#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...


Vyšlo v časopise: Čes.-slov. Patol., 62, 2026, No. 3, p. 130-136
Kategorie: MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...

 

CYTODIAGNOSTIKA

… digitální cytologie se prosazuje navzdory svým specifikům

 

Cytopatologická diagnostika se etablovala jako diagnostická metoda regulovaná obdobnými standardizovanými systémy jako diagnostika histopatologická. S tím souvisí i úsilí o využití di-gitalizace, a to jak pro primární diagnostiku, tak pro konzultace a externí hodnocení kvality. Překážka, která zbrzdila paralelní vý-voj digitální cytodiagnostiky spočívá zejména ve skutečnosti, že oproti standardní tloušťce histopatologického řezu obsahuje cy-topatologický preparát neseříznuté buňky různé velikosti a často i vrstvené formace s diagnosticky cennými zbytky architektonické úpravy, avšak pro vrstvení omezeně přehledné a s tloušťkou i ně-kolikanásobně variabilní v rámci jednoho preparátu. Tato skuteč-nost klade vysoké nároky na kvalitu skenování ve třetím rozměru (Z-stack) a je příčinou velkého objemu dat skenovaných prepa-rátů. American Society of Cytopathology (ASC) formulovala pra-vidla jak pro primární diagnostiku z virtuálních preparátů (WSI), tak telecytologické hodnocení ROSE (Rapid On Site Evalluation)

(1). V souvislosti s popsanými specifiky cytopatologických vzor-ků zdůraznila ASC nutnost důsledné kontroly kvality. Zahrnuje jak preanalytickou fázi z hlediska technického i personálního zajištění, proškolení pracovníků, odpovídající lokální validaci. Ta by měla obsahovat pro konkrétní topiku více než 60 reprezenta-tivních případů s více než 95% diagnostickou shodou. V případě významnějších změn vybavení nebo programu je nutná revalida-ce. Všechny fáze a možná úskalí implementace digitální cytodia-gnostiky včetně edukačních portálů a nabídek externího hodno-cení kvality jsou popsány v článku Chonga et al (2).

 

Zdroje:

  1. Kim D, Sundling KE, Virk R, et al. Digital cytology part 1: digital cytolo-gy implementation for practice: a concept paper with review and re-commendations from the American Society of Cytopathology Digital Cytology Task Force. J Am Soc Cytopathol 2024; 13 : 86–96.
  2. Chong Y, Fernandez Acenero MJ, Li Z, Bychkov A. Integration of Digital Cytology in Quality Assurance Programs for Cytopathology. Acta Cytol 2026; 70 : 126–47.

 

- J. Dušková -

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… se v oblasti hlavy a krku vyskytují nádory s fúzí NAB2::STAT6, které jsou morfologicky odlišné od solitárního fibrózního tumoru

 

Fúze genů NAB2::STAT6 je typickou a vpravdě definující mo-lekulárně genetickou charakteristikou solitárního fibrózního tumoru (SFT), neboť dle 5. vydání WHO klasifikace nádorů měk-kých tkání a kostí je SFT „fibroblastický nádor s výraznými větví-cími se tenkostěnnými dilatovanými cévami a s přestavbou genů NAB2::STAT6“. V diagnostice SFT se běžně používá imunohisto-

 

chemická protilátka STAT6, jejíž pozitivita však není pro tento nádor zcela specifická, protože může být exprimována také např. v měkkotkáňovém tumoru s alterací genu GLI1, zejména u přípa-dů s amplifikací genu GLI1. V poslední době se nicméně objevilo několik publikací, které popisují nádory v oblasti hlavy a krku sice s fúzí genů NAB2::STAT6, ovšem s morfologií dosti odlišnou od kla-sického SFT a celá situace se tak stává poněkud nepřehlednou.

První publikací na toto téma byla zřejmě práce Stevens TM et al. z roku 2022, ve které autoři popsali čtyři takovéto neobvyklé nádory. Soubor tvořily tři ženy a jeden muž ve věkovém rozmezí 39–54 let (medián 44 let). Dva nádory postihovaly dutinu nosní, jeden nádor retromolární trigonum dutiny ústní a jeden nádor parafaryngeální prostor. Oba nádory postihující dutinu nosní vy-kazovaly bifázickou morfologii –⁠ kromě oblastí připomínajících SFT (s expresí STAT6) byly přítomny také oblasti maligního epite-liálního a neuroepiteliálního vzhledu (s expresí pan-cytokeratinů a bez exprese STAT6). Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné sinonazálnímu teratokarcinosarkomu“. Dva zbý-vající nádory sestávaly z epiteloidních buněk a v jednom nádoru byly přítomny cystické okrsky s dlaždicobuněčnou diferenciací. V obou případech byla zjištěna exprese pan-cytokeratinů a STAT6. Tyto dva nádory autoři následně popsali jako „podobné adaman-tinomu“. RNA sekvenování prokázalo ve všech čtyřech případech fúzi NAB2::STAT6. Na tuto práci navázali v roce 2025 autoři de Ruiter EJ et al. kazuistickým popisem nádoru příušní slinné žlá-zy u 58leté ženy, který mikroskopicky imponoval jako bazaloidní dlaždicobuněčný karcinom se sebaceózní diferenciací. Imunohis-tochemicky byla přítomna mj. difúzní exprese pan-cytokeratinů, p63, p40 a STAT6 a vyšetření NGS prokázalo fúzi NAB2::STAT6. Ná-sledné metylační profilování potvrdilo odlišnost od SFT.

Závěrem lze shrnout, že výše uvedené, byť v podstatě kazuis-tické studie dále rozšiřují spektrum zhoubných nádorů v oblas-ti hlavy a krku, které mají identickou molekulárně genetickou alteraci, ale odlišnou morfologii, a to jednak od sebe navzájem a v tomto případě také od SFT, tedy od nádoru, pro který byla doposud fúze NAB2::STAT6 v podstatě patognomická. Analogií k těmto nálezům může být např. recentně popsaná skupina ná-dorů v oblasti hlavy a krku s fúzí genů FGFR3::TACC3, která také zahrnuje morfologicky často dosti odlišné nádory.

V neposlední řadě vyvstává také otázka terminologicko-klasifi-kační, jak správně nazvat zhoubné nádory s epiteliální diferenciací, které mají molekulárně genetickou alteraci (zatím) typickou pouze pro měkkotkáňový tumor? Je to podobná situace jako u tzv. pod-typu Ewingova sarkomu podobnému adamantinomu, což je ná-dor také s epiteliální diferenciací, který má však molekulárně gene-tické charakteristiky jinak typické pro Ewingův sarkom. Je to tedy opravdu podtyp Ewingova sarkomu nebo spíše karcinom shodou okolností mající identickou molekulárně genetickou alteraci?

 

Zdroj:

  1. Stevens TM et al. Teratocarcinosarcoma-like and adamantinoma-like head and neck neoplasms harboring NAB2::STAT6: unusual variants of solitary fib-rous tumor or novel tumor entities? Head Neck Pathol 2022; 16(3): 746-754.
  2. de Ruiter EJ et al. NAB2::STAT6 rearranged carcinoma of the parotid gland with sebaceous differentiation: a case report. Head Neck Pathol 2025; 19(1): 9.

 

-⁠ J. Laco -

 

PATOLOGIE CNS

Kam kráčíte, IDH-mutované gliomy?

 

S pracemi konsorcia cIMPACT-NOW jsme se na stránkách monitoru již opakovaně setkali a připomínám jen, že se jedná o expertní skupinu neuropatologů, která reflektuje nejnovější molekulární poznatky ve formě doporučení pro rutinní diagnos-tiku. Význam těchto doporučení ilustruje jednak skutečnost, že většinu konsorcia tvoří autoři CNS WHO klasifikace (nejspíše se nám do konce roku objeví nová edice) a také fakt, že se do stáva-jící CNS WHO 5. edice propsala naprostá většina dříve publiko-vaných cIMPACT-NOW doporučení. Ta poslední, 12. se objevila v květnu 2026 a blíže analyzují molekulární markery gradingu IDH-mutovaných gliomů.

Jako nový genetický parametr definující grade 4 u IDH-mu-tovaných astrocytomů zavádí doporučení amplifikaci PDGFRA. Jako genetické parametry definující grade 3 IDH-mutované astrocytomy se objevuje homozygotní ztráta RB1, amplifika-ce CDK4, CDK6 a CCND2, mutace (nikoliv homozygotní delece) CDKN2A a dále mutace PIK3CA a PIK3R1. Ačkoliv jsou mutace a amplifikace EGFR u IDH-mutovaných astrocytomů vzácné, jejich přítomnost je nyní také spojená s grade 3 tumory, stejně jako amplifikace MYCN a vybraný metylační profil tumorů. Aby nebylo moc molekulární genetiky, konečně jsme se také dočkali cut-off pro mitotickou aktivitu u grade 3 astrocytomů, který by měl být ≥3 mitózy/ 2.4 mm2. Doporučení se zaměřilo i na oli-godendrogliomy s kodelecí 1p/19q, avšak kromě opětovného uvedení 2.5 mitóz/1 mm2 jakožto definice„vysoké“ mitotické ak-tivity nepřidalo žádné další molekulárně genetické parametry.

Výše uvedené parametry implikují potřebu extenzivního ge-netického testování a autoři šalamounsky uvádí, že rutinní ana-lýza těchto parametrů nemusí být nezbytná u nádorů, jejichž další vlastnosti nepředpokládají agresivní chování (včetně kli-nických a radiologických parametrů). Doporučení tak nechává rozhodnutí o genetickém testování na kontextu každého z pří-padů a na dostupnosti materiálních/technických zdrojů.

 

Zdroj:

Brat DJ, Aldape K, French PJ, et al. cIMPACT-NOW update 12: Refining Patho-logy-based Risk Stratification and Grading for IDH-mutant Gliomas. Neuro Oncol 2026; noag108.

 

pro onemocnění ze skupiny pemfigu. Subkorneální akantolýza dále doprovází histopatologický obraz bulózního impetiga či stafylokokového syndromu opařené kůže. K akantolýze dochází i sekundárně, např. u herpesvirových infekcí či v terénu aktinické keratózy a dlaždicobuněčného karcinomu. Akantolýza prováze-ná dyskeratózou může být i náhodným, incidentálním nálezem. Vědecká skupina z německého Münsteru analyzovala histo-patologický obraz genodermatóz způsobených mutacemi genů pro desmosomální proteiny (desmogleiny, desmocolliny, plako-globin a další). V široké paletě těchto onemocnění dominují některé palmoplantární keratodermie, zejména striátního typu. Některé z těchto genodermatóz jsou navíc spojeny se závažný-mi kardiomyopatiemi. U této skupiny chorob byl identifikován

nový typ akantolýzy –⁠ desmosomální akantolýza. Desmosomální akantolýza je méně nápadná než dosud známé typy akantolýzy. Vyznačuje se pouhým rozšířením interce-lulárních prostor mezi keratinocyty. V tomto ohledu je podobná spongióze, na rozdíl od ní však s částečnou absencí intercelulár-ních můstků mezi suprabazálními keratinocyty. U desmosomál-ní akanolýzy není patrno prosvětlení cytoplazmy keratinocytů, tvorba vezikul či serózní exsudace. Keratinocyty si ponechávají svůj původní polygonální tvar ve stratum spinosum s oplošťo-váním ve stratum granulosum. Desmosomální akantolýza je obvykle doprovázena akantózou, papilomatózou, ortohyper-keratózou a hypergranulózou. Kromě toho byla desmosomální akantolýza pozorována autory i incidentálně, v solitárním akan-tomu či v melanocytárním névu. K identifikaci desmosomální akantolýzy je často nutné prokrájení materiálu.

Závěrem řečeno, desmosomální akantolýza je nově definova-ným typem akantolýzy, příznačná pro genodermatózy způsobe-né mutacemi genů pro desmosomální proteiny, mezi něž se řadí některé typy palmoplantárních keratodermií. Histopatologicky má nenápadný obraz, s pouhým rozšířením intercelulárních prostor mezi keratinocyty suprabazální epidermis. Její znalost ji umožní diferencovat zejména od spongiotické dermatitidy, např. v podobě velmi častého chronického ekzému rukou.

 

Zdroj:

Metze D et al. Desmosomal-type acantholysis –⁠ a new histologic pattern re-lated to mutations of genes for desmosomal proteins. Dermatopathology 2026; 13(2): 17.

 

-⁠ M. Důra -

 

DERMATOPATOLOGIE

…byl popsán nový typ akantolýzy („desmosomální akantolýza“) u genodermatóz s poruchou desmo-somálních proteinů

 

Akantolýza představuje vzájemné rozvolnění keratinocytů povrchové epidermis, slizničního epitelu či epitelu kožních ad-nex na podkladě poruchy mezibuněčných spojů. Akantolýza může být patrná v suprabazální, intraepidermální či subkor-neální lokalizaci. Jedná se o vrozené (geneticky podmíněné) či získané (zejména autoimunitní) poruchy. Geneticky podmíněná akantolýza je v různé míře doprovázena dyskeratózou, příkla-dem je morbus Darier, morbus Hailey-Hailey či morbus Galli-Ga-lli. S akantolýzou doprovázenou dyskeratózou se též můžeme setkat u morbus Grover (přechodné akantolytické dermatózy). Akantolýza vznikající na autoimunitním podkladě je příznačná

 

HEPATOPATOLOGIE

… podezřelý uzel v cirhóze může být i inflamatorní hepatocelulární adenom?

 

Hepatocelulární adenom se neřadí do tradičního spektra dife-renciálních diagnóz ložiskových lézí, zachycených v cirhotických játrech. Nemusí tomu však být vždy, jak na celkem 37 případech ukazuje trojice referovaných článků. V každém z nich se popi-sují dobře diferencované hepatocelulární neoplazie, většinou hypervaskularizované, přítomné v játrech pacientů s pokročilou jaterní lézí/cirhózou alkoholického nebo metabolického půvo-du; jako prvotní diagnóza byl často zvažován hepatocelulární karcinom (HCC). Histopatologický obraz i imunofenotyp však odpovídaly rysům inflamatorního hepatocelulárního adenomu (IHCA). Léze vykazovaly typickou absenci konvenčních portál-ních polí, fokální duktulární hyperplazii, nepravidelnou přítom-nost sinusoidální dilatace a inflamatorní celulizace, disperzní solitární arterie, zachovanou trabekulární strukturu bez ztráty retikulinu, blandní hepatocyty. Imunohistochemické vyšetření prokázalo výraznou pozitivitu sérového amyloidu A (SAA) a/ nebo C-reaktivního proteinu (CRP), fokální CD34+ kapilarizaci sinusů; negativitu glypicanu-3 a heat shock proteinu 70 (HSP70); lišila se však exprese glutaminsyntetázy (GS).

V první práci popisuje skupina patologů z několika se-veroamerických univerzit 3 pacientky s výše popsanými ložisky v terénu metabolicky asociované steatohepatitidy (MASH) ve stadiu cirhózy, z toho dvě ženy s vícečetnými lézemi do velikos-ti 26 mm, splňujícími kritéria adenomatózy, a stabilizovaným průběhem. Poslední pacientce s pomalu progredujícím ložis-kem velikosti až 58 mm a jaterním selháváním byla provedena transplantace. Ve všech vyšetřených vzorcích byla exprese β-ca-teninu fyziologicky membranózní, GS slabá, ve dvou případech fokální, v jednom difuzní, často s perivenulární akcentací. Vzhle-dem k vzácnému záchytu, netypické asociaci s cirhózou a mož-ným diagnostickým problémům navrhují autoři pro takovéto léze označení „hepatocelulární neoplazie podobná inflamator-nímu hepatocelulárnímu adenomu“.

Druhá kazuistika, tentokrát korejských autorů, dokumentuje právě zmíněné diagnostické rozpaky na případu muže s pomalu rostoucím ložiskem (z 15 mm na 43 mm v průběhu 47 měsíců) v terénu alkoholické cirhózy. Výsledky zobrazovacích metod splňovaly všechna kritéria pro stanovení definitivní diagnózy HCC bez nutnosti biopsie. Histopatologické vyšetření resekátu neoplazie s benigními rysy a IHC s difuzní silnou pozitivitou SAA i CRP vedlo k následné změně diagnózy na inflamatorní hepato-celulární adenom.

Třetí článek prezentuje japonský soubor 33 obdobných be-nigních ložiskových lézí, nazvaných „SAA pozitivní nepatocelu-lární neoplazie / IHCA“ (SAA-HN/IHCA, dříve popisované i jako noduly vzhledu fokální nodulární hyperplazie) u 23 pacientů s cirhózou. Kromě histopatologických rysů se autoři soustředili na klinicky závažnější možnost přítomnosti mutací β-cateninu, vedoucí k diagnóze β-catenin mutovaného IHCA (b-IHCA, resp. SAA-HN/b-IHCA). Vzhledem k nízké senzitivitě IHC β-cateninu při průkazu nukleární pozitivity se jako zástupný marker využívá pattern pozitivity GS, víceméně korelující s mutacemi rozdílných exonů, i když se zvláště v punkčních biopsiích bez zachycení dia-gnosticky důležitého okraje ložiska může jednat o nepříjemný problém. Z tohoto důvodu se v nejednoznačných případech využívá také možnost přímé genetické analýzy exonů 3, 7 a 8 (ex3, ex7, ex8) genu CTNNB1 pro β-catenin. Difuzní homogen-ní pattern GS se střední až silnou pozitivitou všech hepatocytů korespondoval se záchytem mutace ex3 (3 případy). V jedné lézi byl zachycen fokální ložiskový pattern se slabou GS pozitivitou v malém počtu nepravidelně rozptýlených hepatocytů, pozitiv-ním okrajovým lemem léze na přechodu k okolnímu nenádo-rovému parenchymu a častou ložiskovou perivenulární poziti-vitou, v korelaci s mutací ex7. Všechny 4 zmíněné případy, vždy u mužů, byly zaklasifikovány jako SAA-HN/b-IHCA. Pouze na podkladě genetického vyšetření byly zachyceny i dvě neoplazie s mutací ex8, odpovídající také SAA-HN/b-IHCA, ale bez typické pozitivity GS v limitovaném materiálu z biopsie.

Pokud se tedy v bioptickém materiálu z cirhotických jater se-tkáte s morfologicky poněkud odlišnou, ale benigní ložiskovou lézí, připomínající hepatocelulární adenom, může se jednat prá-vě o tento typ neoplazie, ať už ji nazvete FNH-like nodulus, SAA pozitivní hepatocelulární neoplazie /IHCA, hepatocelulární ne-oplazie podobná inflamatornímu hepatocelulárnímu adenomu, nebo přímo inflamatorní hepatocelulární adenom. Pozor si ov-šem musíte dát na fakt, že IHC pozitivitu SAA/CRP vykazují i ně-které HCC, které je nutné vyloučit v první řadě (pozn. VŽ). Zvláště ošemetnou situací by se mohl stát ne úplně vzácný multiplicitní výskyt referovaných lézí, klinicky imitující metastazující karcinom, hlavně HCC. Z důvodů vyššího rizika malignizace u b-IHCA ex3 nebo hemoragie u b-IHCA ex7/8 byste neměli opomenout ani IHC vyšetření GS a/nebo genetické vyšetření k potvrzení pří-padné mutace β-cateninu.

Zdroje:

  1. Shui Y, Setia N, Graham RP et al. Inflammatory adenoma-like hepatoce-llular neoplasm in cirrhotic livers. Histopathology 2026; 88 : 466-1471
  2. Jang W, Moon W, Song J. A Case Report of an Inflammatory Hepatoce-llular Adenoma Mimicking Hepatocellular Carcinoma in a Patient with Alcoholic Cirrhosis. Curr Med Imaging 2026; 22: e15734056447538
  3. Sasaki M, Sato Y, Nakanuma Y. CTNNB1 mutations in serum amyloid A-positive hepatocellular neoplasm/inflammatory hepatocellular ade-noma arising in alcoholic cirrhosis. Hum Pathol; 2025; 164 : 105936

 

-⁠ V. Žampachová -

ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE

... Myxoidní pleomorfní liposarkom je záludnější, než se zdá

 

Myxoidní pleomorfní liposarkom (MPLPS) patří mezi raritní, výrazně agresivní adipocytární tumory. Jeho definice v 5. edici WHO klasifikace tumorů měkkých tkání a kostí se jeví jako pří-močará, vlastně matematická. Neostře ohraničená nádorová proliferace tvořená oblastmi s morfologií myxoidního liposar-komu + fokusy vzhledu pleomorfního liposarkomu u mladého člověka + absence přestavby genu DDIT3 = MPLPS. Pokud je navíc tumor lokalizován v mediastinu, patří stanovení diagnózy MPLPS mezi nenáročné a rychlé. Z uvedeného vyplývá, že hlav-ními diferenciálně diagnostickými jednotkami jsou myxoidní liposarkom a pleomorfní liposarkom.

S diagnózou myxoidního liposarkomu koresponduje věk paci-enta (typicky < 30 let), hypocelulární úseky s drobnými buňkami a hojnou myxoidní matrix, někdy dokonce s hlenovými jezírky a nápadným vzorem větvících se cév podle schématu králičího pletiva. Obě jednotky snadno odliší vyšetření DDIT3 na pro-teinové (imunohistochemicky) nebo genetické (pomocí např. FISH) úrovni.

Celulární komponenta MPLPS s high-grade morfologií a pří-měsí pleomorfních lipoblastů věrně imituje diagnózu pleomorf-ního liposarkomu. Ten ale typicky postihuje pacienty důcho-dového věku a většinou roste v hlubokých měkkých tkáních končetin, vzácněji ovšem i jinde (prakticky kdekoli).

Mezi adipocytárními tumory je nutno ještě vyloučit dedi-ferencovaný liposarkom (DDLPS) s homologní komponentou pleomorfního liposarkomu. DDLPS patří mezi maligní nádo-ry zralého dospělého věku, nejčastěji v oblasti retroperitonea, vzácněji ale také semenného provazce či mediastina. V DDLPS ale prokážeme buď jednoznačnou difúzní jadernou expresi MDM2 nebo potvrdíme amplifikaci genu MDM2 (např. FISHí).

Potíž nastává, když MPLPS roste v netypické lokalizaci u paci-enta ve zralém či pokročilém věku. V těchto případech se oprav-dovou výzvou stane odlišení od pleomorfního liposarkomu (viz. výše) a high-grade myxofibrosarkomu (MFS). Záměna s druhou zmíněnou jednotkou je velmi dobře možná. Imunohistoche-micky jsou totiž oba tumory CD34 a p16 pozitivní, často s delecí genu RB1 a mutací TP53, a i morfologicky jsou si velmi podobné. Z poměrně limitovaného počtu publikovaných kazuistik pacien-tů s MPLPS vyplývá, že má MPLPS v porovnání s MFS výrazně horší prognózu, zejména u R1 resekcí, které s ohledem na lokali-zaci v mediastinu nepřekvapí.

Ze souhrnného článku japonských autorů vyplývá, že zatím nejjistějším způsobem, jak odlišit MPLPS od sarkomů s podob-nou histologickou stavbou, je prokázání ztráty heterozygotnosti v téměř celém (cca 80 %) genomu některou ze sofistikovaných molekulárně genetických metod (např. celogenomovým sekve-nováním sWGS, SNP array).

 

Zdroj:

Nishio J et al. Myxoid Pleomorphic Liposarcoma: A Review and Update.

Cancer Genomics Proteomics 2026; 23(1): 1-11.

 

-⁠ I. Staniczkova Zambo -

 

 

ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE

…spektrum BCOR alterovaných sarkomů se rozšiřuje?

 

vita pozorována. Je zajímavé, že 2 ze 4 vyšetřených nádorů bylo BCOR negativní; a je zřejmé, že imunohistochemie s BCOR není 100% spolehlivá při záchytu BCOR alterovaných nádorů.

Vzhledem k širokému morfologickému spektru nálezů je di-ferenciální diagnóza široká a zahrnuje osifikující fibromyxoidní tumor, low-grade fibromyxoidní sarkom, myoepiteliální nádory, maligní tumory periferní nervové pochvy (MPNST), NTRK-rea-ranžované mezenchymální nádory, v případě kulatobuněčné nádorové populace sarkomy s přestavbou CIC.

V závěru autoři zdůrazňují agresivní povahu ZC3H7A/B::BCOR-

-pozitivních sarkomů, které neodpovídají na konvenční terapeu-tické postupy a vyznačují se častými recidivami a metastatickým onemocněním.

 

Zdroj:

Rekhi B et al. ZC3H7A/B::BCOR fusion fibromyxoid sarcoma of soft tissue: an emerging aggressive sarcoma overlapping with malignant ossifying fibro-myxoid tumors. Virchows Arch 2025; 487(5): 1059-1069.

 

 

BCOR-rearanžované sarkomy jsou raritní. Alterace genu BCOR jsou vzácné„driverové“ mutace u sarkomů a high-grade gliálních nádorů. Patří mezi ně sarkom s fúzí BCOR::CCNB3; dále BCOR-in-terní tandemové duplikace (ITD)-pozitivní primitivní myxoidní

 

 

 

 

KARDIOPATOLOGIE

 

-⁠ K. Veselý -

 

mezenchymální tumory dětského věku (PMMTI); světlobuněčný sarkom ledviny; subset maligních osifikujících fibromyxoidních tumorů (OFMT) a méně často sarkomy s fúzemi BCOR::MAML3 a ZC3H7B::BCOR. BCOR-ITD a ZC3H7B::BCOR sarkomy se rovněž vyskytují jako molekulární subtypy high-grade endometriálního stromálního sarkomu.

Gen BCOR na Xp11.4 kóduje transkripční korepresor, který interaguje s BCL6 onkoproteinem a s několika enzymy modi-fikujícími histony, což vede k přímé inaktivaci cílových genů. BCOR reguluje vývoj, hemopoézu a funkce mezenchymálních kmenových buněk.

Fúze ZC3H7B::BCOR byly popsány u části případů osifikujícího fibromyxoidního tumoru (OFMT). V současnosti však není jasné, zda všechny nádory s touto fúzí představují samostatnou kate-gorii fibromyxoidních sarkomů, či zda tvoří heterogenní skupi-nu, zahrnující OFMT i BCOR-rearanžované sarkomy.

Autoři popisují soubor sedmi měkkotkáňových nádorů s růz-nou morfologickou podobností OFMT, avšak bez osifikace a s přítomností fúze ZC3H7B::BCOR. Tyto nálezy porovnávají se sedmi dříve publikovanými případy.

Nádory se vyskytly u 4 mužů a 3 žen v širokém věkovém roz-mezí 13-65 let. Lokalizace byla rozmanitá: krk, paraspinálně, skalp, oblast hýždí, hrudní stěna a stehno. Velikost se pohybo-vala od 2,5 cm do 7,5 cm. U tří ze čtyř pacientů s dostupným follow-up došlo k úmrtí v důsledku nádorového onemocnění.

Histopatologicky byly nádory multinodulární, tvořené ovál-nými či okrouhlými, epiteloidními nebo vřetenitými buňka-mi, uspořádanými ve svazcích, plachtách a fokálně v trámcích, v různě nápadném fibromyxoidním stromatu. Nekróza byla pří-tomna pouze v jednom případě. Mitotická aktivita byla v rozme-zí 0-16/10 zorných polí při velkém zvětšení. Nápadným morfolo-gickým rysem, patrným u 4 nádorů, byla přítomnost prstovitých výběžků v okolních měkkých tkáních. V tumorech nebyla pozo-rována osifikace nebo tvorba kostní skořápky s výjimkou jed-noho případu s drobnými ložisky kostní tkáně. V části případů byly ve stromatu disperzní chronické zánětlivé buňky, zahrnující lymfocyty a mastocyty.

Imunohistochemicky byly nádorové buňky S100 pozitivní (5/6); cyklin D1 pozitivní (2/3); SATB2 pozitivní (2/3); BCOR po-zitivní (2/4); a TLE1 pozitivní (1/3). U MUC4, keratinů, EMA, de-sminu, CD34, SMA a SOX10 nebyla imunohistochemická reakti-

 

... regionální variabilita histomorfologie normální ascendentní aorty

 

Diagnostika onemocnění ascendentní aorty se v bioptické praxi opírá o odlišení zánětlivých a nezánětlivých změn. Ne-zánětlivá postižení zahrnují spektrum degenerativních změn médie, jako je akumulace hlenovité extracelulární matrix, de-fekty elastické komponenty, výpadky hladkosvalových buněk a fibróza. Dosavadní konsenzuální kritéria však předpokládají histologickou homogenitu v celém rozsahu ascendentní aorty. Předložená studie si kladla za cíl systematicky charakterizovat fyziologické regionální rozdíly, aby se předešlo případnému dia-gnostickému nadhodnocení degenerativních změn.

Šlo o prospektivní analýzu 37 nekroptických případů bez anamnézy hypertenze, systémového onemocnění pojiva či aor-topatie. Soubor zahrnoval jedince s průměrným věkem 58,7 let (s rozmezím 12 až 89 let) a průměrným BMI 28,1 kg/m² (rozmezí 16,3–49,0 kg/m²). Cílem bylo systematicky kvantifikovat rozdí-ly mezi aortálním sinem a tubulární aortou v rámci pravého, levého a zadního segmentu. Morfometrická analýza prokázala signifikantní rozdíly v tloušťce tunica media, která je v oblasti aortálního sinu výrazně tenčí než v tubulární aortě. Tento roz-díl koreluje s nižším počtem elastických lamin v sinu a menší maximální tloušťkou lamin. Kvalitativní hodnocení architektu-ry elastiky odhalilo dominantní výskyt propleteného (woven) uspořádání v oblasti sinu (73,9 %), zatímco v tubulární aortě převažuje uspořádání paralelní (85,6 %). V oblasti sinu byla rov-něž prokázána signifikantně vyšší míra neparalelní organizace vláken a jejich výraznější zvlnění (waviness) oproti tubulární části. Statistická analýza nepotvrdila korelaci těchto parametrů s věkem, pohlavím ani BMI.

V rámci studie byly v histologicky normálních aortách iden-tifikovány změny, které jsou běžně považovány za patologic-ké. Akumulace hlenovité extracelulární matrix byla přítomna v 95,5 % vzorků, přičemž ve 23,4 % dosahovala stupně 2. Ložis-ková ztráta jader hladkých svalových buněk byla zaznamenána ve 44,1 % případů. Tyto nálezy, spolu s fyziologicky vyšším stup-něm zvlnění a nepravidelnosti vláken v aortálním sinu, vykazují značný překryv s diagnostickými kritérii pro mediální degene-raci.

 

 

 

 

 

 

 

Závěry studie indikují, že architektura aortálního sinu může vést k diagnostickému nadhodnocení patologických změn, po-kud není zohledněna anatomická lokalizace vzorku. Vzhledem k tomu, že mírné stupně depozit hlenu a nepravidelnosti elas-tiky jsou v nerizikové populaci běžným nálezem, je pro validní histopatologickou interpretaci nezbytná přesná klinická speci-fikace původu bioptického materiálu. Rozlišení mezi fyziologic-kou regionální variabilitou a incipientní aortopatií je klíčové pro správnou klasifikaci onemocnění.

 

 

Zdroje:

  1. Pryma CS, et al. Variable regional histomorphology of the ascending aorta: Implications for disease classification. Cardiovasc Pathol 2026; 80 : 107787.
  2. Halushka MK, et al. Consensus statement on surgical pathology of the aorta from the Society for Cardiovascular Pathology and the Associati-on for European Cardiovascular Pathology: II. Noninflammatory dege-nerative diseases -⁠ nomenclature and diagnostic criteria. Cardiovasc Pathol 2016; 25(3): 247-257.

 

-⁠ V. Stejskal -

 

 

UROPATOLOGIE

... Lze eosinofilní vakuolizovaný tumor (EVT) stále ještě považovat„pouze“ za tumor?

 

Eosinofilní vakuolizovaný tumor byl v literatuře představen v roce 2018, pod názvem high-grade onkocytocký tumor (HOT), což odráželo jeho relativně high-grade morfologii (zejména high-grade charakteristiky jader s prominentními jadérky) a do-kumentovaný indolentní průběh onemocnění (proto zvolen ná-zev„tumor“). Vzápětí po úvodním popisu jednotky byla publiko-vána série případů identického tumoru pod názvem sporadický renální karcinom s eosinofilní a vakuolizovanou cytoplasmou. V roce 2021 GUPS představil pro tuto jednotku název eosinofil-ní vakuolizovaný tumor/EVT, nový název eliminoval zavádějící označení „high-grade“ i „karcinom“ a toto označení bylo násled-ně adoptováno WHO klasifikací z roku 2022, kde se EVT objevil jako tzv. emerging entita řazená do kategorie „jiné onkocytické tumory ledviny“. EVT je zde charakterizován solidním růstem, eosinofilními buňkami s výrazně vakuolizovanou cytoplasmou a prominentními jadérky. U EVT byla prokázána genetická aso-ciace s alterací mTOR cesty. Odbornou veřejností byl EVT od po-pisu obecně považován za indolentní tumor.

Recentně se však v literatuře objevily případy popisující ag-resivní chování EVT s tvorbou metastáz. První report prezento-val chlapce (14 let) s objemným tumorem (11,2 cm) a rozvojem metastáz v mediastinálních uzlinách 54 měsíců po primární dia-gnóze a resekčním výkonu. Primární tumor i metastatické posti-žení v lymfatických uzlinách bylo asociováno s identickou MTOR mutací, v uzlinách navíc ještě s alterací genu NCOR (1). Bohužel, bližší informace např. o způsobu růstu primárního tumoru ne-byly reportovány. Další případ byl publikován tento rok, jednalo se o ženu (27 let.) Primární tumor byl též větší (7 cm), vykazo-val lymfovaskulární invazi, perineurální invazi a infiltrativní růst v tuku renálního sinu. Ve stejné době byly v oblasti renálního hilu identifikovány i 3 lymfatické uzliny s metastatickým šířením EVT. Genetické testování prokázalo MTOR mutaci i u tohoto pří-padu. Sedm měsíců po stanovení dg. byla pacientka bez zná-mek další progrese onemocnění (2).

Dva recentně zdokumentované případy metastaticky se cho-vajícího EVT tak naznačují, že EVT by měl být řešen chirurgicky

 

(bez výraznějších odkladů) a postižení pacienti by neměli vy-padnout z dispenzáře urologa/onkologa.

 

Zdroj:

  1. Liu Y, Zhou L, Yang X, Xie J, Yuan F, Xu H, Wang C, Yang X. Eosinophilic vacuolated tumor of the kidney can have distant metastasis: a histo-

-molecular case study. Pathologica 2025; 117(2): 162-164.

  1. Coiner BL, Akgul M, Ayanambakkam A, Fung K-M, Doytcheva K, Hirsch MS. Eosinophilic vacuolated tumour has metastatic potential. Histo-pathology 2026; 88 : 741-744.

 

-⁠ K. Pivovarčíková -

 

 

NEFROPATOLOGIE

…doplnění methioninu ve stravě vede k většímu vy-lučování prozánětlivých cytokinů ledvinami a v ex-perimentu příznivě ovlivňuje přežití při infekci

 

Během infekčních onemocnění dochází klinicky k anorexii, hub-nutí a chřadnutí organismu. Imunitní obrana je považovaná za dvojsečnou zbraň, kdy na jedné straně je nezbytná v obraně proti infekcím. Na druhé straně nadměrná imunitní reakce může vést k tzv. cytokinové bouři, která způsobuje více škody než užitku.

Autoři studie v experimentálním myším modelu infekce Yersinia pseudotuberculosis zjistili, že hubnutí a anorexie byly spojovány se selektivním poklesem methioninu v cirkulaci. Suplementace methioninu ve stravě nejen že zmírnila úbytek hmotnosti, ale také redukovala dysfunkci hemoencefalické ba-riery a současně významně snížila mortalitu infikovaných zvířat. Methionin neovlivnil množství patogenů, ale jeho protektiv-ní efekt souvisel především se snížením hladin prozánětlivých cytokinů (TNF, IL-6, IL-1beta) v cirkulaci. Hladiny cytokinů ve tká-

ních se nelišily.

Methionin a jeho metabolit (S-adenosyl methionin) aktivují renální mTORC1 signalizaci, což se podílí především na zvýšení glomerulární filtrace. Glomeruly se zvýšenou filtrací umožňují močové vylučování prozánětlivých cytokinů z cirkulace a tím dochází k limitaci jejich systémové akumulace, která se v rámci přehnané imunitní reakce významně podílí na letalitě.

Ledviny mají klíčovou roli ve vylučování zánětlivých mediáto-rů z cirkulace. Analýza moči infikovaných zvířat s normální dietou ukazovala neměřitelné hodnoty výše uvedených prozánětlivých cytokinů. Naproti tomu zvířata s přídavkem methioninu ve stravě vylučovala významně zvýšené hladiny uvedených prozánětlivých cytokinů. Zvýšené vylučování cytokinů nebylo způsobené poško-zením ledvin, zvířata s přídavkem methioninu měla normální his-tologii, neměla albuminurii, měla normální hodnoty urey a také ne-měla žádný zjevný defekt reabsorbce cytokinů. Zvířata s přídavkem methioninu měla vyšší glomerulární filtraci, více pila a více močila v porovnání se stejně infikovanými zvířaty s normální dietou.

Experimentální model byl také stejně efektivní v případě in-fekce Escherichia coli.

Tato práce ukazuje neočekávanou roli ledvin v kontrole systé-mové cytokinové odpovědi během infekce. Současně ukazuje, že výživové intervence cílící na metabolické signalizace mohou zmír-nit škodlivé vlivy přehnané imunitní obrany v průběhu infekce.

 

Zdroj:

Troha K. et al. Dietary methionine mitigates immune-mediated damage by enhancing renal clearance of cytokines. Cell Metabolism 2026; 38 : 298-315.

 

-⁠ E. Honsová -

 

PATOLOGIE CNS

... cIMPACT-NOW 11 upresňuje diagnostické krité-riá pre IDH a H3 wildtype difúzne gliómy a ependy-mómy zadnej jamy

 

Konzorcium cIMPACT-NOW v 11. aktualizácii prináša od-porúčania pre spresnenie diagnostiky difúznych HG gliómov a ependymómov zadnej jamy v nadväznosti na klasifikáciu WHO 5ed z roku 2021. Diagnóza glioblastómu, CNS WHO grade 4 by nemala byť stanovená len na základe TERT mutácie u histo-logicky LG nádorov. Treba zvážiť alternatívne diagnózy ako pleo-morfný xantoastrocytóm, subependymóm, difúzny HG glióm pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či niekoľko ďal-ších entít. Podobne u pacientov pod 40 rokov nie je EGFR ampli-fikácia ani numerické zmeny na 7/10 chromozóme samostatne postačujúcim znakom pre glioblastóm, keďže sa vyskytujú aj v H3 G34 mutovanom glióme, v difúznom HG glióme pediatric-kého typu H3-wildtype a IDH-wildtype, či u niektorých pleomor-fných xantoastrocytómov. Molekulárne zmeny PDGFRA, EGFR či MYCN podporujú diagnózu difúzneho HG gliómu pediatrického typu H3-wildtype a IDH-wildtype len u pacientov do 25 rokov. Pri ependýmových nádoroch zadnej jamy (PF) sa spresňuje diagnostika skupín PFA a PFB. Pre klasifikáciu PFA je zásadná strata nukleárnej expresie H3 K27me3, ktorú v sporných prípa-doch spoľahlivo podporuje silná imunohistochemická expresia proteínu EZHIP. Naopak, nádory so zachovanou expresiou H3 K27me3 a bez prítomnosti EZHIP, u ktorých sa nerealizovalo me-tylačné profilovanie, sa označujú len ako„PF ependymom, NOS“. Pre novovznikajúce entity, ako sú ependymómy s mutáciou promotora TERT, stratou chromozómu 6 a metylačnou triedou PFSE, sa zatiaľ má používať deskriptívne označenie „NEC“.

 

Zdroj:

Wesseling P et al. cIMPACT-NOW update 11: Proposal on adaptation of dia-gnostic criteria for IDH -⁠ and H3-wildtype diffuse high-grade gliomas and for posterior fossa ependymal tumors. Brain Pathol 2026; (36): e70035

 

-⁠ B. Rychlý -

PEDIATRICKÁ PATOLOGIE

…kompozitní Wilmsův nádor se složkou renální-ho karcinomu (WT/RCC) bývá často anaplastický a může se chovat agresivně

 

Autoři v čele s nestorem pediatrické renální patologie prof. G. Vujanićem shromáždili dosud největší soubor 18 kompozitních WT/RCC u dětí ve věkovém rozpětí 3 měsíců až 11 let (medián 3,7 let).

Poměr mezi složkami smíšeného nádoru kolísal mezi oběma extrémy. Neobvyklé bylo vysoké zastoupení anaplastického WT (39 % v. obvyklých 10 %). Renální karcinom měl téměř vždy rysy papilárního renálního karcinomu (PRCC) včetně raritní varianty bifazické skvamo-alveolární a sarkomatoidní.

Více než polovina nádorů byla pokročilá ve stádiu III-IV, což je taktéž významně více než u běžných nefroblastomů. V uzli-nových metastázách převládal agresivnější klon PRCC. U 12 pacientů (67 %) došlo k relapsu, většinou do roku od stanovení diagnózy v podobě plicních metastáz. Metastázy byly histolo-gicky rozmanité: kompozitní, čistě WT i PRCC. Pět dětí zemřelo v důsledku progrese onemocnění.

 

Při imunohistochemickém vyšetření byla zaznamenána pře-kvapivě vysoká míra exprese WT1 jak v komponentě Wilmsova nádoru (100 % difuzně), tak v komponentě renálního karcinomu (61 % difuzně). Koexprese WT1 a CD56 byla zjištěna v obou slož-kách kompozitního nádoru v 61 % případů. Exprese CK7 byla dle očekávání difuzně pozitivní v 81 % PRCC, u Wilmsova tumoru fo-kálně pozitivní v 25 % případů. Odlišení komponent usnadňuje panel protilátek WT1, CD57, SALL4 (tyto převážně u WT) v. CK7 a AMACR (převážně u PRCC).

Molekulární vyšetření bylo sice provedeno na relativně ma-lém množství případů, ale podpořilo hypotézu o klonální evo-luci renálního karcinomu z nefroblastomu. Autoři staví do pro-tikladu vzácný fenomén příznivé hyperdiferenciace Wilmsova nádoru v metanefrický adenom a nepřiznivé hypodiferenciace v agresivnější (papilární) renální karcinom.

Souhlasím s domněnkou autorů, že kompozitní WT/PRCC ne-bude ojedinělou raritou, ale skrývá se i v našich sbírkách pod označením papilární varianta Wimsova nádoru nebo epitelový Wilmsův nádor imitující papilární karcinom apod. Hodnotící pa-tolog by měl tyto zajímavé, ale potenciálně nebezpečné nádory odlišovat od konvenčního nefroblastomu. Třebaže tvrdých dat je zatím nedostatek, lze soudit, že kompozitní nádory jsou ze své podstaty biologicky agresivnější a vyžadují jiný léčebný přístup než čisté nefroblastomy, respektive papilární renální karcinomy. Kladem práce je bohatá obrazová dokumentace. Pozorný čte-

nář ocení dvě české stopy (Kodet 1985, Hes 2016).

 

Zdroj:

Vujanić GM, Paulson VA, Galluzzo L, et al. Composite Wilms Tumor and Renal Cell Carcinoma: A Comprehensive Clinicopathologic, Immunohistochemi-cal, and Molecular Study of 18 Tumors Highlighting an Uncommon Pediatric Renal Entity. Am J Surg Pathol 2026; 50(3): 338-355.

 

-⁠ M. Ježová -

 

 

HEMATOPATOLOGIE

… CD71 je další marker, který může pomoci odlišit Rosai-Dorfmanovu chorobu od ostatních histiocy-tóz

 

Rosai-Dorfman-Destombesova choroba (RDD) představuje vzácný typ histiocytózy, který kromě lymfatických uzlin posti-huje hojně i extranodální lokalizace včetně kůže. RDD je cha-rakterizovaná přítomností velkých S100-pozitivních histiocytů vykazujících známky emperipolézy. Expresi dalších diagnostic-kých markerů jako je CD163, CD68, cyklinD1 či Oct2 může sdílet s jinými typy histiocytóz, jako je histiocytóza z Langerhansových buněk (LCH) nebo Erdheim-Chesterova choroba (ECD). Přestože lze v rámci diferenciální diagnostiky s LCH a ECD využít markery jako CD1a, Langerin (CD207) a mutačně-specifickou imunohis-tochemickou protilátku BRAF VE1, může být odlišení jednotli-vých typů histiocytóz stále dosti problematické.

Protein CD71 (aka tranferinový receptor-1) je zodpovědný za příjem železa do buněk a je exprimován na různých typech bu-něk jako jsou myocyty, hepatocyty či prekurzory erytroidní řady. Imunohistochemická exprese CD71 je v diagnostice běžně po-užívaná, např. k detekci erytroidních prekurzorů v kostní dřeni.

Autoři prezentované studie si povšimli exprese CD71 v buň-kách RDD a sestavili soubor případů k ověření možného dia-gnostického využití této protilátky včetně schopnosti odlišit RDD od jiných histiocytóz. Soubor tvořilo celkem 58 případů, z čehož RDD tvořila 22 vzorků. Ve skupině non-RDD diagnóz

 

bylo např. 6 LCH, 14 non-Langherhansovských lézí včetně ECD či xantogranulomu (XG), 4 histiocytární sarkomy a dále 12 reak-tivních proliferací včetně sarkoidózy.

Všechny případy RDD (22/22, 100%) vykazovaly pozitivitu v průkazu CD71, obvykle se silně pozitivní membránou a svět-lejší cytoplazmatickou expresí, někdy s nápadnou konturou okolo emperipolézy. Menší část případů měla silnější cyto-plazmatickou expresi a slabší pozitivitu na membráně. Většina non-RDD případů byla v průkazu CD71 zcela negativní. Ve 3 ze 14 non-LCH/ECD/XG případů pak byla zastižena velmi slabá cytoplazmatická pozitivita v části nádorových buněk, v žád-ném z případů však nedosahovala intenzita pozitivity stejné míry jako v RDD. Podobně silnou expresi CD71 pak vykazovaly 2 případy sarkoidózy a jeden případ histiocytárního sarkomu vzniklého transdiferenciací z CLL/SLL. Celkově pak podobnou intenzitu exprese CD71 jako RDD vykazovaly pouze 3 případy z non-RDD skupiny (3/36, 8,3 %).

Průkaz CD71 pak byl také zaznamenán v příměsi obrovských mnohojaderných buněk osteoklastického vzhledu, a to jak v ná-dorových lézích (2 LCH, 3 nonLCD/ECD/XG), tak ve čtyřech re-aktivních proliferacích. Z ostatních vyšetřených imunohistoche-mických markerů byl v RDD pozitivní také průkaz Oct2 (viz také Monitor 3_2023). Naopak CD1a a Langerin byl pozitivní ve všech případech LCH. Autoři se také pokusili prokázat možnost vyšet-ření cyklinu D1 jako surogátního markeru aktivace MAPK sig-nální dráhy, ale výsledky byly často nejednoznačné a v několika případech dokonce diskordantní oproti výsledkům NGS. Z mo-lekulárních vyšetření lze zdůraznit nepřítomnost mutace BRAF v případech RDD, ve kterých naopak převládaly mutace genu KRAS a MAP2K1. V reaktivních případech pak nebyly zastiženy mutace spojené s MAPK dráhou, pouze u dvou případů byly za-chyceny alterace genů spojených s klonální hematopoézou.

Přestože autoři přiznávají limitaci své studie především ma-lým množstvím případů, v případě silné exprese CD71 dosáhli diagnostické specificity 91,7 %. Zajímavým nálezem je pak ex-prese v obrovských mnohojaderných buňkách osteoklastického vzhledu v příměsi nádorových i nenádorových proliferací. Prů-kaz cyklinuD1 byl pak v těchto mnohojaderných elementech pozitivní pouze v nádorových lézích (LCH a juvenilním xanto-granulomu), což spíše svědčí pro expresi CD71 v rámci buněčné aktivace než jako průkaz nádorové linie. Protože ve více než po-lovině případů RDD v souboru nebyla prokázána žádná mutace (což autoři vysvětlují i možnou falešnou negativitou vyšetření při převaze nenádorového zánětlivého pozadí), může také prů-kaz exprese CD71 podpořit diagnózu RDD i při negativitě nebo nedostupnosti molekulárního vyšetření.

 

Zdroj:

Ladak NN, Petrova-Drus K, Hameed MR et al. CD71 expression in Rosai-Dor-fman disease: a useful adjunct marker in the differential diagnosis of his-tiocytic proliferations. Histopathology Published online February 26, 2026. doi:10.1111/his.70128.

 

-⁠ K. Kamarádová -

 

 

​​​​​​​GYNEKOPATOLOGIE

… některé GLI1-alterované nádory ovaria mohou napodobovat sex cord–stromální tumory

 

Spektrum nádorů definovaných primárně molekulárně gene-tickými alteracemi se v posledních letech až nepříjemnou rych-

 

lostí rozšiřuje nejen u mezenchymálních nádorů děložního těla, ale v gynekopatologii se nevyhýbá ani jiným lokalitám. Na jednu z takových jednotek upozorňuje i recentní práce autorů Devins et al. publikovaná v Modern Pathology, která popisuje skupinu vzácných ovariálních neoplázií s přestavbami genu GLI1, jež mohou být v rutinní diagnostice snadno zaměněny za sex cord–stromální tumory. Ačkoliv jsou nádory s GLI1 alteracemi typické zejména pro oblast hlavy a krku či měkké tkáně trupu a konče-tin, reportovány už byly i v lokalitách jako jsou kosti či viscerální orgány. V nynější studii autoři prezentují čtyři případy nádorů ovaria s fúzemi PTCH1::GLI1 nebo ACTB::GLI1, které byly původně diagnostikovány jako sex cord–stromální nádory s neobvyklou morfologií, případně jako endometrioidní karcinom se sex cord-

-like morfologií.

Morfologicky byly tři ze čtyř popsaných nádorů tvořené kula-tými buňkami s malým až středním množstvím světle eosinofilní až vodojasné cytoplazmy, které byly uspořádány převážně do nepravidelných větších či menších, dobře ohraničených hnízd oddělených jemnými kolagenními septy, místy s oblastmi my-xoidního vzhledu. Všechny tyto nádory vykazovaly PTCH1::GLI1 fúze. Zbývající nádor s ACTB::GLI1 fúzí vykazoval nepravidelně se střídající hypocelulární a celulární oblasti tvořené řídce, náhod-ně uspořádanými vřetenitými buňkami v myxoidním stromatu, s naznačeně kribriformním či „krajkovitým“ uspořádáním. V ně-kterých případech byly přítomny tubuly, trabekuly, provazce, a mikrocystické či makrocystické útvary připomínající folikuly –⁠ tedy architektoniku, která může velmi připomínat nádory ze skupiny sex cord–stromálních lézí. Všechny nádory vykazovaly poměrně nápadnou vaskularizaci s hojnými kapilárami ve stro-matu. Diagnostickou nejistotu dále podporoval i imunofenotyp, protože část nádorů vykazovala expresi markerů běžně použí-vaných pro sex cord–stromální diferenciaci, jako je například kalretinin nebo SF1.

Právě zde spočívá hlavní sdělení práce. Autoři ukazují, že kombinace neobvyklé morfologie a parciální exprese sex cord–stromálních markerů nemusí automaticky znamenat sex cord–stromální původ nádoru. Naopak, některé z těchto lézí předsta-vují samostatnou skupinu GLI1-alterovaných mezenchymálních neoplázií, jejichž skutečná frekvence může být podstatně vyšší, než se dosud předpokládalo. Skutečnost, že tři ze čtyř případů byly identifikovány během relativně krátkého období konzul-tační praxe autorů, naznačuje, že část těchto nádorů mohla být v minulosti klasifikována jinak.

Z praktického hlediska je důležité zejména povědomí o exis-tenci této jednotky. U ovariálních nádorů s neobvyklou kombi-nací nodulární, trabekulární nebo mikrocystické architektoniky, nápadnou vaskularizací a pouze limitované či nejednoznačné exprese sex cord–stromálních markerů může být vhodné zvá-žit molekulárně-genetické vyšetření. V době, kdy se diagnostika gynekologických nádorů stále více opírá o molekulární charak-terizaci, představují právě podobné jednotky připomínku, že ne každá léze se „sex cord-like“ vzhledem skutečně patří mezi sex cord–stromální tumory. Práce tak rozšiřuje spektrum molekulár-ně definovaných ovariálních neoplazií a současně upozorňuje na další diagnostickou past, která může mít význam nejen pro klasifikaci nádoru, ale pravděpodobně i pro budoucí terapeutic-ké možnosti spojené s alteracemi signální dráhy GLI1.

 

Zdroj:

Devins KM, Fisch AS, Young RH, Dias-Santagata D, Oliva E. GLI1-Altered Tu-mors of the Ovary: A Report of 4 Cases of an Underrecognized Neoplasm That May Mimic Sex Cord-Stromal Tumors. Mod Pathol 2025; 38(12): 100848.

 

-⁠ M. Kendall Bártů -

 

Štítky
Patologie Soudní lékařství Toxikologie

Článek vyšel v časopise

Česko-slovenská patologie

Číslo 3

2026 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Svět praktické medicíny 3/2026 (znalostní test z časopisu)
nový kurz

Mazová zátka a její řešení

Citikolin v neuroprotekci a neuroregeneraci – nové poznatky
Autoři: MUDr. Petr Výborný, CSc., FEBO

Revma Focus: Spondyloartritidy

Denzitometrie v praxi: od kvalitního snímku po správnou interpretaci
Autoři: prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr.h.c., doc. MUDr. Václav Vyskočil, Ph.D., MUDr. Petr Kasalický, CSc., MUDr. Jan Rosa, Ing. Pavel Havlík, Ing. Jan Adam, Hana Hejnová, DiS., Jana Křenková

Všechny kurzy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#