Léčba RS –⁠ balance prospěchu a rizik

V uplynulých dvou desetiletích došlo k dramatickému posunu v léčbě  roztroušené sklerózy (RS). Registrace přípravků s interferonem-beta (IFN-beta) a glatirameracetátem (GA) zahájilo novou éru léčby RS. V současné době je již zcela jednoznačně prokázáno, že zahájení terapie v časné fázi nemoci vede jak k oddálení progrese onemocnění, tak i ke  snížení počtu relapsů. Použití IFN-beta i GA bylo proto následně  schváleno i pro pacienty s prvním demyelinizačním ložiskem.

Významným mezníkem v léčbě RS byl však nepochybně objev natalizumabu, první monoklonální protilátky určené k terapii RS. Jedná se totiž o nejúčinnější lék v terapii RS, nesrovnatelně efektivnější než kterýkoli  jiný chorobu modifikující lék.

Nové možnosti léčby s sebou však přinášejí i nová rizika, která je  nutno v případě každého konkrétního pacienta zvažovat ještě před  nasazením terapie. Více než kdy jindy je proto důležité správné  načasování i dávkovaní ve správné indikaci. Cílem moderní léčby je co  nejvíce oddálit progresi onemocnění a udržet tak co nejdéle otevřené  časové okno před zmiňovanou progresí onemocnění, a tedy držet pacienta  podle tzv. rozšířené stupnice stavu invalidity (EDSS) mezi stupni 0 až 4.

Toto období je charakterizováno aktivním zánětem, ale ještě v něm  nedochází k degenerativním změnám. Může trvat od 1 roku do 32 let a cílem je samozřejmě přiblížit se k horní časové hranici nebo ji ještě  posunout. Progresivní fáze onemocnění je pak již velmi rychlá, k přechodu z EDSS 4 na EDSS 7 dochází v průběhu 7 až 11 let, a degenerativní změny jsou bohužel nevratné.

S ohledem na uvedené skutečnosti jistě stojí za zmínku kazuistika 42leté pacientky léčené od roku 2004 pro RS nejprve střídavě  interferonem beta a glatirameracetátem. Do října 2006 u ní bylo  zaznamenáno pět závažných recidiv, během nichž se její nemoc projevovala na škále EDSS skoky mezi stupni 0 až 4 a zase zpět k remisi. V říjnu 2006 byla pacientka převedena na léčbu natalizumabem a od té doby do  dnešního dne byla plynule udržována mezi stupni 3 a 2,5 s tendencí  poklesu aktivity onemocnění.

Závěrem je nutné zdůraznit, že tím nejdůležitějším, co musí v medicíně předcházet každému rozhodnutí (nejen preskripci moderních  biologických léků), je nepochybně zvážení míry prospěchu i možného  rizika doporučované terapie.

(mik)

Zdroj: Příloha Zdravotnických novin 39/2010, č. 32, s. 3. Publikováno 13. prosince 2010.