O čem sní mladí chirurgové

T. Sychra

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

mladí chirurgové i chirurgyně sní o tom, že budou svým pacientům poskytovat prvotřídní péči, osvojí si umění chirurgie a že je to nebude nutně stát přespříliš obětí –⁠ ve formě ztráty vazeb na partnery, potomky a další blízké vztahy. Tak jak to často slýchají od skvělých, ale i vícekrát rozvedených starších kolegů. Sní také o tom, že se postupně upraví věci, které jsou již v jiných oborech obtížně představitelné nebo zcela nepřijatelné. A to nikoli proto, že bychom si chtěli medicínu zjednodušovat, ale proto, že chceme, aby byla bezpečná, předvídatelná a dlouhodobě udržitelná.

Nemohu mluvit za všechny, vize jsou u každého individuální. Jsem si však jistý jedním –⁠ neznám mladého chirurga, který neprahne po vědomostech a dovednostech. Každý by si přál předvídatelný, objektivní a strukturovaný vzdělávací program založený na skutečně získaných a smysluplných kompetencích, nikoli systém zakončený pouze časovým limitem a formálním splněním předepsaných výkonů.

Odkud tato touha pramení? Je zřejmé, že absolvent medicíny potřebuje k proměně v chirurga vědomosti, dovednosti, píli i určitý talent. Když se však zeptáte žijících legend nejen české chirurgie, jak se staly skvělými chirurgy, často odpoví: „Měl jsem štěstí na ‚mistra‘, ‚školitele‘, ‚šéfa‘. Většinu toho, co dnes umím, mě naučil konkrétní člověk, který mi věnoval čas, trpělivost a důvěru.“ Tento model je romanticky krásný, ale je bohužel také založen na štěstí.

Mladí chirurgové dnes sní o tom, aby nebyli závislí pouze na náhodě, zda takového „mistra“ potkají. Přejí si vzdělávací systém, který je předvídatelný, transparentní a strukturovaný. Systém, v němž jsou kompetence definovány jasně –⁠ nejen počtem výkonů, ale skutečně zvládnutými dovednostmi. Systém, kde je přidělování operačních příležitostí srozumitelné, kde existuje pravidelná zpětná vazba a kde je role školitele skutečným mentoringem, nikoli administrativní funkcí.

Nejde o generační spor. Jde o kontinuitu. To nejlepší z tradice má být zachováno –⁠ ale nesmí být omluvou pro stag­naci. Svět kolem nás standardizuje výuku, hodnotí kvalitu péče a měří výsledky. Pokud chceme držet krok, nemůžeme spoléhat pouze na individuální štěstí a osobní obětavost. Pacient se nás neptá, kdo byl náš školitel. Očekává výsledek. Očekává bezpečí. Očekává profesionalitu.

Právě proto sním o vzdělávacím systému, který přiměje nás, školence i školitele, společně budovat generaci chirurgů schopných obstát nejen před atestační komisí, ale především před chorobami našich pacientů. Systému, který bude férový k mladým, respektující ke zkušeným a bezpečný pro nemocné.

Budoucnost chirurgie nebude určena tím, kolik let jsme v systému vydrželi, ale tím, jak dobře jsme jej nastavili pro ty, kteří přijdou po nás.

MUDr. Tomáš Sychra

předseda Sekce mladých chirurgů ČCHS ČLS JEP

Chirurgická klinika 3. LF UK a FN Královské Vinohrady, Praha