Mazová zátka a její řešení

Datum publikace: 15. 6. 2026

Ušní maz neboli cerumen vzniká jako fyziologický produkt kůže zvukovodu. Jeho přítomnost ve zvukovodu je pacienty obvykle přijímána negativně, jako selhání osobní hygieny, což následně vede k intenzivní snaze o čištění. Naopak nadměrná akumulace ušního mazu je pro pacienty spojená s řadou nepříjemných vjemů a při otoskopii ztěžuje až znemožňuje správné posouzení hlubších částí zvukovodu a bubínku. Cílem tohoto stručného kurzu je nabídnout přehled současných znalostí o fyziologii a patofyziologii ušního mazu a možnostech jeho odstranění ze zvukovodu.

Fyziologie 

Ušní maz vzniká v zevním zvukovodu smícháním:

1. produktů žlázek chrupavčité části zevního zvukovodu:
   a) mazových (sebaceózních);
   b) modifikovaných apokrinních –⁠ potních (ve zvukovodu nazývaných ceruminálních);
2. oloupaných epitelií;
3. vypadaných chloupků (tragi);
4. do zvukovodu zanesených nečistot (např. prachu).

Lze jej nalézt v rozličném množství ve všech zvukovodech. 

Tvorba 

Tvorba ušního mazu není stálá, ale kolísá v průběhu času. Týdně vzniká průměrně 1–2 mg ušního mazu (1). Jeho produkci mohou ovlivnit různé vlivy působící na organismus. Ke zvýšení jeho tvorby dochází po stimulaci adrenergními hormony, pitocinem (stimulans hladkých svalů) a při některých emočních stavech (strach, úzkost). Ke zvýšenému mechanickému vyprazdňování obsahu žlázek a tím k nárůstu množství mazu ve zvukovodu dochází při zvýšeném mechanickém dráždění stěny zvukovodu (čištění, škrábání, usilovné žvýkání) (2, 3). 

Při vyšetření zvukovodu pohledem nacházíme množství ušního mazu kolísající od nepatrného na stěnách až po úplný uzávěr. Cerumen uzavírající celý nebo téměř celý zvukovod nacházíme jen u zlomku populace (2–6 % osob; v naší populaci byl úplný uzávěr zvukovodu pozorován u 4 % osob) (4). Častěji se potom vyskytuje ve skupině pacientů používajících k čištění uší volně prodávané vatové smotky (5), u starých lidí a u mentálně retardovaných pacientů (např. s Downovým syndromem). Například Crandell a Roeser (6) pozorovali v normální populaci četnost obturujícího nebo rozsáhlého cerumina ve 2–6 %, avšak u pacientů s mentální retardací ve 28 %, Mahoneyová (7) ve své studii pozorovala u 44 ze 104 klientů pečovatelských domů (42 %) zakrytí více než 75 % plochy bubínku ceruminem přítomným ve zvukovodu.

I přes značnou variabilitu byl zjištěn vliv některých faktorů na množství mazu ve zvukovodu (viz tab.). Přesný mechanismus zvýšené akumulace prozatím nebyl objasněn –⁠ je zvažována zvýšená tvorba mazu a porucha separace keratinocytů epidermální vrstvy kůže (8, 9).

   

Tab. 1 Faktory ovlivňující množství ušního mazu

Vede k většímu množství mazu	čištění zvukovodu ušními štětkami starší osoby mentálně retardované osoby zlomenina obratle C2 vlhký typ mazu potíže s akumulací mazu v minulosti tuhý maz úzký zvukovod současná přítomnost chloupků a ušního mazu leváci vpravo, praváci vlevo pacient s diabetem mellitem pacient s dyslipidémií
Sporný vliv	věk pohlaví hybnost přední stěny zvukovodu patrná při pohybu dolní čelistí používání ucpávek zvukovodu proti hluku
Nemá vliv	prašnost pracovního prostředí četnost čištění zvukovodu jedincem přítomné exostózy zvukovodu akutní středoušní zánět kardiologické obtíže

Fenotypy ušního mazu

Podle vzhledu lze odlišit 2 základní typy ušního mazu –⁠ suchý a vlhký. Jako jeden z prvních tyto 2 typy popsal Matsunaga (10). 

Suchý typ ušního mazu (viz obr. 1a) je křehký, odlupuje se do tenkých plátků a drobných granulek barevně v šedavých odstínech, od světle šedé přes nažloutlou až k šedohnědé. Kvůli svému vzhledu je přirovnáván k rýžovým otrubám. Vzhled suchého typu je některými autory vysvětlován menším množstvím až nepřítomností modifikovaných apokrinních žlázek (11).

Vlhký typ cerumina (viz obr. 1b) je lepkavý, mazlavý, barevně od světlé až po zlatavě hnědou. S průběhem času ušní maz ve zvukovodu tmavne až téměř k černé barvě v důsledku dehydratace a vystavení účinku oxidace a bakteriálních enzymů (viz obr. 2). Typická lepkavost však setrvává i v tomto případě –⁠ kvůli ní je přirovnáván k medu či vazkému oleji. 

Obr. 1 Typy ušního mazu: a) suchý; b) vlhký

Obr. 2 Změna zabarvení ušního mazu, vzorky získané od různých osob

Zpravidla je odlišení mezi oběma typy možné prostou otoskopií či otestováním lepkavosti, výjimečně je však přítomen tzv. přechodný typ ušního mazu –⁠ vzhledově hnědá barva vlhkého typu, avšak chybí charakteristická lepkavost.

Typ ušního mazu je možno určit již brzy po narození a během života se již dále výrazněji nemění. Fenotyp cerumina je geneticky určen podle základních mendelovských pravidel, kdy alela pro vlhký typ ušního mazu dominuje nad alelou pro suchý typ (9). Gen pro typ ušního mazu byl lokalizován v pericentromerické oblasti 16. chromosomu, změny mezi dominantní a recesivní alelou jsou charakteru jednonukleotidového polymorfismu (SNP), tj. navzájem se odlišují v jediném nukleotidu (12, 13).

Rozdíly v četnosti výskytu suchého typu ušního mazu byly zjištěny jak mezi etniky, tak také v rámci jednoho etnika v závislosti na geografické poloze. Suchý typ dominuje u mongoloidní populace (78–87 %), zatímco vlhký typ je častější u bělochů a černochů (95–98 % populace) (3).

Složení 

V ušním mazu byla popsána přítomnost aminokyselin, lyzozymů, imunoglobulinů, glykopeptidů i řady lipidových a dalších látek. Publikované práce se shodují na přibližně 20% přítomnosti lipidů (tuků) u suché formy a asi 50% u vlhké formy. Při detailnějších rozborech lipidové frakce se již výsledky liší (14). Ve složení cerumina nebyly zjištěny stranové rozdíly u jednotlivců, naopak byly zjištěny odlišnosti ve složení v závislosti na věku, koncentraci krevních lipidů a ročním období; v závislosti na pohlaví se výsledky ve studiích liší (10, 15–16). Vzhledem ke složce ušního mazu tvořené sekrecí žláz se na jeho složení může podílet rovněž pacientův zdravotní stav (metabolické choroby) nebo životní styl (konzumace drog a alkoholu).

Již v polovině minulého století bylo známo tmavohnědé zabarvení ušního mazu jako jeden z řady možných příznaků alkaptonurie (17). Příčinou zbarvení je kyselina homogentisinová (metabolit fenylalaninu a tyrosinu), jejíž přítomnost v ceruminu byla laboratorně prokázána. V současné době se objevují metody založené na polymerázové řetězové reakci (PCR) prokazující přímo vadný gen, ale ve výčtu znaků v objektivním nálezu jsou stále přítomné ušní příznaky včetně tmavého ušního mazu (18, 19). 

Sledováním množství glykosylovaného hemoglobinu a glukózy v ušním mazu u dětí se zvýšeným rizikem diabetu mellitu v porovnání s výsledky orálního glukózového tolerančního testu bylo zjištěno, že tyto metody mohou být přínosné při určování lidí s vyšším rizikem rozvoje diabetu, a to již v preklinické fázi onemocnění (20). V další studii byl zjištěn statisticky významný rozdíl z hlediska průměrné koncentrace draslíku, vápníku, hořčíku a zinku u pacientů s cystickou fibrózou v porovnání s kontrolní skupinou (21). Meierová et al. (22) prokázali přítomnost toxikologicky významných látek pro průkazu užívání drog (opiáty, amfetamin a jeho deriváty, kokain, metadon a diazepam), a proto dle jejich názoru lze o ušním mazu uvažovat jako o alternativním biologickém materiálu pro průkaz užívání drog ve forenzní toxikologii.

Funkce ušního mazu

Ušní maz má funkci čisticí a ochrannou. Dříve zvažované působení coby „mucholapka“ (23) nebylo potvrzeno.

Cerumen je po svém vzniku posunován směrem k zevnímu ústí zvukovodu, kde volně vypadává. Čisticí funkce je založena na tom, že během posunu s sebou maz strhává i prach a další nečistotu, a je tak udržován volný průsvit zvukovodu. Na posun má vliv migrace epidermálních buněk z bubínku přes kostěnou do chrupavčité části zvukovodu, popsaná již začátkem minulého století (24). Uvolňování vrchní vrstvy epidermálních buněk na přechodu chrupavčité a kostěné části zvukovodu je podporována pohyby čelistního kloubu, jež jsou přenášeny na přední a dolní stěnu zvukovodu. V chrupavčitém zvukovodu pak po smíšení epidermis s produkty zde přítomných žlázek vzniká ušní maz, který je dále posouván k ústí zvukovodu, odkud zpravidla volně vypadává. Pohyb je ale velmi pomalý –⁠ asi 0,07 mm za den neboli 9–11 týdnů od umba na zvukovod v blízkosti bubínku (25).

Ochranná funkce spočívá v působení lipidů cerumina na kůži zvukovodu, která je díky nim zvláčněná a odolnější vůči drobným mechanickým poraněním. Antibakteriální účinek cerumina se projevuje nespecifickým i specifickým působením proti mikroorganismům. Nespecifická ochrana spočívá ve vytvoření pevné vodoodpudivé bariéry z lipidů, která brání přilnutí, a tím i průniku mikrobů do kůže; lehce kyselé pH cerumina pak brání množení bakterií. Specifická ochrana je založena na přítomnosti látek aktivních v imunitních pochodech organismu (lyzozymy, peroxidáza, imunoglobuliny) a prokazována útlumem množení jednotlivých mikroorganismů (bakterie, plísně, virus herpes simplex) (26–29). Ne všechny studie však prokázaly antibakteriální působení (30, 31), podle některých názorů dokonce ušní maz může k rozvoji zánětu zvukovodu spíše přispívat (32).

Patofyziologie

Potíže způsobené ušním mazem jsou častější při jeho nadbytku než při jeho snížené tvorbě. Nejčastěji ušní maz způsobuje nedoslýchavost, dále pak šelesty rozličné povahy, pocity tlaku v uchu až bolesti a závratě. Řídký ušní maz vytékající ze zvukovodu může být mylně považován za příznak ušního onemocnění. Potíže způsobené ušním mazem jsou přitom relativně časté –⁠ někdy v průběhu života jimi byla postižena téměř 4 % populace (9). Při otoskopickém vyšetřování tak můžeme najít pacienta s velkým množstvím ušního mazu bez jakýchkoliv potíží.

Nedostatek ušního mazu se projevuje svěděním nebo větší zranitelností kůže zvukovodu. Tyto stavy mohou druhotně vést ke snadnějšímu rozvoji infekce a k opakovaným zánětům zvukovodu (33).

Porucha sluchu způsobená ušním mazem

Jedním z předpokladů dobrého sluchu je volný zvukovod a pohyblivý bubínek. Pokud tedy cerumen zcela uzavře lumen zvukovodu (i malá štěrbina může postačovat k zachování sluchu) nebo je zatlačen až k bubínku, jehož pohyblivost omezí, dojde k zalehnutí ucha a nedoslýchavosti, často doprovázené ušními šelesty o nízkých frekvencích. Potíže většinou vznikají v souvislosti se sprchováním či koupáním. Pokud je zvukovod jedince zúžen, například v důsledku exostóz nebo stenózy zvukovodu po operaci či úrazu, postačuje k rozvoji nedoslýchavosti i menší množství ušního mazu. Vzniklá převodní složka nedoslýchavosti představuje ztrátu 5–30 dB (v ojedinělých případech může dosáhnout až 40dB) a zcela se upravuje po vyčištění ucha (viz obr. 3).

   

Obr. 3 Nedoslýchavost v důsledku uzávěru zvukovodu ušním mazem, audiometrické vyšetření: Vlevo převodní nedoslýchavost u jinak normálního sluchu, vpravo převodní složka zhoršuje preexistující percepční nedoslýchavost. Plná červená čára –⁠ vzdušné vedení před výplachem; plná zelená čára –⁠ vzdušné vedení po odstranění obturujícího cerumina; přerušovaná červená čára –⁠ kostní vedení.

Pokud dojde ke zhoršení sluchu oboustranně, jsou omezené i komunikační možnosti jedince s okolím –⁠ zejména starší lidé potom bývají uzavřenější a nekomunikativní. U pacientů s již existující mentální poruchou (např. demence nebo psychická zaostalost), může být zhoršení komunikace mylně přičítáno zhoršení psychických schopností (34). Na rozdíl od progrese vlastní mentální poruchy ovšem rychle dojde k úpravě po výplachu ucha, což je jednoduchý výkon běžně prováděný otorinolaryngology. Je proto třeba takto vzniklý stav poruchy psychiky označovat jen jako pseudodemenci.

U nositelů sluchadel může obtíže způsobit i menší množství ušního mazu, když val ušního mazu na stěně zvukovodu překryje vyústění sluchadla v koncovce nebo když uvolněný cerumen ucpe koncovku sluchadla, to pak „nefunguje“ a výměna baterie nepomáhá (35, 36). Výjimečně může dojít i ke stavu, kdy sluchadlo po zavedení do zvukovodu dobře funguje, ale jeho účinek postupně slábne, až po několika hodinách fungovat přestává úplně. Příčinou mohou být odloupané šupinky kůže obsažené v ušním mazu, které se dostaly do otvoru mikrofonu či reproduktoru. Pokud je sluchadlo uloženo v suchém prostředí v pouzdře, kůže sesychá a ucpání je pouze částečné. Jakmile však pacient zavede sluchadlo do zvukovodu a začne jej používat, zmíněné šupinky kůže začínají „nasávat“ vlhkost zvukovodu a bobtnají, až zcela uzavřou funkční otvory sluchadla a toto přestává pracovat. Pacient jej vyjme, šupinky kůže vysychají a cyklus se uzavírá.

Úrazy zvukovodu a ušní maz

Ušní maz chrání zevní zvukovod před drobnými úrazy –⁠ lipidy zvláčňují kůži zvukovodu, která je poté méně lomivá a odolnější k drobným poraněním. Při opakovaném čištění zvukovodu rozličnými předměty může naopak dojít k drobným poraněním zvukovodu charakteru exkoriací a drobných hematomů. Při usilovnější snaze o vyčištění zvukovodu může dojít k poranění bubínku, a dokonce i středoušních struktur (37).

Arnoldův reflex

Ztuhlý ušní maz svou přítomností může dráždit jemnou kůži zvukovodu a vyvolávat pocity plnosti ucha, tlaku v uchu různé intenzity až bolest. Dráždění zvukovodu ztuhlým ušním mazem se může manifestovat i některými vegetativními symptomy jako například suchým dráždivým kašlem. Obdobně se může projevit i neopatrný dotyk nástrojem při manipulaci ve zvukovodu, například při čištění ucha. 

Jevy jsou vysvětlovány přenesením dráždění z ušní větve n. vagus –⁠ bloudivého nervu (tzv. Arnoldův nerv), který zásobuje část zadní (méně často i dolní a přední) stěny zvukovodu a přilehlý bubínek (38). Při vyplachování ucha proto u některých pacientů můžeme pozorovat dráždivý kašel, dávení či zvracení a velmi zřídka až srdeční zástavu (39, 40).

Výtok z ucha a ušní maz

Ušní maz –⁠ a zvláště pak jeho vlhký typ –⁠ má při svém vzniku charakter viskózní hnědavé tekutiny. Může se proto stát, že je zaměněn za vytékající sekret při zánětu středního ucha. Naopak ušní maz, jenž setrval ve zvukovodu již delší dobu, sesychá do podoby tvrdých tmavohnědých až černých hrudek, které může laik považovat za zbytky krve. Při nejistotě je jistě vhodné vyhledat odborné lékařské vyšetření –⁠ odlišení těchto stavů bývá pro ušního lékaře jednoduché. Je však nezbytné k rozhodnutí o dalším postupu, který se liší podle toho, zda se jedná o maz, nebo tekutiny jiné povahy (krev, hnis ad.).

Čištění zvukovodu od ušního mazu

Čištění zvukovodů je dlouho známou a provozovanou činností –⁠ jeho provádění pouličními holiči či ranhojiči patřilo již ve středověku mezi oblíbené výkony (41). Mezi laickou veřejností je dodnes nesprávně rozšířen mýtus, že ušní maz je nečistota, kterou je nutno pravidelně odstraňovat. Pacienti jsou potom schopni vyvinout nezměrnou aktivitu při hygieně zevního zvukovodu. Ušní maz však bývá ve skutečnosti při snaze o vyčištění naopak zasunut hlouběji narušením fyziologické samočisticí schopnosti zvukovodu, čímž vzniká základ pro vznik obturující ceruminální zátky. 

Možnosti čištění ucha samotným pacientem

Většina osob (přes 90 % populace) sama provádí nějakým způsobem ušní hygienu a asi 20 % jedinců někdy muselo vyhledat lékařské ošetření s cílem odstranit ušní maz (42). K hygieně zevního zvukovodu pacienti používají řadu rozličných nástrojů a „udělátek“. Nejčastěji to bývají kupované nebo doma připravené vatové smotky, dále pak vlásenky, klíče, lžičky, hřebíčky, kapesník a další. V lékárnách a internetových obchodech je možné koupit speciální nástroje (lžičky, očka, kyrety) určené k odstraňování cerumina ze zevního zvukovodu (5, 11, 42), z komerčně prodávaných produktů jsou to pak ušní štětky. 

Ušními štětkami a dalšími předměty snadno dochází k paradoxnímu stavu, kdy je ušní maz místo vyčištění naopak zatlačen hlouběji do zvukovodu. Řada používaných předmětů mívá ostřejší hrany, ale ani tuhá vata na strojově vyráběných štěkách nemusí uchránit zevní zvukovod před drobným poraněním, které se pak stává bránou vstupu infekce a rozvoje zánětu. Nelze proto souhlasit s použitím ušních štětek a podobných nástrojů k odstraňování ušního mazu. S ušními štětkami lze souhlasit pouze jako s prostředkem k čištění záhybu boltce a za boltcem. V souladu s tím i někteří výrobci (bohužel ne všichni) uvádějí na balení varování, že štětky nejsou určeny k zavádění do tělesných otvorů jako nos a zevní zvukovod. Každopádně v rámci hygieny je zcela postačující čištění a mytí pouze viditelné části vchodu do zvukovodu. Snahy o čištění či vytírání hlubších partií zvukovodu je třeba považovat nejen za nevhodné, ale vzhledem k možnosti poranění bubínku i za rizikové (43). Je též vhodné, aby ošetření prováděla druhá (dospělá) osoba v klidném prostředí, kde nehrozí nenadálý pohyb ať již lidí (například hrající si děti v okolí) nebo předmětů (otevřené okno, pohyb v jedoucím dopravním prostředku apod.).

V Česku se rovněž rozšiřuje prodej zdravotnických prostředků určených ke změkčení ušního mazu ve zvukovodu –⁠ ceruminolytik (Audispray ultra, AurisClean sprej, Aurecon Dry spray, Dolorgit Med, Vaxol spray, Trioderm Care ušní sprej). Lze je rozdělit na preparáty olejové, které ušní maz pouze změkčí, a vodné, jež by měly vést k lýze mezibuněčného spojení či přímo odumřelých oloupaných buněk epidermis, a tím lépe rozvolnit ušní maz ve zvukovodu. V domácnosti jsou volně dostupné preparáty jako peroxid vodíku, roztok jedlé sody, slabý roztok kyseliny octové, rozličné oleje (stolní, dětský, parafínový), glycerin a podobně. Provedenými studiemi dosud nebylo určeno, zda jsou výhodnější ceruminolytika na vodní, či olejové bázi; je však lepší použít nějaký preparát než žádný (44). 

Úkolem těchto látek je změnit strukturu akumulujícího se ušního mazu a podpořením samočisticí funkce zvukovodu (popsané výše) omezit nahromadění ušního mazu ve zvukovodu. Olejové látky navíc mohou podpořit i ochrannou funkci ušního mazu na kůži zevního zvukovodu. Zpravidla se preparáty užívají v menší frekvenci aplikace při preventivním podávání a několikrát denně v případě potíží od mazové zátky (ať již prokázané či domnělé). K odstranění mazu ze vchodu zvukovodu lze použít proud vody při sprchování či koupání nebo některé vhodné předměty přítomné v domácnosti jako kapesník, ručník či plátek savého papíru, jimiž je oblast vchodu do zvukovodu otřena.

Na internetu a v lékárnách jsou k dostání též ušní svíce –⁠ textilní kornouty napuštěné voskem, které jsou po vložení do zevního zvukovodu zapáleny a údajně vznikající „komínový efekt“ má vést k nasátí ušního mazu do dolního konce svíce. Účinnost svíček při odstranění mazu nebyla prokázána, navíc při jejich použití existuje značné riziko poranění ucha a jeho okolí. Ušní svíčky proto nelze doporučit ani jako prostředek k odstraňování ušního mazu, ale ani jako relaxační prostředek či doplňkovou léčbu u některých dalších obtíží (rýma, ušní šelest, zlepšení smyslů apod.) (45, 46).

Pro domácí užití lze na internetu najít i obdobu některých nástrojů k odstranění ušního, jež jsou v sofistikovanější verzi využívány při lékařském ošetření mazu (přístroje umožňující provedení otoskopie, eventuálně otoskopie s mechanickým odstraněním ušního mazu, výplachu zvukovodu či odsátí obsahu zvukovodu). Jako autor jsem nucen upozornit na skutečnost, že s uvedenými výrobky nemám osobní zkušenost a neměl jsem je ani možnost prohlédnout, natož vyzkoušet. Jejich existenci uvádím na základě zjištěné informace při provádění rešerše na téma ušního mazu na internetu. Dle vlastních lékařských zkušeností s péčí o zvukovod mohu konstatovat, že s využitím některých těchto přístrojů za dodržení výrobcem doporučených bezpečnostních postupů by bylo možno souhlasit. O některých přístrojích by ovšem bylo spíše vhodné uvažovat jako o přenosné alternativě vybavení k otoskopickému vyšetření. Laik totiž běžně není schopen vhodným způsobem vyhodnotit získaný otoskopický nález a dojem vycházející ze „zrakové kontroly“ tak může vést k vážnějšímu poranění, protože při manipulaci ve zvukovodu se spíše bude pouštět více do kostěné části zvukovodu. Na druhé straně oficiálnímu využití těchto nástrojů při poskytování zdravotních služeb může bránit jejich nedostatečná certifikace coby zdravotnických prostředků. 

Pokud po provedené očistě zevního zvukovodu dojde ke zhoršení sluchu nebo k rozvoji bolesti, výtoku z ucha či jinému nepříjemnému stavu, je třeba vyhledat lékaře, který zjistí a odborně ošetří příčinu potíží.

Čištění ucha zdravotnickým profesionálem

Odstranění ušního mazu lze provést výplachem či odsátím měkčího ušního mazu nebo mechanickým vytažením ztvrdlé hrudky mazu, podobně jako jsou odstraňována cizí tělesa (43, 47). Výhodou čištění profesionálem je skutečnost, že zdravotnická pracoviště mají k dispozici adekvátní vybavení, zdravotníci jsou k těmto úkonům školeni a mají dostatečné zkušenosti nejen s vlastními procedurami, ale též s řešením jejich možných komplikací.

K výplachu zvukovodu jsou zapotřebí zdroj proudu vody (Janetova stříkačka, případně injekční stříkačka o minimálním objemu 20 ml, tlaková stříkačka ve vyšetřovací jednotce), nádoba na zachytávání odpadní vody (emitní miska, jímka na vyšetřovací jednotce), zdroj světla pro otoskopii, ušní zrcátko, ušní pinzeta, buničitá vata, vatový kuželík a štětička (viz obr. 4). Ideální teplota vody činí 37,5 °C, studenější či teplejší voda může kalorickým drážděním vestibulárního aparátu vyvolat závrať. Z pohledu bezpečnosti provedení procedury jsou lepší zařízení, jež dodávají stálý proud vody o nízkém tlaku a současně stabilní potřebné teplotě, oproti individuálně plněným stříkačkám (47).

  

Obr. 4 Vybavení k výplachu ucha: a) Janettova stříkačka; b) emitní miska a buničitá vata; c) ušní zrcátko; d) ušní štětička; e) ušní pinzeta; f) vatový kuželík k vysušení ucha

Po poučení o plánovaném výkonu pacienta posadíme bokem k lékaři (malé dítě na klíně rodiče), odhrneme vlasy za boltec a po otoskopickém ověření nálezu ve zvukovodu přiložíme pod boltec nádobu na zachytávání odpadní vody. Šetrně zavedeme konus na konci zdroje vody do zvukovodu tak, aby jej neuzavřel a jeho poloha byla stále pod kontrolou zrakem (viz obr. 5). Následně plynulým rovnoměrným proudem vody mířeným na zadní stěnu zvukovodu provedeme výplach ucha. Protékající voda se odráží od stěny zvukovodu na bubínek a zpět ven ze zvukovodu, přičemž s sebou strhává ušní maz. Po ukončení výplachu je zbytek vody vyklepán ze zvukovodu nebo vysušen vatovým kuželíkem či ušní štětičkou. Pokud se nám nepodaří ihned vybavit všechen ušní maz, výplach opakujeme a nezvyšujeme při tom tlak vody. V případně opakovaného neúspěšného pokusu o odstranění ušního mazu lze aplikovat ceruminolytika (viz výše) a výplach opakovat s odstupem několika dní. Zvýšením tlaku ve zvukovodu –⁠ ať již uzavřením zvukovodu konusem zdroje vody k výplachu nebo úmyslným navýšením tlaku vyplachované vody –⁠ riskujeme poranění bubínku (barotrauma).

   

Obr. 5 Výplach ucha: Emitní miska přiložená pod ucho pacienta k zachytávání vytékající vody ze zvukovodu. Tahem za boltec je vyrovnáno fyziologické zalomení zvukovodu. Kónus Janettovy stříkačky nesmíme ztratit z dohledu

Výplach zvukovodu se nesmí provádět v případě čerstvého poranění bubínku nebo zlomeniny spánkové kosti (včetně podezření na tyto stavy), a to ani v případě, že krev či koagula znepřehledňují otoskopický nález. Provedením výplachu riskujeme zanesení infekce přes perforaci bubínku nebo zlomeninu spánkové kosti do středouší a výjimečně až do nitrolebí. Relativní kontraindikací je anamnestický údaj stran nezhojené chronické suché perforace bubínku, stavu po ušní operaci nebo atrofických jizev na bubínku. Rovněž je lékařsky nesprávné provádět výplach zvukovodu v situacích, kdy k tomu není opodstatnění, tedy pokud lokální nález při otoskopii neprokazuje nález ušního mazu, cizího tělesa či jiné patologie, kdy by výplach ucha pomohl při řešení obtíží pacienta nebo od sebe odlišil patologické stavy spojené se stejnými projevy, ale vyžadující odlišné léčebné postupy (např. hnisavý výtok při zánětu zvukovodu nebo ze středouší). Někteří pacienti s nedoslýchavostí se mylně domnívají, že její příčinou je mazová zátka a výplach ucha uleví jejich potížím. Ve skutečnosti jsou však jejich zvukovody otoskopicky volné.

Rozměklý ušní maz lze také odsát sáním, které bývá součástí vyšetřovací jednotky na ambulancí ORL. Je potřeba zvolit adekvátní šíři odsávací koncovky, aby nedocházelo k jejímu přílišnému ucpávání odsávaným mazem a současně aby její velikost umožnila zrakovou kontrolu prováděného ošetření a nedošlo k poranění stěny zvukovodu.

Tvrdý neobturující ušní maz lze někdy snadněji odstranit mechanicky některými ušními nástroji, jako je háček nebo chapáček (viz obr. 6). Manipulaci s nástroji je nutno provádět za přímé zrakové kontroly, nejlépe s využitím zvětšení prostřednictvím operačního mikroskopu nebo alespoň otoskopu. V posledních letech jsou k dispozici přenosné videoendoskopy umožňující provedení otoskopie díky přenosu obrazu na obrazovku, a to i mobilního telefonu. Tato zařízení mohou být vhodnou alternativou pro zdravotnická pracoviště, pro něž je vyšetřovací mikroskop zbytečně nákladný (47).

   

Obr. 6 Nástroje k odstraňování ušního mazu: a) ušní zrcátko; b) ušní sání; c) ušní pinzeta; d) ušní chapáček; e) ušní háčky; f) speciální ušní štětička. Dále je nutný světelný zdroj, vhodné je použití otoskopu či mikroskopu, jež současně zvětšují obraz.

Po odstranění cerumina je potřeba provést kontrolní otoskopické vyšetření k vyloučení vzniku případné komplikace. Při ošetřování zvukovodu může dojít k poranění stěny, od pouhých hemoragických bul přes různě velké exkoriace až k poranění bubínku a středouší. Ke vzniku poranění dochází zpravidla při nešetrném ošetřování, nečekaném pohybu pacienta během výkonu nebo použití nekvalitního vybavení. Důkladné úvodní poučení pacienta o průběhu zákroku nejen vede k jeho lepší spolupráci, ale může předejít i případným právním sporům, zvláště při vzniku komplikací. Zvláště u dětí pak předvedení nástrojů a jejich „neškodnosti“ malého pacienta uklidní a usnadní jeho ošetření.

Závěr

Ušní maz vzniká při fyziologických pochodech ve zvukovodu. Lze rozlišit 2 typy ušního mazu –⁠ suchý a vlhký; typ cerumina je geneticky určen. Jeho přítomnost pomáhá udržovat zvukovod čistý, lipidy zvláčňují kůži zvukovodu, a tím zvyšují její odolnost; bylo popsáno i antibakteriální působení ušního mazu. Při nadměrném nahromadění ušního mazu ve zvukovodu však dochází ke vzniku obtíží, nejčastěji se jedná o převodní nedoslýchavost a tlak v uchu.

Pacienti mohou při péči o zevní zvukovod použít otírání vchodu do zvukovodu a aplikaci změkčujících látek, určitě by však neměli do zvukovodu zavádět jakékoliv předměty. Nelze souhlasit ani s bezdůvodným odstraňováním ušního mazu lékařem. Pokud při snaze o vyčištění ucha dojde k dalšímu zhoršení sluchu, bolestem či výtoku, je potřeba vyhledat oborné ošetření.

   

MUDr. Karel Pokorný, Ph.D.
Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Pardubická nemocnice

   

Literatura:

1. Cipriani C, Taborelli G, Cardo PP, Rebora A. A technique for measuring the rate of cerumen production. Laryngoscope 1986; 96 : 204–205.
2. Bende M. Human ceruminous gland innervation. J Laryngol Otol 1981; 95 : 11–15.
3. Roeser RJ, Ballachanda BB. Physiology, pathophysiology, and anthropology/epidemiology of human earcanal secretions. J Am Acad Audiol 1997; 8 : 391–400.
4. Pokorný K, Meloun M. Závislost množství ušního mazu na anatomických poměrech ve zvukovodu. Otorinolaryngologie a foniatrie 2009; 58 : 19–28.
5. Macknin ML, Talo H. Effect of cotton-tipped swab use on earwax occlusion. Clin Pediatr 1994; 33 : 14–18.
6. Crandell CC, Roeser RJ. Incidence of excessive/impacted cerumen in mentally retarded individuals. Am J Ment Retard 1993; 97 : 568–574.
7. Mahoney DF. Cerumen impaction. Prevalence and detection in nursing homes. J Gerontol Nurs 1993; 19 : 23–30.
8. Kelly KE, Mohs DC. The external auditory canal. Anatomy and physiology. Otolaryngol Clin North Am 1996; 29 : 725–739.
9. Guest JF, Greener MJ, Robinson AC, Smith AF. Impacted cerumen: composition, production, epidemiology and management. QJM 2004; 97 : 477–488.
10. Matsunaga E. The dimorphism in human normal cerumen. Ann Hum Genet 1962; 25 : 273–286.
11. Courtois J. Cerumen a cizí tělesa ve zvukovodu. Widex, 2000. 
12. Tomita H, Yamada K, Ghadami M et al. Mapping of the wet/dry earwax locus to the pericentromeric region of chromosome 16. Lancet 2002; 359 : 2000–2002.
13. Yoshiura K, Kinoshita A, Ishida T et al. A SNP in the ABCC11 gene is the determinant of human earwax type. Nat Genet 2006; 38 : 324–330.
14. Bortz JT, Wertz PW, Downing TD. Composition of cerumen lipids. J Am Acad Dermatol 1990; 23 : 845–849.
15. Cipriani C, Taborelli B, Gaddia G et al. Production rate and composition of cerumen: influence of sex and season. Laryngoscope 1990; 100 : 275–276.
16. Koçer M, Güldür T, Akarçay M et al. Investigation of age, sex and menstrual stage variation in human cerumen lipid composition by high performance thin chromatography. J Laryngol Otol 2008; 122 : 881–886.
17. Siťaj Š, Červeňanský J, Urbánek T. Alkaptonúria a ochronóza. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 1956.
18. Turiansky GW, Levin SW. Bluish patches on the ears and axillae with dark urine: ochronosis and alkaptonuria. Int J Dermatol 2001; 40 : 333–335.
19. Zaťková A, Chmelíková A, Poláková H et al. Rapid detection methods for five HGO gene mutations causing alkaptonuria. Clin Genet 2003; 63 : 145–149.
20. Bets LV, Baburin LM, Isamitdinova IM. Methods of early detection of diabetes mellitus in children. Nauchnye Doki Vyss Shkoly Biol Nauki 1993; 2 : 5–14.
21. Brand-Auraban A, Kopito L, Shwachman H. Chemical analysis of some inorganic elements in cerumen from patients with cystic fibrosis. J Invest Dermatol 1972; 58 : 14–16.
22. Meier SI, Koelzer SC, Schuber-Zsilavecz M, Toennnes SW. Analysis of drug of abuse in cerumen –⁠ correlation of postmortem analysis results with those for blood, urine and hair. Drug Test Anal 2017; 9 : 1572–1585. 
23. Přecechtěl A. Otolaryngologie. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha, 1953.
24. Chrobok V, Mejzlík J, Šimáková E. Embryonální vývoj, fyziologie a vrozené vady zevního zvukovodu. Otorinolaryngologie a foniatrie 2002; 4 : 226–231.
25. Mejzlík J, Pokorný K a kol. Zevní zvukovod. Tobiáš, Havlíčkův Brod, 2007.
26. Chai T, Chai TC. Bactericidal activity of cerumen. Antimicrob Agents Chemother 1980; 18 : 638–641.
27. Stone M, Fulghum RS. Bactericidal activity of wet cerumen. Ann Otol Rhinol Laryngol 1984; 93 : 183–186.
28. Megarry S, Pett A, Scarlett A et al. The activity against yeasts of human cerumen. J Laryngol Otol 1988; 102 : 671–672.
29. Sokolov VE, Ushakova NA, Chernova OF et al. The antiinfective properties of mammalian earwax. Izv Akad Nauk Ser Biol 1995; 5 : 579–585.
30. Jankowski A, Kapusta E, Nowacka B. On the bacteriostatic or bactericidal function of ceruminous glands secretion. Otolaryngol Pol 1992; 46 : 557–560.
31. Campos A, Betancor L, Arias A et al. Influence of human wet cerumen on the growth of common and pathogenic bacteria of the ear. J Laryngol Otol 2000; 114 : 925–929.
32. Pieren C. Otitis externa and cerumen obturans. Ther Umsch 1995; 52 : 713–717.
33. Reynolds JC. Asteatosis and pruritus of the ear. JAMA 1983; 249 : 884–885.
34. Myers BA, Siegfried M, Pueschel SM. Pseudodementia in the mentally retarded. A case report and review. Clin Pediatr (Phila) 1987; 26 : 275–277.
35. Pokorný K, Pellant A, Čegan A. Poznámky k patofyziologii ušního mazu. Otorinolaryngologie a foniatrie 2006; 55 : 35–38.
36. Oliveira RJ. The active earcanal. J Am Acad Audiol 1997; 8 : 401–410.
37. Grossan M. Cerumen removal –⁠ current challenges. Ear Nose Throat J 1998; 77 : 541–548.
38. Gupa D, Verma S, Vishwakarma SK. Anatomic basis of Arnold’s ear-cough reflex. Surg Radiol Anat 1986; 8 : 217–220.
39. Bloustine S, Langston L, Miller TC. Ear-cough (Arnold’s) reflex. Ann Otol 1976; 85 : 406–407.
40. Prasad KS. Cardiac depression on syringing the ear: a case report. J Laryngol Otol 1984; 98 : 1013.
41. Pellant A, Chrobok V, Mejzlík J. Otorinolaryngologie. In: Aplikovaná medicína pro inženýrské studium a bakalářské studium ošetřovatelství. Díl 3. Univerzita Pardubice, 2003 : 44–53.
42. Pokorný K, Meloun M, Pellant A, Čegan A. Množství ušního mazu v závislosti na hygieně zevního zvukovodu. Otorinolaryngológia a chirurgia hlavy a krku 2009; 3 : 85–93.
43. Pokorný K, Pellant A, Škvrňáková J. Ošetřování zevního zvukovodu. Medicína po promoci 2010; 11 (Suppl. 4): 27–32.
44. Munro KJ, Giles TC, Smith-Howell C, Nazareth I. Earwax management in primary care: what the busy GP needs to know. Br J Gen Pract 2023; 73 : 90–92.
45. Ernst E. Ear candles: a triumph of ignorance over science. J Laryngol Otol 2004; 118 : 1–2.
46. Schwartz SR, Magit EA, Rosenfeld RM et al. Clinical practice guideline (update): Earwax (cerumen impaction). Otolaryngol Head Neck Surg 2017; 156 (1_suppl.): S1–S29.
47. Pokorný K. Ušní maz, fyziologie, patofyziologie a zásady správné hygieny. Medicína po promoci 2009; 10 (Suppl. 4): 14–18.

---