COVID-19 jako nemoc z povolání – stručná informace ke stavu v ČR

Dne 1. března 2020 bylo oznámeno, že v České republice se vyskytly první případy nemoci označované COVID-19. Jedná se o vysoce infekční onemocnění způsobené koronavirem SARS-CoV-2, jež se přenáší z člověka na člověka. Existuje rovněž možnost jeho přenosu v rámci výkonu povolání, tj. při práci.

Pro uznání COVID-19 za nemoc z povolání podle současné legislativy mají být splněny následující podmínky: onemocnění klinicky manifestní a potvrzené laboratorním vyšetřením a hygienickým/epidemiologickým šetřením, ověřené splnění podmínek práce uvedených v seznamu nemocí z povolání (nařízení vlády č. 290/95 Sb., kap. V, pol. 1 a 3). Onemocnění je komplexně popsáno (včetně klinických příznaků, hodnocení jeho tíže a laboratorních vyšetřovacích metod) v posledním čísle Časopisu lékařů českých (1).

U chorob přenosných z člověka na člověka je v seznamu nemocí z povolání uvedeno, že vznikají při práci, u níž je prokázáno riziko nákazy (slovním spojením „riziko nákazy“ se rozumí vyšší pravděpodobnost přenosu nákazy při vlastním výkonu práce než v jiném obvyklém kontaktu s jinými osobami, a to i při epidemickém výskytu onemocnění). Za riziko nákazy je považována též práce s infekčním materiálem (u laboratorního pracovníka, uklízečky v nemocnici apod.). Pokud osoba –⁠ zdravotník i nezdravotník –⁠ byla pozitivně testována na přítomnost viru (v nazofaryngeálním výtěru nebo sérologicky), avšak neonemocněla klinicky manifestním onemocněním COVID-19, tzn. neměla žádné (ani lehké) klinické příznaky, například byla pouze v karanténě, pak nejsou splněna současná platná kritéria a o nemoc z povolání se nejedná.

Nemoci z povolání uznávají poskytovatelé v oboru pracovní lékařství, kteří získali k této činnosti povolení Ministerstva zdravotnictví ČR (zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a vyhláška č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání). Jejich seznam je uveden na webových stránkách ministerstva zdravotnictví. Tito poskytovatelé, kteří mají přesně danou svou teritoriální působnost, jsou povinni při důvodném podezření na nemoc z povolání žádat příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (krajskou hygienickou stanici) o ověření podmínek práce, v tomto případě o hygienicko-epidemiologické šetření. Stanovisko toho orgánu je pro poskytovatele závazné. Principy posuzování a uznávání nemocí z povolání byly rovněž shrnuty v Časopisu lékařů českých (2, 3).

Uznávání ohrožení nemocí z povolání u tohoto onemocnění na základě platné legislativy není možné. Ohrožením nemocí z povolání se totiž podle § 347 zákoníku práce rozumí „takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání“ (4).

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Milan Tuček, CSc.

Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN

Studničkova 7, 128 00 Praha 2

Tel.: 224 968 546

e-mail: milan.tucek@lf1.cuni.cz