LAUREÁTI NOBELOVY CENY

Nobelovu cenu za medicínu pro rok 1956 získali Američan francouzského původu André-Frédéric Cournand, Němec Werner Forssmann a Američan Dickinson Woodruff Richards, jejichž společným předmětem zájmu byla katetrizace srdce.

ANDRÉ-FRÉDÉRIC COURNAND(1895–1988)

Narodil se 24. září 1895 v Paříži jako druhé ze čtyř dětí stomatologa-vynálezce Julese Cournanda a Marguerite Weberové. Od pěti let navštěvoval Condorcetovo lyceum; výborný fotbalista a horolezec, který bral soukromé hodiny filozofie a bavil se laboratorními pokusy, se v devíti letech rozhodl, že bude chirurgem. Na pařížské Sorbonně dosáhl 1913 bakalářské hodnosti v humanitních vědách, 1914 získal diplom z fyziky, chemie a biologiea zapsal se na medicínu, avšak už po roce studia i první světové války odešel jako medik-dobrovolník na frontu pomáhat polním chirurgům, jejichž velké ztráty už přísun dalších lékařů nestačil vyrovnávat. A tak se i student Cournand po čtyřměsíčním výcviku stal 1916 pomocným chirurgem pěchotního praporu; pod palbou sbíral raněné, poskytoval jim první pomoc a dopravoval je do bezpečí. Sám byl na sklonku války také raněn, zasažen bojovým plynem a vyznamenán válečným křížem.

Hned po válce studiumdokončil a v letech 1925–1930 sloužil jako externista a později sekundář v pařížských nemocnicích, mj. u slavného neurologa Guillaina. Byl přitom aktivně účasten pařížského kulturního života, zván do salonu princezny Marie Bonapartové i do kroužku freudovských psychoanalytiků; k jeho přátelům patřili výtvarníci Delaunay, Ernst, Lipchitz, Tanguy, Villon i skladatelé Milhaud, Stravinskij a Varese. V květnu 1930 byl Cournand promován na doktora medicínypo obhájení dizertace o roztroušené skleróze; pomýšlel však na pneumologii. Místo si našel v USA a téhož roku nastoupil v tuberkulózní službě na oddělení Kolumbijské univerzity v newyorské nemocnici Bellevue.

V roce 1932 začala Cournandova celoživotní spolupráce s Dickinsonem W. Richardsem. Sešli se k výzkumu plic, pochopili však, že vyžaduje hlubší poznání i toho, co se děje v srdci. Roku 1936 chtěli získat smíšenou žilní krev z pravé srdeční síně a zvolili k tomu cestu, kterou před sedmi lety ukázal Werner Forssmann –⁠ pomocí cévky zavedené do srdce z loketní žíly. Mohli tak měřit krevní tlak přímo uvnitř srdce a krevních cév, zjišťovat obsah kyslíku v krvi i celkové množství kyslíku přijatého dýcháním a vypočítávat průtok krve plícemi. Zavádět katétr do pravé síně se Cournand naučil v Paříži. Po návratu do New Yorku pak s Richardsem v Kardiopulmonální laboratoři nemocnice Bellevue po čtyři roky na psech a šimpanzích ověřoval, zda je průchod cévky do srdce laboratorních zvířat prost rizika; museli proto řešit i otázku žádoucích mechanických vlastností cévky.

V roce 1941 získal Cournand americké občanství a v témže roce za asistence Hilmerta Rangese z Newyorské univerzity provedl první katetrizaci lidského srdce od Forssmannových úspěšných pokusů z let 1929 a 1930. Z pravé síně pak jako první pronikal dále –⁠ zavedl katétr do pravé komory (1942) a do plicnice (1944), objevil vztah mezi obsahem kyslíku v krvi a krevním tlakem v plicnici, dokonce defektem síňové přepážky zavedl katétr i do levé síně a měřil tlak i v ní. Přesvědčil se, že cévky mohou být ponechány v lidském oběhovém systému bez komplikací až sedm hodin. Za druhé světové války studoval v nemocnici Bellevue na stovce kriticky nemocných šok a jeho léčbu. V roce 1942 byl jmenován docentem, 1945 mimořádným a 1951 řádným profesorem lékařství Kolumbijské univerzity. Metodika katetrizace srdce se odtud šířila a brzy se stala standardní diagnostickou i léčebnou procedurou –⁠ do roku 1949 bylo provedeno přes 10 000 výkonů.

V roce 1956 obdržel Cournand s Forssmannem a Richardsem „za své objevy týkající se katetrizace srdce a patologických změn v oběhové soustavě“ Nobelovu cenu; každému připadla třetina finanční odměny. Göran Liljestrand v laudatio zmínil dva rozhodující činitele srdeční funkce –⁠ tlak a průtok, popsal dosavadní meze jejich studia u člověka a zdůraznil, že Cournand a Richards pochopili význam Forssmannova objevu použitelnosti metod prověřených v pokusech na zvířatech i ke studiu na člověku; definitivně prokázali praktickou cenu srdeční katetrizace a techniku zužitkovali k diagnostickým a terapeutickým pokrokům v mnoha klinických aplikacích včetně sekundárního traumatického šoku, vrozených i získaných srdečních chorob nebo plicních nemocí. Na rozsáhlých výzkumech se podílelo množství vysoce kvalifikovaných badatelů, Cournand a Richards však zůstali průkopníky a vůdci.

V metodologickém úvodu své nobelovské přednášky Control of the Pulmonary Circulation in Man withSome Remarks on Methodology (1956) nazval Cournand srdeční katétr „klíčem v zámku“; poté se věnoval kontrole plicního oběhu u normálního člověka: vysvětlil odlišnosti vztahu mezi tlakem a průtokem v plicním a systémovém oběhu (za příčinu nelineárnosti vztahu u plicního oběhu označil roztažitelnost); vysvětlil, jak je odpor vůči průtoku v plicním oběhu ovládán vazokonstrikčním účinkem hypoxie a nejednoznačně vazodilatačním působením acetylcholinu; závěrem vyslovil „jedinou nespornou předpověď“, že „pokroky metodologie a pokroky vědění půjdou ruku v ruce.“

Vedle Nobelovy ceny byl vyznamenán Stříbrnou medailí Anderse Retziuse (1946), Laskerovou cenou (1949), Pamětní medailí Johna Phillipse (1952), Zlatou medailí Belgické královské lékařské akademie (1956); byl důstojníkem (1957) a komandérem (1960) francouzské Čestné legie; čestným doktorem univerzit ve Štrasburku (1957), Lyonu (1958), Bruselu (1959), Pise (1960); členem Národní akademie věd, Americké fyziologické společnosti, Asociace hrudních chirurgů, Americké hrudní společnosti; čestným členem londýnské Královské lékařské společnosti, britské a švédské kardiologické společnosti a dalších organizací.

Po odchodu na odpočinek se „professor emeritus“ Kolumbijské univerzity (1964) zabýval filozofií prospektivy Gastona Bergera; přispíval vlastními články, aplikoval prospektivní filozofii a metodu na lékařskou výuku a vědu; uspořádal publikaci Shaping the Future: Gaston Berger and the Concept of Prospective (1973, s M. Lévym). Přehled vývoje katetrizace srdce a počátků jejího klinického využití podal v přednášce z roku 1970, otištěné v rozšířené podobě v Acta Medica Scandinavica jako článek Cardiac Catheterization: Development of the Technique, its Contributions to Experimental Medicine, and its Initial Applications in Man (1975); rozlišuje počátky od roku 1844, éru Forssmannových pokusů na sobě 1929–1936 a období své spolupráce s Richardsem 1936–1945.

Dvakrát ovdověl, třikrát byl ženatý: 1924–1959 se Sibylle Blumerovou (měl s ní tři dcery a adoptoval jejího syna, ten pak 1944 jako parašutista francouzské Svobodné armády padl ve Francii), 1963–1973 s Ruth Fabianovou a od 1975 do smrti s Beatricí Bishop Berleovou. Na konci života vydal autobiografii s bohatým fotografickým doprovodem From Roots to Late Budding: The Intellectual Adventures of a Medical Scientist (1986, s M. Meyerem). Zemřel 19. února 1988 v Great Barringtonu ve státě Massachusetts.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz