Zpráva z kongresu 45. European Workshop for Rheumatology Research (EWRR)

Revmatologický ústav a Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Ve dnech 16. až 18. dubna 2026 se v německém Lübecku uskutečnil již 45. ročník European Workshop for Rheumatology Research (EWRR). Konference je dlouhodobě považována za přední setkání zaměřené na bazální a translační výzkum v revmatologii. Jejím cílem je nejen prezentovat aktuální poznatky o patogenetických mechanismech revmatických a muskuloskeletálních onemocnění a podpořit rozvoj nových léčebných postupů, ale především poskytnout mladým vědcům platformu pro prezentaci vlastních dat a navázání mezinárodní spolupráce.

Naše delegace se aktivně zúčastnila jednotlivých sekcí a v následujících příspěvcích bychom rádi čtenáře České revmatologie seznámili s vybranými poznatky, které považujeme z hlediska klinické praxe i dalšího výzkumu za nejzajímavější.

Vaskulitidy

Ladislav Šenolt

V oblasti vaskulitid byl prezentován poster zaměřený na patogenezi obrovskobuněčné arteriitidy (GCA), který potvrzuje klíčovou roli dysregulace T-lymfocytů (Fleige L, poster 111). U pacientů byla prokázána expanze prozánětlivých T-buněk (zejména Th17 a CD4⁺CD8⁺) spolu s poklesem regulačních mechanismů (nižší exprese CTLA-4, PD-1 a úbytek Treg-buněk). Tento nerovnovážný stav může přispívat k perzistenci zánětu. Experimentální data naznačují potenciál JAK inhibitorů a modulace checkpoint dráhy při patologické aktivaci T-buněk, což otevírá nové terapeutické možnosti.

Další práce (Klapa S, poster 137) ukázala, že pacienti s GCA mají nižší hladiny protilátek proti C5a receptoru (anti-C5aR1), zejména při aktivním onemocnění. Nízké hodnoty (< 0,60 U/ml) byly spojeny s vyšším rizikem časných ischemických komplikací a relapsů, což naznačuje jejich možnou roli jako biomarkeru pro stratifikaci rizika a podporuje význam komplementu C5 v patogenezi GCA. Tyto výsledky naznačují, že cílení na C5aR1 (např. avacopanem) by mohlo představovat perspektivní terapeutický přístup umožňující redukci kumulativní dávky glukokortikoidů.

Velká retrospektivní analýza (n = 2651, databáze TriNetX) prokázala u pacientů s eozinofilní granulomatózou s polyangiitidou (EGPA) zvýšené riziko mortality (HR ~ 1,6; p < 0,001) i kardiovaskulárních příhod, včetně ischemické choroby srdeční (HR ~ 1,4; p < 0,001) a cévních mozkových příhod či srdeční zástavy (HR ~ 2,1; p ≈ 0,004). Tato data podporují u pacientů s EGPA potřebu systematického kardiovaskulárního monitoringu (Arnold S, poster 138).

Z registru německy mluvících zemí GeVas (Kernder A, poster 141) vyplývá výrazný posun v léčbě ANCA-asociovaných vaskulitid (AAV) bez závažného orgánového postižení. Do analýzy bylo zahrnuto 77 pacientů, z nichž většina měla granulomatózu s polyangiitidou (87 %), menší část mikroskopickou polyangiitidu (13 %). Průměrné BVAS skóre bylo nízké (≈ 3,7). Biologická léčba, zejména rituximab, je používána častěji (84,8 % po roce 2022 vs. 73,4 % dříve), zatímco podíl csDMARDs (nejčastěji methotrexát a azathioprin) klesl (15,2 % vs. 26,6 %). Tento trend odráží implementaci doporučení EULAR 2022 a směřuje k časnějšímu nasazení rituximabu i u méně závažných forem onemocnění.

Genetika

Blanka Stibůrková

V rámci sekce „Genetic predisposition and disease transition –⁠ From Genes to Function and Therapies“ vystoupila prof. Marta Alarcón-Riquelme (GENYO –⁠ Centre for Genomics and Oncological Research, University of Granada / Pfizer / Junta de Andalucía, Granada, Španělsko), která prezentovala nové poznatky o genetické a transkriptomické heterogenitě revmatologických onemocnění, zejména Sjögrenovy nemoci (SjD), a jejich významu pro stratifikaci pacientů a predikci léčebné odpovědi.

Ve své přednášce zdůraznila, že SjD je vysoce heterogenní onemocnění, u něhož tato biologická variabilita pravděpodobně vysvětluje nejednotné výsledky dosavadních klinických studií i limitovaný úspěch cílené léčby. V návaznosti na data z projektu PRECISESADS IMI JU* připomněla koncept molekulární klasifikace systémových autoimunitních chorob do čtyř skupin („inflammatory“, „lymphoid“, „interferon“ a „healthy-like“), které překračují klasické diagnostické hranice a sdílejí společné genetické i imunologické rysy, včetně interferonové signatury.

Tento koncept byl dále rozpracován v rámci analýzy RNA sekvenování z periferní krve 304 pacientů se SjD a 330 zdravých kontrol, která identifikovala čtyři transkriptomické endotypy. Tři z nich vykazují různě silnou aktivaci interferonových drah, zatímco čtvrtý („healthy-like“) je charakterizován minimální IFN signaturou a profilem blízkým zdravým jedincům (PMID: 34112769).

První endotyp (C1) je spojen se silnou interferonovou signaturou typu I a vysokou prevalencí autoprotilátek (včetně anti-SSA až u 99 % pacientů), hypergamaglobulinemií a zvýšenými hladinami revmatoidního faktoru. Třetí endotyp (C3) vykazuje B-buněčnou aktivaci se střední IFN typ I aktivitou. Čtvrtý endotyp (C4) je charakterizován kombinací IFN typu I a II signatury spolu s neutrofilní aktivací a nejvyšší systémovou aktivitou onemocnění dle ESSDAI. Naproti tomu druhý endotyp (C2) představuje „healthy-like“ profil bez významné IFN aktivity, s nízkou zánětlivou a klinickou aktivitou.

Navazující část prezentace pak propojila tato molekulární data s klinickými studiemi rozdílné biologické léčby u SjD, kde bylo ukázáno, že jednotlivé transkriptomické endotypy pacientů mohou zásadně ovlivňovat odpověď na léčbu. Analýza dat ze tří randomizovaných klinických studií s rituximabem, abataceptem a kombinací hydroxychlorochin–leflunomid ukázala významnou heterogenitu léčebné odpovědi napříč endotypy (PMID: 41448992). Rituximab vykazoval vyšší účinnost zejména u pacientů s výraznou IFN signaturou typu I, zatímco pacienti s B-buněčným profilem lépe odpovídali na kombinovanou terapii hydroxychlorochin–leflunomid. Naopak „healthy-like“ endotyp neprokazoval signifikantní rozdíl mezi aktivní léčbou a placebem, což naznačuje nízký benefit imunomodulační terapie v této skupině. Dále byla zdůrazněna genetická heterogenita, kdy pacienti z endotypu C1 vykazují vyšší frekvenci genetických variant, což podporuje hypotézu odlišné biologické predispozice jednotlivých subtypů. Pomocí algoritmů strojového učení bylo navíc možné endotypy spolehlivě odlišit na základě kombinovaných biomarkerů, což umožňuje vytvoření predikčního modelu vhodného pro stratifikaci pacientů v klinických studiích.

Prezentovaná data podpořila koncept, že SjD nepředstavuje jednotnou entitu, ale soubor biologicky odlišných endotypů s rozdílnou patogenezí i terapeutickou odpovědí. Závěrem byla zdůrazněna potřeba implementace transkriptomické a genetické stratifikace do designu klinických studií i klinické praxe umožňující identifikaci pacientů s pravděpodobným benefitem z cílené léčby.

*PRECISESADS IMI JU evropský výzkumný projekt Molecular Reclassification to Find Clinically Useful Biomarkers for Systemic Autoimmune Diseases v rámci iniciativy Innovative Medicines Initiative, který pomocí multiomických dat přeřadil systémová autoimunitní onemocnění do společných molekulárních endotypů za účelem identifikace biomarkerů a podpory personalizované medicíny.

Nové terapeutické cíle

Jiří Baloun

Poster zaměřený na využití aptamerů pro cílené ovlivnění fibroblastům podobných synoviocytů (FLS) u revmatoidní artritidy (RA) představil inovativní preklinický přístup s potenciálem diagnostického i terapeutického využití (Lange J., abstrakt 197). FLS jsou klíčovými patogenními efektory v RA, protože přispívají k destrukci kloubu produkcí matrix metaloproteáz, invazivním chováním a udržováním zánětu. Autoři se zaměřili na cadherin-11, adhezivní molekulu významně exprimovanou na FLS, a pomocí technologie SELEX identifikovali několik aptamerových (krátké jednovláknové nukleotidové sekvence) kandidátů schopných vazby na tento cíl. Dosavadní výsledky podporují možnost selektivního cílení buněk exprimujících cadherin-11 pomocí aptamerů. Přestože jejich přímé funkční dopady na invazivní chování FLS, buněčnou proliferaci a produkci zánětlivých mediátorů zatím vyžadují další ověření, tento přístup představuje slibnou preklinickou strategii pro cílené ovlivnění patogenních mechanismů v synoviální tkáni. Studie tak otevírá perspektivu nových terapeutických přístupů zaměřených na FLS v RA.

Tým z Medical University of Vienna (Emilius L., abstrakt 109) představil pokročilou zobrazovací metodiku pro ex vivo profilování imunitních buněk s cílem stratifikovat pacienty s RA. Pomocí fluorescenční mikroskopie bylo charakterizováno složení imunitních buněčných populací přímo z pacientské tkáně, včetně ko-kultur FLS s mononukleárními buňkami periferní krve (PBMC). Na rozdíl od průtokové cytometrie umožňuje tato metoda nejen fenotypové profilování jednotlivých buněk, ale také studium přímých interakcí mezi buňkami in situ, např. FLS s T-lymfocyty či makrofágy, což představuje další výhodu pro pochopení patogeneze RA. Výsledky prokázaly rozdílné distribuce imunitních buněk a interakce napříč skupinami pacientů, čímž podporují koncept precizní medicíny v RA.

Skupina z Amsterdam UMC (Philippon EMI et al., abstrakt 231) prezentovala využití 3D synoviálního tkáňového modelu obsahujícího makrofágy pro studium zánětlivých mechanismů v RA. Klíčovým tématem bylo studium polarizace makrofágů mezi prozánětlivým fenotypem M1 a protizánětlivým fenotypem M2 v rámci synoviálního mikroprostředí. Model umožnil testování terapeutických sloučenin, včetně malých molekul a biologik, a hodnocení jejich vlivu na zánětlivou aktivitu, buněčné interakce a produkci solubilních mediátorů. Ve srovnání s klasickými 2D kulturami 3D model napodobuje buněčné interakce a mikroprostředí synoviální membrány, a umožňuje tak sledovat, jak fenotyp makrofágů ovlivňuje chování tkáně i odpověď na léčebné zásahy. Tato platforma představuje cenný nástroj pro preklinické studium nových léčiv cílených na zánětlivé procesy v synoviální tkáni RA.

Další práce z Revmatologického ústavu v Praze
(Mocová K., abstrakt 182) se zaměřila na identifikaci cirkulujících biomarkerů predikujících vznik obtížně léčitelné RA (D2T RA). Ačkoliv moderní biologická a cílená syntetická DMARDs dosáhla vysoké účinnosti, přibližně 5–15 % pa-
cientů s RA nesplní terapeutické cíle. V proteomické kohortě 99 pacientů (52 s D2T RA, 47 v trvalé remisi) bylo kvantifikováno 270 plazmatických proteinů metodou
LC-MS z vzorků odebraných v průměru 2,2 roku před naplněním kritérií D2T RA. Z 222 detekovatelných proteinů byly vybrány čtyři kandidátské markery a validovány ELISA metodou v nezávislé kohortě 106 pacientů. Tři proteiny byly potvrzeny jako signifikantně zvýšené u D2T RA: α-1-kyselý glykoprotein (3,25×), hemopexin (1,45×) a serpin A3 (1,51×). Studie dokázala, že profilování plazmatického proteomu před splněním kritérií D2T RA umožňuje identifikaci pacientů v riziku, což má přímý dopad na možnost brzké úpravy léčebné strategie a představuje důležitý krok k personalizované péči v D2T RA.

Metabolismus, stárnutí, zánět, kortikoidy

Lucía Vernerová

Jednou ze dvou pozvaných hlavních přednášek přinášejících nejnovější trendy a inspirativní myšlenky na EWRR 2026 byla prezentace s názvem „Metabolismus, stárnutí, zánět, kortikosteroidy“ významného světového buněčného biologa prof. Guido Kroemera (University of Paris Descartes). Hlavním tématem jeho přednášky byla molekula ACBP/DBI (acyl-CoA-binding protein, diazepam binding inhibitor), malý konzervovaný protein původně spojovaný především s intracelulárním metabolismem lipidů. Novější práce však ukazují, že extracelulární ACBP/DBI může působit i jako signální molekula regulující autofagii, čímž propojuje metabolický stres, stárnutí a chronický zánět. Právě tato širší biologická role vzbudila zájem o jeho možné zapojení do patogeneze zánětlivých a degenerativních onemocnění. ACBP/DBI se jeví jako zvlášť zajímavý kandidát i v kontextu osteoartrózy (OA), jelikož OA není pouze degenerativní onemocnění chrupavky, ale zahrnuje i změny v synovii, subchondrální kosti, buněčné homeostáze a lokálním zánětlivém mikroprostředí. Porucha protektivní autofagie je považována za jeden z mechanismů přispívajících k senescenci chondrocytů a progresi kloubního poškození, a právě zde může mít ACBP/DBI patogenetický význam. Práce Nogueira-Recalde a kol. (PMID: 41088998) prezentovaná v přednášce prof. Kroemera ukázala, že u pacientů se závažnou OA jsou plazmatické koncentrace ACBP/DBI zvýšené a že také v myším modelu experimentálně indukované OA dochází k nárůstu cirkulujícího ACBP/DBI. Významným výsledkem práce je, že systémová neutralizace extracelulárního ACBP/DBI monoklonální protilátkou vedla ke zmírnění progrese OA a ke snížení histologického poškození kloubu. Významné byly i výsledky lokální intraartikulární neutralizace ACBP/DBI, která vedla ke snížení synoviálního zánětu sledovaného sonograficky, ke zlepšení funkčního výstupu měřeného redukcí váhové asymetrie postižené končetiny a k omezení histologických známek destrukce kloubu i synovitidy. Neutralizace ACBP/DBI současně tlumila OA-indukovaný vzestup dalších zánětlivých mediátorů, zejména IL-1α,
IL-33 a TNF. Autoři navíc doložili expresi ACBP/DBI i jeho receptorového partnera GABA_A receptoru γ2 v lidských OA kloubech, což podporuje translační význam těchto nálezů (PMID: 40082721). Celkově tedy ACBP/DBI v OA vystupuje nejen jako potenciální biomarker, ale i jako možný aktivní mediátor propojující metabolický stres, útlum autofagie a lokální zánět kloubního prostředí.

Synoviální fibroblasty u revmatoidní artritidy

Adéla Navrátilová

Z hlediska patogeneze revmatoidní artritidy (RA) se zaměřením na lokální zánět byly prezentovány inovativní příspěvky s tematikou komunikace pojivových a imunitních buněk v synovii. Synoviální fibroblasty tvoří heterogenní populaci, která se aktivně podílí na iniciaci, udržování a progresi zánětu. Pozornost byla věnována především jejich regulačním mechanismům, které je předurčují k patologickému fenotypu. Tento koncept odráží dvě vybrané studie, které se zaměřují na fibroblasty jako na efektorové buňky i terapeutický cíl.

První práce zaměřená na komplementový systém ukazuje, že synoviální fibroblasty jsou přímo ovlivňovány jeho aktivací (Friscic J., abstrakt 300). Autoři demonstrovali, že inhibice komplementové složky C3 pomocí compstatinů vede k utlumení prozánětlivého a invazivního fenotypu
fibroblastů. V in vitro podmínkách nejprve modelovali
„RA fenotyp“ fibroblastů pomocí TNF. U takto aktivovaných buněk byla následně inhibována C3 složka komplementu. Fibroblasty vykazovaly sníženou migrační schopnost a celkově méně invazivní chování. Blokáda komplementu byla navíc spojena s buněčným „reprogramováním“ na úrovni genové exprese a transkriptomu. Došlo ke snížení exprese drah spojených s buněčným cyklem a proliferací, zatímco naopak byly aktivovány procesy související s metabolickou regulací a degradačními mechanismy. Tato studie tak poukazuje na významnou roli komunikace mezi vrozenou imunitou a stromálním prostředím kloubu. Synoviální fibroblasty zde vystupují jako aktivní integrátoři komplementového systému, přičemž jeho cílení může představovat potenciální terapeutickou strategii srovnatelnou s blokádou klasických prozánětlivých cytokinů.

Druhá práce se rovněž zaměřovala na invazivitu RA synoviálních fibroblastů (Nguyen A., abstrakt 212). Cílem studie bylo objasnit roli a zdroj růstového faktoru HB-EGF (heparin-binding EGF-like growth factor). Tento protein se váže na receptor pro EGF (epidermal growth factor receptor –⁠ EGFR), který obecně podporuje přežívání, diferenciaci, proliferaci a migraci buněk. U myšího modelu artritidy autoři sledovali průběh onemocnění pomocí klinického skórování a paralelně při tom měřili hladiny HB-EGF. Ukázali, že koncentrace tohoto faktoru koreluje se stupněm zánětu. Následně se zaměřili na identifikaci jeho buněčného zdroje, přičemž předpokládali, že by mohl pocházet z infiltrujících imunitních buněk. Pomocí fluorescenčního značení prokázali, že zánětlivé monocyty s chemokinovým receptorem CCR2 postupně infiltrují synoviální tkáň v průběhu progrese onemocnění a představují hlavní zdroj HB-EGF v zánětlivém prostředí. Tento závěr byl dále podpořen in vivo experimentem na myším modelu s delecí genu pro HB-EGF, u kterého došlo ke zmírnění závažnosti artritidy. V in vitro podmínkách pak testovali účinek exogenního HB-EGF na synoviální fibroblasty. Stimulace vedla ke zvýšení jejich migrační aktivity a k rozvoji invazivního fenotypu. Studie tak ukazuje, že patogenní chování fibroblastů je v rámci této signalizační dráhy určeno makrofágy rekrutovanými zánětem z periferní krve. Autoři diskutují HB-EGF jako potenciální terapeutický cíl pro modulaci kloubního zánětu.

Dohromady tyto práce podporují současný pohled na synoviální fibroblasty jako na klíčové efektorové buňky v patogenezi revmatoidní artritidy. Jejich chování je zásadně určováno komunikací s okolním mikroprostředím. Právě integrace signálů z vrozené i adaptivní imunity je následně převáděna do stabilního, patologického fenotypu, který udržuje zánět a přispívá k destrukci kloubní tkáně.

Idiopatické zánětlivé myopatie

Lucie Lážnovská

Na téma idiopatických zánětlivých myopatií (IZM) byl prezentován poster s předběžnými výsledky studie DRIMID (NCT06285539) hodnotící účinnost JAK inhibitoru filgotinibu u pacientů s dermatomyozitidou a antisyntetázovým syndromem během 26 týdnů (Geertsema-Hoeve BC, poster 004). Léčba vedla ke klinickému zlepšení dle IMACS u všech pacientů, kteří studii dokončili, spolu se zlepšením kvality života, trendem ke snižování dávek glukokortikoidů a ústupem kožních projevů u DM. Léčba byla dobře tolerována bez závažných nežádoucích účinků, přičemž probíhající nábor pacientů umožní další ověření těchto výsledků.

Další poster se zaměřil na poruchu regulačních T-lymfocytů (Treg) v důsledku nedostatku IL-2 a jejich obnovu pomocí nízkodávkové IL-2 terapie (Ohmes J, poster 114). Bylo prokázáno snížení vysoce supresivní subpopulace CD25^hi Treg a posun ve prospěch efektorových T-buněk, výraznější u pacientů s aktivním onemocněním, což vedlo autory k ověření, zda je tento deficit důsledkem nedostatečné IL-2 signalizace a zda je reverzibilní po její exogenní stimulaci. Nízkodávková IL-2 terapie vedla in vitro k selektivní obnově CD25^hi Treg a v pilotní části i k jejich expanzi in vivo, doprovázené poklesem svalových enzymů a částečným klinickým zlepšením. Tyto nálezy podporují význam IL-2 deficitu v patogenezi PM/DM a naznačují potenciál cílené terapie (PMID: 41882982).

Nejvíce abstraktů zaměřených na IZM (2× Poster a 1× Oral Abstract Presentation) dorazilo z Revmatologického ústavu v Praze. První poster byl o studii role proteinu follistatin-like 3 (FSTL3) u pacientů s IZM (Vernerová L., poster 087). FSTL3 je secernovaný glykoprotein, který neutralizuje klíčové regulátory svalové homeostázy, zejména myostatin a aktivin A, a tím ovlivňuje svalovou hmotu i zánětlivou odpověď. Autoři prokázali, že jeho sérové hladiny jsou zvýšené u nově diagnostikovaných pacientů a korelují s parametry zánětu (CRP), aktivitou onemocnění (MYOACT) i sníženou kvalitou života (SF-36). Tyto nálezy naznačují, že FSTL3 může představovat biomarker časné fáze onemocnění propojující dysregulaci drah myostatin/aktivin A s aktivitou a funkčním postižením u IZM.

Na tato zjištění navazoval další poster s předběžnými výsledky téhož týmu, který se zaměřil na genovou expresi signálních drah BMP a IGF-1/PI3K/Akt/mTOR ve svalové tkáni u pacientů s IZM (Lážnovská L., poster 182). Autoři prokázali, že u nově diagnostikovaných pacientů dochází k výrazné redukci exprese genů komponentů anabolické signalizace. Tyto nálezy podporují hypotézu, že již v časných fázích onemocnění dochází k narušení anabolických signálních drah, které se podílejí na udržení svalové hmoty a regeneraci, a mohou tak přispívat k přetrvávající svalové slabosti u pacientů s IZM.

Neposledně na tuto linii výzkumu navazovala přednáška, tentokrát zaměřená na kardiovaskulární riziko u IZM (Závada D., Oral Abstract Presentation). Autoři hodnotili variabilitu srdeční frekvence (HRV) jako neinvazivní marker autonomní regulace a prokázali její snížení u pacientů oproti zdravým kontrolám. Nižší HRV přitom korelovala s ultrazvukovými známkami subklinické aterosklerózy, a současně i s aktivitou onemocnění hodnocenou pomocí MYOACT. Naopak nebyla nalezena souvislost s tradičními skórovacími systémy kardiovaskulárního rizika. Výsledky tak naznačují, že HRV může zachytit časné změny kardiovaskulárního rizika u pacientů s IZM, které nejsou běžně detekovatelné standardními predikčními nástroji.

Osteoartróza

Klára Mocová

V rámci tématu o nových terapeutických přístupech byly prezentovány nové možnosti stratifikace pacientů s OA (Gaieard N., abstrakt 164). Autoři pomocí bulk a spatial RNA-seq rozdělili kohortu 185 pacientů na tři endotypy (PI, LM, DM), které byly aplikovatelné i ve druhé nezávislé kohortě a odpovídaly jak molekulárnímu profilu synovia, tak jeho histologickému patotypu. Synoviální tkáně spadající pod LM endotyp vykazovaly přítomnost CD21⁺CD23⁺ dendritických buněk a ektopických lymfoidních struktur s klonální expanzí B -⁠ a T-lymfocytů. Jejich výsledky vypovídají o heterogenitě OA a o zapojení imunitního systému v její patofyziologii. V návaznosti prezentoval tentýž tým také možnosti targetovaných siRNA terapeutik vybíraných na základě synoviálního endotypu a molekulárního profilu synoviálních makrofágů (Le Mercier M., abstrakt 138).

Analýza markerů asociovaných se senescencí ve vzorcích OA chrupavky a synoviální tkáně odhalila potenciální roli Chitinase-3-like protein 1 (Chi3L1) v degradaci chrupavky u pacientů s OA (Maroun G., abstrakt 239) Rekombinantní Chi3L1 snižuje schopnost sebeobnovy a imunosuprese u mesenchymálních kmenových buněk, zároveň potlačuje osteoblastogenezi a zvyšuje v buňkách expresi dalších faktorů senescence. Jeho roli v OA patogenezi potvrdilo pozorování jak na myším modelu OA, tak v lidských OA vzorcích. V obou bylo množství Chi3L1 asociováno se stupněm poškození chrupavky.

Německý tým představil model 3D tkáňové kultury odhalující nové možnosti ve výzkumu OA, konkrétně interakcí synoviální tkáně s buňkami imunitního systému (Gaber T., abstrakt 122). Jejich model je složený z lidských buněk –⁠ synoviálních fibroblastů a makrofágů –⁠ a odráží patofyziologii OA. Při stimulaci TNF-α byla pozorována aktivace makrofágů, exprese prozánětlivých cytokinů a hyperproliferace fibroblastů, odpovídající mírnému zánětu pozorovanému u časné OA. Naopak TGF-β vyvolává proliferaci fibroblastů a tkáňové přestavby. V budoucnu by tento model mohl být použit také pro testování nových léčiv a metod jejich doručování.

Systémová sklerodermie

Daniel Závada

Mikrovaskulární postižení je často jednou z prvních manifestací systémové sklerodermie (SSc). Endoteliální glykokalyx (eGC) je vrstva glykosaminoglykanů a proteoglykanů, která za normálních podmínek chrání cévní stěnu před mechanickým a zánětlivým poškozením.

F. Sajon a kol. (abstrakt 80) stimulovali lidské endotelové buňky z umbilikální žíly (human umbilical vein endothelial cells –⁠ HUVEC) pomocí sér z pacientů s SSc (n = 6) a sér zdravých kontrol (ZK, n = 6). Výška eGC byla kvantifikována mikroskopií atomárních sil (atomic force microscopy –⁠ AFM). Séra pacientů s SSc snížila výšku eGC o 14,1 % oproti ZK (p < 0,0001). V sérech pacientů s SSc byla signifikantně zvýšená aktivita heparanázy, enzymu štěpícího heparansulfát v eGC (p = 0,043). Koinkubace s heparinem, potentním inhibitorem heparanázy, degradaci eGC zcela zvrátila (p < 0,0001). Studie přináší první přímý důkaz, že heparanáza může být mediátorem poškození endote-
liálního glykokalyxu u SSc, a jeví se tak jako možný biomarker nebo terapeutický cíl.

Další zajímavá práce otevřela téma imunitní tolerance u pacientů s SSc. Treg jsou podskupina T-lymfocytů, která za normálních podmínek tlumí imunitní odpověď a zajišťuje periferní toleranci vůči vlastním antigenům. Pro své přežití i supresorovou funkci jsou závislé na IL-2, produkovaném aktivovanými konvenčními CD4⁺ T-lymfocyty. Nedostatek IL-2 vede k narušené homeostáze Treg-buněk především prostřednictvím snížené proliferace a zvýšené apoptózy. Zároveň vede k poklesu exprese alfa-řetězce receptoru pro IL-2 (CD25). Tento mechanismus byl popsán u řady autoimunitních onemocnění. U systémového lupusu se stal podkladem pro terapii nízkodávkovým IL-2, která díky vysoké afinitě Treg k IL-2 selektivně obnovuje právě tuto populaci, aniž by aktivovala prozánětlivé lymfocyty (PMID: 31537547).

J. Ohmes a kol. (abstrakt 160) analyzovali periferní krev 23 pacientů s velmi časnou systémovou sklerodermií
(VEDOSS), 54 pacientů s manifestní SSc a 23 ZK. U pacientů s VEDOSS i SSc byla zjištěna signifikantně snížená frekvence CD25^high Treg. Odchylka byla patrná již ve stadiu VEDOSS a progredovala s manifestací onemocnění. In vitro stimulace Treg od pacientů se SSc nízkými dávkami rekombinantního IL-2 selektivně obnovila expresi CD25, čímž demonstrovala zachovanou funkční rezervu těchto buněk. Studie ukazuje, že deficit IL-2 a dysfunkce Treg nejsou pozdním fenoménem, ale jsou přítomny již v preklinickém stadiu VEDOSS. Odpověď Treg na nízké dávky IL-2 in vitro otevírá perspektivu kauzální imunomodulační terapie u SSc.

za kolektiv autorů MUDr. Daniel Závada

e-mail: zavadad@revma.cz