MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
Vyšlo v časopise:
Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 130-136
Kategorie:
MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
CYTODIAGNOSTIKA
… digitální cytologie se prosazuje navzdory svým specifikům
Cytopatologická diagnostika se etablovala jako diagnostická metoda regulovaná obdobnými standardizovanými systémy jako diagnostika histopatologická. S tím souvisí i úsilí o využití di-gitalizace, a to jak pro primární diagnostiku, tak pro konzultace a externí hodnocení kvality. Překážka, která zbrzdila paralelní vý-voj digitální cytodiagnostiky spočívá zejména ve skutečnosti, že oproti standardní tloušťce histopatologického řezu obsahuje cy-topatologický preparát neseříznuté buňky různé velikosti a často i vrstvené formace s diagnosticky cennými zbytky architektonické úpravy, avšak pro vrstvení omezeně přehledné a s tloušťkou i ně-kolikanásobně variabilní v rámci jednoho preparátu. Tato skuteč-nost klade vysoké nároky na kvalitu skenování ve třetím rozměru (Z-stack) a je příčinou velkého objemu dat skenovaných prepa-rátů. American Society of Cytopathology (ASC) formulovala pra-vidla jak pro primární diagnostiku z virtuálních preparátů (WSI), tak telecytologické hodnocení ROSE (Rapid On Site Evalluation)
(1). V souvislosti s popsanými specifiky cytopatologických vzor-ků zdůraznila ASC nutnost důsledné kontroly kvality. Zahrnuje jak preanalytickou fázi z hlediska technického i personálního zajištění, proškolení pracovníků, odpovídající lokální validaci. Ta by měla obsahovat pro konkrétní topiku více než 60 reprezenta-tivních případů s více než 95% diagnostickou shodou. V případě významnějších změn vybavení nebo programu je nutná revalida-ce. Všechny fáze a možná úskalí implementace digitální cytodia-gnostiky včetně edukačních portálů a nabídek externího hodno-cení kvality jsou popsány v článku Chonga et al (2).
Zdroje:
- Kim D, Sundling KE, Virk R, et al. Digital cytology part 1: digital cytolo-gy implementation for practice: a concept paper with review and re-commendations from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force. J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 86–96.
- Chong Y, Fernandez Acenero MJ, Li Z, Bychkov A. Integration of Digital Cytology in Quality Assurance Programs for Cytopathology. Acta Cytol 2026; 70 : 126–47.
- J. Dušková -
PATOLOGIE ORL OBLASTI
… se v oblasti hlavy a krku vyskytují nádory s fúzí NAB2::STAT6, které jsou morfologicky odlišné od solitárního fibrózního tumoru
Fúze genů NAB2::STAT6 je typickou a vpravdě definující mo-lekulárně genetickou charakteristikou solitárního fibrózního tumoru (SFT), neboť dle 5. vydání WHO klasifikace nádorů měk-kých tkání a kostí je SFT „fibroblastický nádor s výraznými větví-cími se tenkostěnnými dilatovanými cévami a s přestavbou genů NAB2::STAT6“. V diagnostice SFT se běžně používá imunohisto-
chemická protilátka STAT6, jejíž pozitivita však není pro tento nádor zcela specifická, protože může být exprimována také např. v měkkotkáňovém tumoru s alterací genu GLI1, zejména u přípa-dů s amplifikací genu GLI1. V poslední době se nicméně objevilo několik publikací, které popisují nádory v oblasti hlavy a krku sice s fúzí genů NAB2::STAT6, ovšem s morfologií dosti odlišnou od kla-sického SFT a celá situace se tak stává poněkud nepřehlednou.
První publikací na toto téma byla zřejmě práce Stevens TM et al. z roku 2022, ve které autoři popsali čtyři takovéto neobvyklé nádory. Soubor tvořily tři ženy a jeden muž ve věkovém rozmezí 39–54 let (medián 44 let). Dva nádory postihovaly dutinu nosní, jeden nádor retromolární trigonum dutiny ústní a jeden nádor parafaryngeální prostor. Oba nádory postihující dutinu nosní vy-kazovaly bifázickou morfologii – kromě oblastí připomínajících SFT (s expresí STAT6) byly přítomny také oblasti maligního epite-liálního a neuroepiteliálního vzhledu (s expresí pan-cytokeratinů a bez exprese STAT6). Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné sinonazálnímu teratokarcinosarkomu“. Dva zbý-vající nádory sestávaly z epiteloidních buněk a v jednom nádoru byly přítomny cystické okrsky s dlaždicobuněčnou diferenciací. V obou případech byla zjištěna exprese pan-cytokeratinů a STAT6. Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné adaman-tinomu“. RNA sekvenování prokázalo ve všech čtyřech případech fúzi NAB2::STAT6. Na tuto práci navázali v roce 2025 autoři de Ruiter EJ et al. kazuistickým popisem nádoru příušní slinné žlá-zy u 58leté ženy, který mikroskopicky imponoval jako bazaloidní dlaždicobuněčný karcinom se sebaceózní diferenciací. Imunohis-tochemicky byla přítomna mj. difúzní exprese pan-cytokeratinů, p63, p40 a STAT6 a vyšetření NGS prokázalo fúzi NAB2::STAT6. Ná-sledné metylační profilování potvrdilo odlišnost od SFT.
Závěrem lze shrnout, že výše uvedené, byť v podstatě kazuis-tické studie dále rozšiřují spektrum zhoubných nádorů v oblas-ti hlavy a krku, které mají identickou molekulárně genetickou alteraci, ale odlišnou morfologii, a to jednak od sebe navzájem a v tomto případě také od SFT, tedy od nádoru, pro který byla doposud fúze NAB2::STAT6 v podstatě patognomická. Analogií k těmto nálezům může být např. recentně popsaná skupina ná-dorů v oblasti hlavy a krku s fúzí genů FGFR3::TACC3, která také zahrnuje morfologicky často dosti odlišné nádory.
V neposlední řadě vyvstává také otázka terminologicko-klasifi-kační, jak správně nazvat zhoubné nádory s epiteliální diferenciací, které mají molekulárně genetickou alteraci (zatím) typickou pouze pro měkkotkáňový tumor? Je to podobná situace jako u tzv. pod-typu Ewingova sarkomu podobnému adamantinomu, což je ná-dor také s epiteliální diferenciací, který má však molekulárně gene-tické charakteristiky jinak typické pro Ewingův sarkom. Je to tedy opravdu podtyp Ewingova sarkomu nebo spíše karcinom shodou okolností mající identickou molekulárně genetickou alteraci?
Zdroj:
- Stevens TM et al. Teratocarcinosarcoma-like and adamantinoma-like head and neck neoplasms harboring NAB2::STAT6: unusual variants of solitary fib-rous tumor or novel tumor entities? Head Neck Pathol 2022; 16(3): 746-754.
- de Ruiter EJ et al. NAB2::STAT6 rearranged carcinoma of the parotid gland with sebaceous differentiation: a case report. Head Neck Pathol 2025; 19(1): 9.
- J. Laco -
PATOLOGIE CNS
Kam kráčíte, IDH-mutované gliomy?
S pracemi konsorcia cIMPACT-NOW jsme se na stránkách monitoru již opakovaně setkali a připomínám jen, že se jedná o expertní skupinu neuropatologů, která reflektuje nejnovější molekulární poznatky ve formě doporučení pro rutinní diagnos-tiku. Význam těchto doporučení ilustruje jednak skutečnost, že většinu konsorcia tvoří autoři CNS WHO klasifikace (nejspíše se nám do konce roku objeví nová edice) a také fakt, že se do stáva-jící CNS WHO 5. edice propsala naprostá většina dříve publiko-vaných cIMPACT-NOW doporučení. Ta poslední, 12. se objevila v květnu 2026 a blíže analyzují molekulární markery gradingu IDH-mutovaných gliomů.
Jako nový genetický parametr definující grade 4 u IDH-mu-tovaných astrocytomů zavádí doporučení amplifikaci PDGFRA. Jako genetické parametry definující grade 3 IDH-mutované astrocytomy se objevuje homozygotní ztráta RB1, amplifika-ce CDK4, CDK6 a CCND2, mutace (nikoliv homozygotní delece) CDKN2A a dále mutace PIK3CA a PIK3R1. Ačkoliv jsou mutace a amplifikace EGFR u IDH-mutovaných astrocytomů vzácné, jejich přítomnost je nyní také spojená s grade 3 tumory, stejně jako amplifikace MYCN a vybraný metylační profil tumorů. Aby nebylo moc molekulární genetiky, konečně jsme se také dočkali cut-off pro mitotickou aktivitu u grade 3 astrocytomů, který by měl být ≥3 mitózy/ 2.4 mm2. Doporučení se zaměřilo i na oli-godendrogliomy s kodelecí 1p/19q, avšak kromě opětovného uvedení 2.5 mitóz/1 mm2 jakožto definice„vysoké“ mitotické ak-tivity nepřidalo žádné další molekulárně genetické parametry.
Výše uvedené parametry implikují potřebu extenzivního ge-netického testování a autoři šalamounsky uvádí, že rutinní ana-lýza těchto parametrů nemusí být nezbytná u nádorů, jejichž další vlastnosti nepředpokládají agresivní chování (včetně kli-nických a radiologických parametrů). Doporučení tak nechává rozhodnutí o genetickém testování na kontextu každého z pří-padů a na dostupnosti materiálních/technických zdrojů.
Zdroj:
Brat DJ, Aldape K, French PJ, et al. cIMPACT-NOW update 12: Refining Patho-logy-based Risk Stratification and Grading for IDH-mutant Gliomas. Neuro Oncol 2026; noag108.
pro onemocnění ze skupiny pemfigu. Subkorneální akantolýza dále doprovází histopatologický obraz bulózního impetiga či stafylokokového syndromu opařené kůže. K akantolýze dochází i sekundárně, např. u herpesvirových infekcí či v terénu aktinické keratózy a dlaždicobuněčného karcinomu. Akantolýza prováze-ná dyskeratózou může být i náhodným, incidentálním nálezem. Vědecká skupina z německého Münsteru analyzovala histo-patologický obraz genodermatóz způsobených mutacemi genů pro desmosomální proteiny (desmogleiny, desmocolliny, plako-globin a další). V široké paletě těchto onemocnění dominují některé palmoplantární keratodermie, zejména striátního typu. Některé z těchto genodermatóz jsou navíc spojeny se závažný-mi kardiomyopatiemi. U této skupiny chorob byl identifikován
nový typ akantolýzy – desmosomální akantolýza. Desmosomální akantolýza je méně nápadná než dosud známé typy akantolýzy. Vyznačuje se pouhým rozšířením interce-lulárních prostor mezi keratinocyty. V tomto ohledu je podobná spongióze, na rozdíl od ní však s částečnou absencí intercelulár-ních můstků mezi suprabazálními keratinocyty. U desmosomál-ní akanolýzy není patrno prosvětlení cytoplazmy keratinocytů, tvorba vezikul či serózní exsudace. Keratinocyty si ponechávají svůj původní polygonální tvar ve stratum spinosum s oplošťo-váním ve stratum granulosum. Desmosomální akantolýza je obvykle doprovázena akantózou, papilomatózou, ortohyper-keratózou a hypergranulózou. Kromě toho byla desmosomální akantolýza pozorována autory i incidentálně, v solitárním akan-tomu či v melanocytárním névu. K identifikaci desmosomální akantolýzy je často nutné prokrájení materiálu.
Závěrem řečeno, desmosomální akantolýza je nově definova-ným typem akantolýzy, příznačná pro genodermatózy způsobe-né mutacemi genů pro desmosomální proteiny, mezi něž se řadí některé typy palmoplantárních keratodermií. Histopatologicky má nenápadný obraz, s pouhým rozšířením intercelulárních prostor mezi keratinocyty suprabazální epidermis. Její znalost ji umožní diferencovat zejména od spongiotické dermatitidy, např. v podobě velmi častého chronického ekzému rukou.
Zdroj:
Metze D et al. Desmosomal-type acantholysis – a new histologic pattern re-lated to mutations of genes for desmosomal proteins. Dermatopathology 2026; 13(2): 17.
- M. Důra -
DERMATOPATOLOGIE
…byl popsán nový typ akantolýzy („desmosomální akantolýza“) u genodermatóz s poruchou desmo-somálních proteinů
Akantolýza představuje vzájemné rozvolnění keratinocytů povrchové epidermis, slizničního epitelu či epitelu kožních ad-nex na podkladě poruchy mezibuněčných spojů. Akantolýza může být patrná v suprabazální, intraepidermální či subkor-neální lokalizaci. Jedná se o vrozené (geneticky podmíněné) či získané (zejména autoimunitní) poruchy. Geneticky podmíněná akantolýza je v různé míře doprovázena dyskeratózou, příkla-dem je morbus Darier, morbus Hailey-Hailey či morbus Galli-Ga-lli. S akantolýzou doprovázenou dyskeratózou se též můžeme setkat u morbus Grover (přechodné akantolytické dermatózy). Akantolýza vznikající na autoimunitním podkladě je příznačná
HEPATOPATOLOGIE
… podezřelý uzel v cirhóze může být i inflamatorní hepatocelulární adenom?
Hepatocelulární adenom se neřadí do tradičního spektra dife-renciálních diagnóz ložiskových lézí, zachycených v cirhotických játrech. Nemusí tomu však být vždy, jak na celkem 37 případech ukazuje trojice referovaných článků. V každém z nich se popi-sují dobře diferencované hepatocelulární neoplazie, většinou hypervaskularizované, přítomné v játrech pacientů s pokročilou jaterní lézí/cirhózou alkoholického nebo metabolického půvo-du; jako prvotní diagnóza byl často zvažován hepatocelulární karcinom (HCC). Histopatologický obraz i imunofenotyp však odpovídaly rysům inflamatorního hepatocelulárního adenomu (IHCA). Léze vykazovaly typickou absenci konvenčních portál-ních polí, fokální duktulární hyperplazii, nepravidelnou přítom-nost sinusoidální dilatace a inflamatorní celulizace, disperzní solitární arterie, zachovanou trabekulární strukturu bez ztráty retikulinu, blandní hepatocyty. Imunohistochemické vyšetření prokázalo výraznou pozitivitu sérového amyloidu A (SAA) a/ nebo C-reaktivního proteinu (CRP), fokální CD34+ kapilarizaci sinusů; negativitu glypicanu-3 a heat shock proteinu 70 (HSP70); lišila se však exprese glutaminsyntetázy (GS).
V první práci popisuje skupina patologů z několika se-veroamerických univerzit 3 pacientky s výše popsanými ložisky v terénu metabolicky asociované steatohepatitidy (MASH) ve stadiu cirhózy, z toho dvě ženy s vícečetnými lézemi do velikos-ti 26 mm, splňujícími kritéria adenomatózy, a stabilizovaným průběhem. Poslední pacientce s pomalu progredujícím ložis-kem velikosti až 58 mm a jaterním selháváním byla provedena transplantace. Ve všech vyšetřených vzorcích byla exprese β-ca-teninu fyziologicky membranózní, GS slabá, ve dvou případech fokální, v jednom difuzní, často s perivenulární akcentací. Vzhle-dem k vzácnému záchytu, netypické asociaci s cirhózou a mož-ným diagnostickým problémům navrhují autoři pro takovéto léze označení „hepatocelulární neoplazie podobná inflamator-nímu hepatocelulárnímu adenomu“.
Druhá kazuistika, tentokrát korejských autorů, dokumentuje právě zmíněné diagnostické rozpaky na případu muže s pomalu rostoucím ložiskem (z 15 mm na 43 mm v průběhu 47 měsíců) v terénu alkoholické cirhózy. Výsledky zobrazovacích metod splňovaly všechna kritéria pro stanovení definitivní diagnózy HCC bez nutnosti biopsie. Histopatologické vyšetření resekátu neoplazie s benigními rysy a IHC s difuzní silnou pozitivitou SAA i CRP vedlo k následné změně diagnózy na inflamatorní hepato-celulární adenom.
Třetí článek prezentuje japonský soubor 33 obdobných be-nigních ložiskových lézí, nazvaných „SAA pozitivní nepatocelu-lární neoplazie / IHCA“ (SAA-HN/IHCA, dříve popisované i jako noduly vzhledu fokální nodulární hyperplazie) u 23 pacientů s cirhózou. Kromě histopatologických rysů se autoři soustředili na klinicky závažnější možnost přítomnosti mutací β-cateninu, vedoucí k diagnóze β-catenin mutovaného IHCA (b-IHCA, resp. SAA-HN/b-IHCA). Vzhledem k nízké senzitivitě IHC β-cateninu při průkazu nukleární pozitivity se jako zástupný marker využívá pattern pozitivity GS, víceméně korelující s mutacemi rozdílných exonů, i když se zvláště v punkčních biopsiích bez zachycení dia-gnosticky důležitého okraje ložiska může jednat o nepříjemný problém. Z tohoto důvodu se v nejednoznačných případech využívá také možnost přímé genetické analýzy exonů 3, 7 a 8 (ex3, ex7, ex8) genu CTNNB1 pro β-catenin. Difuzní homogen-ní pattern GS se střední až silnou pozitivitou všech hepatocytů korespondoval se záchytem mutace ex3 (3 případy). V jedné lézi byl zachycen fokální ložiskový pattern se slabou GS pozitivitou v malém počtu nepravidelně rozptýlených hepatocytů, pozitiv-ním okrajovým lemem léze na přechodu k okolnímu nenádo-rovému parenchymu a častou ložiskovou perivenulární poziti-vitou, v korelaci s mutací ex7. Všechny 4 zmíněné případy, vždy u mužů, byly zaklasifikovány jako SAA-HN/b-IHCA. Pouze na podkladě genetického vyšetření byly zachyceny i dvě neoplazie s mutací ex8, odpovídající také SAA-HN/b-IHCA, ale bez typické pozitivity GS v limitovaném materiálu z biopsie.
Pokud se tedy v bioptickém materiálu z cirhotických jater se-tkáte s morfologicky poněkud odlišnou, ale benigní ložiskovou lézí, připomínající hepatocelulární adenom, může se jednat prá-vě o tento typ neoplazie, ať už ji nazvete FNH-like nodulus, SAA pozitivní hepatocelulární neoplazie /IHCA, hepatocelulární ne-oplazie podobná inflamatornímu hepatocelulárnímu adenomu, nebo přímo inflamatorní hepatocelulární adenom. Pozor si ov-šem musíte dát na fakt, že IHC pozitivitu SAA/CRP vykazují i ně-které HCC, které je nutné vyloučit v první řadě (pozn. VŽ). Zvláště ošemetnou situací by se mohl stát ne úplně vzácný multiplicitní výskyt referovaných lézí, klinicky imitující metastazující karcinom, hlavně HCC. Z důvodů vyššího rizika malignizace u b-IHCA ex3 nebo hemoragie u b-IHCA ex7/8 byste neměli opomenout ani IHC vyšetření GS a/nebo genetické vyšetření k potvrzení pří-padné mutace β-cateninu.
Zdroje:
- Shui Y, Setia N, Graham RP et al. Inflammatory adenoma-like hepatoce-llular neoplasm in cirrhotic livers. Histopathology 2026; 88 : 466-1471
- Jang W, Moon W, Song J. A Case Report of an Inflammatory Hepatoce-llular Adenoma Mimicking Hepatocellular Carcinoma in a Patient with Alcoholic Cirrhosis. Curr Med Imaging 2026; 22: e15734056447538
- Sasaki M, Sato Y, Nakanuma Y. CTNNB1 mutations in serum amyloid A-positive hepatocellular neoplasm/inflammatory hepatocellular ade-noma arising in alcoholic cirrhosis. Hum Pathol; 2025; 164 : 105936
- V. Žampachová -
ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE
... Myxoidní pleomorfní liposarkom je záludnější, než se zdá
Myxoidní pleomorfní liposarkom (MPLPS) patří mezi raritní, výrazně agresivní adipocytární tumory. Jeho definice v 5. edici WHO klasifikace tumorů měkkých tkání a kostí se jeví jako pří-močará, vlastně matematická. Neostře ohraničená nádorová proliferace tvořená oblastmi s morfologií myxoidního liposar-komu + fokusy vzhledu pleomorfního liposarkomu u mladého člověka + absence přestavby genu DDIT3 = MPLPS. Pokud je navíc tumor lokalizován v mediastinu, patří stanovení diagnózy MPLPS mezi nenáročné a rychlé. Z uvedeného vyplývá, že hlav-ními diferenciálně diagnostickými jednotkami jsou myxoidní liposarkom a pleomorfní liposarkom.
S diagnózou myxoidního liposarkomu koresponduje věk paci-enta (typicky < 30 let), hypocelulární úseky s drobnými buňkami a hojnou myxoidní matrix, někdy dokonce s hlenovými jezírky a nápadným vzorem větvících se cév podle schématu králičího pletiva. Obě jednotky snadno odliší vyšetření DDIT3 na pro-teinové (imunohistochemicky) nebo genetické (pomocí např. FISH) úrovni.
Celulární komponenta MPLPS s high-grade morfologií a pří-měsí pleomorfních lipoblastů věrně imituje diagnózu pleomorf-ního liposarkomu. Ten ale typicky postihuje pacienty důcho-dového věku a většinou roste v hlubokých měkkých tkáních končetin, vzácněji ovšem i jinde (prakticky kdekoli).
Mezi adipocytárními tumory je nutno ještě vyloučit dedi-ferencovaný liposarkom (DDLPS) s homologní komponentou pleomorfního liposarkomu. DDLPS patří mezi maligní nádo-ry zralého dospělého věku, nejčastěji v oblasti retroperitonea, vzácněji ale také semenného provazce či mediastina. V DDLPS ale prokážeme buď jednoznačnou difúzní jadernou expresi MDM2 nebo potvrdíme amplifikaci genu MDM2 (např. FISHí).
Potíž nastává, když MPLPS roste v netypické lokalizaci u paci-enta ve zralém či pokročilém věku. V těchto případech se oprav-dovou výzvou stane odlišení od pleomorfního liposarkomu (viz. výše) a high-grade myxofibrosarkomu (MFS). Záměna s druhou zmíněnou jednotkou je velmi dobře možná. Imunohistoche-micky jsou totiž oba tumory CD34 a p16 pozitivní, často s delecí genu RB1 a mutací TP53, a i morfologicky jsou si velmi podobné. Z poměrně limitovaného počtu publikovaných kazuistik pacien-tů s MPLPS vyplývá, že má MPLPS v porovnání s MFS výrazně horší prognózu, zejména u R1 resekcí, které s ohledem na lokali-zaci v mediastinu nepřekvapí.
Ze souhrnného článku japonských autorů vyplývá, že zatím nejjistějším způsobem, jak odlišit MPLPS od sarkomů s podob-nou histologickou stavbou, je prokázání ztráty heterozygotnosti v téměř celém (cca 80 %) genomu některou ze sofistikovaných molekulárně genetických metod (např. celogenomovým sekve-nováním sWGS, SNP array).
Zdroj:
Nishio J et al. Myxoid Pleomorphic Liposarcoma: A Review and Update.
Cancer Genomics Proteomics 2026; 23(1): 1-11.
- I. Staniczkova Zambo -
ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE
…spektrum BCOR alterovaných sarkomů se rozšiřuje?
vita pozorována. Je zajímavé, že 2 ze 4 vyšetřených nádorů bylo BCOR negativní; a je zřejmé, že imunohistochemie s BCOR není 100% spolehlivá při záchytu BCOR alterovaných nádorů.
Vzhledem k širokému morfologickému spektru nálezů je di-ferenciální diagnóza široká a zahrnuje osifikující fibromyxoidní tumor, low-grade fibromyxoidní sarkom, myoepiteliální nádory, maligní tumory periferní nervové pochvy (MPNST), NTRK-rea-ranžované mezenchymální nádory, v případě kulatobuněčné nádorové populace sarkomy s přestavbou CIC.
V závěru autoři zdůrazňují agresivní povahu ZC3H7A/B::BCOR-
-pozitivních sarkomů, které neodpovídají na konvenční terapeu-tické postupy a vyznačují se častými recidivami a metastatickým onemocněním.
Zdroj:
Rekhi B et al. ZC3H7A/B::BCOR fusion fibromyxoid sarcoma of soft tissue: an emerging aggressive sarcoma overlapping with malignant ossifying fibro-myxoid tumors. Virchows Arch 2025; 487(5): 1059-1069.
BCOR-rearanžované sarkomy jsou raritní. Alterace genu BCOR jsou vzácné„driverové“ mutace u sarkomů a high-grade gliálních nádorů. Patří mezi ně sarkom s fúzí BCOR::CCNB3; dále BCOR-in-terní tandemové duplikace (ITD)-pozitivní primitivní myxoidní
KARDIOPATOLOGIE
- K. Veselý -
mezenchymální tumory dětského věku (PMMTI); světlobuněčný sarkom ledviny; subset maligních osifikujících fibromyxoidních tumorů (OFMT) a méně často sarkomy s fúzemi BCOR::MAML3 a ZC3H7B::BCOR. BCOR-ITD a ZC3H7B::BCOR sarkomy se rovněž vyskytují jako molekulární subtypy high-grade endometriálního stromálního sarkomu.
Gen BCOR na Xp11.4 kóduje transkripční korepresor, který interaguje s BCL6 onkoproteinem a s několika enzymy modi-fikujícími histony, což vede k přímé inaktivaci cílových genů. BCOR reguluje vývoj, hemopoézu a funkce mezenchymálních kmenových buněk.
Fúze ZC3H7B::BCOR byly popsány u části případů osifikujícího fibromyxoidního tumoru (OFMT). V současnosti však není jasné, zda všechny nádory s touto fúzí představují samostatnou kate-gorii fibromyxoidních sarkomů, či zda tvoří heterogenní skupi-nu, zahrnující OFMT i BCOR-rearanžované sarkomy.
Autoři popisují soubor sedmi měkkotkáňových nádorů s růz-nou morfologickou podobností OFMT, avšak bez osifikace a s přítomností fúze ZC3H7B::BCOR. Tyto nálezy porovnávají se sedmi dříve publikovanými případy.
Nádory se vyskytly u 4 mužů a 3 žen v širokém věkovém roz-mezí 13-65 let. Lokalizace byla rozmanitá: krk, paraspinálně, skalp, oblast hýždí, hrudní stěna a stehno. Velikost se pohybo-vala od 2,5 cm do 7,5 cm. U tří ze čtyř pacientů s dostupným follow-up došlo k úmrtí v důsledku nádorového onemocnění.
Histopatologicky byly nádory multinodulární, tvořené ovál-nými či okrouhlými, epiteloidními nebo vřetenitými buňka-mi, uspořádanými ve svazcích, plachtách a fokálně v trámcích, v různě nápadném fibromyxoidním stromatu. Nekróza byla pří-tomna pouze v jednom případě. Mitotická aktivita byla v rozme-zí 0-16/10 zorných polí při velkém zvětšení. Nápadným morfolo-gickým rysem, patrným u 4 nádorů, byla přítomnost prstovitých výběžků v okolních měkkých tkáních. V tumorech nebyla pozo-rována osifikace nebo tvorba kostní skořápky s výjimkou jed-noho případu s drobnými ložisky kostní tkáně. V části případů byly ve stromatu disperzní chronické zánětlivé buňky, zahrnující lymfocyty a mastocyty.
Imunohistochemicky byly nádorové buňky S100 pozitivní (5/6); cyklin D1 pozitivní (2/3); SATB2 pozitivní (2/3); BCOR po-zitivní (2/4); a TLE1 pozitivní (1/3). U MUC4, keratinů, EMA, de-sminu, CD34, SMA a SOX10 nebyla imunohistochemická reakti-
... regionální variabilita histomorfologie normální ascendentní aorty
Diagnostika onemocnění ascendentní aorty se v bioptické praxi opírá o odlišení zánětlivých a nezánětlivých změn. Ne-zánětlivá postižení zahrnují spektrum degenerativních změn médie, jako je akumulace hlenovité extracelulární matrix, de-fekty elastické komponenty, výpadky hladkosvalových buněk a fibróza. Dosavadní konsenzuální kritéria však předpokládají histologickou homogenitu v celém rozsahu ascendentní aorty. Předložená studie si kladla za cíl systematicky charakterizovat fyziologické regionální rozdíly, aby se předešlo případnému dia-gnostickému nadhodnocení degenerativních změn.
Šlo o prospektivní analýzu 37 nekroptických případů bez anamnézy hypertenze, systémového onemocnění pojiva či aor-topatie. Soubor zahrnoval jedince s průměrným věkem 58,7 let (s rozmezím 12 až 89 let) a průměrným BMI 28,1 kg/m² (rozmezí 16,3–49,0 kg/m²). Cílem bylo systematicky kvantifikovat rozdí-ly mezi aortálním sinem a tubulární aortou v rámci pravého, levého a zadního segmentu. Morfometrická analýza prokázala signifikantní rozdíly v tloušťce tunica media, která je v oblasti aortálního sinu výrazně tenčí než v tubulární aortě. Tento roz-díl koreluje s nižším počtem elastických lamin v sinu a menší maximální tloušťkou lamin. Kvalitativní hodnocení architektu-ry elastiky odhalilo dominantní výskyt propleteného (woven) uspořádání v oblasti sinu (73,9 %), zatímco v tubulární aortě převažuje uspořádání paralelní (85,6 %). V oblasti sinu byla rov-něž prokázána signifikantně vyšší míra neparalelní organizace vláken a jejich výraznější zvlnění (waviness) oproti tubulární části. Statistická analýza nepotvrdila korelaci těchto parametrů s věkem, pohlavím ani BMI.
V rámci studie byly v histologicky normálních aortách iden-tifikovány změny, které jsou běžně považovány za patologic-ké. Akumulace hlenovité extracelulární matrix byla přítomna v 95,5 % vzorků, přičemž ve 23,4 % dosahovala stupně 2. Ložis-ková ztráta jader hladkých svalových buněk byla zaznamenána ve 44,1 % případů. Tyto nálezy, spolu s fyziologicky vyšším stup-něm zvlnění a nepravidelnosti vláken v aortálním sinu, vykazují značný překryv s diagnostickými kritérii pro mediální degene-raci.
Závěry studie indikují, že architektura aortálního sinu může vést k diagnostickému nadhodnocení patologických změn, po-kud není zohledněna anatomická lokalizace vzorku. Vzhledem k tomu, že mírné stupně depozit hlenu a nepravidelnosti elas-tiky jsou v nerizikové populaci běžným nálezem, je pro validní histopatologickou interpretaci nezbytná přesná klinická speci-fikace původu bioptického materiálu. Rozlišení mezi fyziologic-kou regionální variabilitou a incipientní aortopatií je klíčové pro správnou klasifikaci onemocnění.
Zdroje:
- Pryma CS, et al. Variable regional histomorphology of the ascending aorta: Implications for disease classification. Cardiovasc Pathol 2026; 80 : 107787.
- Halushka MK, et al. Consensus statement on surgical pathology of the aorta from the Society for Cardiovascular Pathology and the Associati-on for European Cardiovascular Pathology: II. Noninflammatory dege-nerative diseases - nomenclature and diagnostic criteria. Cardiovasc Pathol 2016; 25(3): 247-257.
- V. Stejskal -
UROPATOLOGIE
... Lze eosinofilní vakuolizovaný tumor (EVT) stále ještě považovat„pouze“ za tumor?
Eosinofilní vakuolizovaný tumor byl v literatuře představen v roce 2018, pod názvem high-grade onkocytocký tumor (HOT), což odráželo jeho relativně high-grade morfologii (zejména high-grade charakteristiky jader s prominentními jadérky) a do-kumentovaný indolentní průběh onemocnění (proto zvolen ná-zev„tumor“). Vzápětí po úvodním popisu jednotky byla publiko-vána série případů identického tumoru pod názvem sporadický renální karcinom s eosinofilní a vakuolizovanou cytoplasmou. V roce 2021 GUPS představil pro tuto jednotku název eosinofil-ní vakuolizovaný tumor/EVT, nový název eliminoval zavádějící označení „high-grade“ i „karcinom“ a toto označení bylo násled-ně adoptováno WHO klasifikací z roku 2022, kde se EVT objevil jako tzv. emerging entita řazená do kategorie „jiné onkocytické tumory ledviny“. EVT je zde charakterizován solidním růstem, eosinofilními buňkami s výrazně vakuolizovanou cytoplasmou a prominentními jadérky. U EVT byla prokázána genetická aso-ciace s alterací mTOR cesty. Odbornou veřejností byl EVT od po-pisu obecně považován za indolentní tumor.
Recentně se však v literatuře objevily případy popisující ag-resivní chování EVT s tvorbou metastáz. První report prezento-val chlapce (14 let) s objemným tumorem (11,2 cm) a rozvojem metastáz v mediastinálních uzlinách 54 měsíců po primární dia-gnóze a resekčním výkonu. Primární tumor i metastatické posti-žení v lymfatických uzlinách bylo asociováno s identickou MTOR mutací, v uzlinách navíc ještě s alterací genu NCOR (1). Bohužel, bližší informace např. o způsobu růstu primárního tumoru ne-byly reportovány. Další případ byl publikován tento rok, jednalo se o ženu (27 let.) Primární tumor byl též větší (7 cm), vykazo-val lymfovaskulární invazi, perineurální invazi a infiltrativní růst v tuku renálního sinu. Ve stejné době byly v oblasti renálního hilu identifikovány i 3 lymfatické uzliny s metastatickým šířením EVT. Genetické testování prokázalo MTOR mutaci i u tohoto pří-padu. Sedm měsíců po stanovení dg. byla pacientka bez zná-mek další progrese onemocnění (2).
Dva recentně zdokumentované případy metastaticky se cho-vajícího EVT tak naznačují, že EVT by měl být řešen chirurgicky
(bez výraznějších odkladů) a postižení pacienti by neměli vy-padnout z dispenzáře urologa/onkologa.
Zdroj:
- Liu Y, Zhou L, Yang X, Xie J, Yuan F, Xu H, Wang C, Yang X. Eosinophilic vacuolated tumor of the kidney can have distant metastasis: a histo-
-molecular case study. Pathologica 2025; 117(2): 162-164.
- Coiner BL, Akgul M, Ayanambakkam A, Fung K-M, Doytcheva K, Hirsch MS. Eosinophilic vacuolated tumour has metastatic potential. Histo-pathology 2026; 88 : 741-744.
- K. Pivovarčíková -
NEFROPATOLOGIE
…doplnění methioninu ve stravě vede k většímu vy-lučování prozánětlivých cytokinů ledvinami a v ex-perimentu příznivě ovlivňuje přežití při infekci
Během infekčních onemocnění dochází klinicky k anorexii, hub-nutí a chřadnutí organismu. Imunitní obrana je považovaná za dvojsečnou zbraň, kdy na jedné straně je nezbytná v obraně proti infekcím. Na druhé straně nadměrná imunitní reakce může vést k tzv. cytokinové bouři, která způsobuje více škody než užitku.
Autoři studie v experimentálním myším modelu infekce Yersinia pseudotuberculosis zjistili, že hubnutí a anorexie byly spojovány se selektivním poklesem methioninu v cirkulaci. Suplementace methioninu ve stravě nejen že zmírnila úbytek hmotnosti, ale také redukovala dysfunkci hemoencefalické ba-riery a současně významně snížila mortalitu infikovaných zvířat. Methionin neovlivnil množství patogenů, ale jeho protektiv-ní efekt souvisel především se snížením hladin prozánětlivých cytokinů (TNF, IL-6, IL-1beta) v cirkulaci. Hladiny cytokinů ve tká-
ních se nelišily.
Methionin a jeho metabolit (S-adenosyl methionin) aktivují renální mTORC1 signalizaci, což se podílí především na zvýšení glomerulární filtrace. Glomeruly se zvýšenou filtrací umožňují močové vylučování prozánětlivých cytokinů z cirkulace a tím dochází k limitaci jejich systémové akumulace, která se v rámci přehnané imunitní reakce významně podílí na letalitě.
Ledviny mají klíčovou roli ve vylučování zánětlivých mediáto-rů z cirkulace. Analýza moči infikovaných zvířat s normální dietou ukazovala neměřitelné hodnoty výše uvedených prozánětlivých cytokinů. Naproti tomu zvířata s přídavkem methioninu ve stravě vylučovala významně zvýšené hladiny uvedených prozánětlivých cytokinů. Zvýšené vylučování cytokinů nebylo způsobené poško-zením ledvin, zvířata s přídavkem methioninu měla normální his-tologii, neměla albuminurii, měla normální hodnoty urey a také ne-měla žádný zjevný defekt reabsorbce cytokinů. Zvířata s přídavkem methioninu měla vyšší glomerulární filtraci, více pila a více močila v porovnání se stejně infikovanými zvířaty s normální dietou.
Experimentální model byl také stejně efektivní v případě in-fekce Escherichia coli.
Tato práce ukazuje neočekávanou roli ledvin v kontrole systé-mové cytokinové odpovědi během infekce. Současně ukazuje, že výživové intervence cílící na metabolické signalizace mohou zmír-nit škodlivé vlivy přehnané imunitní obrany v průběhu infekce.
Zdroj:
Troha K. et al. Dietary methionine mitigates immune-mediated damage by enhancing renal clearance of cytokines. Cell Metabolism 2026; 38 : 298-315.
- E. Honsová -
PATOLOGIE CNS
... cIMPACT-NOW 11 upresňuje diagnostické krité-riá pre IDH a H3 wildtype difúzne gliómy a ependy-mómy zadnej jamy
Konzorcium cIMPACT-NOW v 11. aktualizácii prináša od-porúčania pre spresnenie diagnostiky difúznych HG gliómov a ependymómov zadnej jamy v nadväznosti na klasifikáciu WHO 5ed z roku 2021. Diagnóza glioblastómu, CNS WHO grade 4 by nemala byť stanovená len na základe TERT mutácie u histo-logicky LG nádorov. Treba zvážiť alternatívne diagnózy ako pleo-morfný xantoastrocytóm, subependymóm, difúzny HG glióm pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či niekoľko ďal-ších entít. Podobne u pacientov pod 40 rokov nie je EGFR ampli-fikácia ani numerické zmeny na 7/10 chromozóme samostatne postačujúcim znakom pre glioblastóm, keďže sa vyskytujú aj v H3 G34 mutovanom glióme, v difúznom HG glióme pediatric-kého typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či u niektorých pleomor-fných xantoastrocytómov. Molekulárne zmeny PDGFRA, EGFR či MYCN podporujú diagnózu difúzneho HG gliómu pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype len u pacientov do 25 rokov. Pri ependýmových nádoroch zadnej jamy (PF) sa spresňuje diagnostika skupín PFA a PFB. Pre klasifikáciu PFA je zásadná strata nukleárnej expresie H3 K27me3, ktorú v sporných prípa-doch spoľahlivo podporuje silná imunohistochemická expresia proteínu EZHIP. Naopak, nádory so zachovanou expresiou H3 K27me3 a bez prítomnosti EZHIP, u ktorých sa nerealizovalo me-tylačné profilovanie, sa označujú len ako„PF ependymom, NOS“. Pre novovznikajúce entity, ako sú ependymómy s mutáciou promotora TERT, stratou chromozómu 6 a metylačnou triedou PFSE, sa zatiaľ má používať deskriptívne označenie „NEC“.
Zdroj:
Wesseling P et al. cIMPACT-NOW update 11: Proposal on adaptation of dia-gnostic criteria for IDH - and H3-wildtype diffuse high-grade gliomas and for posterior fossa ependymal tumors. Brain Pathol 2026; (36): e70035
- B. Rychlý -
PEDIATRICKÁ PATOLOGIE
…kompozitní Wilmsův nádor se složkou renální-ho karcinomu (WT/RCC) bývá často anaplastický a může se chovat agresivně
Autoři v čele s nestorem pediatrické renální patologie prof. G. Vujanićem shromáždili dosud největší soubor 18 kompozitních WT/RCC u dětí ve věkovém rozpětí 3 měsíců až 11 let (medián 3,7 let).
Poměr mezi složkami smíšeného nádoru kolísal mezi oběma extrémy. Neobvyklé bylo vysoké zastoupení anaplastického WT (39 % v. obvyklých 10 %). Renální karcinom měl téměř vždy rysy papilárního renálního karcinomu (PRCC) včetně raritní varianty bifazické skvamo-alveolární a sarkomatoidní.
Více než polovina nádorů byla pokročilá ve stádiu III-IV, což je taktéž významně více než u běžných nefroblastomů. V uzli-nových metastázách převládal agresivnější klon PRCC. U 12 pacientů (67 %) došlo k relapsu, většinou do roku od stanovení diagnózy v podobě plicních metastáz. Metastázy byly histolo-gicky rozmanité: kompozitní, čistě WT i PRCC. Pět dětí zemřelo v důsledku progrese onemocnění.
Při imunohistochemickém vyšetření byla zaznamenána pře-kvapivě vysoká míra exprese WT1 jak v komponentě Wilmsova nádoru (100 % difuzně), tak v komponentě renálního karcinomu (61 % difuzně). Koexprese WT1 a CD56 byla zjištěna v obou slož-kách kompozitního nádoru v 61 % případů. Exprese CK7 byla dle očekávání difuzně pozitivní v 81 % PRCC, u Wilmsova tumoru fo-kálně pozitivní v 25 % případů. Odlišení komponent usnadňuje panel protilátek WT1, CD57, SALL4 (tyto převážně u WT) v. CK7 a AMACR (převážně u PRCC).
Molekulární vyšetření bylo sice provedeno na relativně ma-lém množství případů, ale podpořilo hypotézu o klonální evo-luci renálního karcinomu z nefroblastomu. Autoři staví do pro-tikladu vzácný fenomén příznivé hyperdiferenciace Wilmsova nádoru v metanefrický adenom a nepřiznivé hypodiferenciace v agresivnější (papilární) renální karcinom.
Souhlasím s domněnkou autorů, že kompozitní WT/PRCC ne-bude ojedinělou raritou, ale skrývá se i v našich sbírkách pod označením papilární varianta Wimsova nádoru nebo epitelový Wilmsův nádor imitující papilární karcinom apod. Hodnotící pa-tolog by měl tyto zajímavé, ale potenciálně nebezpečné nádory odlišovat od konvenčního nefroblastomu. Třebaže tvrdých dat je zatím nedostatek, lze soudit, že kompozitní nádory jsou ze své podstaty biologicky agresivnější a vyžadují jiný léčebný přístup než čisté nefroblastomy, respektive papilární renální karcinomy. Kladem práce je bohatá obrazová dokumentace. Pozorný čte-
nář ocení dvě české stopy (Kodet 1985, Hes 2016).
Zdroj:
Vujanić GM, Paulson VA, Galluzzo L, et al. Composite Wilms Tumor and Renal Cell Carcinoma: A Comprehensive Clinicopathologic, Immunohistochemi-cal, and Molecular Study of 18 Tumors Highlighting an Uncommon Pediatric Renal Entity. Am J Surg Pathol 2026; 50(3): 338-355.
- M. Ježová -
HEMATOPATOLOGIE
… CD71 je další marker, který může pomoci odlišit Rosai-Dorfmanovu chorobu od ostatních histiocy-tóz
Rosai-Dorfman-Destombesova choroba (RDD) představuje vzácný typ histiocytózy, který kromě lymfatických uzlin posti-huje hojně i extranodální lokalizace včetně kůže. RDD je cha-rakterizovaná přítomností velkých S100-pozitivních histiocytů vykazujících známky emperipolézy. Expresi dalších diagnostic-kých markerů jako je CD163, CD68, cyklinD1 či Oct2 může sdílet s jinými typy histiocytóz, jako je histiocytóza z Langerhansových buněk (LCH) nebo Erdheim-Chesterova choroba (ECD). Přestože lze v rámci diferenciální diagnostiky s LCH a ECD využít markery jako CD1a, Langerin (CD207) a mutačně-specifickou imunohis-tochemickou protilátku BRAF VE1, může být odlišení jednotli-vých typů histiocytóz stále dosti problematické.
Protein CD71 (aka tranferinový receptor-1) je zodpovědný za příjem železa do buněk a je exprimován na různých typech bu-něk jako jsou myocyty, hepatocyty či prekurzory erytroidní řady. Imunohistochemická exprese CD71 je v diagnostice běžně po-užívaná, např. k detekci erytroidních prekurzorů v kostní dřeni.
Autoři prezentované studie si povšimli exprese CD71 v buň-kách RDD a sestavili soubor případů k ověření možného dia-gnostického využití této protilátky včetně schopnosti odlišit RDD od jiných histiocytóz. Soubor tvořilo celkem 58 případů, z čehož RDD tvořila 22 vzorků. Ve skupině non-RDD diagnóz
bylo např. 6 LCH, 14 non-Langherhansovských lézí včetně ECD či xantogranulomu (XG), 4 histiocytární sarkomy a dále 12 reak-tivních proliferací včetně sarkoidózy.
Všechny případy RDD (22/22, 100%) vykazovaly pozitivitu v průkazu CD71, obvykle se silně pozitivní membránou a svět-lejší cytoplazmatickou expresí, někdy s nápadnou konturou okolo emperipolézy. Menší část případů měla silnější cyto-plazmatickou expresi a slabší pozitivitu na membráně. Většina non-RDD případů byla v průkazu CD71 zcela negativní. Ve 3 ze 14 non-LCH/ECD/XG případů pak byla zastižena velmi slabá cytoplazmatická pozitivita v části nádorových buněk, v žád-ném z případů však nedosahovala intenzita pozitivity stejné míry jako v RDD. Podobně silnou expresi CD71 pak vykazovaly 2 případy sarkoidózy a jeden případ histiocytárního sarkomu vzniklého transdiferenciací z CLL/SLL. Celkově pak podobnou intenzitu exprese CD71 jako RDD vykazovaly pouze 3 případy z non-RDD skupiny (3/36, 8,3 %).
Průkaz CD71 pak byl také zaznamenán v příměsi obrovských mnohojaderných buněk osteoklastického vzhledu, a to jak v ná-dorových lézích (2 LCH, 3 nonLCD/ECD/XG), tak ve čtyřech re-aktivních proliferacích. Z ostatních vyšetřených imunohistoche-mických markerů byl v RDD pozitivní také průkaz Oct2 (viz také Monitor 3_2023). Naopak CD1a a Langerin byl pozitivní ve všech případech LCH. Autoři se také pokusili prokázat možnost vyšet-ření cyklinu D1 jako surogátního markeru aktivace MAPK sig-nální dráhy, ale výsledky byly často nejednoznačné a v několika případech dokonce diskordantní oproti výsledkům NGS. Z mo-lekulárních vyšetření lze zdůraznit nepřítomnost mutace BRAF v případech RDD, ve kterých naopak převládaly mutace genu KRAS a MAP2K1. V reaktivních případech pak nebyly zastiženy mutace spojené s MAPK dráhou, pouze u dvou případů byly za-chyceny alterace genů spojených s klonální hematopoézou.
Přestože autoři přiznávají limitaci své studie především ma-lým množstvím případů, v případě silné exprese CD71 dosáhli diagnostické specificity 91,7 %. Zajímavým nálezem je pak ex-prese v obrovských mnohojaderných buňkách osteoklastického vzhledu v příměsi nádorových i nenádorových proliferací. Prů-kaz cyklinuD1 byl pak v těchto mnohojaderných elementech pozitivní pouze v nádorových lézích (LCH a juvenilním xanto-granulomu), což spíše svědčí pro expresi CD71 v rámci buněčné aktivace než jako průkaz nádorové linie. Protože ve více než po-lovině případů RDD v souboru nebyla prokázána žádná mutace (což autoři vysvětlují i možnou falešnou negativitou vyšetření při převaze nenádorového zánětlivého pozadí), může také prů-kaz exprese CD71 podpořit diagnózu RDD i při negativitě nebo nedostupnosti molekulárního vyšetření.
Zdroj:
Ladak NN, Petrova-Drus K, Hameed MR et al. CD71 expression in Rosai-Dor-fman disease: a useful adjunct marker in the differential diagnosis of his-tiocytic proliferations. Histopathology Published online February 26, 2026. doi:10.1111/his.70128.
- K. Kamarádová -
GYNEKOPATOLOGIE
… některé GLI1-alterované nádory ovaria mohou napodobovat sex cord–stromální tumory
Spektrum nádorů definovaných primárně molekulárně gene-tickými alteracemi se v posledních letech až nepříjemnou rych-
lostí rozšiřuje nejen u mezenchymálních nádorů děložního těla, ale v gynekopatologii se nevyhýbá ani jiným lokalitám. Na jednu z takových jednotek upozorňuje i recentní práce autorů Devins et al. publikovaná v Modern Pathology, která popisuje skupinu vzácných ovariálních neoplázií s přestavbami genu GLI1, jež mohou být v rutinní diagnostice snadno zaměněny za sex cord–stromální tumory. Ačkoliv jsou nádory s GLI1 alteracemi typické zejména pro oblast hlavy a krku či měkké tkáně trupu a konče-tin, reportovány už byly i v lokalitách jako jsou kosti či viscerální orgány. V nynější studii autoři prezentují čtyři případy nádorů ovaria s fúzemi PTCH1::GLI1 nebo ACTB::GLI1, které byly původně diagnostikovány jako sex cord–stromální nádory s neobvyklou morfologií, případně jako endometrioidní karcinom se sex cord-
-like morfologií.
Morfologicky byly tři ze čtyř popsaných nádorů tvořené kula-tými buňkami s malým až středním množstvím světle eosinofilní až vodojasné cytoplazmy, které byly uspořádány převážně do nepravidelných větších či menších, dobře ohraničených hnízd oddělených jemnými kolagenními septy, místy s oblastmi my-xoidního vzhledu. Všechny tyto nádory vykazovaly PTCH1::GLI1 fúze. Zbývající nádor s ACTB::GLI1 fúzí vykazoval nepravidelně se střídající hypocelulární a celulární oblasti tvořené řídce, náhod-ně uspořádanými vřetenitými buňkami v myxoidním stromatu, s naznačeně kribriformním či „krajkovitým“ uspořádáním. V ně-kterých případech byly přítomny tubuly, trabekuly, provazce, a mikrocystické či makrocystické útvary připomínající folikuly – tedy architektoniku, která může velmi připomínat nádory ze skupiny sex cord–stromálních lézí. Všechny nádory vykazovaly poměrně nápadnou vaskularizaci s hojnými kapilárami ve stro-matu. Diagnostickou nejistotu dále podporoval i imunofenotyp, protože část nádorů vykazovala expresi markerů běžně použí-vaných pro sex cord–stromální diferenciaci, jako je například kalretinin nebo SF1.
Právě zde spočívá hlavní sdělení práce. Autoři ukazují, že kombinace neobvyklé morfologie a parciální exprese sex cord–stromálních markerů nemusí automaticky znamenat sex cord–stromální původ nádoru. Naopak, některé z těchto lézí předsta-vují samostatnou skupinu GLI1-alterovaných mezenchymálních neoplázií, jejichž skutečná frekvence může být podstatně vyšší, než se dosud předpokládalo. Skutečnost, že tři ze čtyř případů byly identifikovány během relativně krátkého období konzul-tační praxe autorů, naznačuje, že část těchto nádorů mohla být v minulosti klasifikována jinak.
Z praktického hlediska je důležité zejména povědomí o exis-tenci této jednotky. U ovariálních nádorů s neobvyklou kombi-nací nodulární, trabekulární nebo mikrocystické architektoniky, nápadnou vaskularizací a pouze limitované či nejednoznačné exprese sex cord–stromálních markerů může být vhodné zvá-žit molekulárně-genetické vyšetření. V době, kdy se diagnostika gynekologických nádorů stále více opírá o molekulární charak-terizaci, představují právě podobné jednotky připomínku, že ne každá léze se „sex cord-like“ vzhledem skutečně patří mezi sex cord–stromální tumory. Práce tak rozšiřuje spektrum molekulár-ně definovaných ovariálních neoplazií a současně upozorňuje na další diagnostickou past, která může mít význam nejen pro klasifikaci nádoru, ale pravděpodobně i pro budoucí terapeutic-ké možnosti spojené s alteracemi signální dráhy GLI1.
Zdroj:
Devins KM, Fisch AS, Young RH, Dias-Santagata D, Oliva E. GLI1-Altered Tu-mors of the Ovary: A Report of 4 Cases of an Underrecognized Neoplasm That May Mimic Sex Cord-Stromal Tumors. Mod Pathol 2025; 38(12): 100848.
- M. Kendall Bártů -
Štítky
Patologie Soudní lékařství ToxikologieČlánek vyšel v časopise
Česko-slovenská patologie
2026 Číslo 3
-
Všechny články tohoto čísla
- Léky indukované změny v histopatologii
- Setkání s každým člověkem je obohacující…
- MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
- Iatrogenní postižení gastrointestinálního traktu
- Morfologické aspekty léky indukovaných kožních změn
- Léky indukované a toxické poškození jater
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom
- Česko-slovenská patologie
- Archiv čísel
- Aktuální číslo
- Informace o časopisu
Nejčtenější v tomto čísle
- Léky indukované nefropatie z pohledu patologa
- Nežádoucí účinky imunoterapie při léčbě solidních nádorů
- Zralé B-buněčné non-Hodgkinovy lymfomy dětí a mladých dospělých: stejná onemocnění jako u dospělých, nebo jiné entity?
- Pseudomyogenní hemangioendoteliom