Úvodem

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

jeden rok v historii instituce, existující bez přerušení 155 let (a Časopis lékařů českých institucí byl, přinejmenším v 19. století), je chvilka, jen pár centimetrů v dlouhé řadě svazků a ročníků. Pro nás, kteří jsme na pomyslnou polici zprostředkovali přidání ani ne půl tisíce nových stránek, proběhl tento rok také velmi rychle, ale tuctový, natož fádní rozhodně nebyl.

Když mi na sklonku roku 2015 profesor Svačina nabídl práci vedoucího redaktora Časopisu lékařů českých, neváhal jsem ani chvilku. V ČLČ vyšly před mnoha lety moje první příspěvky, redaktorskou práci jsem znal z domova, přímo na klinice jsem měl velký vzor v profesoru Janu Petráškovi, který se o tento titul vzorně staral více než 15 let. Nemám rád klišé a „nové výzvy“ bych nevypustil z úst. Koneckonců všichni, kteří pracujeme ve zdravotnictví, jsme zvyklí se celý život učit, vstřebávat nové poznatky a stále více i nové postupy, nová pravidla (a taky nové povinnosti, ale o tom psát nebudu). Přesto teprve nyní, po roce často hektického snažení, už snad mám ucelenější představu, co vše je nutné sledovat a průběžně zajišťovat. Redakční práce zdaleka není jen redigování textů. To, že jsme vydali osm čísel ve vysoké formální, ale i obsahové kvalitě, je nemenší zásluhou redaktora Mgr. Martina Čermáka. Za jeho profesionální přístup jsem opravdu vděčný.

Jak jsem psal již minule, rozhodně nehodlám naši práci hodnotit – to ať udělají jiní. Ale poděkovat musím všem, díky nimž jsme mohli plnit hlavní zadání redakční rady: přinášet aktuální přehledové práce, užitečné a přístupné napříč obory a specializacemi. Poděkovat garantům, kteří vybírali témata, a autorům, kteří pak tato témata zpracovali. A jak to u kliniků bývá, většinou vedle všech ostatních povinností a jistě mnohdy i pod tlakem času.

Časopis lékařů českých už dávno není nástrojem prosazování českého jazyka, či dokonce českého vlastenectví. Zasazuji se o správný český jazyk všude (trochu donkichotsky i v lékařských zprávách a dokumentech), nicméně zde cítím mimořádnou povinnost zajistit nejen jazyk s bezchybnou českou gramatikou, ale i srozumitelný a čtivý. To opravdu není lehké. Aniž bych se chtěl kohokoli z autorů dotknout, vyjadřovací schopnosti většiny lékařů, alespoň pokud lze z odborných textů soudit, nejsou valné. U střední generace to nepochybně má i objektivní příčiny, ale s klesajícím věkem autorů se bohužel kvalita textů spíše dále zhoršuje. Někdy se však i redaktor zasměje, jako v případě tvrzení, že lepších výsledků bylo dosaženo u pacientů, kteří operaci přežili…

Krátce před Vánocemi jsem navštívil přednáškový večer Spolku českých lékařů v Praze. Jeho vedení pozvalo k této tradiční, kulturně zaměřené přednášce Martina Hilského, profesora anglické literatury a čestného člena Řádu britského impéria, který zřejmě jako jediný přeložil do češtiny úplné dílo Williama Shakespeara. Jeho přednáška „Fenomén Shakespeare“ byla úchvatná a určitě přinesla nejen mně řadu zajímavých informací. Důvodů, proč Shakespearovo dílo zná celý svět, proč je trvalou inspirací a vyniká i nad hry slavných současníků Christophera Marlowa a Bena Jonsona, je jistě mnoho, ale profesor Hilský zdůraznil tři: Shakespeare zpracovával (jak v komediích, tak v tragédiích) témata, která se mohla týkat a často se i týkala většiny lidí té doby, popisoval je jazykem srozumitelným pro všechny a předváděl je ve svém divadle za cenu přístupnou takřka všem (nejlevnější vstupenky stály tolik co jedno pivo!). V tomto směru byla přednáška inspirující i pro naše snažení.

S přáním úspěšného roku 2017

Petr Sucharda