MUDr. Otto Soyka – 90 let

V plné duševní svěžesti se dožil MUDr. Otto Soyka spolu se svou chotí uprostřed širokého rodinného kruhu devadesáti let. Kolegové starší generace, kteří vystudovali po druhé světové válce v Praze, ho mají v paměti jako asistenta III. interní kliniky, moravští pamětníci si připomenou jeho primariát ve Zlíně (tehdy Gottwaldově).

Otto Soyka se narodil 13. ledna 1918 na Královských Vinohradech, kde vychodil obecnou školu v Kladské ulici a reálné gymnázium ve Slovenské. Na podzim 1936 se zapsal na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 rychle opustil Prahu, aby unikl stíhání českých studentů, a uchýlil se na statek své sestry. Když se situace uklidnila, vrátil se do Prahy a nastoupil místo sluhy v Achacově octárně na Vyšehradě. Pak byl propuštěn, protože musil nosit žlutou hvězdu a pracoval několik týdnů jako silniční dělník kdesi u Rokycan a poté jako učitel židovských dětí. Ale ne dlouho. V roce 1942 byl zatčen, uvězněn v Terezíně, kde ještě mohl pracovat jako pomocný lékař, v prosinci 1943 byl však spolu se svým otcem odsunut do Osvětimi a dvakrát odsouzen k smrti plynem. Nicméně bylo tehdy už zapotřebí každé pracovní síly, a tak byl převezen s ostatními asi 1000 vězněnými židy do továrny na benzin ve Schwarzheide v Horní Lužici nedaleko Budyšína. V dubnu 1945, před skončením války, prodělal pochod hladu do Warnsdorfu, odkud byli vězňové převezeni nákladním vlakem do Litoměřic: Odtud pak opět pochodem do Terezína, kde už byli přijati Československým červeným křížem.

Po osvobození ukončil Otto Soyka studium a promoval v prosinci 1945. Ještě před ukončením studií se oženil se svou kolegyní Evou Pachnerovou, dcerou gynekologa MUDr. Františka Pachnera z moravské Ostravy, která koncentračním táborům ušla. Absolvovala babický kurz a pracovala jako nosička pacientů na Bulovce. Po válce dostudovala, nastoupila na I. gynekologicko-porodnickou kliniku prof. K. Klause a potom přešla do porodnického sanatoria Jerie-Záhorského v Londýnské ulici.

MUDr. Soyka pracoval po promoci v Jaroměři a na podzim 1946 nastoupil jako sekundář na III. interní kliniku prof. Josefa Charváta. V roce 1947 byl jmenován asistentem, vedl hematologickou laboratoř a zastával hematologickou konziliární službu. Zavedl již v roce 1947 na klinice Quickův test, a umožnil tak bezpečnou antikoagulaci kumarinovými preparáty. Této problematiky se týkají první publikace z let 1947 až 1950. V tomto období se věnoval s profesorem Blatným, přednostou Ústavu pro výzkum virologie rostlin experimentálnímu výzkumu leukémie. Přenášeli plazmu, krev a moč leukemických pacientů na kopřivy, na nichž se po krátkém času začaly objevovat změny na listech. (Protože však zahradníkův pes onemocněl leukémií, pokusy rychle ukončili a pokusný materiál zlikvidovali.) Problematice hemoblastóz je věnováno několik Soykových publikací z padesátých let a příslušné kapitoly v Repetitoriu praktického lékaře.

Od roku 1954 do roku 1965 zastával dr. Soyka místo primáře interního oddělení Krajské nemocnice ve Zlíně. Z jeho oddělení vyšlo několik primářů a dva profesoři vnitřního lékařství. Věnoval se i nadále hematologické problematice, jež byla také tématem jeho kandidátské práce (1959). V 60. letech 20. století byl vyzván děkanem lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, prof. Holým, aby převzal vedení interní kliniky, samozřejmě s podmínkou, že zažádá o členství v komunistické straně, což neučinil a zůstal raději primářem ve Zlíně. Když pak byl v roce 1964 jmenován přednostou interního oddělení v Českých Budějovicích, kde byla zřízena pobočka LF UK a kde měl převzít funkci krajského internisty, musil ve Zlíně zůstat. Gottwaldovsko jako průmyslový kraj mělo pochopitelně proti jihočeskému zemědělskému kraji přednost. Avšak v roce 1965 byl primář Soyka povolán nařízením ministra zdravotnictví do oblastní nemocnice v Kladně, kde působil až do léta 1968. Obsazení Československa 21. srpna ho zastihlo na rodinné dovolené v Itálii. A tak dali Soykovi přednost emigraci před návratem do vlasti obsazené Sovětskou armádou.

Zvolili Švýcarsko. V Curychu zastával dr. Soyka místo interního konzultanta a později jako vedoucí internista na univerzitní psychiatrické klinice, a to až do roku 1983, kdy odešel do penze. V roce 1974 složil mezitím 18 klinických zkoušek nutných k nostrifikaci a mohl si otevřít soukromou ordinaci odborného internisty FMH. Tu provozoval až do svého sedmdesátého roku. „Potom jsme práci přenechali mladším, dětem a vnoučatům“, poznamenává k tomu Otto Soyka, který se od té doby věnuje osobním zálibám a sleduje současné dění světové, švýcarské i odborné s kritickým optimizmem a humorem sobě vlastním.

Tolik ve stručnosti k oslavencově životopisu. Zbývají ovšem osobní vzpomínky, jichž je mnoho a není zde na ně místo. Byl jsem pochopitelně radostně překvapen, když jsme se shledali –⁠ po téměř dvaceti letech –⁠ poprvé tuším v Lausanne na nějaké kardiologické konferenci, a mohli si sdělit nejnovější informace o přátelích a známých a vyměnit exilové zkušenosti. (Nebylo to vždy snadné). Dnes můžeme s odstupem hodnotit pokrok, kterého jsme se dožili, a vzpomínat, jak velkou dobu jsme prožili. A protože se nám všem (ve starém i novém domově), myslím, vede spíše lépe než dříve –⁠ třebaže je stále, na co si stěžovat –⁠ chtěl jsem využít této příležitosti a připomenout, že MUDr. Soyka a část jeho rodiny patří k té rizikové menšině, která tu velkou dobu přežila v ohrožení a jen taktak! A nikdy si nestěžovala –⁠ nezapomínejme. Proto chci Ottu Soykovi za všechny jeho žáky, bývalé spolupracovníky a přátele poděkovat, blahopřát k významnému výročí jemu i jeho choti a popřát ještě mnoho šťastných a radostných společných let.

MUDr. Pavel Jerie

CH-4153 Reinach, Leymenstrasse 49, Switzerland