Co pro mne znamená Česko-slovenská pediatrie


Autoři: Jozef Hoza
Působiště autorů: Klinika dětí a dorostu 1. LF UK a VFN, Praha
Vyšlo v časopise: Čes-slov Pediat 2016; 71 (3): 135-136.
Kategorie: 70. let časopisu

Bylo mi 5 let a dva týdny, když 1. 4. 1946 mohli první čtenáři otevřít první stránku nového časopisu Pediatrické listy. Nevím, zda byl mezi nimi i pan doktor, co se staral o naši rodinu, tedy i o mne, ale jistě to potěšilo několik desítek dětských lékařů a také mnohem více rodinných lékařů od Aše po Čiernou nad Tisou. Měli své periodikum, které vydrželo všechna úskalí vývoje naší země po dobu posledních sedmdesáti let. Jen pro úplnost připomínám, že od desátého ročníku se změnil název časopisu na Československou pediatrii.

Za těch sedm desetiletí se v pozici vedoucího redaktora a redakčních radách časopisu vystřídala řada osobností naší pediatrie, jim patří dík za to, že časopis stále patří mezi zdroje našich znalostí. Ještě větší dík ale patří těm stovkám autorů, kteří se s námi ochotně podělili o své zkušenosti nebo nám předložili výsledky svého bádání.

Vrátím se ale k první větě mého příspěvku k jubileu Česko-slovenské pediatrie. Rád bych Vám sdělil, jak se moje životní cesty dětského lékaře a učitele lékařské fakulty prolínaly s naším časopisem. Nevím, zda jde o náhodu, ale první článek v prvním čísle Pediatrických listů se týkal léčby penicilinem, tím penicilinem, který byl do Československa pro širší použití dodán v rámci americké poválečné pomoci UNRA (Blecha J. a spol.: Naše zkušenosti s penicilínem. Pediatrické listy 1956; 1 (1): 3–8). V létě 1947 jsem si poranil koleno a po neodborném ošetření maminkou (na ránu patří slanina) se objevil problém, akutní osteomyelitida tibie. Chirurgická léčba s drenáží moc nepomohla a stafylokoková infekce se zahnízdila a hrozily komplikace, nemoc se táhla měsíce a bál jsem se o nohu. Měl jsem ale štěstí. Dostal jsem se na ortopedickou kliniku profesora Červeňanského v Bratislavě, kde jsem se dostal mezi jedny z prvních dětí, kterým byl krystalický penicilin v této indikaci podán. V té době ještě nebylo nic známo o rezistenci stafylokoků na penicilin. Přestože mi bylo sedm let, moc dobře si pamatuji na ten měsíc, kdy jsem dostával po celou dobu intramuskulární injekci každé tři hodiny. Bolelo to, bylo to nepříjemné, celé dny i noci jsem sledoval ručičku velkých nástěnných hodin blížící se ke konci tříhodinového intervalu. Po měsíci jsem byl ale zdráv a vydrželo to. Proto jsem si také se zájmem pročetl článek o penicilínu z jiného pohledu než z mého osobního.

Mé první setkání s Československou pediatrií se odehrálo v posluchárně Dětské kliniky v Praze Pod Petřínem. Profesor Kamil Kubát nám v roce 1961 během první přednášky z pediatrické propedeutiky mimo jiné zdůraznil, že nestačí studovat jen z učebnic, ale je třeba hledat aktuální informace a jako zdroj nám představil typický časopis s oranžovobílou obálkou. Jak by ne, byl v té době vedoucím redaktorem. Citoval nám články Langmeiera a Matějčka o zralosti dětí pro školu. Pro dnešní diskuse o inkluzi je to pozoruhodné čtení. Přiznám se, že další tři roky do promoce jsem se k časopisu nedostal tak často, abych si vybavil nějakou významnější vzpomínku, spíše jsem spoléhal na učebnice nebo přednášky. V roce 1964 jsem nastoupil jako sekundární lékař na dětské oddělení nemocnice v Českém Krumlově. Již při představování u primáře Josefa Havlíka jsem si všimnul, že na jeho pracovním stole leží časopis se známou obálkou. Neuplynulo ani několik týdnů a po obvyklém ranním hlášení se primář zeptal, kdo četl poslední číslo Československé pediatrie. Trochu nás to zaskočilo, protože časopis jsme měli možnost číst jen v nemocniční knihovně a nějak „na to nebyl čas“. Rozpaky přerušil s nabídkou k prolistování čísla 11 ročníku 1964. Byl tam totiž jeho článek o diagnostice infravezikální obstrukce u dětí. Tehdy jsem si uvědomil, že promocí vzdělávání nekončí. Nejen to, zakrátko jsem poznal, že je výsostným posláním zkušenějších předávat své zkušenosti a poznatky svým následovníkům. Jednou z cest, jak to realizovat, je publikace, sdílení v písemnictví. Pro mladého lékaře je poznatek, že jeho primář nebo starší kolega dokáže formou sdílnou prezentovat odborný text, motivující a významně posiluje i jejich autoritu. Je na škodu, že toho v současné době využívá tak málo primářů či zkušených lékařů z nemocnic mimo kliniky.

Čas běžel, změnil jsem působiště a na klinice v Praze Na Karlově byla Československá pediatrie na každém lékařském pokoji a tak nebyl problém čerpat informace z tohoto zdroje. Na klinice ale byly i jiné možnosti, v knihovně byly k dispozici i cizojazyčné časopisy od Pediatrics až po azbukou psanou Pedijatrii. Mne to často lákalo srovnávat, co píšou jiní, čim se lišíme a co děláme hůře nebo lépe. Podle mého názoru, naše pediatrie byla v létech sedmdesátých a osmdesátých minulého století podle písemnictví srovnatelná s vyspělými zeměmi. V mnoha směrech jsme v péči o dítě předčili i vyspělé země světa. Podíl našeho pediatrického časopisu na tom je nesporný. Jen náhodným listováním v zažloutlých stránkách Československé pediatrie jsem narazil na skvělý výklad respiračních poruch z hlediska krevních plynů, který popsali Vokáč a Vávrová a který předběhl publikace v zahraničních periodicích, v té době se teprve pracovalo na vývoji Astrupova geniálního pH-metru. Za významné považuji také to, že pro lékaře mimo center, kde byly k dispozici zahraniční zdroje, psal do našeho časopisu stručné výtahy z významných článků profesor Svatý. Dokázal velmi dobře ve stručnosti přiblížit podstatu publikovaného problému a motivovat k dalšímu studiu.

Vrátím se ještě ve vzpomínkách k profesoru Kamilu Kubátovi. Byl podle mne největším propagátorem našeho časopisu. Nejen v diskusích během nezapomenutelných čtvrtečních večerů České pediatrické společnosti, ale zejména při atestacích z pediatrie jsme se obávali jeho obvyklé otázky: „Kdo to již popsal v Československé pediatrii?“. Mračil se, když dotazovaný neznal správnou odpověď, ale mnohokrát překvapil, když připomenul, že náš autor popsal problém dříve, než byl zveřejněn v zahraničním písemnictví. Prosadit se s článkem do významného evropského nebo zámořského periodika bylo mnohem obtížnější než dnes, i když šlo paradoxně spíše o pozadí mimo bádání. Je zajímavé zjišťovat, jaký ohlas měly v historii časopisu některé „seriály“. V šedesátých letech to byly jistě odborné či organizační otázky čtenářů a odpovědi z pera špičkových odborníků. Tyto stránky měly velký vliv na propojení mezi respektovanými pracovišti nebo osobnostmi a širokou pediatrickou obcí. Často jsou diskutovány také „Bostonské semináře“ z Motola. Profesor Josef Houštěk dokázal v době, kdy pediatrie odolávala velkému konkurenčnímu tlaku jiných oborů, koncentrovat aktuální pediatrickou problematiku do diskusní podoby s významnými závěry. Tyto semináře byly pak v písemné podobě často hlavním důvodem, proč pediatři časopis stále měli na svém pracovním stole nebo v domácí knihovně.

Československá pediatrie díky vzácné soudržnosti mezi českými a slovenskými dětskými lékaři přestála i křehké období rozdělení společného státu a je dobře, že můžeme stále číst články v češtině i slovenštině. Ne všem odvětvím medicíny či jiných oborů se to podařilo. Nové společenské uspořádání ale nás postavilo před jiná úskalí. V pediatrii tím bylo zejména profesní a ideové rozštěpení na pediatra praktika a pediatra nemocničního či specialistu. Z pohledu časopisu se to projevilo vznikem „konkurence“, nových periodik zaměřených na toto rozdělení a usilujících o pozornost čtenářů. Navíc nové priority hodnocení publicity vědecko-výzkumné činnosti upřednostňující zveřejnění a citovanost v impaktovaných časopisech způsobují autorský odliv zejména v oblasti původních originálních článků pro náš časopis.

V průběhu sedmdesáti let existence Pediatrických listů a Česko-slovenské pediatrie nebylo období, kdy bylo vše bezproblémové. Není tomu ani dnes. Je jen na nás, těch, co jsme starší než náš časopis, i těch, co ho dostanou třeba dnes poprvé do ruky, a zejména těch v nejlepších letech, aby se snažili udržet v kvalitní podobě nejen obálku, ale zejména obsah Česko-slovenské pediatrie. Postavení dětského lékařství u nás a jeho dosažené výsledky nás k tomu zavazují.


Štítky
Neonatologie Pediatrie Praktické lékařství pro děti a dorost

Článek vyšel v časopise

Česko-slovenská pediatrie

Číslo 3

2016 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Diabetická neuropatie a její léčba
nový kurz
Autoři: MUDr. Michal Dubský, Ph.D.

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
Autoři:

Proč v prevenci zubního kazu kartáček nestačí?
Autoři: doc. MUDr. Romana Koberová – Ivančaková, CSc.

Hypersenzitivita dentinu jako příznak poškození tvrdých zubních tkání
Autoři: MUDr. Erika Lenčová, Ph.D.

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se