Bércový vřed žilního původu – etiopatogeneze, klinické známky a chirurgická léčba

14. 5. 2019

Léčba vředů venózního původu by se měla řídit podle etiopatogenetického původu onemocnění.

Inzerce
Léčba vředů venózního původu by se měla řídit podle etiopatogenetického původu onemocnění. Podle biochemických, histologických a klinických vyšetření lze rozdělit ulcerace žilního původu do dvou skupin, a to na vředy způsobené povrchovou žilní insuficiencí (PŽI) a vředy způsobené hlubokou žilní insuficiencí (HŽI) nebo obstrukcí. Do obou skupin je zahrnuta i insuficience žilních spojek (perforátorů). K zabránění patologického žilního návratu je užíváno různých chirurgických metod, závislých na typu ulcerace.

Cílem popisované studie bylo vyhodnotit bezprostřední a dlouhodobé výsledky jednotlivých chirurgických metod léčby povrchových žil, perforátorů i hlubokých žil v závislosti na typu vředu. Pacienti s bércovými vředy byli rozděleni dle klasifikace CEAP do dvou skupin, PŽI a HŽI. V první skupině se jednalo o operaci povrchových žil a perforátorů, ve druhé skupině pacientů bylo zapotřebí provést operaci hlubokých žil a perforátorů. Pro porovnání obou studovaných skupin byl aplikován chí-kvadrát test.

Podle pohlaví se žilní insuficience ve věku průměrně 60–70 let vyskytuje častěji u žen (59,1 %) než u mužů (40,9 %). Klinické známky žilního městnání a trofických změn jsou častější u hluboké než u povrchové žilní insuficience. Pacienti s povrchovou žilní insuficiencí prodělali operace povrchových žil (136× částečný anebo úplný stripping hlavních vén), žilních spojek (25× ligatura, 22× subfasciální disekce) nebo chirurgický zákrok kombinovaný, tj. operaci povrchových žil i žilních spojek (80).

Pacienti s hlubokou žilní insuficiencí byli operováni následujícím způsobem: ligatura perforátorů (17×), subfasciální koagulace a disekce perforátorů (12×), operace na povrchových žilách (4×), safénopopliteální anastomóza (18×), Palma by-pass (13×) a interpozice nepostižené části v. saphena magna (1×). Dlouhodobé výsledky byly zaznamenány u 75 pacientů (58 PŽI a 17 HŽI) po 5–15 letech (průměrná doba sledování 3,7 roku). U devíti pacientů s PŽI (15,5 %) a tří pacientů s HŽI (17,6 %) se objevil venózní bércový vřed znovu (relaps), jedná se tedy o 16 % z celkového počtu pacientů operovaných pro bércový vřed žilního původu.

U pacientů, kteří podstoupili operační zákrok pro chronickou venózní insuficienci (274), se častěji objevila povrchová žilní insuficience (263) než hluboká žilní insuficience (65). Pacienti s hlubokou žilní insuficiencí měli výraznější trofické změny a výraznější patologický žilní reflux vyžadující operační zákrok hlubokých žil. Klasifikace CEAP je ekvivalentní etiopatogenezi žilního vředu a je vhodná pro posouzení klinických známek a terapii venózních ulcerací.

(mpm)

Zdroj: Maksimovic Z.V. Ulkus venosum cruris- etiopathogenesis, clinical features and surgical treatment. Srp Arh celok Lek. Květen 2008, 136/2: 97–108

Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se