Pocta Josefu Kratochvílovi

Souhrn

Vzpomínky na RNDr. Josefa Kratochvílu

Nejlepší léta našeho života
Pět setkání s Josefem

 

Pisárky

Byl krásný asi červnový den asi roku 1964. Na břehu řeky Svratky, nevím, jestli zrovna kvetl rozrazil velkého básníka, ale v prostorách vodáckého klubu naší Alma Mater se konal rektorský den, věnovaný sportu. S mančaftem našeho ročníku hráli volejbal nějací drzí bažanti z prvního járu a vyhrávali. Komandoval je jakýsi všeznalý rozehrávač vyšší postavy a budil mou nelibost, že si moc dovoluje. Byl to Josef Kratochvíla. Pak plynul čas jak řeky proud, jako děj románů Tolstého nebo Aragona (jak by možná mohl napsat mistr poetiky všednosti Bohumil Hrabal, jako Josef, spjatý s Nymburkem).

 

Praha, ministerstvo zdravotnictví

Odehrálo se na konci osmdesátých let 20. století. To byl čas Standardizační komise ministerstva zdravotnictví ČSSR. Předsedou té bohulibé instituce byl Josef Kratochvíla. Náplň? Intenzivní práce na harmonizaci metod. Tady vznikal rámec vědecky řízené, organizované klinické laboratoře, s kontrolovanou kvalitou, s vytvářením standardního statistického a metrologického jazyka, s perspektivou akreditací. Rámec, který platí dodnes. Činnost komise byla založena na studiu, měření a praktickém ověřování laboratorních dat. Bez významné účasti automatizace, bez internetových vyhledávačů dat, ale již ve spolupráci s producenty reagencií (pravda s jejich zatím malým počtem -⁠ klinické laboratoře ještě nebyly rájem investorů). Josef byl předsedou komise, neúnavným, inspirujícím, nadšeným, naléhajícím. Výsledky se dostavily a jejich důsledky přetrvaly dodnes. Monografie o elektrolytech (Pollak), enzymech (Zahradníček), organických substrátech (Friedecký), populačních referenčních intervalech (Balla,Slovensko) formovaly tvář českých klinických laboratoří v souladu se světovou úrovní. Za tím stál Kratochvíla jako spiritus agens. Práce k nedocenění. Tato činnost brzy přerostla do mezinárodních dimenzí v rámci tehdejší RVHP, nicméně v tom ohledu se minula s dobou.

 

Nymburk, SEKK

Jsme na počátku legendárních devadesátek 20. století. Doba se změnila, co bude dál? Doba si důrazně žádala vytvoření externího hodnocení kvality. V nymburské laboratoři vzniká spontánně za rozhodné podpory výboru České společnosti klinické biochemie a pod záštitou organizace STAPRO, instituce SEKK. V roce 1992 trochu rozpačitě startuje dvěma malými kontrolními cykly, ale vzápětí obdivuhodně akceleruje a trvá dodnes. Josef již má s prototypy programu externího hodnocení cenné zkušenosti ze svého předchozího pracoviště v Severomoravském regionu a najde si rychle vhodné spolupracovníky s obdobnými zkušenostmi a představami, ochotně akceptujícími společné úsilí.

 

Bonn

A nyní nastává naléhavá potřeba neuzavřít nadějný program externího hodnocení kvality do malých lokálních měřítek. Duch Pražského jara 1968 umožnil Josefovi absolvovat studijní pobyt na univerzitě v Marburgu. Byla to bouřlivá doba, nejen v Československu (jak často naivně soudíme), ale v celé Evropě i daleko od ní (Vietnam zejména). Tam potkával Josef v studentském klubu Ulriku Meinhofovou, aniž tušil její blízký budoucí osud vedoucí teroristky Frakce Rudé armády, proslulé atentáty i vraždami (pověstná skupina Baader-Meinhofová s neblahou pověstí a tragickým osudem). Tak se dotkl Josef dramatu historie přímo, bez zprostředkování. Důsledkem pobytu byla perfektní znalost němčiny a celoživotní inklinování k Německu. To v té době disponovalo pozoruhodným a inspirativním systémem organizace kvality laboratorní činnosti Odtud osobní spolupráce SEKK s Referenčním Institutem Bonn a s ním spojeným programem EHK RfB. Pobyty v Bonnu, tehdy sídlu vlády a sněmu až do 1999 významně pomohly ukotvit a zušlechtit činnost SEKK , zejména pak po stránce zabezpečení tehdy špičkových kontrolních materiálů.

 

Brusel, EQALM

Na konci devadesátých let vystupoval již SEKK a my od něj a s ním jako respektovaná složka evropských systémů EHK a byl ve styku zejména s jejich britskými, skandinávskými, nizozemskými a italskými předními experty té doby. Zejména pak prostřednictvím bulletinu EQALM news, kde jsme dost často přispívali s vlídným přijetím i autorsky. Integrace naší země s EU, její politické rozdělení brzy vytvořilo siutaci, na kterou by již měli vzpomínat jiní, mladší.

 

Na závěr

Je vhodné vzpomenout na předchůdce, kteří něco skutečného a funkčního vytvořili. Je to lepší, než bez rozvahy podléhat produkci informační bídy a urputným hlídačům správných názorů. Názor je jen platónovská doxa (slabě podložené mínění), trvalý čin je podstata. Je vhodné vzpomínat na Josefa Kratochvílu.

 

Ukázky

Několik ukázek literární aktivity Josefa Kratochvíly naznačuje imponující šíři zájmů, i po letech až bolestnou aktualitu témat, odbornou úroveň spolupracovníků a mezinárodní dosah činnosti víc, než dostatečně.

Thienpont, L., Franzini, C., Kratochvíla, J., Middle, J., Ricós, C., Siekmann, L., Stoeckl, D. Analytical quality specifications for reference methods and operating specifications for networks of reference laboratories. Discussion paper from the members of the external quality assessment (EQA) Working Group B1 on target values in EQAS. Eur. Clin. Chem. Clin. Biochem., 1995, 33, 949-957. [odkaz]

Kratochvíla, J., Budina, M., Baadenhuijsen, H., Moshkin, A., Legenstein, E., Kaiser, E., Friedecký, B., Schneiderka, P., Lapin, A. Ocean-to-Ocean Project: a transcontinental extended quality assessment trial in clinical chemistry realized throught Euroasia. Eur. J. Clin. Chem. Clin. Biochem., 1997, 35, 927-935. [odkaz]

Thienpont, L. M., Stoeckl, D., Friedecký, B., Kratochvila, J., Budina, M. Trueness verification in European external quality assessment schemes:time to care about the quality of the samples. Scand. J. Clin. Lab. Invest., 2003, 63, 195-201. [odkaz]

Bedřich Friedecký

 

„Ni zisk, ni slávu.“

Sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století byla v československé klinické biochemii dobou úžasného rozmachu. Kolem roku 1970 nastoupila do tehdejších oddělení klinické biochemie a hematologie řada čerstvých absolventů chemických oborů vysokých škol s ambicí vnést do práce v laboratořích analytické standardy, jaké byly obvyklé na západě. Byl mezi nimi i Josef Kratochvíla, kterého jsem poznal už během studia na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Sice jsme se rozešli do různých koutů republiky, on kvůli možnosti získat byt nastoupil v Havířově, já jsem zůstal u rodičů v Brně, ale zůstali jsme v kontaktu a zjistili jsme, že klinická biochemie skýtá příležitost zavést do ní analytickou exaktnost, k jaké jsme byli vedeni na fakultě.

Josef se vyznačoval úžasnou cílevědomostí, houževnatostí a pílí i organizačními schopnostmi. Vadilo mu, jak jsou výsledky z různých laboratoří těžko srovnatelné. Na určení téhož analytu se mnohdy používaly různé, často historické metody (hlavně v enzymologii), výsledky se vyjadřovaly ve všelijakých vzájemně nepřevoditelných jednotkách. Starost o analytickou spolehlivost a kvalitu se stala jeho životním krédem. Problémy klinické biochemie se řešily na řadě odborných setkání a konferencí, kterých se účastnili také, jak on říkal, „koryfejové klinické biochemie“ v čele s profesory Homolkou a Maškem, kteří v té době i z pohledu ministerstva zdravotnictví představovali autoritativní reprezentanty oboru. Přesvědčil je, že je nutné vyvinout úsilí k modernizaci a hlavně standardizaci analýz, tedy sjednocení metod, což povede ke spolehlivým a vzájemně srovnatelným výsledkům. Tak vznikla se souhlasem ministerstva Standardizační komise pro klinickou biochemii a Josef v ní byl vůdčí osobností. Dal dohromady okruh lidí z praxe a vytvořil v komisi i různé sekce podle druhu analytů. Přizval i kolegy ze Slovenska, žili jsme přece ve společném státě, i když federální ministerstvo zdravotnictví neexistovalo. Po vzoru západního zahraničí začal organizovat vzájemná srovnávání výsledků analýzy kontrolních vzorků. Pamatuji si, že některé laboratoře se takových srovnání obávaly, postupně ale všichni pochopili, že je to v jejich zájmu. Práce bylo plno, diskutovaly se způsoby kalibrace, kalibračních a kontrolních materiálů, srovnávala se vhodnost či nevhodnost metod. Setkávali jsme se na pracovních seminářích, které, jak si pamětníci vzpomenou, se většinou konaly na horských chatách na úpatí Beskyd. Josef dokázal na některých konferencích s mezinárodní účastí oslovit i významné zahraniční kolegy, ponejvíce ze Západního Německa. Díky navázaným kontaktům dosáhl i toho, že postupně byly do německých „Ringversuche“ pokusně zařazeny i výsledky z Československa. Prosazoval také, aby se v klinické biochemii důsledně používala exaktní terminologie a jednotky soustavy SI.

Kontakty se světovou špičkou oboru však tehdy nebyly snadné. Koncem 80. let už se poměry natolik uvolnily, že jsme asi dvakrát dostali souhlas k účasti na mezinárodních kongresech. Kdo si tu dobu pamatuje, ví, jak to všechno bylo obtížné. Příslušná soudružka na ministerstvu schválně zdržovala vydání výjezdních doložek, abyste začátek kongresu nemohli stihnout, přestože jste tam měli přihlášené sdělení.

Vzpomínám si, jak jsme –⁠ myslím to bylo 1987 –⁠ jeli s Pepou na kongres IFCC do Haagu. Kromě výjezdní doložky byl hlavní problém nedostatek zahraničních peněz. Žádné diety jsme nedostali, koruny byly za západní hranicí jen bezcenné papírky a ani ty se nesměly vyvážet. Museli jsme si valuty pokoutně sehnat, ale bylo jich zoufale málo. Jeli jsme mým autem, peníze jsme měli ukryté ve schránce kryjící osu volantu. V Haagu jsme spali ve stanu v kempu na břehu Severního moře. Ostatní kempeři se v sedm ráno divili, když jsme vylézali ze stanu ve společenském obleku. Do kongresové haly jsme se proplížili zadními vrátky pro vystavovatele, protože na zaplacení účastnického poplatku jsme neměli. Taková byla doba.

Znal jsem se i s jeho rodinou, několikrát jsem u nich přespal v Havířově a později v Nymburce cestou do Prahy. Když jsme byli spolu na nějakém školení v ILF v Praze, vždy sehnal lístky a večer mne táhl do některého divadla nebo na koncert. Miloval vážnou hudbu, jezdil do Prahy na koncerty Pražského jara a další symfonické koncerty. Přispěl do sbírky na varhany v chrámu sv. Víta tím, že si zakoupil jednu píšťalu. Ta tam teď bude znít na jeho památku.

Po převratu se naše odborné cesty rozešly, pocítil jsem potřebu angažovat se v politice, ale Josefovu práci jsem neustále sledoval, vlastně on sám mne neustále zahrnoval novými a novými informacemi, v čemž mu vydatně pomohl vynález internetu a e-mailu. Velmi živě se zajímal i o politické dění a bylo mu odporné hochštaplerství, populismus a zneužívání politických funkcí ke prospěchu vlastních firem. Dá se říct, že byl konzervativní v tom nejlepším slova smyslu. Po léta třeba podporoval jistou chudou dívku v Ugandě, aby mohla studovat.

Byli jsme v téměř každodenním kontaktu skoro až do jeho konce. Když se už několik dní neozval na e-mailu, bylo jasné, že se něco děje. Poslal jsem mu aspoň sms dotaz, co s ním je. Odpověděl už jen „CHOŘÍM“, a za pár dní nato už se odebral z tohoto světa. Od jeho syna jsem se dověděl, že už před rokem se zabýval myšlenkou na konec a přál si, aby na jeho smutečním oznámení bylo tyršovské „Ni zisk, ni slávu.“ Myslím, že to ho skvěle vystihuje.

Luděk Zahradníček

 

Vzpomínky Petra Šterna

Pepu Kratochvíla jsem znal 62 let. Spolu jsme studovali na Přírodovědecké fakultě v Brně. Byl sice o ročník výše, ale protože jsem na koleji bydlel s dvěma druháky, tak jsem celou tu partu kolejních druháků dobře znal. Pepa byl už jako dvacetiletý velmi seriózní, vždy spolehlivý parťák, který rád pomohl, když to bylo zapotřebí. Byl také velmi dobrý a nesmírně pracovitý student. Na Katedře analytické chemie vedle takových hvězd jako byli prof. Okáč a prof. Sommer to ani jinak nešlo, neboť by se každý student musel cítit trapně. Během uvolnění ke konci šedesátých let se mu podařilo absolvovat roční stáž na Ústavu anorganické chemie ve Stuttgartu. Mezinárodní erudici pak uplatnil při práci v Komisi pro standardizaci a unifikaci, kterou vedl 12 let. Měl jsem možnost v této komisi také působit, tak mohu jeho precizní práci hodnotit zevnitř, a nikoliv jen pohledem z boku. Velmi dobrá znalost němčiny umožnila dr. Kratochvílovi navázat pracovní styk a často i přátelství s mnoha významnými německými klinickými biochemiky. Díky své píli, ale také úpornosti, vybudoval v Nymburce dobře vybavené Oddělení klinické biochemie a hematologie. Všichni čtenáři této vzpomínky znají nekonečnou sérii textů z oblasti kontroly kvality, které Pepa buď sám, nebo obvykle s dr. Friedeckým publikoval. Přestože v posledních letech hůře slyšel a necítil se dobře, stále vedl sekci SEKKu Proteiny v krevním séru. Odešel osmdesátiletý skromný a pracovitý člověk. My staří na něj nezapomeneme, ale on stál za to, aby jeho památka zůstala zachována.

Petr Štern

 

Drahí priatelia a kolegovia,

Vo veku 80 rokov, 9. marca 2026, znenazdajky odišiel na večnosť do biochemického neba náš skvelý kolega a priateľ, Josef Kratochvíla. Spomínam si na prvé stretnutie štandardizačnej komisie na ministerstve zdravotníctva ako na moment, ktorý vo mne zanechal hlbokú stopu. Stretnutie s ním pre mňa nebolo len osobnou skúsenosťou, ale aj pripomienkou toho, čo všetko môže človek dosiahnuť, ak má jasný cieľ, pevnú vôľu a ochotu pracovať bez kompromisov. Nebolo to len obyčajné zoznámenie –⁠ bol to stret s človekom, z ktorého vyžarovala prirodzená sila charakteru, vytrvalé odhodlanie a neúnavná pracovitosť. Takí ľudia sa nezabúdajú. Do štandardizačnej komisie prinášal energiu a motiváciu a uplatňoval vysoký štandard profesionality. Najviac ma na ňom fascinovala jeho neohraničená vôľa, tichá, ale vytrvalá sila, ktorá ho neustále posúvala vpred. Mal schopnosť sústrediť sa na cieľ s takou intenzitou, že prekážky vnímal skôr ako výzvy a nie ako problémy. V kombinácii s jeho pracovitosťou vytvárala niečo výnimočné –⁠ príklad, ktorý nás prirodzene inšpiroval k tomu, aby sme sa sami snažili viac, lepšie a poctivejšie. Bol úprimný, priamočiarý a korektný –⁠ človek, ktorý pomenoval veci tak, ako ich videl, bez prikrášľovania, no vždy so zachovaním rešpektu k druhým. Jeho otvorenosť nepôsobila tvrdo, skôr prinášala jasnosť a dôveru. Vedel pomenovať podstatu problému, no zároveň zostával spravodlivý a férový v každej situácii.

Jeho entuziazmus bol nákazlivý, jeho lojalita neotrasiteľná a jeho srdce veľké ako celý náš štandardizačný tím na ministerstve zdravotníctva. Všetko, čo k životu potreboval, bola klinická biochémia a sny o jej napredovaní.

Aj keď už Josef medzi nami nie je, jeho odkaz žije v každej spomienke, ktorú sme s ním zdieľali. Právom je zaradený medzi významné česko-slovenské biochemické osobnosti za posledné polstoročie.

Ďakujeme ti, Josef, za všetko.

Ján Balla

 

RNDr. Josef Kratochvíla nepřehlédnutelný

Jeho jméno mi samozřejmě bylo známé hned po nástupu do oboru, byl nepřehlédnutelný, ale osobně jsme se setkali až o pár let později a to hned v příznačné roli zkoušejícího a zkoušeného. V tomto gardu jsem si ostatně vedle něho připadal i v dalších letech, ale tenkrát Josef překvapil. Po týdnu za mnou osobně dorazil s nečekanou nabídkou na spolupráci. Polichotil mi u zkoušky předvedenými znalostmi o analytice anorganického fosforu a vtáhl mne do jakéhosi projektu unifikace analytických postupů v rámci zemí RVHP. Z dnešního pohledu bizar, ale poctivě jsme následně odpracovali soubory měření a oponenturu pro stanovení kreatininu a fosforu metodami dle návrhu soudruhů z NDR. Tady byl počátek našich kontaktů a pak jich bylo ještě mnoho, měl jsem tu čest stát se jeho „přítelem na trase“ a později hlavně „na emailu“. To prvé když jsem měnil působiště a ocitl se na dráze mezi Nymburkem a Moravou, kam Josef pravidelně směřoval za rodiči. To druhé ještě donedávna. Jeho pravidelné návštěvy měly pevný harmonogram, hned ve dveřích udal téma rozhovoru, vždy neomylně, jak jinak, něco aktuálního z oboru. Při jeho širokém záběru a osobní angažovanosti nebyla o témata nikdy nouze. Chtěl sice slyšet názor, ale diskuse s ním nebyla zrovna jednoduchá, měl fundované pádné argumenty a pokud se mu nejevilo jeho stanovisko dostatečně přesvědčivé, dostal jsem to ještě písemně. Tedy konkrétně jsem měl v následujících dnech emailovou schránku zahlcenou písemnostmi, citacemi, reprinty až po komplet rešerše k diskutovanému tématu. To byl prostě celý Josef.

Tady si dovolím krok stranou, ale není to od věci, bude to opět o něm a připojím k tomu širší pohled na celou jeho generaci chemiků, jak to vidím z pohledu své generace. První početnější generace tehdy nově etablované profese v oboru, tedy chemiků analytiků, nastupovala do klinického oboru, který byl, kliničtí kolegové prominou, z pohledu analytiky spíše takovou „lékařskou chemií“, plnou průkazů, kapkových, barevných a zákalových reakcí, ani kvantitativní stanovení a dokonce ani jednotky na tom nebyly o mnoho lépe. Mnoho uzancí, krkolomných konstrukcí jednotek, empirie, prakticky žádná metrologie. K dispozici několik málo kanonických monografií. Takový byl výchozí stav, který si dnes už jen těžko představit. Tady jsem v rozpacích, jména vynechávám, ale laskavý čtenář si jistě sám doplní jména Josefových souputníků. Mají prakticky všichni podobný rodokmen, přes pozdější individuální zaměření mají ale jedno společné, byli prakticky u všech přelomových vývojových změn oboru. Aktivně zapojeni do stávající struktury začali dávat oboru analytický, metrologický řád a systém. V počátcích zejména v celostátní unifikaci analytických metod pod hlavičkou MZ. To zejména zhmotněno v produktech prakticky monopolního výrobce pro obor, tj. Lachema n.p. Brno, později cestou odborných doporučení a publikační činnosti jako výstupů Standardizační komise v rámci ČSKB. Velkým milníkem bylo vypořádáním se s nestandardním užíváním jednotek výsledků přechodem na soustavu SI. Aktivními hráči pak byli všichni svým podílem na práci Přístrojové komise, zaváděním do praxe prvních neucelených, ještě jen krajských systémů kontroly kvality, navazující na první vlaštovky interní kontroly. Jen pro připomenutí, tyto jejich počiny nebyly ve své době obecně, zejména provozně nijak populární. S interní kontrolou kvality jsme si znepřátelili podřízené, výsledky externí kontroly zpravidla nadřízené a změnami v praktikovaných analytických metodách s dopady na referenční meze a interpretaci pak obecně celou klinickou veřejnost. O jednotkách nemluvě. O to záslužnější ale je výsledek, který byl doceněn až později, zejména po začlenění ČSKB do IFCC. Tato generace analytiků, zejména po několik mimořádně šťastných volebních období ČSKB odpracovala svůj výrazný podíl na mnoha úkolech, které přineslo zavádění zdravotních pojišťoven. Významné práce na kalkulačních listech, Sazebníku výkonů, pro účely digitalizace pak číselníky NČLP a mnohé další. Také ustavení Komory nelékařských profesí, byť nevedlo k finálnímu záměru, odpracovali zejména příslušníci této generace. Velký objem prací odvedli analytici této generace na poli etablování národního programu SEKK, na systému postgraduálního vzdělávání analytiků, významný podíl na publikační činnosti, významné přednáškové aktivitě a jako završení nosný podíl na kompletaci akreditačního procesu klinických laboratoří. Záslužné je, že tato generace předává profesi v dobré kondici, vychovala i své následovníky.

Vše zmíněné i mnohé další neúmyslně opomenuté je dílem jedné „šťastné“ generace, od které Josefa Kratochvílu nelze oddělit, skoro u všeho byl. Cimrmanovsky řečeno: „Tady všude byl“!

Není to málo na jeden profesní život.

R.I.P.

Pavel Sedlák

 

Moje setkání s RNDr. Josefem Kratochvílou

Nevím přesně, kdy jsem potkala pana doktora Josefa Kratochvílu poprvé, ale myslím, že to bylo na některých mezikrajských dnech, které pořádaly od 80. let minulého století nejprve dva kraje, Jihočeský a Východočeský, a později i nově vzniklý, Pardubický. Oslovil mě, což bylo pro mne velkou poctou. Komentoval pak později vřele zejména mé „výlety za poznáním nejistoty měření“. Měl totiž vzácnou vlastnost pomáhat mladším kolegům v jejich často neumělých exkurzích za poznáním. O vše se zajímal, tím více o věci související se standardizací a exaktním využití matematických nástrojů v laboratorní medicíně. Od chvíle, kdy seznal, že můj trvalý zájem o aplikovanou statistiku je trvalý, mě pravidelně zásoboval pro mě těžko dostupnými studijními materiály a urputně vyžadoval jejich komentáře a při každém dalším osobním setkání pak nikdy nevynechal příležitost zjistit, zda se inkriminované téma z mé strany posunulo alespoň o píď dál ke kýženému cíli. Telefonáty probíhaly jako bojové přepadovky a otázky byly vždy exaktně pregnantní a rozsah témat bezbřehý. Přidal si mé telefonní číslo do svého mobilu a občas poslal i SMSky, které byly adresovány jeho vnučce. Byly jsme asi obě v jeho seznamu pod A. Když jsem mu pak zpětně volávala, že došlo k omylu, moc se vždy omlouval, a já jsem poznala, že se stejnou vlídnou péčí jako o mladší kolegy se staral i o své nejbližší. Za sebe jsem jeho odchodem ztratila výjimečného zastánce exaktních postupů zpracování dat, které laboratorní obory doslova chrlí. Nacházel totiž výjimečné pochopení a věcný konsensus i tam, kde mnozí jiní hledají spíše potíže. Jeho vlídný kolegiální přístup, milý úsměv, telefonáty i SMSky mi proto moc chybí už dnes…

Jaroslava Ambrožová

 

Vzpomínka na mého prvního šéfa

S RNDr. Josefem Kratochvílou jsem se poprvé setkala někdy na jaře roku 1988, kdy jsem se přišla na Oddělení klinické biochemie v nemocnici v Nymburce optat, zdali by neměli na oddělení volné místo. Byla jsem v tu dobu v posledním ročníku studia biochemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a hledala své budoucí uplatnění a zaměření. Místo měli, nastoupila jsem v červenci a setrvala do odchodu na mateřskou dovolenou v roce 1995. Již si nevzpomínám přesně, zda to bylo ten první den našeho setkání, ale zcela nesmazatelně mi v paměti utkvěla věta, kterou jsem pak slýchávala každé ráno: „Jak dnes dopadly káčka?“. Kontrolní vzorky a kontrola kvality byly vždy středobodem veškerého dění v laboratoři. A stejně tak důležitý byl výzkum. Pod laskavým dohledem svého prvního šéfa jsem publikovala první články a připravovala si svá první konferenční vystoupení. Ve svých třiadvaceti, pětadvaceti letech jsem vše brala jako samozřejmost. Ale samozřejmost to nebyla. Naučila jsem se systematické vědecké práci, z čehož jsem potom čerpala v celém dalším profesním životě, který mě zavál do akademické sféry. Za to mu patří velký dík.

Lenka Pavlasová

 

RNDr. Josef -⁠ doplněk ku společnému nekrologu

Moje první vzpomínky na Prim. RNDr. Kratochvílu -⁠ „našeho Pepu“ -⁠ mám z milistínské doby sedmdesátých let. Z časů, kdy jsem jako ten černý vzadu s přísným a pro věc zapáleným tvrdým šéfem -⁠ Doc. MUDr. Homolkou, CSc. (z Pražské Fakultní nemocnice II) -⁠ a prim. MUDr. Cicvárkem (z OÚNZ Trenčín) připravovali ampulky s navážkami glukózy, aby je testovali v laboratořích Československé socialistické republiky (ČSSR). Prakticky to znamenalo, že jsme nadšeni a zvědavi jezdili od jedné okresní laboratoře OÚNZ ke druhé k dobrovolným analýzám s cílem vybudovat buoducí Národní kontrolní a referenční laboratoř (NKRL). Dekret pro NKRL byl sice schválen ministrem zdravotnictví –⁠ v té době rázným a o laboratoři málo informovaným odborníkem soudruhem doc. MUDr. Prokopcem, CSc., ale peníze, plány a stanoviska rozhodujících orgánů nebo vládních totalitních činitelů byly jen v jejich hlavách nebo v příkladech okoukaných v Anglii a v Německu. Průměrná chyba stanovení činila sice překvapivých a pouze 30 %, ale byly i laboratoře s odchylkou přes 500 %, které se zakládaným systémem nechaly zkontrolovat. Možná i mnohem větší chyby dosáhli ti, co kontrolu odmítli –⁠ obvykle šikovní prominentní místní i velicí šéfové interen a speciálních oddělení. Při arogantnosti a ráži pana docenta Homolky se nedivme pak různým scénám a narůstajícím konfliktům, hlavně při narůstající roli mladých analytiků fungujících už v nových nemocnicích OÚNZ, v některých nových laboratořích i v rámci odboru na Ministerstvu zdravotnictví.

Nakonec byla kontrola povinná a naměřené výsledky se musely posílat Mgr. Rejskové –⁠ ale už ne na „Odbor hlavního odborníka pro Laboratorní metody vyšetřovací Ministerstva zdravotnictví“, ale na odbor nového, sice uznávaného, ale u nás málo známého oboru „klinické chemie“. Někteří primáři tvrdili, že s jejich „super mašinami“, unikátními automatickými a formami vychválenými analyzátory -⁠ často pořízených díky protekci nebo z politicky podpořených zdrojů -⁠ žádnou externí národní kontrolu nepotřebují. Zásluhou a trpělivou přesvědčovací taktikou přepečlivého doc. MUDr. Masopusta jak na ministerstvu, tak na „Karláku“ jsme věděli, že musíme přizvat analytické odborníky se statistickou erudicí a hlavně vnutit plánovitou koncepci nového samostatného oboru odvozeného od interny -⁠ klinické biochemie -⁠ jakou jsme poznávali v Anglii nebo z Německu.

Zlepšené politické klima dovolilo zapojení naší fakultní laboratoře do jediné v té době reálně fungující evropské analytické laboratorní kontroly, kterou zajišťoval INSTAND. Zde jsme byli přibráni ke spolupráci jako první ze zemí RVHP. Nová koncepce oboru se prosadila –⁠ hlavně proto, že byli přizváni mladí analytici z brněnské Přírodovědecké fakulty (nyní Masarykovy univerzity, byli to Pollak, Neshyba, Chromý, Zahradníček a další) a RNDr. Kratochvíla jež svou rozhodností a razancí pro věc i správnou politickou orientací jim šikovně velel. Před takto fungující NKRL neobstál ani SANOPS nebo Akademie věd nebo soukromo-politické autority, a výsledky všichni už posílali MUDr. Kloudové na Karlák!

Mocensky nám byla v této době zřízena Mezinárodní společná organizace laboratoří všech států RVHP, řešící výzkumné úkoly v oboru klinické biochemie. Byla to takzvaná KP XII-LABORATORNI DAGNOSTIKA, která výrazně napomáhala a odkud jsme mohli v ČSSR nezávisle podporovat (byly peníze) a inovovat to, co jsme od Němců a Angličanů i Američanů odkoukali. NKRL se osamostatnila, přizvali se první „ajťáci“ a v laboratorním prostoru se formovala nová mocnost, která se stala pod efektivním velením nových šéfů jakýmsi kurátorem –⁠ určovala směr nově se ustavujících orgánů MZd, činnost odborné společnosti a dozor nad přesností práce v klinických laboratořích ČSSR. Tady už se zřetelně uplatňovala vedoucí úloha dr. Kratochvíly. Mně připadal neúnavný, energický a empaticky předvídavý psavec a diskutér; ale někdy jako nečekané a nepředvídané „torpédo“. To obrovské spektrum záběru ať posoudí současníci, kteří zbývají naživu –⁠ já jsem si jeho práce velice vážil, obdivoval narůstající počet publikací, doporučení, fermanů a jak to uměl zařídit na MZd nahoře i s prof. Homolkou a prof. Masopustem dole. Nám v práci a ve funkci NKRL moc pomohl a myslím, že jeho po většinu doby „kritický“ názor nám bude v dalším období nadcházejících politických pomatení doby asi chybět….

Requiescat in pace!

Josef Hyánek

Vysvětlivky staromódních a dnes už definitivně zapadlých zkratek ze socialistické doby a praxe:
KP XII LD –⁠ komplexní problém Laboratornaja Diagnostika zemí RVHP
MZd ČSSR -⁠ Ministerstvo zdravotnictví ČSSR
NKRL ČSSR -⁠ Národní kontrolní a referenční laboratoř ČSSR
OÚNZ -⁠ Okresní ústav národního zdraví
RVHP –⁠ Rada vzájemné hospodářské pomoci, zahrnující země paktu varšavské dohody (pod politickým vlivem SSSR)

 

Moje setkání s Josefem Kratochvílou

Moje setkání s Josefem Kratochvílou se datuje do doby, kdy vedoucím laborantem na Oddělení klinické biochemie v Nymburce byl František Němeček, primářem Josef Kratochvíla a Marek Budina byl mladý kluk, kterému se tenkrát ještě neříkalo ajťák, protože to slovo neexistovalo. Je to nějakých 40 (možná více?) let a od té doby jsem se s Josefem setkával často, ať už na Komisi pro standardizaci a unifikaci Ministerstva zdravotnictví (kterou Josef nejen vedl, ale kde mimochodem odváděl neuvěřitelné množství práce), na odborných akcích, ve výboru ČSKB, později pravidelně v SEKKu, občas jsme si napsali. To, že byl Josef autor mnoha odborných publikací, že významně ovlivnil nejen československou a později českou klinickou biochemii, že se zabýval metrologií, nomenklaturou a teorií analytické chemie v laboratorní medicíně, že byl supervizor řady cyklů v SEKKu –⁠ to vše je všeobecně známo. Méně je známý přesah jeho práce do zahraničí, měl řadu kontaktů v německy hovořících krajinách, samozřejmě se znal téměř se všemi anglicky hovořícími odborníky klinické chemie, kteří Josefa znali a velmi si vážili jeho práce.

Není proto divu, že je čestným členem ČSKB, že získal další ocenění a uznání za své publikace nejen v prestižních časopisech (jen namátkou -⁠ Clinica Chimica Acta, Clinical Chemistry and Laboratory Medicine, Clinical Chemistry, Scandinavian Journal of Clinical and Laboratory Investigation, Annals of Clinical Biochemistry, Accreditation and Quality Assurance, Biochemia Medica a dalších), ale pochopitelně za stovky příspěvků ve FONSu a Klinické biochemii a metabolismu.

Byl trochu englišovsky razantní a mírně kratochvílovsky úporný. Zavolal a chtěl názor, napsal a chtěl odpověď. Podíval jsem se do posledních soukromých e-mailů, kterými Josef komentoval tu dění okolo covidu, tu podivné praktiky některých laboratoří, někdy přišel jen lakonický mail „Ahoj, četl jsi toho Westgarda?“, jindy komentoval politické dění s jasným kritickým názorem, se kterým nešlo nesouhlasit. S Josefem odchází určité pojetí klinické biochemie, které mě osobně nasměrovalo a inspirovalo. Obdivoval jsem Josefovu neúnavnou snahu věci posunovat dále. Bude mi chybět.

Antonín Jabor, 13.3.2026

 

RNDr. Josef Kratochvíla

(22.2.1946 –⁠ 9.3.2026)

Josef Kratochvíla se narodil v roce 1946 v Třebíči. Po maturitě na tamním gymnáziu studoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor chemie.

Během studia absolvoval jednoroční stáž na Technické univerzitě ve Stuttgartu u profesora H. Krebse (1967). I díky této zkušenosti byl nejenom dobrým němčinářem, ale rovněž člověkem, který si za vzor často bral to, jak věci fungují v Německu a snažil se nabyté zkušenosti a znalosti aplikovat ve své vlasti.

Studium ukončil v roce 1968, rigorózní zkoušku úspěšně složil v roce 1976.

Po absolvování vysoké školy byl zaměstnán jako chemik v biochemické laboratoři nemocnice v Havířově (1970–1980).

V letech 1980–2004 byl primářem oddělení klinické biochemie a hematologie v nemocnici Nymburk.

Od roku 1990 se s čím dál větší intenzitou věnoval zajištění a kontrole kvality laboratorních vyšetření ve zdravotnických laboratořích a také edukační a publikační činnosti.

Přibližně od roku 2005 se otázky kvality práce v laboratořích a aplikace ISO norem do každodenní činnosti laboratoří staly jeho dominantní pracovní aktivitou.

Procesy týkající se zajištění kvality práce a zejména srovnatelnosti výsledků laboratorních vyšetření však představovaly témata, která jej zajímala od počátku jeho profesní dráhy. V letech 1980 až 1991 vedl Komisi pro standardizaci a unifikaci v klinické biochemii, což byl poradní orgán hlavního odborníka pro klinickou biochemii Ministerstva zdravotnictví. Komise položila základy sjednocení klinicko-biochemických metod a nároků na kvalitu výsledků, které jsou nepostradatelné pro diagnostiku a léčebnou praxi lékařských oborů. Komise též položila základy mezinárodní spolupráce, nejdříve v rámci tehdejší RVHP, později na úrovni Mezinárodní federace klinické chemie (IFCC).

Zhruba od roku 1990 se Josef Kratochvíla intenzivně věnoval externímu hodnocení kvality. Stál u zrodu společnosti SEKK. Byl zde odborným supervizorem řady programů a spoluautorem mnohých edukačních textů, které společnost SEKK vydala ať již v knižní podobě nebo na CD.

Podílel se rovněž na překladu některých ISO norem do českého jazyka.

Publikoval mnoho odborných prací v domácích i zahraničních odborných časopisech. Několik let byl také členem výboru České společnosti klinické biochemie, která mu v roce 2004 udělila čestné členství.

Josef Kratochvíla byl člověk pro obor nesmírně zapálený. Pověstná a zcela nepřekonatelná byla jeho schopnost a ochota obratem odpovídat na e-maily, a přitom k odpovědi přiložit i výčet citací, o které se jeho odpověď či argumentace opírá. Jeho přehled o odborných publikacích, článcích a ISO normách byl vskutku pozoruhodný. Kromě toho, že téměř veškerý svůj čas věnoval zdravotnickým laboratořím, byl rovněž člověkem se širokým rozhledem, sečtělý a se zájmem o kulturu, umění a cestování.

Čest jeho památce.

Marek Budina

 

Zase jsem našel něco z Vaší oblasti, zdraví Josef

Moc děkuji za všechny příspěvky k souhrnné vzpomínce na pana doktora Kratochvílu.

Vzpomínky a poslední spoluautorská publikace autorské dvojice Kratochvíla -⁠ Friedecký věnovaná jeho památce vychází jako součást sborníku Biolabu 2026, tj. stávají se nedílnou součástí č.2/2026 časopisu Klinická biochemie a metabolismus.

Budou uchovány vzpomínky faktologické i lidské, obojí, jak věřím, se časem promění v historicky zachované podklady nepsané kroniky oboru klinické biochemie.

Řadu let se mi vybavuje při vyslovení jména Kratochvíla mimoděk historka z období, kdy on mě ještě neznal a já už tušila, že je výraznou osobností v oboru, v němž jsem se ocitla. Nachomýtla jsem se kdysi v jednom okresním městě jako náhodný kolemjdoucí u drobné dopravní nehody, kde byl Josef jedním z aktérů … a od té doby jsem se už nikdy nepozastavila nad tím, že Josef Kratochvíla je razantně energický a nepřehlédnutelný.

Přítomnost Josefa Kratochvíly na všech schůzkách supervizorů SEKK byla mnoho let považována za samozřejmou. Vždy přinášel aktuální informace z oblasti metrologie a normativního pojetí všeho, co se laboratorních činností týká. Vždycky pak pozorně sledoval jednání a uměl i pochválit. Bude mi tam hodně chybět.

Velkým fenoménem klinické biochemie posledních desetiletí bylo nerozlučné duo Bedřich Friedecký a Josef Kratochvíla. Pro mě logicky toto spojení představuje významnou publikační aktivitu v časopise Klinická biocheme a metabolismus. Vím z vyprávění, že některé publikace byly provázeny i důraznými diskusemi. Když společně dospěli k finálnímu textu, stával se Josef důkladným editorem před předáním redakci a poctivým korektorem po vysázení textu.

Měl vstupy k renomovaným časopisům, kde neustále hledal nové zdroje informací, ty buď zpracovával ponejvíce ve spolupráci s Bedřichem Friedeckým, nebo je poskytoval kolegům podle jejich profesního zaměření. Byla jsem s Josefem Kratochvílou v kontaktu ještě v závěru roku 2025, ten e-mail s přílohou a se slovy „zase jsem našel něco z Vaší oblasti, zdraví Josef“ byl, bohužel, poslední.

Jaroslava Vávrová