginae [21,39]. Strukturu ženské prostaty tvoří žlázový parenchym, vývody a muskulofibrotická tkáň, relativně nízký podíl žlázové složky přitom omezuje její sekreční kapacitu na jednotky mililitrů [39]. Její sekret obsahuje PSA, fruktózu a glukózu [18]. Ve srovnání s ostatními POF se v sekretu Skeneho žláz vyskytuje nejvyšší koncentrace PSA [1]. Funkce ženské prostaty není jednoznačně objasněna, předpokládá se mimo jiné antimikrobiální účinek jejího sekretu [42]. V případech, kdy dochází ke kombinaci FE a SQ, lze sekret Skeneho žláz identifikovat na základě přítomnosti PSA v uvolněné tekutině. Izolované výstřiky tekutiny ze ženské prostaty nejsou možné vzhledem k malému objemu a vysoké viskozitě sekretu, především však k absenci kontraktilních struktur, které by takový mechanizmus umožnily [4]. Některé ženy mohou během sexuálního vzrušení a orgazmu uvolňovat do uretry sekret ženské prostaty, který je však vzhledem ke svému zanedbatelnému množství klinicky obtížně prokazatelný (obr. 2).

Squirting

Squirting (SQ) je mimovolní periorgastická transuretrální expulze většího množství transparentní tekutiny z močového měchýře [2,22]. Donedávna byla většina orgazmických emisí tekutiny mylně označována jako FE [1,7,8,14,15,17,22,43]. Biochemické složení této tekutiny odpovídá moči nebo její zředěné formě [1,22]. Její objem se obvykle pohybuje v rozmezí 15–110 ml (medián 60 ml), výjimečně může dosahovat i stovek mililitrů. Tekutina je nejčastěji čirá, nažloutlá nebo žlutá (tab. 2) [22,33,44]. Může být kontaminována sekretem ženské prostaty a obsahovat nízké koncentrace PSA [1,3,22]. SQ se vyskytuje u sexuálně predisponovaných žen při zevní nebo vnitřní stimulaci CUV [1,3,22]. FE představuje emisi velmi malého množství husté tekutiny parauretrálních žláz a v rámci vaginální lubrikace bývá klinicky obtížně rozpoznatelná. Naproti tomu je SQ charakterizován velkoobjemovou expulzí tekutiny, která je nepřehlédnutelná. Ženy i jejich partneři tento fenomén zpravidla hodnotí pozitivně jako obohacující faktor sexuálního života [43]. SQ nepředstavuje univerzální sexuální reakci, ale individuálně podmíněnou neurofyziologickou odpověď, která se vyskytuje pouze u části žen s vysokou sexuální reaktivitou [3,4].

Koitální inkontinence

Koitální inkontinence se projevuje mimovolným únikem moči během pohlavního styku a dělí se na penetrační a orgazmickou formu [45]. Prevalence CI u žen s močovou inkontinencí se pohybuje mezi 10 a 67 % [46–50], přičemž je signifikantně vyšší u žen se stresovou močovou inkontinencí (89 %) než u žen s hyperaktivitou detruzoru (33 %) [48,50]. U žen s koitální inkontinencí jsou urodynamické parametry vždy abnormální, zatímco zdravé kontinentní ženy s ejakulačním orgazmem (FE nebo SQ) patologické urodynamické nálezy nevykazují [51]. Některé studie uvádějí, že projevy penetrační CI (po imisi penisu do vaginy) se vyskytují především u stresové močové inkontinence, zatímco u orgastické formy CI (únik moči při orgasmu) převažuje detruzorová hyperaktivita [50–53]. Výsledky jiných studií tuto teorii nepotvrzují a zůstávají nejednoznačné [54–57].

Diskuze

Fenomén orgastických výstřiků, o němž se často mylně hovoří jako o ženské ejakulaci, je podle současné terminologie označován jako squirting. Tento jev je charakterizován mohutnou periorgastickou transuretrální expulzí tekutiny z močového měchýře, zatímco ženská ejakulace představuje sekreci malého množství hustého sekretu parauretrálních (Skeneho) žláz. Termíny „mokrý orgazmus“ a „ženský ejakulát“ jsou nepřesné a zavádějící a odrážejí nedostatečné porozumění jejich fyziologickým mechanizmům.

Prevalence squirtingu v ženské populaci

Celoživotní prevalence SQ se podle mého soudu pohybuje kolem 3–5 % [2–4,58]. Výrazně vyšší výskyt uváděný ve starších studiích [9,10,13,43] i v některých současných průzkumech [10,30–32] pravděpodobně souvisí se slučováním klinicky podobných, avšak etiologicky odlišných fenoménů. Dalším zdrojem zkreslení může být nejednotná metodologie výzkumů. Výsledky založené na subjektivních výpovědích bez objektivní verifikace původu a složení POF mohou zahrnovat i běžnou vaginální lubrikaci. Dotazníková šetření, zejména realizovaná prostřednictvím sociálních sítí, mohou být zatížena nepřesnou interpretací a malé selektované soubory sexuálně vysoce disponovaných žen mohou vést k nadhodnocení prevalence SQ v běžné populaci. Významnou roli hrají i mediální a pornografické prezentace, které mohou vést k mylné interpretaci různých typů tekutin. Prevalence SQ kolem 50 % uváděná u ženské populace podle mého názoru neodpovídá klinickým zkušenostem ani současným fyziologickým poznatkům a je pravděpodobně důsledkem terminologických nepřesností a metodologických limitů dostupných studií [2–4].

Přítomnost PSA ve vylučovaných tekutinách

Přítomnost PSA v tekutinách uvolněných během sexuálního vzrušení či orgazmu nepředstavuje důkaz jejich původu ze ženské prostaty, neboť PSA lze detekovat i v jiných tělesných tekutinách. Rubio--Casillas a Jannini popsali sestupný koncentrační gradient PSA v následujícím pořadí: ženská ejakulace > moč > squirting > vaginální sekret [1]. Nejvyšší koncentrace PSA se nachází v sekretu parauretrálních žláz, který však může sekundárně kontaminovat i ostatní periorgastické tekutiny.

Původ a množství periorgastických tekutin

Zdrojem ženských „sexuálních“ tekutin jsou močový měchýř, vagina a parauretrální žlázy, případně jejich kombinace [2–4]. Močový měchýř je jediným orgánem schopným akumulovat větší objem tekutiny a následně ho při orgazmu transuretrálně vypudit pomocí detruzorových kontrakcí, což odpovídá mechanizmu SQ. Naproti tomu ženská prostata má omezenou sekreční kapacitu (řádově jednotky mililitrů) a postrádá efektivní expulzní mechanizmus, a proto nemůže být zdrojem velkoobjemových výstřiků tekutiny. Původ tekutiny při SQ byl jednoznačně doložen katetrizačními a zobrazovacími sonografickými studiemi před orgazmem a po něm i průkazem její expulze po intravezikální aplikaci indigokarmínu. Během orgazmu byla následně z močového měchýře emitována obarvená tekutina [1,5,22,33,34].

Mechanizmus vylučování periorgastických tekutin

Sfinkterový mechanizmus močového měchýře je během orgazmu obvykle považován za uzavřený, což by teoreticky mělo bránit jeho vyprázdnění [59]. Toto paradigma však vychází především z mužské fyziologie a nelze je automaticky aplikovat na ženy [1]. U žen může orgazmus vyvolat mimovolné kontrakce detruzoru spojené s relaxací uretrálního sfinkteru, a tím indukovat transuretrální expulzi tekutiny při SQ [53]. Individuální rozdíly v senzitivitě baroreceptorů močového měchýře mohou ovlivňovat práh pro jeho vyprázdnění, a proto může být u některých žen spouštěčem SQ i relativně malá náplň měchýře. Na rozdíl od CI, která je spojena s pocity studu a diskomfortu, je SQ ženami obvykle vnímán jako pozitivní sexuální prožitek [4,44]. Ženy se SQ nevykazují známky detruzorové hyperaktivity ani jiného urodynamicky prokazatelného typu inkontinence. Nebyla u nich prokázána ani zvýšená mobilita uretrovaginální junkce či insuficience svalů pánevního dna, jak je tomu u stresové močové inkontinence [4,16,51].

Složení a denzita tekutiny vylučované během SQ

Většina žen nepovažuje tekutinu uvolněnou při SQ za moč a popisuje odlišnosti v jejím vzhledu, vůni i dalších vlastnostech [14]. Biochemické analýzy však ukazují, že její složení je identické s močí nebo odpovídá její zředěné formě [1–4,22,33]. Tyto rozdíly lze vysvětlit variabilitou osmolality a koncentrací urey, kreatininu a kyseliny močové, které závisí na aktuálním stavu hydratace, glomerulární filtraci a náplni močového měchýře. Při vyšší náplni močového měchýře koncentrovanou močí a krátké sexuální stimulaci mají výstřiky charakter běžné moči. Naopak při stimulaci bezprostředně po mikci může docházet k expulzi zředěné moči s nízkou osmolalitou a koncentrací iontů i močových metabolitů. Močový měchýř se přitom může během sexuální stimulace rychle doplňovat močí přitékající z horních močových cest (ledvinné pánvičky a uretery). Na variabilitě složení uvolněné tekutiny se mohou podílet i neuroendokrinní faktory, vč. změn krevního tlaku, glomerulární filtrace, snížené iontové reabsorpce i sekrece antidiuretického hormonu (vasopresinu) [60].

Spuštění (triggering) SQ a FE podle místa sexuální stimulace

Squirting je nejčastěji vyvolán stimulací CUV [1–4,23]. Stimulace může probíhat zevně prostřednictvím glans clitoridis nebo vnitřně při dráždění přední poševní stěny v oblasti báze klitorisu (corpus, crura clitoridis a bulbus vestibuli) během masturbace či koitu [4]. FE bývá vyvolána obdobným mechanizmem. Může k ní docházet také při transvaginální stimulaci distální části přední poševní stěny v průběhu uretry, při níž dochází k mechanické expresi sekretu parauretrálních žláz [19]. Oba fenomény mohou být pravděpodobně spuštěny i stimulací dalších erotogenních zón, přičemž výsledná odpověď závisí na individuální neurofyziologické reaktivitě ženy.

Představy a názory na FE a SQ a jejich vliv na laickou populaci

Závěry často rozporuplných a metodologicky limitovaných studií významně deformují představy o tzv. sexuálních standardech. Prezentace SQ jako běžné součásti sexuální odpovědi (např. u každé druhé ženy) [30–32,43] vede k nerealistickým očekáváním a může u žen, u nichž se tyto fenomény nevyskytují, vyvolávat pocity nedokonalosti či domnělé sexuální dysfunkce. Mediální a zejména pornografická produkce systematicky prezentují excesivní a často simulované výstřiky tekutiny jako normu, čímž přispívají k dezinterpretaci fyziologických sexuálních reakcí. Tyto zkreslené obrazy jsou následně nekriticky přejímány jak laickou, tak i částí odborné veřejnosti, což může prohlubovat terminologický i interpretační chaos v této oblasti.

Závěr

Rozlišení jednotlivých typů periorgastických tekutin je zásadní pro edukaci žen i jejich partnerů a přispívá k prevenci diagnostické nejistoty i nadbytečné terapeutické zátěže. Precizní terminologické vymezení umožňuje spolehlivou diferenciální diagnostiku mezi fyziologickými a patologickými projevy.