Zdánlivá smrt někdy zachraňuje život


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2014; 153: 175-176
Kategorie:

Nejrůznější příslušníci živočišné říše používají nestejnou strategii v boji o přežití. Malý a slabý tvor, například 1 cm dlouhý brouk, znehybní a spadne do trávy, když se k němu nešetrně přiblížíme. Stává se to za situace, kdy známé řešení „boj nebo útěk“ (fight or flight) by ho již nezachránilo. Brouk si to může dovolit, je chráněn tvrdou, chitinovou zevní kostrou, a nic se mu nestane.

Pádem se zachránil, zmizel tak z očí predátora a v trávě ho nikdo nenajde. Člověk by si podobné řešení dovolit nemohl. Spadl-li by 170 cm vysoký člověk z výšky 170 m (v poměru k situaci brouka), pád by nepřežil, jak dokazují případy parašutistů, jimž se neotevřel padák. I jiný hmyz v nebezpečí předstírá smrt. Polapíme-li motýla paví oko (Inachis io) nebo žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni), motýl mrtvě leží na dlani, ale radostně odlétá, vyhodíme-li ho do vzduchu.

Draví ptáci a šelmy živící se menšími zvířaty tato pronásledují většinou jen tehdy, pokud prchají. Pták, i když hladoví, si nevšimne tvorů, jimiž se normálně živí, pokud jsou nehybní (ať už jsou mrtví skutečně, nebo jen zdánlivě). Nehybnost je fylogenetický starý mechanismus obrany. I člověk při hrůzném zážitku může znehybnět, ztuhnout (Lotova žena se v bibli změnila v solný sloup). Cestovatel Livingstone vyvázl za spárů lva, který se ho chystal usmrtit, tím, že upadl do stuporu, nehybnosti. Lev jej pustil a začal pronásledovat jiného, pohybujícího se člověka. Známý je tzv. afektivní stupor znásilněné ženy, ztuhlost vojáka, jenž jen o vlas unikl smrti (tzv. Shell-shock). Též se hovoří o Baëlzově afektivním útlumu.

V přírodě existují zejména dva typy defenzivního, obranného chování, oba na principu napodobování, imitace. Jeden spočívá v tom, že tvor napodobuje své okolí, například pakobylka vypadá jako suchá větvička. Živočich tak opticky splyne se svým okolím, zmizí z očí predátora. Tomuto typu obrany se říká krypsis.

Druhý způsob spočívá v napodobování jiného živočicha, což se nazývá mimikry. Bezbranný a pro predátora poživatelný a chutný tvor (např. pro ptáka můra), svou velikostí, tvarem a zbarvením napodobuje shodně vypadajícího, ale nebezpečného živočicha (například sršně), a má z toho jednostrannou výhodu.

Ale i u člověka nacházíme mimikry. Vidíme to u některých tzv. specifických (izolovaných) fobií, kde se projevují vývojově, fylogeneticky staré obranné mechanismy a kde se uplatňuje vůlí neovládaný, vegetativní nervový systém řídicí automatické tělesné funkce.

Specifická (izolovaná) fobie (F40.2) je neurotický chorobný strach ze známého objektu, předmětu či situace. Z řečtiny odvozená terminologie popisuje desítky těchto, většinou známých fobií (akrofobie, xenofobie, pyrofobie aj.). Postižený jedinec se dle možností vyhýbá objektům či situacím navozujícím fobické obavy. Ovšem v případě, kdy se vyhnout nelze, se rozjíždí řada vegetativních příznaků, zejména zrychlení srdečního tempa, pocení, třes, bolesti na hrudi, nauzea, pocity na omdlení.

Hlavním předmětem našeho pojednání je však jedna ze zmíněných specifických fobií, a sice fobie z poranění, v anglosaské terminologii se označuje jako Blood Injury Phobia (BIP). Je to velice častá a pro postiženého nepříjemná fobie. Pacient omdlévá či kolabuje při pohledu na krev, při odběru krve, aplikaci injekce, spatří-li zraněného apod. Totéž nastává, je-li injekce (či odběr) aplikovaná jemu.

Isaac M. Marks (Marks IM. Fear, Phobias and Rituals. Oxford: Univ. Press 1987) uvádí, že někteří tito fobikové jsou doslova ochotni raději zemřít, než dostat život zachraňující žilní vpich nebo podstoupit operaci. Tito pacienti nechodí do kina, nemohou-li dostat krajní sedadlo. Objeví-li se totiž na plátně neočekávaně krev nebo to, co s ní souvisí, musí sklonit hlavu co nejníže k podlaze, a zmírnit tak pokles krevního zásobení mozku a zabránit případné mdlobě.

V souvislosti s BIP ovšem nemluvíme o lidech, kteří z náboženských důvodů odmítají krevní transfuzi a jsou ochotni přihlížet, jak jejich krvácející dítě umírá. Oproti ostatním specifickým fobiím se fobie z poranění projevuje svými vegetativními (útrobními) příznaky odlišně, a lze říci zrádně.

Zatímco u ostatních specifických fobií nastává co reakce na příslušný stimulus trvající tachykardie (zrychlení srdečního tepu), u BIP se počáteční tachykardie rychle mění v pravý opak, v bradykardii, zpomalení srdečního tempa. To vede k poklesu krevního tlaku, zblednutí a často ke ztrátě vědomí, mdlobě. Funkce vegetativního systému se dostává do oblasti patofyziologie, pacient by někdy spíše než psychiatra potřeboval kardiologa. Rozbíhá se tzv. vazovagální kolaps, který přes srdeční arytmii, synkopu a asystolii může končit smrtí. Tento průběh naštěstí nastává jen zřídka.

Existuje celá řada příbuzných fenoménů, které mohou navázat na vazovagální kolaps či jinou formu vaskulární disturbance v souvislosti s nějakou formou stresového zážitku. Tzv. voodoo smrt (Voodoo death, Voodoo anxiety) je většinou považována za následek vazovagálního kolapsu a může být buď rychlá nebo opožděná.

Často jde o tzv. voodoo spell, něco jako prokletí, uřknutí šamanem či medicinmanem. Zde ovšem oběť musí patřit do téhož etnicko-kulturního okruhu. Stejně navozená smrt ale může nastat i v případě nevědomého požití masa tabuizovaného zvířete, o čemž se dotyčný dozví dodatečně. Vaskulární smrt představuje i déletrvající ledvinová vazokonstrikce navozená stresem, tzv. war nephritis u vojáků. Různé kletby a časové výzvy na boží soud mají asi podobný mechanismus.

Na vazovagální kolaps u člověka při pohledu na krev ovšem lze pohlížet také z vývojového hlediska. Mdloba vlastně představuje deceptivní (klamající) signál o zdánlivé smrti, což spolu s bledostí a nehybností má za úkol odvrátit pozornost případného agresora jiným směrem.

U lidí vyšších společenských vrstev i vědomě předstíraná mdloba byla v jiné době všeobecně akceptovaným řešení situací, z nichž nebylo úniku. Takováto mdloba měla i svá přesná pravidla hry, též její ukončení muselo být rychlé, například použití čichacích solí.

Na úrovni živočišné říše ovšem předstírání smrti má jednoznačný význam jako život zachraňující manévr. Lze zopakovat, že zblednutí a mdloba u člověka při pouhém pohledu na krev, a to dříve, než je sám zraněn, má několikerou funkci. Má zabránit tomu, aby se jedinec sám ocitl v podobném stavu poranění, kdy by ztrácel krev. Jde o nevědomou identifikaci s obětí (tam, kde již ke zranění došlo pokles krevního tlaku zpomaluje krvácení).

Tato obrana typu mimikry vysílá deceptivní, klamný signál potenciálnímu útočníkovi ve snaze jej odvést od agrese vůči „mrtvole“ (viz hladovějící dravý pták). Vzpomínka na naši vlastní „kolektivní“ minulost nám může připomenout tvrdost života některých našich předků.

Všemi obdivovaná vojenská jízda, kavalérie, husaři, dragouni, huláni apod. představovala identifikační vzor a ideál nejen pro selské chasníčky a synky ze šlechtických rodin, ale i umělce (malíř Mikoláš Aleš vytvořil stovky kreseb a maleb koní a lze říci, že byl fascinován jejich krásou). Vždyť i řecká mytologie zanechala křížence koně a člověka – kentaury.

Ano, v míru sklízela kavalérie při parádách a přehlídkách obdiv žen a závist mužů. V boji na tom ale byla jízda hůře než pěchota. Zatímco pěšák se mohl skrýt za vyčnívající pařez či kámen, kavalerista se musel srazit s nepřítelem a začít s ním šavlovat. A zde šlo o život. Porazil-li kavalerista postupně v boji dva nepřátelské jezdce, byl značně vyčerpán a měl již jen malou naději, že porazí třetího, případně odpočatého protivníka.

Dostal-li však při pohledu na usekávané hlavy a údy vazovagální kolaps, mohlo to pro něj být výhodné. Omdlel-li a spadl z koně, mohl přežít – pokud nebyl koněm udupán nebo pádem vážně zraněn. Večer pak mohl patřit k oněm šťastlivcům, kteří s vědomím pomíjivosti života pili a radovali se se ženami. Zde tedy BIP nejen, že zachovala život jedinci, ale případně mu umožnila zanechat své gamety v lůně obdivujících krasavic.

Na příkladu BIP jsme se snažili ukázat, že defenzivní strategie typu mimikry, tak běžná u různých úrovní života na Zemi, může stát i na pozadí některých, na první pohled jednoznačně psychiatrických fenoménů.

George O. Křížek

Washington, USA


Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Antiseptika a prevence ve stomatologii
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Citikolin v neuroprotekci a neuroregeneraci: od výzkumu do klinické praxe nejen očních lékařů
Autoři: MUDr. Petr Výborný, CSc., FEBO

Zánětlivá bolest zad a axiální spondylartritida – Diagnostika a referenční strategie
Autoři: MUDr. Monika Gregová, Ph.D., MUDr. Kristýna Bubová

Diagnostika a léčba deprese pro ambulantní praxi
Autoři: MUDr. Jan Hubeňák, Ph.D

Význam nemocničního alert systému v době SARS-CoV-2
Autoři: doc. MUDr. Helena Lahoda Brodská, Ph.D., prim. MUDr. Václava Adámková

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se