Editorial: Glykovaný hemoglobin a jeho alternativy: rozšiřování možností, nikoli opuštění standardu

Hodnocení dlouhodobé kompenzace diabetes mellitus patří k nejčastějším a současně klinicky nejvýznamnějším úlohám laboratorní medicíny. Přes rychlý rozvoj nových biomarkerů a technologií zůstává glykovaný hemoglobin (HbA_1c) základním a v současnosti stále hlavním ukazatelem dlouhodobé glykemické kompenzace. Jeho postavení není dáno pouze dlouhou tradicí používání, ale především rozsáhlou klinickou zkušeností s hodnocením výsledku, standardizací měření a jednoznačnou vazbou na diagnostická i terapeutická doporučení. HbA_1c odráží průměrnou glykemii přibližně za předchozích 8–12 týdnů a jeho cílové hodnoty jsou nedílnou součástí rozhodování o léčbě diabetu [1,2]. Přehledný článek D. Stejskala a spoluautorů na s. 80–87 tuto skutečnost správně staví do centra pozornosti.

Současně však platí, že žádný biologický marker není univerzální. Interpretace HbA_1c je založena na předpokladu relativně stabilního obratu erytrocytů a normální struktury hemoglobinu. Hemoglobinopatie, hemolýza, sideropenie, pokročilé chronické onemocnění ledvin, gravidita nebo rychlé metabolické změny po bariatrických výkonech mohou vést k situaci, kdy naměřená koncentrace HbA_1c neodpovídá skutečné glykemické expozici. Právě zde se otevírá prostor pro alternativní ukazatele. Je však důležité zdůraznit, že jejich příchod neznamená nahrazení HbA_1c v běžné klinické praxi. Větší hodnotu mají jako komplementární markery, případně jako alternativní ukazatele ve specifických situacích, v nichž je HbA_1c biologicky či analyticky nespolehlivý.

Fruktosamin a glykovaný albumin poskytují pohled na kratší časové období, přibližně dva až tři týdny, a mohou být užitečné například při změnách terapie, poruchách obratu erytrocytů nebo u některých nemocných s hemoglobinopatií či chronickým onemocněním ledvin. Ani ony však nejsou bez omezení –⁠ jejich interpretace závisí mimo jiné na metabolismu sérových proteinů, albuminu, jaterních a renálních funkcích [3]. 1,5-anhydroglucitol může lépe zachytit stavy s krátkodobou hyperglykemií, jeho použitelnost je ale významně ovlivněna renální glykosurií a zejména dnes široce užívanou léčbou inhibitory SGLT2 (glifloziny). Produkty pokročilé glykace či kožní autofluorescence zase nabízejí zajímavý pohled na dlouhodobou „metabolickou paměť“, jejich rutinní klinická role však zatím není srovnatelná s HbA_1c.

Za podstatné považuji také to, že článek nezůstává pouze u biologické interpretace markerů, ale věnuje pozornost analytické stránce stanovení HbA_1c. Jednotlivé metody –⁠ iontoměničová HPLC, imunochemické, boronátové, elektroforetické či enzymatické postupy –⁠ se liší odolností vůči interferencím a schopností detekovat hemoglobinové varianty. Právě znalost principu použité metody je proto nezbytnou součástí správné interpretace neobvyklého nebo klinicky nepravděpodobného výsledku.

Zvláštní pozornost si zaslouží POCT systémy pro stanovení HbA_1c. Jejich výhodou je rychlost získání výsledku a možnost bezprostředního klinického rozhodnutí při návštěvě pacienta. Pohodlí a rychlost však nelze zaměňovat za analytickou kvalitu. Nezávislé hodnocení publikované v článku autorů Lenters-Westra et al. v roce 2025 ukázalo, že z 19 testovaných POCT zařízení splnilo současně kritéria IFCC a NGSP pouze pět [4]. Tento výsledek je významným varováním: Stanovení HbA_1c v režimu POCT může být velmi užitečné, ale pouze za předpokladu pečlivého výběru systému, odpovídající kontroly kvality a návaznosti na standardizované referenční postupy.

Budoucnost hodnocení glykemické kompenzace proto pravděpodobně nebude spočívat v hledání jediného „lepšího HbA_1c“, ale v rozumné integraci různých zdrojů informace. HbA_1c může být kombinován s glykovaným albuminem, fruktosaminem či dalšími biomarkery a stále častěji také s údaji z kontinuální monitorace glukózy –⁠ zejména s časem v cílovém rozmezí (TIR) a ukazatelem GMI (Glucose Management Indicator) [5]. Tyto parametry zachycují jiné časové horizonty a jiné aspekty poruchy glukózové homeostázy. Jejich největší přínos tedy nespočívá v konkurenci s HbA_1c, ale v jeho vhodném doplnění.

Poselství přehledové práce lze proto shrnout jednoduše: HbA_1c zůstává základním referenčním ukazatelem kompenzace diabetu. Alternativní markery naši diagnostickou perspektivu rozšiřují, nikoli nahrazují. Jejich správné využití vyžaduje znalost biologických i analytických limitací jednotlivých metod, a především schopnost zvolit správný marker pro konkrétního pacienta.