#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Z medika polárním badatelem Roald Amundsen (1872–1928) před 110 lety dosáhl jako první jižního pólu


Autoři: J. Novák
Působiště autorů: Vedoucí: doc. MUDr. Aleš Kroužecký, Ph. D. ;  Lékařská fakulta v Plzni ;  Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví ;  Univerzita Karlova v Praze
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2021; 101(6): 334-338
Kategorie: Historie/aktuality

ÚVOD

Roald Amundsen se narodil 16. července 1872 (obr. 1) v rodině norského majitele lodí a námořního kapitána v Borge poblíž Fredrikstadu jako čtvrtý syn. Dva ze starších bratrů se zprvu věnovali námořnímu povolání, později se uchytili jako úředníci. Ač byl Roald bystrým studentem, od mala jej zajímaly především osudy polárních výprav a jejich snahy proniknout co nejdále především k severnímu pólu. Před maturitou ředitel gymnázia jeho matku nepotěšil sdělením, že „… nemohu Roalda pustit k maturitě. Je sice inteligentní, nadaný a pilný, ale prospívá pouze v předmětech, které ho zajímají – v zeměpise, dějepise, matematice, moderních jazycích. Naproti tomu v latině a řečtině je značně pozadu.“ Roald matce slíbil, že vše napraví. Celé léto roku 1890 proseděl nad latinou a řečtinou a na podzim maturitu v náhradním termínu úspěšně složil.

Roald Amundsen
Obr. 1. Roald Amundsen

JAKO STUDUJÍCÍ MEDCICÍNY

Na přání matky se Roald po maturitě zapsal na lékařskou fakultu v Kristiánii (dnes hlavní město Oslo), kam se rodina přestěhovala. Studium medicíny Roalda nenadchlo. Zkoušky skládal, ale dle vlastního vyjádření ze všech předmětů jej nejvíce zaujala problematika termoregulace a adaptace vůči chladu. Vlastní pokus zvýšit svoji otužilost spaním při otevřeném okně za mrazivých zimních nocí však skončil zánětem pohrudnice, z něhož se na štěstí brzy zotavil. Ke studiu jej motivovala myšlenka na budoucí práci lodního lékaře na palubě lodi prodírající se ledovými pláněmi zamrzajících severních moří.

Po smrti matky ve 4. ročníku medicíny ve věku 21 let univerzitu opustil a začal naplňovat své dávné chlapecké sny. Vzorem objevitelské činnosti se mu tehdy stal v Norsku velmi populární polárník Fridjof Nansen (1861–1930) zejména poté, co jako první v roce 1888 přešel Grónsko. Roald hltal zprávy o zmizelé a marně hledané expedici anglického kapitána Sira Johna Franklina (1786–1847), snažící se najít mořskou cestu z východu na západ okolo severního pobřeží Kanady.

SBÍRÁNÍ ZKUŠENOSTÍ

První vážnou službou na moři se stalo povolání plavčíka na lovecké lodi Magdalena, která vyplouvala na lov tuleňů. Kapitán lodi mu stručně nastínil: „Budeš tu dělat děvečku pro všechno. Máš maturitu, jen 2 roky ti chybí do lékařského diplomu. Dobře si to rozmysli!“ Během dvouleté služby při lovu tuleňů si Roald plně osvojil námořnické řemeslo.

Krátce pak sloužil na parníku Rhone, který se plavil podél západních afrických břehů, a na loveckém škuneru Janson. Vyzbrojen základními zkušenostmi složil kormidelnickou zkoušku na námořní škole v Kristiánii.

PRVNÍ CESTA DO POLÁRNÍ OBLASTI

Příležitost jak se dostat co nejdříve do polárních krajin se brzy naskytla. Na cestu k jižnímu pólu se chystal mladý belgický námořní důstojník baron Adrien de Gerlach (1866 –1934). Jeho detailně vypracovaný plán výpravy projednala Královská belgická společnost pro vědy v roce 1894, chyběly však peníze na její uskutečnění. Když de Gerlache nashromáždil dostatek prostředků, vydal se do Norska zakoupit vhodnou loď. Našel, co hledal, a nakonec zakoupil rybářskou loď Patria. Po řadě oprav a zpevnění bočních stěn ocelovými pruty se pomocí několika nátěrů zbavil i nepříjemného zápachu rybího tuku. Po nakoupení potřebných zásob, oděvů, vědeckých přístrojů a doplnění výstroje vyplula výprava pod vedením kapitána George Lecointeho (1869–1929) v srpnu 1897 na dlouhou cestu, Amundsen v roli druhého důstojníka a kormidelníka lodi s novým názvem Belgica.

Ještě v Oostende však z výpravy odstoupil lékař a meteorolog. Sehnat náhradu za meteorologa bylo snadné – přihlásil se polský student Antoni Bolesław Dobrowolski (1872–1954). Na telegrafickou výzvu byl jako lékař přijat Frederick Albert Cook (1865–1940) z amerického Brooklynu. K výpravě se připojil v brazilském Rio de Janeiru. Poslední zastávka na doplnění zásob v Punta Arenas se však neobešla bez problémů – ze zdravotních a jiných důvodů výpravu opustilo pět členů posádky. Cestou Magalhaesovou úžinou Belgica málem ztroskotala poté, co uvízla na mělčině, na poslední chvíli se ji za cenu ztráty obou kotev a s pomocí domorodých Indiánů podařilo uvolnit. Po zastávce na Staten Island zamířila Belgica k Antarktidě a 4. března 1898 konečné stop vystavily ledové nakupeniny jižního polárního moře. Ne všichni členové posádky počítali s přečkáním dlouhé polární noci v nehostinné pustině a tato nutnost se neobešla bez problémů.

Prvním příkazem dr. Cooka bylo zajistit zásobu masa v podobě ulovených tučňáků a tuleňů v ledových jamách poblíž lodi. Ty se pak staly základem relativně čerstvé potravy připravované po celou dobu antarktické zimy. Ne každý se však nechal od začátku pobytu přesvědčit o nutnosti požívat syrové maso jako prevenci kurdějí, což byla zkušenost dr. Cooka z jeho dřívější polární výpravy s Robertem Pearym (1856–1920) v letech 1891–1892, kde působil v roli lékaře výpravy. Konzumovat tyto potraviny odmítal i velitel de Gerlache. Když se po mnoha týdnech pobytu v nepřetržité tmě kriticky zhoršil zdravotní stav a především morálka posádky, když se de Gerlache i kapitán Lecointe dostali do stavu, kdy nebyli schopni velet a dokonce napsali svoji poslední vůli, a když se u řady členů posádky objevily velmi závažné známky pomatenosti, vedoucí u jednoho z námořníků k odchodu z lodi s oznámením, že se vrací do Belgie, převzali Amundsen s dr. Cookem velení a všem členům výpravy konzumaci konzervovaného syrového masa nařídili. O vitaminu C v té době ještě nic známo nebylo, dnes však víme, že čerstvé maso malé množství vitaminu C obsahuje. Postupně se zdravotní stav výpravy lepšil, zotavili de Gerlach i Lecointe. Pro Amundsena to byla cenná zkušenost jak při polární výpravě zažehnat nebezpečí této metly námořníků při dlouhých výpravách.

Amundsen zažil i další oběti na životech. Dr. Cook nedokázal pomoci chřadnoucímu vědeckému asistentovi Dancovi. Plavčík Tollefsen v temnotě polární noci zešílel a tak často se tvrdošíjně pokoušel uniknout z lodi, až zahynul pravděpodobně po pádu do některé z trhlin mezi ledokupami. Také další mladý plavčík trpěl melancholií a bylo nebezpečí, že jej potká stejný osud.

Za polární noci se tehdy dr. Cook rozhodl k neobvyklému kroku. Dal nanosit z paluby dříví na roztápění kotle, prkna z nepotřebných beden a zbytky dřevěného stavebního materiálu. Amundsen jako druhý důstojník za nemocného kapitána Lecointeho vydal rozkaz, aby se všichni včetně nemocných shromáždili kolem ohniště. Cook zapálil dřevo, všichni se na rozkaz do půl těla obnažili. Procedura měla zázračný účinek. Po 2 týdnech „opalování“ přírodní září plamenů spolu se stravou z tuleních vnitřností a šťávy ze zavařených brusinek, jejíž zásobu si výprava přivezla, přes trvající polární noc dostali všichni nový životní elán. Když se v červenci nad obzor opět vyhouplo slunce, šlo jen o to dočkat se uvolnění z ledového sevření. Trvalo to však ještě několik měsíců, Belgicu se z ledového sevření podařilo vyprostit až koncem antarktického léta. V březnu 1899 dosáhla výprava argentinského Punta Arenas a poté se šťastně vrátila do Evropy.

SEVEROZÁPADNÍ PASÁŽ 1903–1906

Amundsen se po nabytých zkušenostech cítil dost silný na to, aby podnikl samostatnou cestu. Lákala jej cesta z Atlantiku do Tichého oceánu labyrintem ostrovů okolo severního pobřeží Kanady. Rozhodl se pro malou loď s nízkým ponorem a jen s malým – šestičlenným – týmem zkušených námořníků. V červnu 1903 vyplul s lodí Gjøa na západ. Po 24 dnech plavby se u pobřeží Grónska setkali s prvními ledovci, o měsíc později již byli mezi ostrovy severní Kanady. 22. srpna zakotvili v zátoce Erebus na ostrově Beachey, pokračovali však dále až k Zemi krále Viléma, kde se rozhodli přezimovat v Gjøa haven. Vystavěli „Villu Magnet“, observatoř, skladiště a především boudy pro psy. Za úkol číslo 1 si Amundsen vytknul dosáhnout magnetického pólu, úkolem číslo 2 pak prozkoumat a uskutečnit mořskou cestu na západ.

V létě 1904 cestoval se psími spřeženími na poloostrov Boothia a na severní magnetický pól. Pomocí zaměřovacích přístrojů určil místo magnetického pólu tak přesně, jak to nikdo před ním nedokázal. Ani léto však neumožnilo uvolnit zamrzlou loď a Amundsen se svými druhy byl donucen k dalšímu přezimování. Výsledky bádání, zaznamenané na stovkách papírových archů, byly zaletovány do plechových krabic tak, aby se v případě nehody nepotopily.

V červenci 1905 se voda v jezírku na Zemi Krále Viléma „ohřála“ natolik, že se Amundsen rozhodl místním obyvatelům předvést plavecké závody. Ti byli plaveckým uměním hostů natolik udiveni, že to pokládali za nadpřirozené až čarodějné schopnosti. Nikdo z domorodců plavat nedovedl.

Po 22 měsících v Zemi krále Viléma zvedla loď Gjøa v srpnu 1905 kotvy a vyrazila na další pouť. Zkušenosti a dovednosti získané od místních obyvatel – Inuitů – Amundsen využil při pozdější expedici na jižní pól.

V srpnu se konečně ledová tříšť uvolnila natolik, že Gjøa mohla vyrazit na další pouť. Cesta po mnoha nesnázích probíhala zdařile, ne však tak rychle, aby loď nemusela ještě jednou přezimovat. Stalo se tak pro uvíznutí v ledu poblíž ústí řeky McKenzie nedaleko King Pointu na západním pobřeží Kanady. Už ale nebyli tak opuštěni, v sousedství přezimovaly i další americké velrybářské lodi.

Následující rok Gjøa severozápadní průjezd dokončila a po 38 měsících, co opustila Kristiánii, zakotvila v aljašském Nome. Po trase, začínající v Peel Sound, přes Roe Strait, Queen Maud Gulf, Coronation Gulf, Amundsen Gulf, Beaufort Sea a Beringův průliv doplul Amundsen ještě v říjnu 1906 do San Franciska. Loď věnoval městu jako dar za velkolepé uvítání. Pak se s nákladem bohatých sbírek a vědeckého materiálu vrátil do vlasti.

PRVNÍ NA JIŽNÍM PÓLU

Celé 2 roky cestoval po městech Evropy a Ameriky a přednášel. Honoráře padly převážně na splácení dluhů četným věřitelům. Na podzim roku 1909 si naplánoval obeplutí Hornova mysu, poté Tichým oceánem do Beringova průlivu a dále se pokusit o dosažení severního pólu. Cesta byla plánována na 7 let. K dispozici měl původně Nansenovu loď Fram. Jenže na podzim roku 1909 se dozvěděl, že 6. dubna dosáhl severního pólu se psím spřežením Američan admirál Robert Peary (1856–1920). A tak Amundsen, aniž komukoliv co sdělil, změnil plán.

Fram vyplula 7. června 1910, aby se oficiálně vydala na cestu k severnímu pólu. Při zastávce na Madeiře však Amundsen odhalil posádce svůj záměr: poplují k jižnímu pólu. Dal každému na vybranou – může výpravu opustit, nebo pokračovat dále k jihu. Nikdo z lodi neodešel a 14. ledna 1911 Fram zakotvila ve Velrybí zátoce na okraji Rossovy ledové bariéry a posádka okamžitě začala budovat základnu. Uprostřed polárního léta se objevilo mnoho tuleňů, polárníci se tak mohli předzásobit mrazeným tulením masem. Nashromáždili ho 60 tun. Po vybudování základny Fram 15. února 1911 odplula. V drsných zimních podmínkách při teplotách okolo –50 ° a až dvousetkilometrových vichrech probíhala vědecká pozorování. Pokud se počasí trochu zmírnilo, zakládal Amundsen postupná skladiště s potravinami na každých 100 kilometrů plánované trasy pochodu k pólu. To již věděl, že k pólu nemíří sám, dobýt jižní pól se jako první chystala též anglická výprava kapitána Roberta F. Scotta (1868–1912).

První výprava k jižnímu pólu se nezdařila. Šest saní tažených psy a osm mužů vyrazilo 6. září 1911, ale již 17. záři se všichni vrátili. Zastavil je třeskutý mráz až –56 °, vichřice a obtížný terén. A tak znovu vyrazila, tentokrát menší výprava čtyř saní a jen pěti mužů 20. října k rozhodujícímu pokusu. Nelze stručně vypsat všechny překážky, které bylo třeba k cíli cesty překonat, proto stručně. Za necelé 2 měsíce polárníci převážně na lyžích urazili cestou k pólu 1200 kilometrů, zdolali horské hřebeny vysoké přes 2000 metrů, na každém kroku čekaly nástrahy v podobě ledovcových trhlin, z nichž se po pádu někdy jen s maximálním úsilím zachraňovali. Museli překonat mráz a sněhové bouře, obětovali čtyřiadvacet psů. Ale v pátek 14. prosince 1911 ve 3 hodiny odpoledne zavlála nad jižním pólem norská vlajka (obr. 2). Polárníci ponechali na místě stan Polheim (Polární domov) s knihou, na jejíž první stránku Amundsen napsal: „14. prosince 1911 byli tu Amundsen, Visting, Bjaaland a Hassel“. Zanechal zde dále dopisy adresované kapitánu Scottovi a norskému králi Haakonovi VII. a jedny saně. V dopisu svému rivalovi napsal: „Drahý kapitáne! Budete jistě první, kdo sem dorazí po nás, rád bych Vás tedy požádal, abyste laskavě odevzdal přiložený dopis jeho Královské Výsosti Haakonovi VII. Přijměte současně výrazy naší nejhlubší úcty a přání šťastného návratu.

Konečně… Norové na jižním pólu
Obr. 2. Konečně… Norové na jižním pólu

Po 3 dnech, kdy prozkoumali okolí v okruhu 10 kilometrů, se šťastná pětice Roald Amundsen, Olav Olavson Bjaaland, Hilmer Hanssen, Sverre H. Hassel a Oscar Wisting vydala na zpáteční cestu. Před odjezdem z pólu po krátké slavnostní řeči Olav Bjaaland (1873–1961), mimochodem jeden z nejlepších norských běžců na lyžích své doby, vytáhl krabičku doutníků a každému slavnostně nabídl. Každé 3 dny zabili jednoho psa, aby nakrmili ostatní psy. Dvanáctého dne dorazili bezpečně k prvnímu skladišti potravin. O 4 týdny později, po celkových 99 dnech mimo přístřeší, dospěli ve 4 hodiny ráno na sněhem zavalenou základnu Framheim. Nebyli pro své druhy k poznání. Zapálená svíčka ozářila zčernalé, napuchlé obličeje, mrazem spálené zarostlé tváře pokryté strupy, rozpraskané rty. Venku radostně štěkalo dvanáct zbývajících psů v dobré tělesné kondici. Dne 27. ledna 1912 připlul jejich Fram. Norsko přivítalo Amundsena a jeho druhy jako národní hrdiny.

NA ŘADĚ JE SEVERNÍ PÓL

První světová válka přerušila Amundsenovo objevitelské úsilí. Dal se na podnikatelskou dráhu, díky riskantní, ale výnosné námořní přepravě zboží se mu podařilo vydělat prostředky na zakoupení nové lodi Maud. S ní se vydal 15. července 1918 z Tromsø na sever Evropy. Hodlal doplout až mezi Aljašku a Sibiř, nechat loď zamrznout a s mořskými proudy se pak dát unášet proudem k pólu. Výpravu však stíhala jedna smůla za druhou. Již 13. září 1918 Maud zamrzla nedaleko mysu Čeljuskinova, nejsevernějšího mysu Tajmyrského poloostrova, celé Sibiře a Ruska. V polovině října při obchůzce srazil Amundsena jeden ze psů tak nešťastně, že vedle otřesu mozku utrpěl i zlomeninu pravé lopatky. Krátce na to jej napadl lední medvěd a jen se štěstím unikl smrti. Pak se v malé „observatoři“, což bylo jen improvizované stanu podobné obydlí na ledě nedaleko Framu, přiotrávil snad výpary z petrolejové lampy či nedokonalým spalováním vznikajícím kysličníkem uhelnatým v nevětraném prostoru. Z otravy se zotavoval několik měsíců. Až v září 1919 se ledový krunýř kolem lodi uvolnil natolik, že Maud mohla, ač velmi pomalu a obezřetně, pokračovat v cestě. Její plavba však trvala jen 11 dní a ledový kryt poblíž ostrova Ayon na západním okraji Čaunské zátoky na Čukotce opět znemožnil v cestě pokračovat. Znamenalo to další přezimování, i když tentokrát spolu s přátelskými Čukči obývajícími ostrov. Konečně v červenci 1920 ledy povolily natolik, že Maud mohla dosáhnout Beringovy úžiny, která se měla stát východiskem pro dosažení severního pólu. Maud však potřebovala několik nutných oprav, nahradit ulomený lodní šroub, zamířila proto do Nome na Aljašce. Z posádky však už zbyli pouze čtyři muži, a tak Amundsen další cestu lodí vzdal.

Pro cestu na severní pól se poté rozhodl vsadit na letadlo. Po úvodním nezdařeném pokusu přeletět s jednomotorovým letadélkem Junkers z Aljašky na Špicberky se mu přihlásil zámožný podnikatel Lincoln Ellsworth (1880–1951). Dvěma letadly typu Dornier spolu dolétli z Kings Bay na Špicberkách až na 87. stupeň severní šířky, pro poruchu jednoho z nich však nouzově přistáli. Po 24 dní museli vystačit s denním přídělem pouhých 250 gramů potravin na osobu, přemístit tuny ledu, aby připravili jednomu z letadel rozjezdovou dráhu, museli se vyrovnat s probořením do mrazivých vod. Nakonec se jim podařilo alespoň s jedním letadlem znovu se štěstím vzlétnout a opět nouzově přistát tentokrát u pobřeží Nové země. Malá rybářská loď je pak dopravila do Kings Bay, kde už nikdo nedoufal, že někoho ze členů výpravy ještě kdy uvidí.

Ani pak Amundsena touha dosáhnout severního pólu neopustila. S Ellsworthem odjeli do Říma a od italské vlády zakoupili vojenskou vzducholoď. Pokřtili ji na Norge a 11. května 1926 se s dalšími třemi muži posádky (včetně leteckého inženýra Umberta Nobileho) vydali opět z letiště v Kings Bay na Špicberkách na historickou cestu. Příští den dosáhla Norge severního pólu a další den přistála bez problémů u městečka Teller na Aljašce – asi 100 km od Nome. Amundsen se tak spolu se svým přítelem Oscarem Wistingem (1871–1936) stali prvními muži planety, kterým se podařilo dosáhnout obou geografických pólů.

Následovala triumfální cesta přes Ameriku do Oslo (pozn.: od roku 1925). Amundsen se rozhodl zanechat dalších polárních výprav a začal pracovat na svém životopisu, v němž zamýšlel připomenout všechny své druhy a přátele, s nimiž své výpravy podnikal.

POSLEDNÍ AKCE K ZÁCHRANĚ PŘÍTELE

V tomto období Umberto Nobile (1885–1978) připravoval další výpravu k severnímu pólu. Ve srovnání s Norge trojnásobně větší vzducholoď Italia odstartovala 23. května 1928. Na zpáteční cestě však při přistávacím manévru kvůli blížícímu se cyklonu havarovala. Pátrání letců po kře, na níž se většina členů výpravy zachránila, byla bezvýsledná.

Amundsen v této době obav o osud výpravy ohlásil svoji připravenost zapojit se do záchranných prací. Zapůjčeným letadlem Latham spolu se dvěma piloty a dalšími třemi francouzskými členy posádky poté, co konečně nastalo poněkud příznivější počasí, odstartoval 18. června 1928 k záchranné misi (obr. 3). Před startem poskytnul italskému novináři rozhovor, v němž na otázku, zda si je vědom rizika, odpověděl: „Kdybyste znal tu nádheru polárních krajin ... Tam bych chtěl zemřít.“ Od této chvíle již nikdo žádného z členů posádky nespatřil. Plánované přistání letounu mělo být na Špicberkách, kam však Amundsen už nikdy nedorazil.

Amundsen u letadla Latham před svojí poslední výpravou
do polárních oblastí
Obr. 3. Amundsen u letadla Latham před svojí poslední výpravou do polárních oblastí

Z hydroplánu Latham se poblíž severonorského Tromsø nalezl jeden plovák letounu a Amundsenův stan. Předpokládá se, že letadlo se zřítilo v mlze v Barentsově moři v oblasti Medvědího ostrova, asi v polovině cesty mezi Norskem a Špicberky.

A tak jedinou kosterní památkou na slavného polárníka jsou dvě stoličky, které si nechal vytrhnout pro kruté bolesti, které jej obtěžovaly během pobytu v Moorheadu v americké Minesotě. Zavítal sem během svého přednáškového turné na pozvání Concordia College. Dne 24. března 1927 měl ve Fargo Auditorium přednášku na téma From Rome to Teller by Air Over North Pole, kdy posluchače seznámil se svým přeletem vzducholodí přes severní pól do aljašského Telleru. Sešel se zde se svým přítelem ze studií Dr. Nilsem Tronnesem. Když si mu postěžoval na kruté bolesti zubů, které jej tehdy postihly, dr. Tronnes jej vzal k dentistovi dr. Albertu Hallenbergovi, který mu dvě bolavé stoličky vytrhl. Dr. Hallenberg extrahované zuby nevyhodil, ale uchoval, a později, pečlivě uložené v kazetě, je věnoval do archivu Concordia University. Tam jsou uloženy dodnes (8, 11).

ZÁVĚR

V průběhu přednáškových turné obdržel Roald Amundsen řadu významných ocenění a vyznamenání. Jmenujme alespoň některé z nich: Řád svatého Olafa (Norsko 1906), Řád Františka Josefa (Rakousko-Uhersko 1907), Leopoldův řád (Belgie), Medaile za zásluhy ve zlatě (Dánsko 1907), Národní řád čestné legie (Francie 1913), Carský řád svaté Anny (Rusko), Královský řád Severní hvězdy (Švédsko 1912), Livingstoneova medaile (Velká Británie 1925), Hubbardova medaile (USA 1907) a Zlatá medaile Kongresu Spojených států (USA 1928). Své cestovatelské zážitky, zkušenosti a vědecké poznatky popsal v řadě publikací (1–6). Jeho životní osudy byly beletristicky několikrát zpracovány a dočkaly se i českých vydání (9, 12, 13). Legendární loď Fram (obr. 4) našla své konečné kotviště v Muzeu Fram v přístavu v Oslu a stala se turistickou atrakcí.

Amundsenova loď Fram
Obr. 4. Amundsenova loď Fram

Amundsenovo jméno nese řada míst v Arktidě a v Antarktidě, např. Amundsenovo moře u Západní Antarktidy, Amundsenův průliv v kanadských severozápadních teritoriích, Amundsenův ostrov v Nordenskiöldově archipelagu v Karském moři severně od pobřeží Sibiře v Arktidě a zejména Amundsenova-Scottova polární stanice na jižním pólu, kde probíhá americký antarktický vědecký program.

V příštím roce si připomeneme 150. výročí narození tohoto významného polárního badatele.

adresa pro korespondenci:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: jaroslav.novak@lfp.cuni.cz


Zdroje

1. Amundsen R, Godfred H. Roald Amundsen’s “The North West Passage“: Being the record of a voyage of exploration of the ship “Gjöa“ 1903–1907. New York: E.P. Dutton and Co. 1908.

2. Amundsen R. South Pole. An Account of the Norwegian Antarctic Expedition in the “Fram“. 1910–1912. London: John Murray 1912.

3. Amundsen R. Nordost Passagen: Maudfaerden Langs Asiens Kyst 1918–1920. Kristiania: Gyldendal 1921.

4. Amundsen R. Our Polar Flight: The Amundsen – Ellsworth Polar Flight. New York: Dodd, Mead 1926.

5. Amundsen R. The first flight across the polar sea. London: Hutchinson 1927.

6. Amundsen R. My life as an explorer. New York: Doubleday 1927.

7. Blix AS. On Roald Amundsen’s scientific achievements. Polar Research 2016; 35(1): 31319.

8. Briggs T. Why Antarctic explorer Roald Amundsen’s only bodily remains are in Moorhead [online]. Dostupné z: https://www. grandforksherald.com/community/history/7095972-Why-Antarctic- explorer-Roald-Amundsens-only-bodily-remains-are-in- -Moorhead [cit. 2021-12-14].

9. Czentkiewiczovi AC. Roald Amundsen. Praha: Mladá fronta 1971.

10. Fiedler J. Roald Amundsen honbě za slávou a uznáním obětoval život. Tělo nejslavnějšího polárníka se nikdy nenašlo. G-cz. 16. 7. 2020 [online]. Dostupné z: https://g.cz/roald-amundsen-honbeza- slavou-a-uznanim-obetoval-zivot-telo-nejslavnejsiho-polarnika- se-nikdy-nenaslo/ [cit. 2021-12-14].

11. Halgrimson A. As I Recall: Teeth at Concordia are only remains of famous explorer. INFORUM, 5. 2. 2005 [online]. Dostupné z: https://www.inforum.com/news/2755010-i-recall- teeth-concordia-are-only-remains-famous-explorer [cit. 2021-12-14].

12. Jakovlev A. Amundsen. Vítěz nad dvěma póly. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství 1937.

13. Urbánek Z. Hrdina obou pólů. Červený Kostelec: Doležalovo nakl. 1943.

14. Wikipedie. Roald Amundsen [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia. org/wiki/Roald_Amundsen [cit. 2021-12-14].

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 6

2021 Číslo 6
Nejčtenější tento týden
Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Svět praktické medicíny 1/2024 (znalostní test z časopisu)
nový kurz

Koncepce osteologické péče pro gynekology a praktické lékaře
Autoři: MUDr. František Šenk

Sekvenční léčba schizofrenie
Autoři: MUDr. Jana Hořínková

Hypertenze a hypercholesterolémie – synergický efekt léčby
Autoři: prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc.

Význam metforminu pro „udržitelnou“ terapii diabetu
Autoři: prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#