Zemřel profesor Josef Marek, nejskromnější Rytíř českého lékařského stavu

22. října 2019 náhle zemřel prof. MUDr. Josef Marek, DrSc., emeritní přednosta 3. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dlouholetý předseda České endokrinologické společnosti ČLS JEP (2002–2014) a její čestný předseda, čestný člen Evropské endokrinologické společnosti, také bývalý viceprezident České lékařské komory, předseda vědecké rady Ministerstva zdravotnictví ČR, předseda oborové rady IGA MZ ČR. V Časopise lékařů českých jsme si ho připomněli naposledy v lednu 2016 při příležitosti jeho 80. narozenin.

S profesorem Markem mne pojí 38 let strávených na klinice. Byl mým vedoucím oddělení, pak mým přednostou, kdy si mne vybral za organizátora výuky, nakonec jsem byl já „jeho“ primářem. Ačkoli nás dělilo skoro přesně 20 let věku a jeho vědecká a akademická dráha, která mohla naplno začít až v roce 1990, poznal jsem ho v mnoha profesních i lidských situacích. Pepča –⁠ nikdo z přátel mu jinak neřekl –⁠ byl především člověk osobně i jako špičkový lékař nesmírně skromný, neuvěřitelně pracovitý a vůči pacientům, ale také kolegům až neskutečně obětavý. Jeho ambulance se nikdy nepodařilo časově zorganizovat, protože se řídil svým citem, ne rozpisem, jakkoli ho rozumem uznával. Jeho pacienti mu dlouhé čekání tolerovali, protože věděli, že i jim věnuje tolik času, kolik budou potřebovat. V 80. letech ordinoval i přes 22. hodinu večerní; vzpomínám si, jak v době poslední spartakiády jsem ho pozdě večer vezl domů –⁠ věnoval mi košíček jahod, které dostal na ambulanci. Přišly mne ovšem poměrně draho, když jsem na Pankráci, na konci ulice, kde až do posledka bydlel, zapomněl na stopku a jacísi venkovští příslušníci mne velice slušně, ale přeci jen citelně pokutovali…

Profesor Marek byl nesmírně zkušený internista, nebyl však spisovatelem lékařských monografií. Ačkoli jeho znalosti medicíny byly encyklopedické a pro nás až nepochopitelné, nejen já jsem zažil (při tvorbě „Základů klinické medicíny“) jeho rozpaky, jak co nejlépe přenést své znalosti na papír. Nakonec se našel v monografii „Farmakoterapie vnitřních nemocí“, jedné z vůbec nejprodávanějších medicínských učebnic.

Bohužel byl také dost nemocný –⁠ sám o sobě již před léty prohlašoval, že je nejprooperovanější člověk na klinice. Jako pacient byl trpělivý, pokud mu nemoci nebránily pracovat. Bez kliniky, bez ambulance byl nepochybně nešťastný, ale životní nesnáze mu zřejmě pomáhala překonávat jeho víra, o které bychom asi moc nevěděli, kdyby neléčil pacienty z této oblasti –⁠ od řádových sester po nejvyšší církevní hodnostáře. I v tom se projevovala jeho osobní skromnost.

Současná česká endokrinologie a také neurochirurgie by nebyla tím, čím je, bez soustavné a půlstoletí trvající obětavé práce profesora Marka. To, proč byl plným právem pasován na Rytíře českého lékařského stavu (a jsem moc rád, že můj návrh na jeho jmenování tehdy uspěl), však byly jeho lidské vlastnosti. Bude nám moc chybět.

Petr Sucharda