Úvahy nad knihou česká xenofobie (Zle, matičko, zle – Brandeburci zde)


Autoři: GO. Křížek
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2009; 148: 228-229
Kategorie: Dopisy redakci

V roce 1998 se objevila kniha „Česká xenofobie“ (Nakl. Votobia), velice zdařilé dílo, které sestavila skupina 35 špičkových představitelů všech oblastí české veřejnosti. Každý pochopil, že to vzniklo urychleně, jakoby „na objednávku“, a že si to vynutila tehdejší mezinárodní situace České republiky.

Autoři – snad po vzájemné dohodě, se drželi velmi krátkého časového úseku, takže se mohli plně věnovat tomu, co se nazývalo „současná“ česká xenofobie. Xenofobie je definována v současných amerických učebnicích psychiatrie co „abnormální strach z cizinců“. Je to termín relativně nový a užívaný spíše v sociologickém smyslu. Dílo je zjevně pokus předvést jakousi kolektivní sebekritiku české komunity s ohledem na její vztah k různým minoritám. Námět se točí hlavně kolem „romské otázky“, kdežto tzv. rasismus, antisemitismus aj. zde figurují spíše coby kulisa. Autoři učinili moudré rozhodnutí nedefinovat blíže náplň pojmu xenofobie, ani se nepouštět do historického pozadí a kořenů tohoto fenoménu. Jako „cizinec“ nemohu detailně analyzovat současnou českou xenofobii. Chci se ale pokusit o několik komentářů na toto téma, bez časového omezení.

Určitou formu či variantu xenofobie (dle mého názoru – jsem psychiatr) nalezne ten, kdo po ní pátrá, snad ve všech oblastech vývoje lidské společnosti jako jeden projev kompetice a boje o život.

Když chasníci při tancovačkách (jistě nejen v Čechách) zbili mládence ze sousední vesnice proto, aby jim tam nechodili odvádět děvčata, je to projev normální konkurence či kompetice. Má to, z biologického hlediska, dopad negativní, přispívající „inbredingu“, příbuzenské plemenitbě, tedy genetické pauperizaci a degeneraci. Každá xenofobie má zřejmě svůj zdroj a funkci a stránku pozitivní a negativní. Pakliže před X roky (několika tisíci?) vznikaly náměty, jež vyústily do Knih Starého zákona Bible, můžeme pozorovat rozličné pojetí informací vtělených do Knih Mojžíšových oproti zcela odlišné funkci obsahu Knihy Jozue. Autor či autoři Knihy Jozue zde glorifikují religiózně motivované agresivní chování toho typu, které je dnes nazýváno „genocida“ a je všude odsuzováno, ale stále se vyskytuje (ať již exterminační tábory za II. světové války v Evropě nebo genocida v Kambodži nebo současné konflikty mezi africkými kmeny). Nelze za tím vším nevidět pocit strachu (nesporně pocit „nadměrný“) ze „zlého cizince“ či etnika, které je třeba z konkurenčních – různě racionalizovaných důvodů – fyzicky zničit.

V našich zemích za knížete Boleslava II. v roce 995 příslušníci pražského slovanského přemyslovského kmene během několika hodin do posledního nemluvněte vyvraždili příslušníky rodu Slavníkovců, kterých bylo tak málo, že se stačili ukrýt v místním kostele v Libici, kde byli přesto – na svatém místě – povražděni. Žádný rasismus. Stejně žili, stejně mluvili, stejně vypadali, měli stejné náboženství. Slavníkovec sv. Vojtěch tomu unikl jen proto, že právě nebyl doma, ale svým xenofobii vzbuzujícím chováním si doslova vynutil „mučednickou“ smrt – jako by o tento svůj konec celoživotně usiloval. Jeho víra byla totiž „ta pravá“, stejná jako víra pražských Přemyslovců, kteří vyvraždili Slavníkovce.

Po smrti českého krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. roku 1278 nastaly v Českých zemích zlé časy pod správou Oty Braniborského. Hladomor a ještě nějaké epidemie, jež kosily stovky, ne-li tisíce lidí. Žoldnéři z Braniborska plenili zemi. A lze připustit, že se s domácím obyvatelstvem mohli „slovansky“ domluvit, neb tehdy v oblasti dnešních Branibor a Berlína žily ještě části polabského kmene Havolanů. Nicméně, byli to strach vyvolávající „cizí“ žoldnéři. Lze si představit, že jednoho dne před 700 lety přiběhla domů vyděšená husopaska, která měla šrámy na obličeji a po stehnech jí stékala krev. V pláči se zhroutila do náruče své matky a štkala: „Cizí vojáci nám kradou husy, mají dlouhé čepice. Zle matičko, zle.“ Stopy znásilnění byly nesporné.

Znalci folklóru mohou přesněji odhadnout, zda verše: „Zle matičko, zle, Brandenburci zde. Mají dlouhé čepice, kradou husy, slepice“, vzaly svůj počátek někde na jarmareční zábavě, případně daleko později. Ovšem v „kolektivní paměti českého kmene“ toto psychické trauma přežívá již déle než 700 let (potvrdil by to i švýcarský psychiatr C. G. Jung, do jehož teorie kolektivní paměti to zapadá). Pozdější husitské konflikty již obrážejí xenofobii jak religiózního, tak i nacionálního typu. Křižáčtí žoldnéři byli většinou cizinci. Etnicky podložená xenofobie mohla vznikat již v době, kdy přemyslovští panovníci zvali německé kolonisty do pohraničí, ovšem později pak byla přesunuta do vztahu česko-rakouského. Tento konflikt z nejširšího pohledu, později vykrystalizoval (a byl typizován) okřídleným konstatováním Františka Palackého: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Kdyby ale Palacký ožil kolem roku 2000, podivil by se, co asi to nové a neznámé slovo může znamenat. A možná, že po objasnění by se snažil situaci komentovat nějakou obdobou rčení „Byli jsme před xenofobií, budeme i po ní“. S předpovědí stran Rakouska mu historie dala zapravdu, u xenofobie by to asi začalo skřípat na obou koncích. Problém by ani tak nebyla otázka, odkud Čechové přišli, jako spíše, od kdy sami sebe Čechy počali nazývat. Jinak by se jich totiž „náš problém“ nemohl týkat.

Ale i kdyby se Palacký seznámil s termínem „rasismus“ (například), mohl by namítnout, že Češi, tak i Romové (užil by asi staršího názvu) mají společný etnický původ v rodině národů indoevropských.

Když jsem v roce 1951 v Praze maturoval, museli jsme vědět, že ruský autor Alexandr Sergějevič Gribojedov (1793–1829; diplomat zavražděný v Teheránu) vstoupil do literatury hlavně svým dílem „Hoře z rozumu“ (Gore ot uma). Z nějakého důvodu tento název ve mně vyvolává asociace typu „Hoře z luxusu“ nebo „Problém z přežití“.

Historie ukazuje, že máloco trvá věčně. Národy jednak vznikají, jednak zanikají. Hrůza ze zániku Polabských Slovanů se co „Memento mori“ vznášela nad českou inteligencí zejména celé 19. století – viz báseň Sv. Čecha „Geronův smích“ (Nové písně, 1888).

Nejen proto, že by se některé kmeny či národy – zásluhou politicky korektních novinářů –prostě přejmenovaly – (příklady buď též „Romové – cikáni“, Něnci – samojedi“, „Rodilí Aljaščané – eskymáci, a desítky jiných), ale i zcela pokojně tak, že jedno etnikum je vstřebáno, asimilováno a rozpuštěno v etniku jiném, klidně a bez válek. To nové etnikum bývá buď zdatnější, anebo se rychleji reprodukující (např. Britové vznikli splynutím celé řady národů).

Dnes nikdo neví a vědět nemůže, jak se bude v české kotlině mluvit za 300 let a kdo zde bude žít. Tzv. bohemocentrické uvažování svádí k tomu, že to budou samozřejmě Češi.

Jen odskok do širého světa: Spojené státy severoamerické se doslova před našimi zraky, denně, mění v oblast, která spěje k asimilaci živlem jihoamerickým. Miliony španělsky mluvících, NELEGÁLNĚ do USA přišedších obyvatel, mění zemi v území dvojjazyčné, původně založené imigranty z Evropy. Pakliže dnes zatelefonujete na severoamerický vládní či jiný veřejný úřad, ozve se nejprve hlas, který vás upozorňuje, že chcete-li (zde v USA!!!) mluvit anglicky, musíte nejprve stisknout páčku č. 1 (na telefonu). Ano, je vám poskytnuta tato možnost, za 50 let již „milost“.

Vrátíme-li se k našemu tématu, je nutné připomenout, že celý problém české xenofobie, a bohužel společně s celým českým (a nejen českým!!!) národem zcela nedávno, mohl v průběhu 20. století navždy a jednou provždy – ZMIZET.

Nyní bude možná namístě pohlédnout do nedávné minulosti.

Ačkoli Adolf Hitler nebyl člověk příliš nábožensky založený, přesto se domníval, že jeho vysoce nadprůměrná a důležitá osobnost je chráněna jakousi vyšší silou, kterou nazýval „Prozřetelnost“ (Vorsehung), která jej ochraňuje a vždy ochránila před útoky a nástrahami nepřátel včetně nezdařeného atentátu 20.července 1944. Tedy za situace, kdy i jeho silné osobnosti až dosud podléhající, jinak schopní generálové již věděli, že válka je prohraná a že odstraněním Hitlera se snad dá předejít nejhoršímu konci. Je pozoruhodné, že jeho generálové si nikdy moc nemysleli o Hitlerových vojevůdcovských schopnostech, ale přesto mu poslušně podléhali – naštěstí – i v jeho vojensky špatné strategii.

Je mým názorem (a možná i názorem jiných) že toto bylo velikým štěstím českého národa. Kdyby se bývala „Prozřetelnost“ na chvíli odvrátila a Hitler onemocněl nějakou formou psychické deprese, kdyby býval musel předat vrchní velení svým schopným generálům, tak tito by mu bývali možná i válku vyhráli – mnoho nechybělo.

Pak ovšem by tu menší, „nordicky vyhlížející“ část českého národa v dobrém případě očekával osud Polabských Slovanů, kteří zmizeli cestou vyhubení a vstřebání, zatímco většinu by čekal konec v továrnách na smrt, a to v překvapivě krátké době. Z tohoto aspektu Hitlerovo duševní „zdraví“ mu umožňovalo zůstat v kontrole nad průběhem války až do konce, který si měl možnost určit a zvolit sám.

Předmětem jisté formy xenofobie, tentokráte nikoli „české“, jsme se stali v roce 1938 během osudného mnichovského jednání …

Zkroušená, skleslá a zcela ignorovaná česká delegace seděla v předsálí místnosti, kde se jednalo „o nás bez nás“. Málo se ví, že ze čtyř nejdůležitějších osob, které v Mnichově o ČSR jednali, to prý byl jediný Benito Mussolini, který prohodil s českými zástupci několik vět v tom smyslu, že na zemi nemá místa národ, který není schopen se bránit. (Je pozoruhodné, že Mussolini, který má dodnes v Římě pylon s nápisem „Mussolini Dux“, v mládí napsal spis o Janu Husovi s názvem „Giovanni Hus in veridico“).

V době Mnichova byl národ odhodlán bojovat. Jak se ale ukázalo, zásoby vojenského materiálu, zbraní a munice by bývaly vystačily – za situace naprosté izolovanosti – pouze na několik týdnů obranného boje. Husitská zásada „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“ mohla platit v dobách, kdy nebyla letadla, artilerie a kulomety.

Vrátíme-li se k naší knize o české xenofobii, obsah se dotýká i českého „rasismu“ a antisemitismu. Antisemitismus se obráží i v poezii, například Bezručovy „Slezské písně“ jsou toho příkladem. Ale i běžné anekdoty, často začínající: „Potká pan Kohn pana Roubíčka ...“ v sobě mívají antisemitský osten, jak mi vysvětlili někteří kolegové psychiatři, zatímco skutečný židovský humor vypadá jinak. Přesto většina českého etnika nemá pocit, že jde o projev něčeho blízkého „rasismu“. V oblasti vůči Romům zaměřené xenofobie by dnes mohl být osočován „učitel národů Jan Amos Komenský“, který ve své známé „Všenápravě“ píše, že „cikáni nesmějí být nikde trpěni.“ Komenský má ale námitky vůči způsobu života spíše než vůči původu.

Lze připomenout, že český národ v sobě rozpustil určité množství romského etnika. Příjmení „Janeček, Vaněček, Růžička, Vrba“ aj., kdysi považována za téměř typická pro některé romské klany či rody, jsou dnes běžná u typicky českého obyvatelstva.

Adresa pro korespondenci:

George O. Křížek MD

2111 Bancroft Place, N. W.

Washington DC 20008

USA


Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se