Anatomie a chirurgie

Obě naše spřátelené disciplíny –⁠ anatomie i chirurgie –⁠ jsou patrně stejně staré a podle možností byly společně a se střídavými úspěchy využívány od počátků starověké medicíny v různých podobách na celém světě. Celý tento proces česky asi nejlépe zobrazil a popsal ve své nedávno publikované více než 600stránkové monografii profesor Antonín Doležal (2021).

Avšak od roku 1553, kdy tehdy 28letý (sic!) Andreas Vesalius vydal svoji Fabriku (700 stran), získala klasická popisná anatomie před chirurgií značný náskok, stejně jako základy patologie, které se začínaly tvořit už před koncem 18. století (Giovanni Battista Morgagni). Samotná obecná chirurgie, stejně jako traumatologie, a vlastně i operativní úseky gynekologie a porodnictví byly totiž ještě po dlouhou dobu ve svém rozvoji silně omezeny trvale slabou úrovní vědeckého poznání a potřebných technologií.

Značnou brzdou v rozvoji chirurgie jako plnohodnotného lékařského a vědeckého oboru byly i administrativní bariéry, trvale a značně bránící jejímu včlenění do oficiálního medicínského kurikula. A tak na příkladu historie českých zemí je patrné, že teprve od zdravotnických reforem Josefa II. na konci 18. století a v prvních třech čtvrtinách století 19. postupně docházelo k odstraňování rigidních středověkých postulátů. Na druhé straně zaslouží velkého uznání trvalé snahy mnoha chirurgů, kteří se ve stejných dobách snažili o detailnější aplikaci mnoha anatomických poznatků do tehdejší chirurgie.

Na začátku 2. poloviny 19. století došlo k dalšímu významnému propojení obou oborů, a to především zásluhou Nikolaje Ivanoviče Pirogova, který se (sám jako výkonný chirurg) zasloužil o významnou implementaci topografické anatomie do praktického užití v chirurgii. Navíc také rozvinul velmi užitečnou anatomii příčných řezů, demonstrovaných na zmražených tělech zemřelých („anatomia congelata“), kterou publikoval v rozsáhlém atlasu (1851–1859).

I když už se v té době zdálo, že anatomie chirurgii žádnou další inovací přispět nemůže, od konce 19. století nastal pravý opak, a to především díky mohutnému technologickému rozvoji moderní chirurgie a medicíny obecně –⁠ zasloužily se o to zejména objevy principů mikrobiologie, antisepse a asepse, rentgenologie, anesteziologie, angiografie a mnoho dalších principů a metod, které se bez znalosti speciálních anatomických přístupů nemohly obejít.

Další technologické exploze také od 60. a 70. let 20. století let vnesly do chirurgie vývoj a užívání širokého spektra transplantačních technik, moderních zobrazovacích metod (CT a MR) a mnoha endoskopických metod. Ve všech těchto oborech sehrála anatomie svoji nezbytnou roli, a zároveň se začala stále více prosazovat i v aplikovaném výzkumu ve všech uvedených oblastech. Takto se spontánně vyvinul vědecký obor, který se začal nazývat klinická anatomie. Tato disciplína je v současnosti rozšířená celosvětově, má svoji pevnou organizaci (European Association of Clinical Anatomists v Evropě, British Association of Clinical Anatomists ve Velké Británii, Australian and New Zealand Association of Clinical Anatomists v Austrálii a Oceánii nebo mezinárodní platformu International Symposium of Clinical and Applied Anatomy), odborné časopisy a svojí činností významně přispívá k vytváření těsné a plodné spolupráce mezi oběma obory.

Je zcela evidentní, že klinická anatomie v této podobě bude vždy sledovat a teoreticky a experimentálně pracovat na aktuálních tématech v řadě medicínských disciplín, v chirurgii ji kromě tradičního zaměření nejspíše ještě čeká mnoho úkolů na poli budoucího výzkumu, především v podobě vypracovávání naprosto detailních regionálně anatomických studií, ve spolupráci s úspěšně se rozvíjející robotickou chirurgií.

prof. MUDr. Josef Stingl, CSc.

Ústav anatomie, 3. LF UK, Praha