Co zajímavého například v rozhovoru zaznělo:
S redukovaným úvazkem musíte počítat takzvanou předatestační násobilku. Jak u vás vychází?
Nese to s sebou docela dost výpočtů a propočtů, které mi nedají poslední dobou úplně spát. Po interním kmeni mi zbývá specializační výcvik, než budu moci splnit atestaci. Ten trvá 2,5 roku v ničím neprodloužené variantě, ale já pracuji na snížený úvazek, čímž se délka specializačního výcviku proporcionálně prodlužuje. Kdybych do nemocnice chodila jen jeden den (týdně, pozn. redakce), tak to bude trvat 12 let, pokud na dva dny, tak bych ho dělala 6 a čtvrt roku. Z toho si asi dokážete představit, že to není úplně motivační pro mladé lékařky se do nemocnice vracet, když vidí, jak jim to bude strašně dlouho trvat, a když vidíte, kolik je za tím organizační akrobacie a náročného domlouvání, tak to není úplně ideální situace.
Co na váš redukovaný úvazek v nemocnici říkají kolegové?
Ono to chce velkou solidaritu pracovat v kolektivu, kde s vámi jsou rodiče-lékaři. Uvedu to na příkladu: teď jsem si začala zadávat služby a každý měsíc mi napsal kolega, jestli bych si ji s ním nemohla vyměnit, a já jsem pokaždé musela říct, že ne, protože nejde jen o mě a to, jestli půjdu z práce jeden nebo druhý den, ale jde o provázaný rozvrh prarodičů a manžela. Máme to v našich propsaných sdílených kalendářích naklikané a domluvené a každá změna služby byla obrovská komplikace. Zároveň si uvědomuju, že to můžu být brzy já, kdo tu službu bude potřeba vyměnit, když budu mít doma dítě s teplotou a podobně.
Zaujalo vás toto téma? Chtěli byste se dozvědět více o překážkách, kterým čelí primární pečovatelé o malé děti v medicíně? Pusťte si celý podcast na:
(pok)
Foto: archiv lékařky
