Mají buněčné terapie budoucnost v léčbě extrapyramidových onemocnění? NE

Úvod

Primární postižení při Parkinsonově nemoci (PN) je degenerace neuronů obsahujících neuromelanin v oblasti mozkového kmene, zejména v pars compacta substancia nigra. Neurochemické studie prokázaly, že zásadní je deficit dopaminu v oblasti striata, který vede k rozvoji klinické neurologické symptomatologie. Po objevu L-DOPA v 60. letech 20. století se spektrum léčby PN zásadně rozšířilo. Rozvoj intervenčních postupů (především hluboká mozková stimulace –⁠ DBS) dále rozšiřuje možnosti léčby PN za hranice tradiční farmakologické léčby [1], stejně jako možnosti jiného než perorálního podávání (subkutánní –⁠ apomorfin, intravenózní –⁠ amantadinsulfát, intrajejunální –⁠ metylester L-DOPA) [2–4].

Významný faktor ovlivňující strategii léčby PN je skutečnost, že kromě tradičních příznaků motorických (třes, hypokinéza a rigidita) se u pacientů s PN objevují po několika letech léčby další příznaky, které postupně mění její původní a tradičně pojatý klinický obraz [5]. Příznaky se objevují v několika doménách: motorické, psychické, senzitivní a vegetativní. Lékaři věnující se léčbě pacientů s PN jsou tudíž exponováni velkému množství nových, často kontroverzních informací o průběhu a způsobu léčby PN a stává se pro ně nelehkým úkolem zvolit ten nejsprávnější způsob léčby pro konkrétního pacienta.

Kmenové buňky a proces neurodegenerace

Diskuze o možném terapeutickém účinku, dokonce i zastavení procesu neurodegenerace, se začaly vést v souvislosti s lidskými fetální dopaminergními buňkami v 80. letech 20. století. Současně začalo být upozorňováno na možné etické problémy, které tato problematika otevřela. Neurální štěpy z lidských fetálních mozků byly např. implantovány celkem 300 pacientům s PN. Nebyly prokázány signifikantně lepší výsledky ve srovnání se stávajícími léky či jinými terapeutickými postupy (souhrn viz Li et al) [6]. U pacientů s PN, u nichž došlo k implantaci lidských fetálních dopaminergních buněk, nastal výrazný rozvoj dyskinéz vzhledem k nehomogennímu rozložení štěpu ve striátu a kontaminací serotoninergními neurony [7].

Zásadním průlomem ve vědomostech ohledně kmenových buněk byl objev, že somatické buňky je možné přeměnit na pluripotentní, za což Gurdon a Yamanaka v roce 2012 získali Nobelovu cenu. Bylo prokázáno, že humánní pluripotentní kmenové buňky (Human-induced Pluripotent Stem Cells; HiPSC) jsou teoreticky přeměnitelné na jakýkoliv typ lidské buňky. V literatuře se začaly objevovat vědecké i populárně-vědecké články pojednávající o lidských buněčných kulturách nabízejících novou naději pro buněčnou terapii řady doposud nevyléčitelných onemocnění, což významně atrahovalo pozornost postižených pacientů a jejich rodin.

Jaká jsou očekávání od léčby kmenovými buňky v léčbě PN?

Terapie kmenovými buňkami má zajistit:

1. nové buňky v anatomické oblasti, v níž probíhá proces neurodegenerace;
2. získat nový rozměr/ znalost ohledně patofyziologie onemocnění;
3. nový nástroj pro objev nových léků/ léčebných postupů.

HiPSC-derivované, na pacienta specifické neurální buňky by mohly nabídnout zásadní signifikantní výhodu: imunologicky kompatibilní, autologní štěpy [8]. Je ovšem nadále velmi diskutabilní bezpečnost a vedlejší účinky této léčby vzhledem k chybějícím datům [7], a z medicínského a praktického hlediska je tedy naprosto nezbytné provedení řady nákladných klinických studií k ověření bezpečnosti a účinnosti terapie kmenovými buňkami [9].

Závěr

Na prahu roku 2016 je možné konstatovat, že:

1. Klinický výzkum kmenových buněk u PN je v plenkách.
2. Zatím je v úrovni základního výzkumu a hledání jeho klinické relevance.
3. Transplantace může být v budoucnosti vhodná pro malé, dobře vybrané subskupiny pacientů s PN.
4. Bohužel v nejbližších letech není možno s touto slibnou léčebnou možností seriózně počítat [9].

prof. MUDr. Martin Bareš, Ph.D.

I. neurologická klinika LF MU a FN u sv. Anny v Brně