200 let od narození profesora Josefa Škody

Souhrn

Článek seznamuje s životem a dílem významného internisty profesora Josefa Škody, plzeňského rodáka, který se zasloužil zejména o zavedení vyšetření poklepem a poslechem. Hmotně podpořil svého synovce Emila, čímž přispěl k rozmachu plzeňské Škodovky. 

Klíčová slova:

Josef Škoda – vyšetření poklepem a poslechem

Desátého prosince 2005 uplyne 200 let od narození významného internisty profesora Josefa Škody. Narodil se v Plzni v rodině zámečníka Jana Vojtěcha Škody jako čtvrté z osmi dětí. (Čtyři děti však zemřely záhy po narození.) Lékařem byl jeho starší bratr František (1801–1888), který vystudoval ve Vídni, stal se městským lékařem v Plzni (a primářem první plzeňské nemocnice), úspěšně působil při likvidaci epidemie cholery v Haliči, poté se stal krajským fyzikem postupně v Klatovech, Plzni a Chebu (kde dohlížel na lázeňské léčení císařovny Alžběty), byl poslancem říšské rady a dvorním radou, byl povýšen do šlechtického stavu a za zásluhy o léčení raněných v prusko-rakouské válce obdržel pamětní medaili pařížské konference (1, 2).

Josef Škoda prodělal v dětství četné dětské nemoci, vystudoval plzeňské premonstrátské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům, a filozofii. Toužil stejně jako bratr František po studiu medicíny ve Vídni, ale rodina neměla prostředky. Tu pomohla náhoda. Bratr František, který se ve Vídni živil kondicemi, opisováním žádostí a vychovatelstvím, se seznámil s rodinou továrníka Bischofa v předměstí St. Margarethen. Paní Bischofová v červenci 1825 cestou na lázeňské léčení v Karlových Varech navštívila Škodovu rodinu, pohovořila s Josefem a slíbila mu, že se o něho ve Vídni postará (3). Tak se Josef vydal pešky do Vídně a začal studovat na lékařské fakultě. První rok bydlel u Bischofů, ale těžce nesl, že je odkázán na cizí dobrodiní (2).

Studium medicíny zakončil Škoda dvěma rigorózními zkouškami a obhajobou dizertační práce „De morborum divisione“ 16. června 1831, 18. června 1831 byl promován (4). Vrátil se do Plzně, kde začal provozovat praxi. Záhy se však zapojil do likvidace cholerové epidemie v kraji chrudimském, kouřimském a plzeňském –⁠ tato činnost probíhala od prosince1831 do října 1832 (5). Do Plzně se už nevrátil a od 5. listopadu 1833 začal pracovat jako sekundář III. interního oddělení všeobecné nemocnice ve Vídni.

Přihlásil se ke konkurzu na místo v ústavu soudního lékařství, místo však nedostal. V roce 1834 přešel na I. interní oddělení, věnoval se vyšetření poklepem a poslechem, sblížil se s patologickým anatomem Karlem Rokitanským, s nímž porovnával poklepové a poslechové nálezy s nálezy sekčními. S Rokitanským vytvořil druhou vídeňskou školu (5). V roce 1834 se přihlásil do konkurzu na místo vedoucího katedry patologie a terapie na medicínsko-chirurgických studiích v Innsbrucku, nedostal se však ani do terna.

V roce 1836 byl pro tracheotomii, provedenou u dítěte bez souhlasu primáře, přeložen do ústavu choromyslných (6). V roce 1836 vyšla v „Medizinische Jahrbücher des k.k. Österreichischen Staates“ jeho práce „Über die Perkussion“ (5). V roce 1837 se přihlásil do konkurzu na místo krajského lékaře v Brně, nebyl však vybrán (5). V roce 1839 vyšla jeho práce „Abhandlungen über Perkussion und Auskultation“. Jím pořádané kurzy poklepu a poslechu byly proslulé, dosud se užívá označení „Škodův poklepový tón“ pro pás bubínkového poklepu nad horní hranicí poklepového ztemnění při fluidothoraxu, odpovídající okrsku rozepjatých alveolů na stlačenou plící (7).

V roce 1840 se Škoda přihlásil do konkurzu na vedoucího katedry patologie a terapie vnitřních nemocí v Praze. Škodovi přátelé ve Vídni z obavy, aby o Škodu nepřišli, prosadili jeho jmenování primářem oddělení nemocí prsních, takže Škoda účast na konkurzu odvolal (5).

V roce 1846 se Škoda přihlásil do konkurzu na místo profesora vnitřních nemocí ve Vídni. Zprvu se nedostal ani do terna, Rokitanský podal minoritní votum a obrátil se na svého přítele protomedika království Českého Ignáce Nádherného. Ten jako osobní referent poslal do Vídně návrh svůj, v němž navrhl Škodu na prvním místě, díky tomu byl Škoda jmenován (6).

Škoda byl někdy uváděn jako terapeutický nihilista. Je pravda, že zavrhoval všechny léky, o jejichž účinku nebyl z vlastní zkušenosti přesvědčen, uznával na příklad chloralhydrát a salicyláty (5). Léčil i příslušníky císařského dvora a ruské carské rodiny, byl povýšen do šlechtického stavu. Hlásil se k českému národu, důsledně se psal s háčkem na Š (5). Synovci Ing. Emilu Škodovi (synovi Františka Škody z druhého manželství) poskytl cenné papíry (byl jedním z hlavních akcionářů Severočeské dráhy) a hotovost v hodnotě přibližně milionu zlatých, čímž přispěl k rozmachu plzeňské Škodovky (bratr František investoval převážně do pozemků a průmyslovému podnikání nebyl nakloněn (1). V roce 1871 odešel Škoda na odpočinek a 13. června 1881 zemřel.