Ze sbírky moderního českého a slovenského umění

Stanislav Lolek:

Stromová alej (kolem roku 1907)

GASK –⁠ Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora. Foto Zdeněk Matyásko

Stanislav Lolek (1873–1936) patřil do krajinářské školy Julia Mařáka. Pocházel z moravské učitelské rodiny. Vystudoval nejprve lesnickou školu v Písku a pak malířství na Akademii výtvarných umění. Podle dobového svědectví profesor Mařák těžko snášel Lolkovu sytou barevnost.

Po studiu v Mnichově na soukromé grafické škole maloval nejčastěji v jižních Čechách. První samostatnou výstavu měl v roce 1906 v Mladé Boleslavi. Kritika tehdy chválila právě jeho „koloristní“ přednosti. Později cestoval do Francie, Belgie a Německa s krajináři Antonínem Slavíčkem a Janem Minaříkem. Po návratu ho zaujalo okolí Telče a severní Morava. Po zbytek života, v meziválečném období, žil a tvořil v Uherském Hradišti, kde také působil jako ředitel Slováckého muzea. Miloval lov, kterému se věnoval, a také život zvířat, což dokládá, že jeho prvotní studium na lesnické škole bylo podníceno skutečným zájmem o přírodu a zvěř, který pak uplatnil v malířské a grafické tvorbě.

Zpočátku pod vlivem soudobých tendencí maloval v duchu symbolismu. Význam pro jeho další dílo měla cesta do Francie, kde se blíže seznámil s impresionismem. Jeho obrazy mají impresionistický drobný dělený rukopis. Ten se ale později částečně změnil –⁠ tahy štětce se prodloužily a vytvářely jakousi šikmou šrafuru. Ale i v této době se ještě vrátil k impresionistické a pointilistické technice.

Významný byl Lolkův přínos ilustrátorské tvorbě, kde malíř rozvíjel svou představivost v lesní a zvířecí tematice. Na základě jeho kreseb napsal v roce 1920 Rudolf Těsnohlídek známou bajku Liška Bystrouška, která byla zhudebněna Leošem Janáčkem.

Stanislav Lolek byl bytostný krajinář, i když jeho témata občas z tohoto směru uhnula. Na jeho plátnech se v krajině, ať už takové, do které lidská ruka nezasáhla, nebo pozměněné lidskou činností, objevuje i figurální stafáž, která ale pouze dotváří celkovou náladu a oživuje výjev. To je vidět i na obraze Stromová alej, která je vděčným krajinářským námětem. Impresionistický rukopis, vyznačující se malými skvrnami štětcem, se v některých pasážích protahuje do již zmiňované šikmé šrafury. Dominujícími barvami jsou různé odstíny zelené a hnědé, do které je zahaleno i několik drobných postav. Od nich se odchylují dvě ženské postavy, tvořící barevnou protiváhu –⁠ černá vpředu a za ní výrazně červená. Je to nápadný doplněk dolaďující celkovou podzimní, ale příjemnou atmosféru scenérie.

Juliana Boublíková Jahnová