#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Význam klasického cytogenetického vyšetření v pediatrické praxi: zhodnocení 384 indikací


The importance of classical cytogenetic examination in clinical paediatric practice: analysis of 384 indications

Introduction:
Numerical and structural chromosomal abnormalities represent an important group of pathologic conditions in paediatrics. The basic investigation method is the classical cytogenetic examination under the light microscope. The main goal of our study was to analyse the spectrum of paediatric indications for the cytogenetic examination and to analyse the detection rate.

Methods:
Results of standard cytogenetic examinations of paediatric patients (up to the 18th year of age) performed between 2010 and 2012 in the Cytogenetic Laboratory of the Institute of Medical Biology and Genetics of the 1st Faculty of Medicine of Charles University and General University Hospital in Prague were used for our study.

Results:
During the 2010–2012 time period the classical cytogenetic examination was performed in 384 children (204 boys and 180 girls). Pathologic chromosomal abnormality was identified in 35 children (9.1%). The most frequent indication for karyotyping was presence of congenital anomaly (34.6% of cases) followed by psychomotor and/or mental retardation (33.3% of cases). Pathologic karyotype was most often identified in children with clinical suspicion for certain chromosomal syndrome (e.g. Down syndrome) – total 15 cases (3.9% of all examinations). This indication group always had the best detection rate (pathologic karyotypes/all indications) – 26.3%. Presence of isolated congenital anomaly was associated with chromosomal pathology only in 6% of indications and the worst detection rate for pathologic karyotype was in children with short stature (1.3%).

Conclusion:
Classical cytogenetic examination remains in the position of one of the most frequently performed genetic examinations in paediatrics. Cooperation with clinical geneticist is very important for further diagnostics and for decisions on indication of more complex examinations in children with very suspicious phenotype.

Key words:
karyotype, chromosomal abnormalities, genetic syndromes


Autoři: A. Šípek jr. 1;  R. Mihalová 1;  A. Panczak 1;  L. Hrčková 1;  M. Janashia 1;  A. Baxová 1;  J. Zeman 2;  T. Honzík 2;  M. Kohoutová 1
Působiště autorů: Ústav biologie a lékařské genetiky VFN a UK 1. LF, Prahapřednostka doc. MUDr. M. Kohoutová, CSc. 1;  Klinika dětského a dorostového lékařství VFN a UK 1. LF, Prahapřednosta prof. MUDr. J. Zeman, DrSc. 2
Vyšlo v časopise: Čes-slov Pediat 2014; 69 (5): 283-290.
Kategorie: Původní práce

Souhrn

Úvod:
Odchylky v počtu a stavbě chromozomů představují jednu z nejvýznamnějších etiologických skupin genetických chorob v rámci dětského lékařství. Základní diagnostickou metodou k jejich identifikaci je klasické vyšetření karyotypu v optickém mikroskopu. Cílem naší práce bylo zhodnotit klinické indikace k vyšetření karyotypu v dětském věku a analyzovat jeho úspěšnost, tj. podíl patologických nálezů.

Metodika:
Pro naši analýzu byly použity výsledky cytogenetického vyšetření u dětí (do 18 let věku) za období let 2010–2012 z databáze Cytogenetické laboratoře Ústavu biologie a lékařské genetiky VFN a UK 1. LF v Praze.

Výsledky:
Ve sledovaném tříletém období byl karyotyp vyšetřen u 384 dětí (204 chlapců a 180 dívek). Patologický karyotyp byl identifikován celkem u 35 dětí (9,1 %). Nejčastější indikací byla přítomnost vrozené vývojové vady (uvedena u 34,6 % záznamů) následovaná psychomotorickou či mentální retardací (33,3 %). Patologický nález byl nejčastěji zachycen u dětí vyšetřovaných již s klinickým podezřením na konkrétní chromozomovou odchylku (např. Downův syndrom) – celkem 15 pozitivních nálezů (3,9 % všech vyšetřovaných dětí). Tato skupina indikací měla i nejvyšší záchytnost (podíl případů s patologickým karyotypem vzhledem ke všem indikacím) – 26,3 %. Přítomnost vrozené vývojové vady byla spojena s odchylkou karyotypu jen u 6,0 % těchto indikací a úplně nejmenší četnost patologických nálezů pak byla u dětí indikovaných s poruchou růstu (1,3 %).

Závěr:
Klasické cytogenetické vyšetření zůstává jedním z nejčastěji prováděných genetických laboratorních vyšetření v dětském věku. Důležitá je spolupráce s klinickým genetikem, který může pomoci rozhodnout o vhodnosti indikace, případně doplnění podrobnějších vyšetření u dětí se suspektním fenotypem a normálním karyotypem.

Klíčová slova:
karyotyp, chromozomové odchylky, genetické syndromy

Úvod

Stanovení karyotypu je jedním ze základních vyšetření v rámci klinické genetické diagnostiky. Principem vyšetření je hodnocení preparátů obarvených metafázních chromozomů v optickém mikroskopu. V rámci postnatální cytogenetické diagnostiky jsou jako materiál k tomuto vyšetření nejčastěji využívány kultivované lymfocyty periferní krve. Jeho úkolem je odhalení strukturních či početních odchylek chromozomů [1].

Chromozomové odchylky představují významnou příčinu mortality i morbidity dětského věku. Podle dat Národního registru vrozených vad se v České republice (ČR) mezi lety 1994 a 2007 narodilo 1385 dětí s některým ze sledovaných typů chromozomových odchylek [2]. Ve skupině živě narozených dětí tvořily chromozomové odchylky jen 2,3 % všech diagnóz, neboť díky vyspělému prenatálnímu screeningu a diagnostice v ČR je řada případů chromozomových odchylek zachycena již prenatálně [2, 3]. Novější data ukazují, že vůbec nejčastější chromozomovou odchylkou u narozených dětí zůstává v ČR Downův syndrom, jehož četnost u živě narozených dětí v období 1994–2010 činí 17,47 na 10 000 živě narozených [4].

Klinicky jsou chromozomové odchylky velice různorodou skupinou spojenou s celou řadou různě vyjádřených symptomů. K suspekci na chromozomovou odchylku vede zejména psychomotorická retardace, kraniofaciální dysmorfie (abnormální rysy obličeje a lebky, nejčastěji zasahující oči, nos a ušní boltce), vývojové vady vnitřních orgánů či poruchy dospívání a fertility. Početně i klinicky významnou skupinou mezi těmito diagnózami jsou nejznámější syndromy způsobené aneuploidiemi autozomů (syndromy Downův, Edwardsův a Patauův) či gonozomů (syndromy Turnerův či Klinefelterův). Právě u této skupiny diagnóz je velmi vypovídající a účelné použití klasického cytogenetického vyšetření [1].

V karyotypu je popisováno i velké množství strukturních chromozomálních aberací. Řada z nich postihuje genom na submikroskopické úrovni – např. mikrodeleční syndromy či subtelomerické přestavby. Pro jejich přesnou detekci je kvůli jejich velmi malému rozsahu klasické cytogenetické vyšetření již nedostatečné a je třeba použít speciální molekulárně cytogenetické či molekulárně genetické metody (například MLPA či čipové metody) [5].

V naší práci sledujeme spektrum pediatrických indikací ke stanovení karyotypu a analyzujeme záchytnost (detection rate) u celkem 384 pacientů dětského věku.

Metodika

V naší studii jsou využity výsledky standardních cytogenetických vyšetření provedených u dětských pacientů v Cytogenetické laboratoři Ústavu biologie a lékařské genetiky 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (dále jen ÚBLG) během tříletého období (2010–2012). Studie zahrnuje děti indikované a odebrané ke stanovení karyotypu mezi prvním dnem života a datem dovršení 18. roku včetně. Klinické informace o probandech byly získány ze žádanky a přiložené klinické zprávy.

Všechna cytogenetická vyšetření byla provedena ze vzorků periferní krve odebrané jednotlivým pacientům dodaných z ambulancí a lůžkových oddělení Kliniky dětského a dorostového lékařství UK 1. LFa VFN a ambulance ÚBLG. Vzorky byly zpracovány podle standardních laboratorních protokolů a doporučení [6], základní barvící metodou bylo G-pruhování, výsledky byly zaznamenány podle aktuální verze mezinárodní cytogenetické nomenklatury ISCN [7]. Kromě standardního vyšetření karyotypu bylo v laboratoři ÚBLG u celkem 7 indikovaných pacientů provedeno také vyšetření karyotypu s vysokou rozlišovací úrovní (tzv. HRT karyotyp, z angl. High Resolution Technique), u 17 pak fluorescenční in situ hybridizace (FISH), opět podle standardních postupů a doporučení [6].

Na základě klinických zpráv byly následně všechny případy roztříděny podle jednotlivých indikací (přichází v úvahu i více indikací v rámci jednoho případu) do šesti různých skupin. Následně jsme analyzovali četnost jednotlivých indikací a jejich úspěšnosti, a to jak celkově, tak i pro jednotlivé věkové skupiny (0–2 roky, 3–6 let, 7–12 let a 13–18 let věku dítěte).

Výsledky

Ve sledovaném období bylo k cytogenetickému vyšetření indikováno 384 dětských pacientů, z toho 204 chlapců a 180 dívek, podrobnější rozdělení podle jednotlivých věkových skupin ukazuje tabulka 1. Nejčastější indikací celkem byla s 34,6 % přítomnost vrozené vývojové vady; nejčastější byla ve skupině dětí do 2 let věku, kde představuje dokonce 55 % všech indikací. Následují indikace pro psychomotorickou či mentální retardaci, které tvořily 33,3 % všech indikací; vůbec nejčastější byla tato skupina u předškolních dětí, kde tvořila 60,5 % všech indikací. Skupina „jiná indikace“ zahrnovala ponejvíce případy, kdy byl karyotyp dítěte vyšetřen těsně po narození v rámci diferenciální diagnostiky těžkého klinického stavu, např. u dětí po perinatální asfyxii, proto je také tato indikační skupina zastoupena především u dětí do dvou let věku. Podrobnosti rozvádí tabulka 2.

Tab. 1. Rozdělení vyšetřovaných dětí podle pohlaví a věkových skupin (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
Rozdělení vyšetřovaných dětí podle pohlaví a věkových skupin (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).

Tab. 2. Rozdělení indikačních skupin podle věku – zastoupení (podíly) indikací v jednotlivých věkových kategoriích v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
Rozdělení indikačních skupin podle věku – zastoupení (podíly) indikací v jednotlivých věkových kategoriích v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).

Patologický karyotyp byl identifikován celkem u 35 dětí (9,1 %); všechny záchyty jsme rozdělili podle stejných výše uvedených třídících kritérií. Nejčastější byly pozitivní nálezy u dětí vyšetřovaných z důvodu klinického podezření na konkrétní chromozomovou odchylku (např. Downův syndrom) – bylo jich celkem 15 (což je 3,9 % všech vyšetřovaných dětí) a dále u dětí s psychomotorickou či mentální retardací, kde jsme patologický karyotyp zachytili u 11 dětí (2,9 % všech vyšetřovaných). Podrobnosti pro jednotlivé věkové skupiny shrnuje tabulka 3.

Tab. 3. Rozdělení pozitivních nálezů (patologický karyotyp) podle věku a indikační skupiny – zastoupení (podíly) v celém souboru v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
Rozdělení pozitivních nálezů (patologický karyotyp) podle věku a indikační skupiny – zastoupení (podíly) v celém souboru v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).

Z konkrétních diagnóz byl zcela nejčastější Downův syndrom, který byl zachycen u 4 chlapců a 3 dívek, celkem tedy u 1,82 % všech vyšetřovaných dětí). Početní odchylky gonozomů (tedy například syndromy Klinefelterův či Turnerův) byly rovněž zachyceny u 7 dětí. Nejčastější skupinou vůbec byly „jiné odchylky autozomů“, které jsme nalezli u 10 dětí (5 chlapců a 5 dívek; celkem 2,6 % všech vyšetřovaných dětí) – zastoupeny jsou 3 děti s translokací, 2 případy s isodicentrickým chromozomem, 2 děti s delecí a po jednom případu triplikace, duplikace a trizomie jiného autozomu v mozaikové formě. Pro zajímavost je nutné zmínit dva nálezy „Sex reversal“, která zahrnuje diskrepanci mezi fenotypovým pohlavím (v obou případech dívčím) a karyotypem (v obou případech 46,XY) a dále 3 případy syndromu Smithové-Magenisové a 1 případ syndromu WAGR (Wilmsův tumor, Aniridie, malformace Genitálu, mentální Retardace), které byly na cytogenetické úrovni diagnostikovány metodou FISH. Podrobnosti o všech diagnózách uvádí tabulka 4.

Tab. 4. Přehled zachycených chromozomových odchylek – podíly na všech pozitivních nálezech (patologických karyotypech) v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
Přehled zachycených chromozomových odchylek – podíly na všech pozitivních nálezech (patologických karyotypech) v % (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
*V případě „Sex reversal“ jde o diskrepanci mezi fenotypovým a chromozomovým pohlavím

Dále jsme analyzovali i záchytnost pro jednotlivé indikace – tedy procento případů, u kterých byl v rámci dané indikační skupiny opravdu zachycen patologický karyotyp. Největší záchytnost jsme zaznamenali ve dvou již zmíněných indikačních skupinách – podezření na konkrétní chromozomovou odchylku (26,3 % v celé skupině) a psychomotorická/mentální retardace (8,6 %). Distribuci záchytností v jednotlivých indikačních skupinách podle věkových kategorií uvádíme v tabulce 5.

Tab. 5. Záchytnost (v %) podle indikací k vyšetření karyotypu v jednotlivých věkových skupinách (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).
Záchytnost (v %) podle indikací k vyšetření karyotypu v jednotlivých věkových skupinách (Cytogenetická laboratoř ÚBLG, 2010–2012).

Poslední analyzovanou položkou byla záchytnost v rámci klinického podezření na konkrétní chromozomovou aberaci. Z výsledků je zřejmé, že zatímco podezření na Downův syndrom bylo správné ve více než 58 % případů, klinické podezření na Turnerův syndrom nebylo správné ani jednou (tab. 6).

Tab. 6. Přehled úspěšnosti klinických podezření na konkrétní chromozomovou odchylku (ÚBLG, 2010–2012).
Přehled úspěšnosti klinických podezření na konkrétní chromozomovou odchylku (ÚBLG, 2010–2012).

Diskuse

Chromozomové odchylky představují významnou skupinu diagnóz v prenatálním období. Často jsou ale diagnostikovány i časně po narození dítěte či později v průběhu dětského věku [1]. V rámci naší studie jsme analyzovali pediatrické indikace ke klasickému cytogenetickému vyšetření a úspěšnost těchto indikací v podobě jejich naplnění vysvětlujícím (odpovídajícím) cytogenetickým nálezem (záchytnost, detection rate).

Vyšetření karyotypu je v ČR v drtivé většině indikováno klinickými specialisty – neonatologem, pediatrem na lůžkovém oddělení, genetikem či syndromologem, méně často jinými. Nicméně nejsou ojedinělá doporučení praktických lékařů pro děti a dorost, kde je pečlivě popsán fenotyp dětského pacienta, vyslovena suspekce na odchylku karyotypu a připojena žádost o cytogenetické vyšetření. Základními indikacemi jsou vrozené vývojové vady (případně jen kraniofaciální dysmorfie), psychomotorická či mentální retardace, poruchy růstu a sexuálního vývoje; někdy fenotyp dítěte vede k vážnému podezření na konkrétní syndrom (např. Downův syndrom), jehož diagnóza je poté cytogeneticky ověřována.

Naše studie ukazuje, jak se četnost jednotlivých indikací mění v závislosti na věku vyšetřovaných dětí. Ve skupině nejmenších dětí (0–2 roky věku) byla nejčastější indikací (u 55 %) vrozená vývojová vada, ve skupinách starších dětí potom četnost této indikace postupně ubývá. Je to proto, že fenotyp vrozené vývojové vady většinou bývá dobře rozpoznatelný již po narození. Naopak, některé z dalších indikací jsou lépe rozpoznatelné až u starších dětí; typické jsou v tomto smyslu příznaky psychomotorické či mentální retardace. Podle nálezů v našem souboru je retardace nejčastější indikací právě ve skupině předškolních dětí (3–6 let věku), kde tvoří 60,5 % všech indikací, a primát (37,3 % všech indikací) si drží i ve skupině mladších školáků (7–12 let věku). V této posledně uvedené věkové kategorii se zastoupení pacientů indikovaných pro některou formu retardace ale velmi blíží podílu dětí s jinou indikací, totiž s poruchami růstu (v našem souboru až 33,9 %). Konečně, ve skupině dětí do 18 let věku tvoří více jak polovinu (56,0 %) všech indikací klinické projevy různých poruch sexuálního vývoje.

Také záchytnost se proměňuje v jednotlivých věkových kategoriích. Nejúspěšnějšími indikacemi jsou stavy, kdy již z fenotypu dítěte vyplývá významné podezření na konkrétní chromozomovou odchylku – takto byl patologický karyotyp nalezen u 26,3 % vyšetřovaných dětí. I zde ovšem najdeme rozdíly – v rámci našeho přehledu bylo klinické podezření na Downův syndrom následováno odpovídajícím karyotypem v cca 58 %, na druhé straně ani jedno ze 17 klinických podezření na Turnerův syndrom (hlavními indikačními kritérii jsou nízký vzrůst či porucha dospívání) nebylo na cytogenetické úrovni potvrzeno. Jediná dívka s Turnerovým syndromem (navíc v deleční formě) v našem souboru byla indikována z jiného důvodu (ověření nejasného nálezu v prenatálně vyšetřeném karyotypu CVS). V souvislosti s tím je třeba zmínit poněkud odlišnou diagnostickou rozvahu při podezření na tyto dva syndromy.

U Downova syndromu bývá fenotyp v řadě případů poměrně nápadný – a cytogenetické vyšetření je indikováno především k potvrzení diagnózy. V případě Turnerova syndromu může být jediným vodítkem k diagnóze nízký vzrůst dívky, což vede k obecnému doporučení indikovat cytogenetické vyšetření u dívek s dosud nevysvětleným růstovým deficitem právě k vyloučení tohoto syndromu [8]. Výskyt Turnerova syndromu u živě narozených dětí je v České republice poměrně nízký a několikrát nižší než výskyt Downova syndromu [9], který tím pádem mohl být častěji zachycen i v našem souboru. Skutečná incidence Turnerova syndromu (obecně i dalších gonozomových abnormalit) bude nejspíš vyšší – některé pacientky jsou diagnostikovány až v dospělosti v rámci diferenciální diagnostiky neúspěšné reprodukční anamnézy [10], ale do statistických hlášení už nejsou zahrnuty.

Ve skupině dětí s vrozenými vývojovými vadami (VVV) byla záchytnost chromozomových aberací 6 %; jako indikace se uplatnila zejména kraniofaciální dysmorfie a mikrocefalie (6, resp. 2 záchyty z celkem 8). U dětí, kde byly indikací strukturní vady končetin nebo například obličejové rozštěpy, nebyl patologický karyotyp zachycen. V indikační skupině dětí s psychomotorickou a/nebo mentální retardací pak záchytnost (8,6 %) dobře koreluje s literárními údaji – v rozsáhlé metaanalýze holandských autorů dosahovala průměrná četnost patologických nálezů při standardním cytogenetickém vyšetření v této indikační skupině 9,5 % [11].

V rámci naší studie se podařilo pomocí klasických cytogenetických metod (G-pruhování a v několika případech cílené FISH vyšetření) identifikovat patologický karyotyp celkem u 9,1 % dětí. Porovnání celkového výsledku je obtížné pro absenci studií se stejně definovaným základním souborem. V mezinárodním měřítku můžeme alespoň uvést jinou holandskou studii, která mezi 36 325 cytogeneticky vyšetřenými (převážně dětskými) pacienty s psychomotorickou retardací, komplexnějšími odchylkami vývoje a/nebo dysmorfickými rysy nalezla 8,5 % jedinců s patologickým nálezem [12].

Přínos cytogenetického vyšetření pro klinickou pediatrickou praxi je tedy nesporný, metodologie tohoto vyšetření však v současné době prochází prudkým rozvojem. Standardní cytogenetické vyšetření nemůže rozlišit změny v karyotypu o menším rozsahu nežli 5 Mb (milionů párů bazí, mega-bazí) [5], což vedlo k potřebě zavedení přesnějších metod, zejména pro diagnostiku přestaveb (např. mikrodelecí) nedetekovatelných v optickém mikroskopu [13]. V současné době jsou nejdále tzv. čipové technologie – například platformy aCGH či aSNP, které nabízejí vyšetření celého genomu s vysokým rozlišením (řádově desítky tisíc párů bazí) a řadu dalších výhod [14]. K dispozici jsou už první metaanalýzy ohledně úlohy čipových metod v prenatální diagnostice: např. v Itálii byl patologický profil vyšetření aCGH zachycen celkově u 6,4 % prenatálně indikovaných případů s normálním karyotypovým nálezem [15]. Pro postnatální vyšetření, včetně pediatrických indikací, takové studie zatím nejsou k dispozici. Nicméně tento technologický pokrok vede k přehodnocování standardů pro cytogenetickou diagnostiku a v některých západních zemích je vyšetření pomocí čipové technologie již metodou první volby při podezření na chromozomovou přestavbu [14]. Například ve Spojených státech amerických je oficiálně doporučeno použít aCGH/aSNP jako metodu první volby při vyšetření dětí s mnohočetnými vývojovými vadami či opožděním psychomotorického vývoje, které nelze zařadit do klinického obrazu konkrétního syndromu [16, 17]. V České republice prozatím obecné doporučení k indikaci čipových metod neexistuje – proto je nezbytná úzká spolupráce pediatra s klinickým genetikem, jak by tomu ostatně mělo být v případě indikace jakéhokoliv genetického vyšetření. Standardní cytogenetické vyšetření pomocí G-pruhování má však stále celosvětově velké využití a rozhodně z laboratoří nemizí [18].

Závěr

Klasické cytogenetické vyšetření je i nadále jednou z nejdůležitějších genetických laboratorních metod využívaných v dětském věku. Spolupráce pediatra s klinickým genetikem, případně syndromologem je velmi užitečná a v oblasti indikace jednotlivých vyšetřovacích metod přímo nezbytná. Naše výsledky ukazují, že u dětí s podezřením na konkrétní chromozomovou aberaci bývá frekvence patologických nálezů poměrně vysoká. Naopak u dětí s izolovanými vývojovými vadami je pravděpodobnost záchytu patologického karyotypu poměrně malá – nejlepším indikačním kritériem z této skupiny je tak výraznější kraniofaciální dysmorfie („chromozomální fenotyp“). Jak dokazují i naše výsledky – klasické vyšetření karyotypu pomocí G-pruhování svou roli v pediatrické diagnostice stále má a slouží jako základní a široce dostupná vyšetřovací metoda, na kterou lze v odůvodněných případech vhodně navázat např. (v ČR dosud stále finančně náročnými) čipovými metodami.

Zkratky:

aCGH – array Comparative Genomic Hybridization, aSNP – array Single Nucleotide Polymorphism, FISH – Fluorescence in situ Hybridization, HRT – High Resolution Technique, ISCN – International System for Human Cytogenetic Nomenclature, MLPA – Multiplex Ligation-dependent Probe Amplification

Práce byla podpořena projektem OPPK CZ.2.16/3.1.00/24012 a grantem SVV 260023/2014 Univerzity Karlovy v Praze.

Došlo: 15. 12. 2013

Přijato: 7. 5. 2014

MUDr. Romana Mihalová

Ústav biologie a lékařské genetiky

VFN a UK 1. LF

Albertov 4

128 00 Praha 2

e-mail: romana.mihalova@lf1.cuni.cz


Zdroje

1. Gardner RJ McK, Sutherland GR. Chromosome Abnormalities and Genetic Counseling, 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2004: 1–577.

2. Šípek A, Gregor V, Šípek A jr, et al. Vrozené vady v České republice v období 1994 – 2007. Čes Gynek 2009; 74 (1): 31–44.

3. Gregor V, Šípek A, Horáček J, et al. Prenatální diagnostika vrozených vad v ČR – patnáctileté období. Čes Gynek 2012; 77 (5): 437–444.

4. Šípek A, Gregor V, Horáček J, et al. Incidence vrozených vad u narozených dětí v České republice v období 1994–2010. Neonat Listy 2013; 19 (1): 9–19.

5. Salman M, Jhanwar SC, Ostrer H. Will the new cytogenetics replace the old cytogenetics? Clin Genet 2004; 66 (4): 265–275.

6. ECA General Guidelines and Quality Assurance for Cytogenetics. ECA Newsletter. 2012; 29: 1–19. dostupné online [http://e-c-a.eu/files/downloads/E.C.A._General_Guidelines_Version 2.0.pdf].

7. Schaffer LG, McGowan-Jordan J, Schmid M. ISCN 2013: An International System for Human Cytogenetic Nomenclature. Basel: Karger, 2012: 1–140.

8. Oostdijk W, Grote FK, de Muinck Keizer-Schrama SM, et al. Diagnostic approach in children with short stature. Horm Res 2009; 72 (4): 206–217.

9. ÚZIS ČR. Vrozené vady u narozených 2010. Praha, 2012: 1–168.

10. Gregor V, Šípek A, Šípek A jr, et al. Prenatální diagnostika chromozomálních aberací Česká republika: 1994–2007. Čes Gynek 2009; 74 (1): 44–54.

11. van Karnebeek CD, Jansweijer MC, Leenders AG, et al. Diagnostic investigations in individuals with mental retardation: a systematic literature review of their usefulness. Eur J Hum Genet 2005; 13 (1): 6–25.

12. Hochstenbach R, van Binsbergen E, Engelen J, et al. Array analysis and karyotyping: workflow consequences based on a retrospective study of 36,325 patients with idiopathic developmental delay in the Netherlands. Eur J Med Genet 2009; 52 (4): 161–169.

13. Kannan TP, Zilfalil BA. Cytogenetics: past, present and future. Malays J Med Sci 2009; 16 (2): 4–9.

14. Bejjani BA, Shaffer LG, Ballif BC. The use of microarray technology for cytogenetics. Methods Mol Biol 2010; 632: 125–139.

15. Novelli A, Grati FR, Ballarati L, et al. Microarray application in prenatal diagnosis: a position statement from the cytogenetics working group of the Italian Society of Human Genetics (SIGU). Ultrasound Obstet Gynecol 2012; 39 (4): 384–348.

16. Miller DT, Adam MP, Aradhya S, et al. Consensus statement: chromosomal microarray is a first-tier clinical diagnostic test for individuals with developmental disabilities or congenital anomalies. Am J Hum Genet 2010; 86 (5): 749–764.

17. Manning M, Hudgins L, Professional Practice and Guidelines Committee. Array-based technology and recommendations for utilization in medical genetics practice for detection of chromosomal abnormalities. Genet Med 2010; 12 (11): 742–745.

18. Dolan M. The role of the Giemsa stain in cytogenetics. Biotech Histochem 2011; 86 (2): 94–97.

Štítky
Neonatologie Pediatrie Praktické lékařství pro děti a dorost

Článek vyšel v časopise

Česko-slovenská pediatrie

Číslo 5

2014 Číslo 5
Nejčtenější tento týden
Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#