Baštovická Božena – pábitelka z Jindřichovic

Příběh Jindřichovické paní Baštové je vzpomínkou na svérázné postavy, které jsem potkával od svého mládí. Jindřichovice, malebná ves na Blatensku, a lesní rybník Koziny, pár minut chůze od kříže na návsi, byly častým cílem výletů s rodiči. V Kozinách jsme stanovali a k paní Baštové jsme chodívali na oběd. Vařila na plátech kachlových kamen své baštovické dobroty. Najíst tu dostával i soused Karel, starý mládenec, který nejradši chodil bos i v zimě. Byl to pacient primáře Muchla z psychiatrické léčebny ve Lnářích. Když na něj přišly chmury, vzal káru, naložil do ní uzené maso a vajíčka a vandroval krajem až do Lnář.

Baštovi milovali děti. sami žádné neměli. Měli jen kočky, slepice, husy, kozu, prase, a psa punťu uvázaného na řetězu. Na cizí štěkal, na děti byl hodný. Když jsem ho škrábal za uchem, byl blahem bez sebe. S paní Baštovou jsem se potkával ještě po mnoha letech na svých cyklotoulkách Blatenskem. To už byla roky vdovou. Vždycky měla šátek na hlavě a pokaždé mě přemluvila, abych se u ní najedl.

„Jsi jak párátko,“ říkávala. „To je tím, že v tý nemocnici jíte samý sporky. Vařila jsem vepřový s knedlíkem. tak ti to nandám! V poledne tu byl Karel, že prej bysme spolu mohli uskutečnit soulož, povídal. Že na to má chuť. Tak mu řikám, Karle, dyť je mi pětasedmdesát! V životě jsi to nedělal! Nejdřív se musíš posilnit. a dala jsem mu, co jsem měla vařeno, to vepřový a zelí a knedlík. Najed se a povídá: po tom vepřovým už mě ta chuť na vás nějak přešla… A ty se taky najez, jsi jako párátko!“

MARTIN GREGORA