Vzpomínka na endokrinologa MUDr. Pavla Langera

(25. května 1929 –⁠ 29. října 2016)

Na endokrinologickém kongresu v Ľubochni v roce 1952 jsem se poprvé setkal s Pavlem Langerem. Znal jsem jeho jméno z endokrinologické literatury i z vyprávění kolegů, kteří ho znali. Pavel měl tehdy přednášku o strumigenech, které již dlouhodobě studoval na pracovišti prof. Monte Greera v Portlandu ve státě Oregon.

Pavel byl vědec par excellence. Jeho přednášky vždy byly dokonale připravené, skvěle dokumentované a přinášely nové poznatky. Mluvil slovensky i česky. Tématem byla zpravidla štítná žláza. Mám v živé paměti, jak jsme si tehdy po skončení kongresu dlouze vyprávěli o endokrinologii doma i ve světě i o našich známých v USA a V Japonsku. Ihned poté si Pavel oblékl turistickou výstroj –⁠ cílem bylo přejít Ďumbier až do Podbrezové, kde tehdy bydlel. Na tamní pobyt pak často vzpomínal. Za Slovenského národního povstání prožil nějakou dobu v horách a vyznamenal se, když jako kluk byl spojkou mezi partyzány. Napsal o tom poutavou knihu Povstalecké křižovatky (AF Press, s.r.o., Bratislava 2009).

Pavel měl pozoruhodný život. Narodil se v Brně, kde se naučil česky. Vzpomínal, jak do jejich bytu často bylo slyšet střelbu z poprav v Kounicových kasárnách. Otec Pavla byl pak přeložen do Podbrezovských železáren. Rodina za ním jezdila až do roku 1941. Od té doby žil Pavel v tomto kouzelném kraji a samozřejmě se brzy naučil i perfektně slovensky.

Po válce se rozhodl studovat medicínu v Bratislavě. Jelikož se vždy veřejně hlásil k demokratickým principům, přijetí na fakultu nebylo bez obtíží. Jeho účast v Slovenském národním povstání mu pak přece jen pomohla a byl přijat. Při studiu se potloukal po podnájmech, aby nakonec skončil v zahradním domku bez topení. V zimě přebýval na Klinice plastické chirurgie, kde pracoval jako pomocná síla. Po promoci dostal jako „špatný kádr“ umístěnku na nejzazší cíp východního Slovenska. V poslední den před nástupem mu pan doc. Podoba, vedoucí Endokrinologického ústavu v Bratislavě, nabídl místo. Tam pracoval 4 roky a stal se z něj klinický i experimentální endokrinolog. Po dvouleté vojenské základní službě se rozhodl u endokrinologie zůstat. Ostatně Pavel už na gymnáziu miloval přírodovědu a regulační mechanismus lidského i zvířecího organismu. Proto zůstal na renomovaném pracovišti Slovenské akademie věd, a to natrvalo. Z Pavla se postupem času stal světově známý endokrinolog, jeho odborná činnost přesahovala do různých oblastí endokrinologie, napsal mnoho prací z experimentální endokrinologie na pokusných zvířatech. V posledních letech mi dlouze vyprávěl o svých poznatcích týkajících se vlivu tzv. endokrinních disruptorů, což jsou chemické antropogenní látky, které působí poruchy zejména v oblasti steroidních hormonů. Studoval jejich škodlivé strumigenní vlivy a imunitní poruchy u lidí na východním Slovensku v oblasti Michaloviec, kde byly tyto látky ve zvýšené koncentraci. Rozhořčeně hovořil o obecně malé pozornosti k těmto látkám, které „jednou zničí lidstvo“, nebudou-li dodržovány zákazy jejich vypouštění do ovzduší, vody, potravin apod.

Jeho odborná činnost byla opakovaně vyznamenávána. Byl členem Evropské, Americké i Japonské endokrinologické společnosti, zakladatelem a dlouholetým redaktorem časopisu Endocrine Regulations, redaktorem tří učebnic endokrinologie, členem podvýboru Evropské tyreologické společnosti, členem výboru 7. celosvětové konference o štítné žláze (1970), viceprezidentem další 8. konference v Bostonu (1975). Pracoval v USA a Japonsku, přednášel na mnoha mezinárodních sjezdech a napsal více než 100 vědeckých prací v renomovaných časopisech s impakt faktorem a bohatou citovaností.

Dne 30. října letošního roku mi naše společná známá PhMr. Lesická a pak jeho manželka oznámily smutnou zprávu o náhlém skonu Pavla. Věděl jsem, že nebyl zdráv již dlouho, ale tak náhlá smrt mne velmi překvapila a zarmoutila. Odešel navždy skvělý lékař i vědec a hlavně můj přítel z nejmilejších.

prof. MUDr. Jaroslav Blahoš