Klinické studie opakovaně prokazují, že nedostatek hořčíku v organismu má souvislost s řadou onemocnění. Na rozdíl od vápníku, draslíku a sodíku, jejichž patofyziologie je dobře popsána, se hořčíku věnuje menší pozornost. Chronický deficit bývá podceňován a mnohdy zůstává nediagnostikován.
Přibližně 60 % hořčíku je uloženo v kostech, 40 % v buňkách a jen 1 % v krvi. Sérová koncentrace proto nemusí přesně vypovídat o množství hořčíku v organismu. Nedostatek hořčíku má dvě různé formy – akutní hypomagnezémii a chronický deficit hořčíku. Akutní hypomagnezémie má řadu klinických projevů, například křeče, nystagmus nebo poruchu srdečního rytmu. Organismus v takovém případě rychle reaguje na intravenózní podání hořčíku. Chronickým deficitem hořčíku souvisejícím s jeho sníženou hladinou v buňkách a kostech mohou pacienti trpět i přesto, že u nich byla zjištěna normální sérová koncentrace. Chronický nedostatek tohoto prvku hraje roli například při rozvoji osteoporózy nebo zvyšuje riziko zlomenin a léčba takového stavu je dlouhodobým procesem.
Přímé dopady deficitu hořčíku na srdeční rytmus a glukózovou toleranci zkoumala unikátní studie, do níž bylo zapojeno 13 postmenopauzálních žen. Účastnice dobrovolně snížily příjem hořčíku ve stravě přibližně na třetinu doporučeného denního množství. Po 3 měsících byly − navzdory zjištěné normomagnezémii − u 8 žen pozorovány abnormality v srdečním rytmu. Narušená glukózová tolerance byla prokázána u 10 účastnic. Přestože se jednalo o studii malého rozsahu, její zjištění byla v souladu s poznatky dalších studií. Potvrdilo se také, že osoby vyššího věku jsou v souvislosti s deficitem hořčíku rizikovou skupinou. Svůj podíl na tom může mít snížená hladina estrogenu v tomto věku, která vede ke zvýšené magnezurii.
Hodnota sérové koncentrace hořčíku je důležitým ukazatelem, který přispívá k identifikaci osob s hypomagnezémií. Neměla by ale sloužit jako nástroj vylučující chronický deficit. Diagnostika chronického nedostatku hořčíku vyžaduje pečlivé zhodnocení osobní a farmakologické anamnézy i stravovacích návyků. Pozornost by měla být věnována zejména rizikovým skupinám, mezi něž patří senioři, těhotné a kojící ženy, intenzivně sportující osoby a pacienti užívající například diuretika, inhibitory protonové pumpy nebo takrolimus.
U pacientů s hypomagnezémií je nejběžnějším terapeutickým postupem pomalé intravenózní podání hořčíku. V případě dlouhodobé suplementace se volí perorální forma. Ke zvýšení hladiny hořčíku většinou postačuje denní dávka 200 mg v dobře vstřebatelné formě. Ustáleného stavu plazmatické koncentrace hořčíku je v závislosti na dávkování dosaženo za 20−40 týdnů.
Hypomagnezémie a chronický deficit hořčíku jsou přes jisté spojitosti dva odlišné stavy s rozdílnými mechanismy, projevy i odezvou na léčbu. Chronický deficit hořčíku může být provázen normálními hodnotami koncentrace hořčíku v séru, přestože kosti či buňky jsou postiženy jeho nedostatkem. Reakce na perorální suplementaci je v takových případech pomalá a může trvat až 40 týdnů.
(pak)
Zdroj: Ismail A. A. A., Ismail Y., Ismail A. A. Chronic magnesium deficiency and human disease; time for reappraisal? QJM 2017 Sep 22, doi: 10.1093/qjmed/hcx186.
